Časopis Myslivost

 


Z myslivecké praxe je známo, že řepka ozimá je pro zvěř v době nedostatku přirozené potravy velice atraktivní potravou. Nově vyšlechtěné odrůdy neobsahují na rozdíl od odrůd starších kyselinu erukovou a hořčičné silice, takže jim chybí typická hořká příchuť, která zvěř odrazovala od nadměrné konzumace. Mají sladkou chuť a srnčí zvěř se v období nedostatku jiné potravy řepkou doslova nekontrolovatelně přežírá, což má velice nepříznivý dopad na zdravotní stav v podobě zažívacích potíží, průjmů, resp. zácp.
Příčinou charakteristických změn v chování srnčí zvěře jsou vlastnosti řepky, která obsahuje stejně jako ostatní brukvovité plodiny aminokyselinu S-methylcysteinsulfoxid, která se v trávicím ústrojí rozkládá na toxické složky, způsobující rozpad červených krvinek.
Tím dochází u postižené zvěře k hemolytické anémii (chudokrevnosti v důsledku rozpadu červených krvinek), tělo je nedostatečně zásobováno kyslíkem, vzniká poškození jater, ledvin a sleziny, a dokonce i mozku, čímž se vysvětlují poruchy v chování zvěře a její nepřirozené reakce na vnější podněty.
Pokud podíl řepky v přijímané potravě činí více než jednu polovinu z celkové denní dávky, dochází u příslušného jedince během několika dní k úhynu. Pokud srnčí zvěř využívá řepku jako jediný zdroj potravy, dochází k úhynu ještě dříve.
Postižená zvěř trpí poruchou trávení, je nadmutá, vzrůstá tlak na krevní oběh. Při tomto onemocnění zůstává potrava ležet v trávníku, prokvašuje, je zpěněná, neboť fyziologický proces přežvykování je silně narušen. Příčinou je vysoký podíl bílkovin a naopak nízký podíl vlákniny. Poruchy zažívacího procesu způsobují velké nadýmání, vzrůstá tlak na plíce, srdce a cévy, což vede k udušení nebo ke kolapsu krevního oběhu.
K velkým ztrátám dochází nejčastěji u zvěře pasoucí se na regenerujících řepkových porostech. Případy intoxikace srnčí zvěře, způsobené nadměrným příjmem řepky ozimé, nemusí ale vždy spadat do zimního nebo předjarního období, jak je většinou z praxe známe, ale také do období podzimního, kdy zvěř spásá regenerující řepku vzešlou z posklizňového výdrolu. K onemocnění dochází i u starší zkušené zvěře, a to i přesto, že má v tomto období paradoxně stále ještě dostatek jiné přirozené zelené potravy.
Na základě mého dlouholetého pozorování jsem přesvědčen, že v důsledku příjmu řepky olejky je výrazně ovlivněn také přírůstek srnčí zvěře. Biologické matky pasoucí se dlouhodobě na řepkových porostech mají narušen reprodukční potenciál a srnčata buďto vůbec nekladou, nebo jen v omezené míře. Obvykle mají jen jedno srnče, a to většinou podprůměrné porodní hmotnosti.
Srnčata intoxikovaných matek bývají neduživá, méně životaschopná, s oslabeným imunitním systémem. V období postnatálního vývoje se u nich častěji projevují nemoci, které nezřídka vedou k úhynu jedince. Následkem příjmu nekvalitního (kontaminovaného) mléka v době laktace může dojít i k ochrnutí a úhynu srnčete. Na mých webových stránkách www.scherer.cz v sekci video – léto 2014 jsem zachytil průběh intoxikace, při kterém srnče ochrnulo a následně uhynulo. Srnče (přinesené z volnosti) trpělo svalovou dystrofií a navzdory skutečnosti, že u něj byla zahájena cílená veterinární léčba, během několika dní uhynulo. Podobných případů z volných honiteb znám již celou řadu.
 
