Časopis Myslivost

Letninu je možné připravit z letorostů javoru, osiky, habru, jeřábu, jasanu, lísky, dubu, lípy, jívy, olše nebo také z letorostů maliníku, ostružiníku, kopřivy či topinamburu. V jarním období mají všechny výše jmenované porosty více či méně vyrovnanou nutriční hodnotu.
Letnina kromě ostatních výživných látek obsahuje i velice cenné živiny v podobě minerálních látek a bílkovin. Její nutriční hodnota je však závislá od správného načasování přípravy, zejména od správného sušení a uskladnění.
 
Na přípravu letniny je z fyziologického hlediska dobré využít její optimální vegetační stádium, což je období od poloviny května do druhé poloviny června, kdy je v preferovaných lístcích nejvíce výživných a využitelných látek.
Výživovou hodnotu letniny z velké míry ovlivňuje také druh porostu, z kterého je letnina připravena, jeho botanické složení a zejména pak vegetační stádium v době její přípravy.
Neodpustím si na tomto místě konstatovat, že stejně jako u sena málokterý myslivec umí letninu správně připravit a předložit. „Letniny“, které často vídám u krmelišť, nemají s letninou nic společného a vzhledem k zdravotnímu stavu zvěře bych zvažoval je vůbec předložit. Špatně uskladněné, pozdě připravené, slunečními paprsky spálené, bez přirozené barvy a vůně. To jsou letniny, které můžeme v našich honitbách v zimním období vidět.
 
Správné principy přípravy letniny
 
Příprava letniny je oproti senu časově náročnější a vyžaduje více praktických zkušeností a znalostí. Správně připravená letnina se v naší myslivecké praxi velice dobře osvědčila, o čemž svědčí skutečnost, že ji srnčí zvěř dává přednost i před kvalitní vojtěškovou pící či jinými jetelotravními směskami s vysokým zastoupením preferovaných a využitelných lístků.
Největším nešvarem při přípravě letniny je skutečnost, že ji myslivci začínají připravovat velice pozdě, někdy až v druhé polovině vegetačního období. Mnohokrát jsem viděl myslivce, kteří z důvodu časového deficitu připravovali letninu v srpnu či dokonce až začátkem října.
Ve vztahu k termínu přípravy letniny a optimální době její zralosti mohu konstatovat, že pozdě připravená letnina je z nutričního hlediska naprosto bezcenná a srnčí zvěř ji na základě smyslového posouzení obvykle odmítá brát.
Významnou předností letniny je skutečnost, že po jejím zavadnutí nedochází k odrolování nutričně významných a preferovaných lístků. Letnina však musí být při jejím sušení zavěšena v menších svazcích ve svislé poloze, nejlépe však na tmavých větraných půdách. Navrstvení letniny po jejím usušení na sebe, jak se to v myslivecké praxi často dělá, je z hlediska její významnosti a využitelnosti obrovskou chybou.
Mám ověřeno, že tímto způsobem uskladnění ztrácí letnina na atraktivitě a zejména své nutriční hodnotě. Na sebe navrstvená letnina vzdušnou vlhkostí brzy slehne, zvlhne, od svého středu se zapaří a začnou se na ní tvořit opticky neviditelné plísně a zdraví škodlivé mykotoxiny, které letninu postupně degradují. Letnina je pak v době jejího podání opticky nevábná, zdeformovaná, mnohdy prašná a z nutričního hlediska naprosto nežádoucí. Srnčí zvěř ji v tomto stavu pak odmítá brát.
Ve špatně uskladněné a na sebe navrstvené letnině si většinou myši či jiní drobní hlodavci staví hnízda (zejména je-li uskladněna v příručních skladech přímo v honitbě) a letninu svými exkrementy a specifickými pachy výrazně degradují.
To jsou hlavní důvody, proč by měla letnina viset ve svislé poloze až do doby jejího zkrmení.
 
