Časopis Myslivost

 
V zákoně o myslivosti jsou tito zmíněni pouze jednou, a to v § 14 u myslivecké stráže, která je oprávněna tyto druhy usmrcovat. Podle nařízení Evropské komise jsou v EU považovány za nežádoucí.
 
Existence a výskyt psíka je pro běžného návštěvníka přírody velkou neznámou, už jen pro jeho snadnou záměnu s naším jezevcem lesním či druhým příbuzným, mývalem. Druhý jmenovaný je v podvědomí Čechů poněkud lépe zapsaný, snad díky roztomilému vzhledu a strýci Pepinovi v Hrabalových Postřižinách a jeho nezapomenutelném: „Nudíte se? Kupte si medvídka mývala.“ Oba jsou zástupci šelem, přičemž mýval patří do čeledi medvídkovitých a psík do čeledi lasicovitých.
 
Původní domovinou mývala severního je Severní Amerika, odkud byly v roce 1934 se souhlasem říšského lovčího Hermanna Göringa dovezeny a vypuštěny tři páry v okolí jezera u německého Edersee. Tito jedinci a několik dalších uniklých z kožešinových farem při spojeneckém bombardování ke konci druhé světové války dali základ celé evropské populaci se současným rozšířením zejména v Německu, Rakousku a přilehlých zemích.
V České republice je jeho výskyt odhadován na 10 % rozlohy, hlavně v severozápadních Čechách a na jižní a střední Moravě. Stejně jako v přirozeném prostředí výskytu napříč Severní Amerikou, je i u nás výskyt tohoto soumračného a nočního živočicha vázán na vodní prostředí, kde s oblibou vyhledává potravu.
 
Psík mývalovitý se na evropském kontinentu poprvé objevil v roce 1929, v evropské části Ruska. Od této doby probíhalo intenzivní vypouštění hlavně na Sibiři, kde se odhaduje dovoz více než 9000 jedinců. Odtud se šířil podél Baltského moře, až obsadil střední a východní část Evropy. Zaznamenány jsou také výskyty v Německu a Francii.
Psík pochází z jihovýchodní Asie (včetně Japonska) a jeho výskyt je stejně jako u mývala vázán na vodní prostředí, i když ne tak silně. Aktivní je převážně v noci. Vyhovují mu listnaté a smíšené porosty s hustým podrostem, přičemž výskyt se v ČR odhaduje na 63 %.
 
Prvotní záměr na obohacení evropské fauny a zavedení chovu kvalitních kožešinových druhů se tedy podařil, bohužel negativní průvodní jevy s nimi jdou ruku v ruce s tím, jak tiše a rychle kolonizují oba druhy evropské ekosystémy.
Konflikt lze spatřovat v absenci přirozených predátorů, vytlačování našich autochtonních druhů šelem (podobných potravních nik), ohrožování biologické rozmanitosti a souvisejících ekosystémových služeb predací či v šíření chorob.
Proto byly tyto druhy na základě prováděcích nařízení Evropské komise zařazeny na seznam invazních nepůvodních druhů, které nesmí být dováženy do EU, převáženy a přepravovány, drženy, chovány, uváděny na trh a uvolňovány do životního prostředí. V dílně ministerstva životního prostředí se právě dokončuje novela zákona, která má mimo jiné definovat sankce za nerespektování zákazů výše zmíněných nařízení.
Oba druhy jsou vysoce přizpůsobivé změnám prostředí díky obrovské ekologické plasticitě. Tomu napomáhá jejich vysoká genetická variabilita, daná vypouštěním či únikem velkého počtu jedinců z různých oblastí původních domovin. Genetický základ je tedy velmi bohatý a nahrává invaznímu charakteru šíření do nových oblastí. I díky tomu jsou tyto druhy schopny se přizpůsobit téměř jakémukoliv životnímu prostředí a tamním podmínkám.
Mýval se také usídluje v intravilánech obcí, kde působí jako destrukční element lidských obydlí. Dokáže se zabydlet v komínech, volných prostorech pod střechami, stodolách, půdách, opuštěných budovách apod., kde páchá značné škody na majetku.
Oba druhy jsou vysoce reprodukčně aktivní a jako noví obyvatelé Evropy zde nemají téměř žádné přirozené nepřátele. Pokud pomineme poměrně nízkou denzitu velkých šelem v naší krajině (zejména rysa a vlka) a také orlů či výrů, je jediným významným regulátorem početnosti těchto druhů člověk.
Bohužel, zákon o myslivosti omezuje právo usmrcovat tyto druhy jen na příslušníky myslivecké stráže (nikoliv na myslivecké hospodáře, jak se někdy mylně traduje v myslivecké praxi).
Podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je však možné podle § 5 odst. 6 rozhodnout o odlovu geograficky nepůvodních živočichů, včetně stanovení konkrétních podmínek realizace. Povolení je možné vydat nejen pro jednu honitbu, ale i pro větší území, například pro všechny honitby v rámci obce s rozšířenou působností. Tudíž nástroje k omezování šíření těchto problematických druhů máme, jen je v případě potřeby využívat.
 