Hemolytické účinky řepky olejky na srnčí zvěř
 
Od druhé poloviny 80. let se v České republice rychle rozšířilo pěstování dvounulových odrůd. V semenech ozimé řepky byl šlechtěním výrazně snížen (kromě obsahu kyseliny erukové) také výskyt glukosinolátů. Tyto sirné glykosidy se při mechanickém poškození pletiva začnou působením enzymu myrosinasy rozkládat na řadu produktů škodlivých pro zdraví potenciálních konzumentů. Šlechtěním došlo k současnému poklesu obsahu glukosinolátů i ve vegetativních částech řepky. Ta přestala být pro zvěř chuťově palčivou.
Úsilí šlechtitelů snižovat obsah glukosinolátů úspěšně pokračuje a zřejmě bude obsah dále klesat i ve vegetativních částech rostliny. Dá se proto očekávat, že řepka bude pro srnčí zvěř ještě chutnější a bude mít ještě horší vliv na zdravotní stav a celkovou mortalitu zvěře. Bohužel musím konstatovat, že chuťová atraktivita řepky překonává atraktivitu ostatních přirozených objemných krmiv, takže snaha odlákat zvěř od řepkových porostů je marná a mnohdy se míjí účinkem.
 
Podstata vzniku hemolytické anémie
 
Vznik hemolytické anémie přežvýkavců, jako důsledek příjmu brukvovitých plodin, byl u srnčí zvěře popsán již v roce 1912. Podstata onemocnění byla ale objasněna až v roce 1973 ve Skotsku, kde byla cíleně sledována u ovcí. Zjistilo se, že příčinou onemocnění je aminokyselina SMCO, která se v brukvovitých plodinách vyskytuje volná, tedy nevázaná v bílkovinách či peptidech.
Denaturací methemoglobinu vznikají v krvi Heinzova tělíska, je narušena celistvost červených krvinek a dochází k hemolytické anémii, tedy chudokrevnosti vyvolané rozpadem červených krvinek. U skotu a ovcí dochází k optickým příznakům mezi třetím až pátým týdnem zkrmování hemolytických pícnin. Anémie probíhá v cyklech plného onemocnění a částečného dočasného zotavení. Cestou k uzdravení je pouze ukončení příjmu brukvovitých plodin.
 
Průběh onemocnění
 
Intenzita hemolytické anémie je ovlivněna jednak mírou SMCO, jednak i zvířetem samotným. Nejvnímavější na toto onemocnění je srnčí zvěř. Provedené studie ukázaly, že zvěř jelení má účinnější systém přirozené ochrany červených krvinek. Navíc přichází v přírodě do styku s brukvovitými plodinami jen v omezené míře.
U postižených přežvýkavců se otrava projevuje nechutenstvím, potížemi zažívacího traktu, průjmy, resp. nadmutím, výrazně zvýšeným příjmem vody a dynamickým poklesem tělesné hmotnosti. V histopatologických nálezech se zjišťuje poškození jater, ledvin i sleziny. Sníženy až vyčerpány jsou energetické zásoby organismu. Postižení nervového systému vyvolané nedostatečným přívodem kyslíku do mozku se projevuje letargií, u srnčí zvěře pak známou ztrátou plachosti, kdy je paralelně postižen zrak, sluch, čich a chuť.
 
Názory veterinárních lékařů na léčbu jedinců postižených „řepkovým“ onemocněním se výrazně liší. Ze své vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že na toto onemocnění neexistuje žádný univerzální lék. S lékaři renomovaných veterinárních pracovišť jsem na toto téma několikrát hovořil a mohu říci, že každý veterinář má jiný názor a také jiný léčebný postup. Tuto oblast totiž výrazně ovlivňuje skutečnost, že existují dvě formy řepkového onemocnění, suchá forma a průjmová. Každá forma má svá specifika, rozdílné progrese a charaktery. Léčiva, která jsou účinná na jednu formu, nemusí být účinná na druhou a naopak. Obě formy jsou však podle mého názoru stejně zákeřné a smrtelné.
Z vlastních zkušeností vím, že léčba tohoto onemocnění nemá u srnčí zvěře žádný ozdravný efekt a mnohdy se míjí účinkem. Stále více nabývám dojmu, že podáním jakýkoliv medikamentů se organismus ještě více oslabí, zdravotní stav zhorší a úhyn urychlí. Proto si troufnu tvrdit, že nemocná, intoxikovaná zvěř se v záchranných stanicích, resp. veterinárních klinikách léčí pouze formou pokus – omyl.
Jsem přesvědčen, že organismus jedince se s tímto onemocněním musí poprat sám. Z toho důvodu je smysluplnější postiženého jedince nechat ve svém přirozeném prostředí a nikam ho za účelem záchrany neodvážet. Fyzickým odchytem se totiž významně promítá stres, který úhyn ještě více urychlí. V případě rozsáhlého onemocnění, kde jsou již opticky patrné patologické symptomy intoxikace, je dobré nalezenému jedinci zkrátit trápení.
 