V oblasti skladování je nutno si uvědomit, že jednou z hlavních fyzikálních vlastností dřevin je jejich schopnost absorbovat vlhkost. Letnina je stejně jako ostatní dřevité hmoty hygroskopickým „materiálem“, to znamená, že má schopnost pohlcovat a udržovat vlhkost v rovnovážné poloze, která je závislá na jejích vlastnostech a zejména okolní vlhkosti a teplotě. Jelikož okolní teplota a vlhkost je proměnlivá, mění se průběžně s touto skutečností i vlhkost letniny. To samozřejmě platí v každém ročním období s ohledem na vlhkost vzduchu.
Každý myslivec praktik ví, že v létě (zejména za slunných dnů) je letnina uskladněná na půdě pohmatem tvrdá, její lístky jsou křehké, drolivé a lehce lámavé. Na podzim a v zimě se mechanické vlastnosti letniny výrazně změní, letnina je v tomto období pružná a elastická. Tato skutečnost zcela jasně ukazuje, že není dobré letninu vrstvit na sebe, ale je správné ji nechat volně „dýchat“ až do doby jejího podání.
 
V průběhu výzkumu biologie srnčí zvěře jsem v oblasti výživy provedl několik krmivářských experimentů. Cílem jednoho experimentu bylo zjistit, kterým listnatým porostům (ve formě letniny) dává srnčí zvěř přednost. Experiment byl proveden v zimním období přelomu let 2010 a 2011, kdy se teplota vzduchu přes den pohybovala v mínusových hodnotách. K tomuto pokusu jsem předložil letninu z bubu, javoru (babyky), lísky, lípy, osiky, jasanu maliní a kopřiv.
Po dobu experimentu jsem monitoroval celkem 18 kusů srnčí zvěře, držených v pěti experimentálních výbězích. Do každého výběhu jsem od všech výše jmenovaných porostů zavěsil menší svazek letniny a sledoval, v jaké intenzitě a frekvenci budou jedinci letninu konzumovat. Primárním cílem bylo vyhodnotit chuťovou atraktivitu letnin a charakterizovat ji třemi stupni preference – vysoký, střední a nízký.
Výsledky experimentu byly velice zajímavé a přinesly velmi cenná a zajímavá zjištění. Zatímco v jednom výběhu jedinci preferovali více letninu z babyky, v druhém výběhu preferovali naopak letninu z maliníku. Ve třetím výběhu byla preferována více letnina z lísky a lípy a ve čtvrtém a pátém naopak zvítězila letnina z dubu.
Zajímavé zjištění bylo, že letnina z kopřiv a jasanu zůstávala vždy až na posledním místě a byla konzumována teprve tehdy, když na ostatních svazcích nezbyl jediný lístek.
Podobné experimenty jsem prováděl i u volně žijících jedinců ve volnosti. Mohu konstatovat, že všechny terénní experimenty byly s velice podobnými výsledky.
 
V roce 2015 jsem v oblasti preference letnin provedl jeden „megaexperiment“, který v myslivecké praxi neměl obdoby. Stejně tak jako u experimentu provedeného v roce 2010 měl i tento ukázat, kterému druhu letniny dává srnčí zvěř přednost, vyhodnotit jejich atraktivitu a primárně sestavit stupně preference.
S přípravou letniny jsem začal hned 3. června 2015, tedy v první polovině vegetačního období. Na základě vlastních zkušeností jsem vybral 13 nutričně nejvýznamnějších porostů, z kterých jsem letninu připravil.
Letninu jsem připravil z lísky, lípy, jasanu, dubu, habru, javoru (babyky), vrby, olše, topolu, bezu, maliníku, kopřivy a topinamburu. Jejich atraktivitu a stupně preference jsem vyhodnocoval v osmi experimentálních výbězích a třech volných honitbách v rámci moravskoslezského kraje.
Výsledky těchto experimentů byly velice zajímavé a v oblasti výživy přinesly velice zajímavá a cenná zjištění. Z důvodu teplého zimního počasí roku 2015 bylo nutno s experimenty vyčkat na dobu, kdy teplota vzduchu padne pod bod mrazu. Při teplém počasí by totiž tento experiment neměl vypovídající hodnotu, neboť srnčí zvěř v klimaticky mírných zimách, zejména s absencí sněhové pokrývky, dává přednost jiným krmivům než letnině.
Mám také praxí ověřeno, že když letnina visí v honitbě delší dobu a je tak vystavena vlivu povětrnostních podmínek, exponenciálně s touto skutečností ztrácí na atraktivitě, vlhne, ztratí přirozenou barvu a vůni a podnítí se u ní rozvoj opticky neviditelných plísní a zdraví škodlivých mykotoxinů, které letninu nutričně degradují.
 