Celkový ekologický dopad výskytu těchto šelem na původní faunu v nově osídlených biotopech je velmi vážný. Mýval je skrze své potravní nároky a tělesné parametry poměrně významným regulátorem na zemi hnízdících ptáků. Protože rychle a obratně šplhá, neuniknou mu ani hnízda či živí ptáci v korunách stromů a keřů. Navíc je vybaven velmi drobnými předními končetinami, kterými si potravu vytáhne i z hnízd v dutinách stromů.
Psík je na tom s kompeticí vůči našim šelmám o něco lépe a podle některých studií dokonce s našimi druhy predátorů poměrně dobře koexistuje, pokud pomineme možnost likvidace mláďat jezevců, v jejichž norách se také psík vyskytuje. Jeho tělesné charakteristiky z něj nečiní úplně obratného lovce, je proto předpoklad menšího vlivu na ptačí populace (myšleno lovem živých ptáků, jejich pozemními snůškami samozřejmě nepohrdne). I když v Japonsku byly pozorovány případy šplhání psíků i do korun stromů, u nás je předpoklad, že plní funkci zejména sběrače kadáverů uhynulých či jiným predátorem ulovených živočichů.
Podle vazby výskytu obou druhů na vodní prostředí lze predikovat predaci plazů a obojživelníků, zejména pak pomalu se pohybujících žab.
Z veterinárního hlediska jsou tyto šelmy nebezpečné z důvodu přenosu chorob a parazitů. Můžeme například hovořit o vzteklině, leptospiróze, toxoplazmóze, svrabu, echinokokóze či škrkavkách, přičemž některé z těchto chorob jsou přenosné na člověka, jiné na hospodářská zvířata či domácí mazlíčky. Psík mývalovitý je také považován za hlavního přenašeče vztekliny ve východní Evropě.
 
Potrava, potravní chování
 
Všežravost a potravní oportunismus - to jsou společné potravní charakteristiky pro obě zmiňované šelmy. Velmi dobře dokáží využít veškeré potravní zdroje v oblasti, ve které se vyskytují, včetně odpadků z lidských sídel. Z rostlinné stravy nepohrdnou ovocem, ořechy, žaludy a bukvicemi, mají rády kukuřici a další v zemědělské krajině běžné obiloviny. Živočišnou složku lze charakterizovat zejména obojživelníky, plazy, hlodavci, ptáky, ale i rybami, slávkami apod.
Protože nejsou potravně nikterak specializované, sežerou, co najdou. Snůšky ptáků, mláďata středně velkých a velkých savců, žížaly a hmyz tvoří významnou část jejich jídelníčku hlavně na začátku vegetačního období. Významným potravním zdrojem pro obě šelmy jsou mršiny.
 