S pokusy se záchranou života srnčí zvěře, oslabené v důsledku nadměrného příjmu řepky olejky, mám řadu vlastních zkušeností. Zvěři, která trpí vleklými průjmy a má organismus výrazně oslaben, již není pomoci. Za dobu své privátní výzkumné činnosti jsem se pokoušel zachránit na tři desítky jedinců postižených tímto onemocněním. Mohu objektivně konstatovat, že úspěšnost záchrany se pohybuje pouze kolem 3 %. V tomto směru však významně záleží na rozsahu onemocnění, resp. jeho charakteru, a také na skutečnosti, zda se jedná o formu suchou či průjmovou, chronickou nebo akutní.
Jednou jsem zachraňoval srnce přivezeného městskou policií, který trpěl suchou formou onemocnění a jevil typické symptomy intoxikace. Srnec, v paroží šesterák, byl opticky v dobrém výživném stavu o hmotnosti 26 kg. Jeho zdravotní stav se den ode dne začal překvapivě zlepšovat a já nabyl dojmu, že srnec se z onemocnění dostane. U srnce se výrazně zlepšila motorika, do normálu se vrátily všechny smysly, jako zrak, čich, sluch a chuť. Srnec se začal normálně pohybovat a spontánně přijímat potravu. Jednoho dne jsem však srnce nalezl ve výběhu uhynulého. Popisovaný jedinec bojoval s tímto onemocněním celých 20 dní, až nakonec svůj boj prohrál.
Praktické zkušenosti nám tedy jasně ukazují, že i když se zdá, že uzdravení je za dveřmi, nemusí tomu tak být.
Jeden z mála intoxikovaných jedinců, kterého se mi podařilo zachránit, a toto vážné onemocnění přežil, byl srnec, jemuž jsem dal jméno Joklík (dožil se biologického věku 10 let). U tohoto srnce probíhala suchá, tedy zácpová forma onemocnění, která na rozdíl od průjmové nemusí být vždy smrtelná.
Oproti suché formě je průjmová mnohem zákeřnější a má výraznější progresi. Postižení jedinci se vyznačují patologickými symptomy onemocnění, mají vystouplý kohoutek, propadlá bedra a výrazně vystouplá žebra, tedy typické známky kachexie (patologické vyhublosti). Z důvodu dynamické ztráty tělesné hmotnosti bývá u některých jedinců opticky patrná anatomická stavba kostry.
Mám exaktně zjištěno, že postižený jedinec, který měl před onemocněním živou hmotnost 25 kg, má v době úhynu obvykle jen 14 kg či ještě méně.
Jedinci postižení průjmovou formou mají kromě výše popsaných symptomů výrazně pokálené obřitky a běhy, jsou dehydrováni a dezorientováni.
Při rozsáhlé patologické formě průjmového onemocnění vytéká z rekta postiženého jedince světležlutá až tmavozelená tekutina velmi řídké konzistence. Stejně tak jako u suché formy mají srnci narušenou motoriku, postižený nervový systém, zakalená světla, otupené smysly jako je zrak, čich, sluch a chuť. Takového jedince poznáme v honitbě podle toho, že se k němu můžeme přiblížit na zcela kontaktní vzdálenost. U rozsáhlé patologické formy onemocnění jedinec už vůbec nereaguje na fyzické doteky.
Ve volnosti postižený jedinec obvykle zatáhne do ústraní a tam uhyne. O kadáver se postará „úklidová četa“ z řad predátorů a černé zvěře. Mám prakticky ověřeno, že tlupa černé zvěře je schopna tělo uhynulého jedince zkonzumovat během pár desítek minut, a to často i s kosterními pozůstatky. Myslivec, který uhynulou zvěř v honitbě nenachází, nabyde dojmu, že je vše v pořádku a postižený jedinec se z intoxikace dostal. Jak je ale z výše uvedeného patrné, vše je mnohem složitější než si myslíme.
 