Terénní praxe jasně ukázala, že když není letnina zvěří zkonzumována do druhého, max. třetího dne od jejího podání, tedy ještě jako „čerstvá“, zůstává pak obvykle viset nedotknuta až do jara. Proto bylo nutno s tímto experimentem vyčkat až na leden 2016, kdy se teplota vzduchu začala pohybovat v očekávaných mínusových hodnotách.
Krmivářský experiment přinesl do myslivecké praxe mnoho velmi zajímavých poznatků a cenných zjištění. Výsledky ukázaly, že v honitbách, kde je cílevědomě a důsledně prováděna péče o zvěř a zvěř se přikrmuje kvalitním jadrným krmivem formou ad libitum, jedinci se za letninou příliš neotáčí a chodí kolem ní většinou bez povšimnutí.
Experimenty jasně ukázaly, že když má srnčí zvěř k dispozici jádro v neomezeném množství, vykrývá si jím všechny fyziologické a nutriční potřeby a předložené objemové krmivo většinou odmítá brát. Také je nutno vzít v potaz skutečnost, zda je srnčí zvěř na letninu zvyklá a neodmítá ji právě proto, že ji nezná. Tato skutečnost bývá většinou hlavní příčinou, proč jí nechce brát a chodí kolem ní bez povšimnutí.
 
Jak nám ale ukazuje myslivecká praxe, srnčí zvěř je hodně nevyzpytatelná. To, co platí v jedné honitbě, nemusí platit v honitbě druhé a obráceně. Zatímco v jedné experimentální honitbě jedinci letninu brali hned po jejím předložení (a to i navzdory tomu, že v bezprostřední blízkosti se nacházelo krmítko s kvalitním jádrem), v druhé honitbě kolem ní chodili bez povšimnutí. V třetí honitbě začali letninu konzumovat teprve tehdy, když byl zamezen přístup k jadrnému krmivu. Z výsledků těchto cílených experimentů jasně vyplývá, že u srnčí zvěře se v oblasti preference nedá nic paušalizovat.
 
Ve svém chovném zařízení jsem experimenty s letninou prováděl v různých časových obdobích, od listopadu do března, při různých charakterech počasí (se sněhovou pokrývkou či za její absence), za slunných i pošmurných dnů.
Za účelem těchto experimentů jsem do každého výběhu nainstaloval nosič ve formě dřevěné hrazdy. Na ni jsem zavěsil opticky stejně veliké svazky od všech výše uvedených druhů letnin. Pak už jsem vše monitoroval a vyhodnocoval. Primárním cílem bylo zjistit, kterému druhu letniny dávají jedinci přednost, vyhodnotit jejich atraktivitu a stanovit stupně preference.
Mohu objektivně konstatovat, že stejně jako ve volných honitbách, tak i zde jsem největší dynamiku a intenzitu odběru zaznamenal teprve tehdy, když nastaly ideální zimní podmínky a teplota vzduchu padla pod bod mrazu. V tomto období byla letnina konzumována doslova jak na „běžícím pásu“. Mohu otevřeně konstatovat, že v jednom výběhu, kde byl držen srnec společně se srnou, byla letnina odebrána do tří dnů. A to chronologicky podle její preference a atraktivity.
 