Reprodukce
 
Psík mývalovitý žije v párech či rodinných smečkách. Je tedy na rozdíl od mývala severního monogamní.
Mýval žije samotářsky, ale v období říje se postupně páří s několika samicemi (ty se páří pouze s jedním samcem).
U obou druhů probíhá říje na konci zimy až začátkem jara, mláďata se rodí po asi osmi až desetitýdenní březosti.
Samice mývala rodí zpravidla čtyři mláďata, která otevírají oči po zhruba třech týdnech a osamostatňují se kolem šestého měsíce věku.
Psík mívá větší vrhy (asi kolem osmi mláďat). Jeho jedinečnou vlastností, která mu usnadňuje přežívání v chladných či horských oblastech, je schopnost pravého zimního spánku (tzn. hibernace).
Jak již bylo zmíněno, aktivita obou šelem je soustředěna převážně do soumračné a noční části dne. Mýval tedy tráví den ukrytý v dutinách stromů, skal či opuštěných úkrytech jiných živočichů (hnízda, nory apod.). Psík si staví vlastní nory nebo obývá opuštěné liščí a jezevčí, je však také schopný koexistovat v jezevčím hradu s jezevcem, který jej toleruje; někdy se psíku dokonce vyhýbá). Psík nepohrdne ani meliorační skruží, trubní propustí či stohem slámy.
 
Pobytové znaky
 
Víceméně skrytý způsob života obou šelem, možná druhová zaměnitelnost, nízká populační denzita na většině území ČR (neplatí pro lokálně velmi početné populace mývala) a malé povědomí o jejich existenci a přítomnosti mezi širokou veřejností i myslivci, jsou příčinou nedostatečného přehledu o jeho výskytu v našich honitbách. K přímému pozorování dochází sporadicky zachycením na fotopastích, vynorováním při norování lišek, zahlédnutím na krmelištích a vnadištích.
Pobytové znaky taktéž nejsou nikterak výrazné. Je možné se soustředit na stopy, které jsou však v případě psíka snadno zaměnitelné za stopy lišky. Psík mívá v blízkosti nor tzv. latríny (stejně jako jezevec) a jeho trus charakteristického zápachu je oproti trusu jiných šelem více roztříštěný.
Mývalí stopa je charakteristická dlouhými drápy.
 
Možné předcházení škodám, náhrady škod
 
Výše uvedené negativní životní projevy obou druhů, které jsou v přímé úměře k jejich distribuci a početnosti v našich honitbách, je možné regulovat převážně intenzivním odstřelem. Obě šelmy mají skvělé predispozice k invazi do všech typů našich honiteb, díky čemuž se rychle začleňují do našich ekosystémů. Do budoucna se mohou stát významným faktorem ovlivňujícím početnost již tak nízkých početních stavů drobného ptactva, obojživelníků a plazů. Kromě toho mají dopad na ekosystémově cenné a jedinečné lokality s výskytem chráněných živočišných a rostlinných společenstev.
Uživatelé honiteb mohou kromě oprávnění mysliveckých stráží využít již zmíněných výjimek dle zákona o ochraně přírody a krajiny a redukci realizovat nejen skrze individuální odstřel, ale využívat společných lovů a chytání do lapacích zařízení.


 
Psík mývalovitý zpravidla dosahuje hmotnosti 4 až 10 kg a může se dožít až 11 let.
Hmotnost mývala severního je obdobná, maximální věk dožití se pohybuje kolem 15 let.
Hmotnostní rozsah, stejně tak průměrný i maximální věk, se zdroj od zdroje liší. Zvláštností psíka je schopnost předstírat mrtvého v případě ohrožení. Nejednou se stalo, že na nástřelu podle střelce jistojistě ulovený psík po nějaké době vstal a bez jakéhokoliv postřelení odběhl.
Za trofej je možné považovat lebku či vyčiněnou kůži, výkupní cena vysušené kůže se pohybuje kolem 200 až 250 Kč za kus.
 
V tuto chvíli není žádný důvod domnívat se, že by invaze obou druhů do našich honiteb měla být zpomalena či úplně zastavena. Naopak lze očekávat hlášení nových výskytů v různých koutech ČR, jejich častější pozorování, nárůst počtu usmrcených jedinců a zvyšování vlivu na naše tuzemské ekosystémy a tamní společenstva.
 
Ing. Jakub DRIMAJ
Lesnická a dřevařská fakulta
Mendelovy univerzity v Brně