Přestože to bude znít jako utopie, účelové by bylo, kdyby lány ozimé řepky nebyly větší než 20 hektarů a srnčí zvěř měla v blízkosti těchto porostů (zejména před nástupem zimy) přístup ke krmivům s vyšším obsahem vlákniny. Osvědčilo by se například předkládání senzoricky dobře vyhodnoceného vojtěškového či jetelového sena nebo například kombinace jablečných výlisků s ovsem a jeřabinami. Také by bylo ideální, kdyby v blízkosti řepkových ploch byly trvalé travní porosty.
Praktické zkušenosti z volných honiteb nám však jasně ukazují, že vše je daleko složitější a jakákoliv snaha odlákat zvěř od exponovaných řepkových lokalit se míjí účinkem. Také odváděcí přikrmování v této oblasti většinou selhává a kýžený efekt nemá. Řepka olejka je totiž pro srnčí zvěř daleko atraktivnější, lákavější a významnější než jakékoliv jiné krmivo.
 
Na závěr tohoto článku bych rád mysliveckou a laickou veřejnost přiměl k malému zamyšlení. Zemědělské podniky a farmy, stejně tak jako drobní zemědělci, nárokují po myslivcích nemalé finanční prostředky za škody způsobené zvěří. Nikdo již ale neřeší a vůbec se nepozastavuje nad tím, kdo myslivcům zaplatí za ztráty na srnčatech v důsledku kosení pícnin a trvalých travních porostů a zejména za ztráty na mladé a dospělé zvěři v důsledku intenzivního pěstování řepky olejky.
V souvislosti s mortalitou srnčí zvěře a zhoršením její kvality je nutno zmínit se o další závažné skutečnosti. Tou je aplikace agrochemických látek na všechny zemědělsky významné kulturní plodiny. Jedná o pesticidy, které jsou určeny k tlumení a hubení rostlinných a živočišných škůdců a k ochraně rostlin. Vysoká toxicita těchto látek má bezesporu negativní vliv na zdravotní stav potenciálních konzumentů. Zemědělské plodiny kontaminované těmito látkami spásají různé druhy zvěře, což se negativně promítá do období prenatálního vývoje a posléze degradaci všech produkčních schopností jedince (této problematice je věnována rozsáhlá kapitola v nově vydané publikaci Srnčí zvěř III.).
Z praxe dobře víme, že tyto agrochemické látky se v zájmu vyšších výnosů intenzivně aplikují na všechny hospodářsky a ekonomicky významné zemědělské plodiny. Dnes není žádnou výjimkou, kdy je jedna kultura těmito látkami ošetřena v průběhu biologického vývoje až osmkrát za sezónu. Zvěř nedodržuje ochrannou lhůtu a regenerující nadzemní části plodin konzumuje ihned po aplikaci látek chemické ochrany. Intoxikace se tak přenáší přes matku na srnče. Zdraví škodlivé látky se v období laktace transferují prostřednictvím mateřského mléka do organismu srnčete. Srnčata intoxikovaných matek bývají ve špatné kondici, špatně se tělesně vyvíjí a některá se nedožívají ani pohlavní dospělosti.
V chemicky ošetřovaných kulturách se mimo výše uvedené ukrývá i jiná zvěř, která je těmito postřiky přímo zasažena. Také tato skutečnost má velmi negativní dopad na zdravotní stav ostatních živočichů.
Příjem potravy z polních kultur bezprostředně po aplikaci látek chemické ochrany je podle mého názoru hlavní příčinou mortality srnčí zvěře a degradace všech jejich produkčních schopností!
Osobně se domnívám, že realita je dnes jiná, než tvrdí výrobci těchto látek, podle nichž je používání pesticidů neškodné, precizní a cílené. Myslím, že do budoucna se jedná o časovanou bombu a globální chemickou hrozbu, v důsledku níž uhyne ještě mnoho druhů naší fauny.
Závěrem si troufnu si tvrdit, že v důsledku těchto výše uvedených faktorů padnou za oběť desítky tisíc jedinců srnčí a jiné zvěře ročně. A to je v rámci naší republiky významné procento mortality, které myslivci svou činností nezavinili.
Pavel SCHERER
člen Myslivecké komise a Klubu autorů
p.scherer@atlas.cz, www.scherer.cz