Zhodnotím-li všechny experimenty prováděné ve volných honitbách a experimentálních zařízeních zájmových chovů, mohu objektivně konstatovat, že byla nejvíce preferovaná letnina z javoru babyky. Tato letnina „zmizela“ prakticky ihned po jejím předložení. Odpověď na otázku, proč zrovna babyka, může být v tom, že letnina z javoru babyky má na základě senzorického posouzení ze všech letnin nejpřirozenější (sytě zelenou) barvu a nejpříjemnější vůni. O tom, zda ji jedinci preferovali na základě těchto parametrů, můžeme ale jen spekulovat.
Na druhém místě se umístila letnina z lísky, na třetím letnina z dubu společně s habrem, následoval jasan, maliník, lípa, vrba, olše, topinambur a kopřiva. Na poslední příčce se umístila letnina z topolu a černého bezu.
Letninu z posledně jmenovaných porostů mohu charakterizovat nejnižším stupněm preference. Z toho důvodu ji myslivecké veřejnosti nedoporučuji v oblasti péče o zvěř připravovat. Lístky topolu a bezu černého při fyziologickém vysychání výrazně tmavnou a u topolu lístky při mechanickém doteku opadávají. Zajímavá je ale skutečnost, že topol a černý bez ve formě přirozené vegetace srnčí zvěř velice ráda konzumuje, ovšem ve formě letniny ji ignoruje a chodí kolem ní bez povšimnutí.
 
V souvislosti s těmito experimenty musím upozornit, že všechny vyhodnocované letniny byly nutričně velmi významné a chuťově atraktivní, byly vysoké kvality, přirozené barvy, příjemné vůně a primárně byly připraveny v první polovině vegetačního období. To považuji za naprosto klíčový faktor. Kromě toho byla letnina správně uskladněna, byla sušena ve vertikální poloze na větrané půdě a s omezeným přístupem denního světla.
Studie zcela jasně ukázaly, že každý jedinec má individuální „chuťové receptory“ a letninu, kterou preferuje jeden kus, nemusí preferovat kus druhý. Všeobecně však mohu konstatovat, že letnina z javoru babyky získala nejvyšší stupeň priority a bezkonkurenčně zvítězila nad všemi letninami.
Na základě těchto cílených experimentů mohu udělat jediný objektivní závěr. Srnčí zvěř ve své podstatě nepohrdne žádnou letninou, která je včas a správně připravena, dobře uskladněna a v pravý čas předložena. A z této skutečnosti je nutno v myslivecké praxi vycházet.
 
Experimenty přinesly kromě jiných zjištění i jednu velice zajímavou skutečnost. Pokud je letnina připravovaná z delších a členitějších větví listnatých dřevin, jako např. javor, lípa nebo dub, srnčí zvěř kromě preferovaných lístků ráda konzumuje i boční zdřevnatělé terminální výhonky do délky kolem 5-10 cm. Tyto koncové části jsou pro ni chuťově atraktivní a kromě tříslovin obsahují nutričně významné látky. Silnější, tvrdší a zdřevnatělejší části s větším zastoupením nestravitelného ligninu srnčí zvěř již dále nekonzumuje.
 
Abych myslivecké veřejnosti dokázal, jak důležité je správné načasování přípravy letniny, resp. její sušení a uskladnění, udělal jsem v tomto směru několik dalších cílených experimentů.
V době přípravy letniny na zimní období jsem připravil tři objemově stejné svazky z letorostů javoru babyky a dubu. Jeden svazek jsem zavěsil na větrané půdě, kde byl zamezen přístup denního světla, druhý svazek jsem zavěsil do stínu přístřešku tak, aby bylo zabráněno přímému ozáření slunečními paprsky, a třetí jsem nechal účelově volně zavěšený na přímém slunci. Tyto svazky jsem nechal na exponovaných místech celé dva týdny.
Na základě smyslového posouzení (barva, vůně, struktura a celkový vzhled) jsem pak vyhodnocoval a monitoroval její kvalitu, resp. její nutriční degradaci.
Když jsem tyto svazky předložil v zimním období srnčí zvěři ve volnosti, mohu objektivně konstatovat, že po letnině sušené a uskladněné na půdě se doslova „slehla zem“. Tato letnina byla zkonzumována ihned po jejím předložení.
Letnina sušená a uskladněná ve stínu přístřešku byla zvěří konzumována tři dny po jejím předložení a letnina sušená na přímém slunci zůstala netknutě viset celé zimní období až do jara.
Myslím, že tento terénní experiment zcela jasně reflektuje skutečnost, jak důležité je letninu správně sušit a uskladňovat.
 
Ideálním místem pro sušení a uskladnění letniny jsou větrané půdy s omezeným přístupem denního světla. Zjistil jsem, že denní světlo letninu výrazně degraduje! Letninu je nutno připravovat do menších svazků a věšet tak, aby mezi jednotlivými svazky mohl proudit vzduch. V místě svázání se letnina fyziologickou cestou hůře dosouší, proto je dobré dělat svazky optimální velikosti. V příliš velikých a objemných svazcích se může letnina, většinou od svého středu, snadno zapařit. Z myslivecké praxe mohu potvrdit, že na zapaření je nejvíce náchylná letnina z kopřivy, jejíž stonky obsahují nejvíce vody.
Délka olistěných letorostů pro přípravu letniny velice individuální a podle druhů porostů může dosahovat délky 50 až 120 cm. Letninu je nejlépe sušit ve svislé poloze na větraných půdách, kde je omezen přístup denního světla. V tomto směru platí více než kdy jindy, že čím větší tma při sušení a uskladnění, tím větší kvalita. Mám experimentálně ověřeno, že letnina z tmavých půdních prostor je pro zvěř nutričně nejvýznamnější a srnčí zvěř by se po takové letnině přímo „utloukla“.
Je třeba se zásadně vyvarovat sušení na přímém slunci, při kterém letnina ztrácí nejen všechny nutriční látky, ale zejména přirozenou barvu a vůni. Její lístky jsou pak opticky nevábné, jsou křehké, výrazně lámavé a drolivé. Taková letnina je z nutričního hlediska naprosto nevyhovující a srnčí zvěř ji obvykle odmítá brát. Správně usušená letnina by měla mít šedě až sytě zelenou barvu (podle druhu porostu), její lístky musí být elastické a musí příjemně vonět.
Za obrovskou chybu považuji i skutečnost, kdy je letnina připravována v druhé polovině vegetačního období. Obsah všech využitelných a nutričních látek (v listech a terminálních výhoncích) je již v tomto období výrazně snížen a jejich stravitelnost klesá v důsledku zvýšení obsahu vlákniny.
Na samý závěr bych chtěl ještě sdělit, že velice opomíjenou, a přesto nutričně velice vydatnou a významnou je letnina z topinamburu. Vzhledem k obsahu polysacharidu inulinu působí velice dieteticky a má příznivé účinky na celý zažívací trakt. Pokud se olistěné stonky této rychle rostoucí rostliny včas a správně usuší, srnčí zvěř ji v zimním období velice ráda konzumuje.
Pavel Scherer
člen Myslivecké komise a člen Klubu autorů
p.scherer@atlas.cz, www.scherer.cz
https://www. facekook.com/Pavel-Scherer
 
Stupně preference letniny v závislosti na chuťové atraktivitě a odběru
Vysoký stupeň preference
javor babyka, líska, dub, habr
Střední stupeň preference
jasan, maliník, lípa, vrba, olše
Nízký stupeň preference
topinambur, kopřiva, topol, černý bez