Časopis Myslivost

 
Kdyby mě tenkrát jako naprostého lukostřeleckého laika někdo požádal, abych podepsal petici proti legalizaci lovu lukem u nás, nejspíš bych to udělal a ještě bych měl dobrý pocit, že zvěř chráním od trýznivé smrti. To vše na základě dvou věcí: neměl jsem o téhle problematice ani páru, a tehdy navíc žádnou motivaci hlouběji se o detaily lukostřelby a lovu lukem zajímat.

Blaho zvířátek v Africe
 
Tento můj tehdejší přístup, tohle rychlé bezmyšlenkovité odsouzení něčeho, o čem nevím vůbec nic, je jádrem problému, který u nás v myslivecké komunitě, ale i mezi širokou veřejností kolem přijímání lovecké lukostřelby panuje.
Uvedený článek je mimořádně účelový, tendenční a nepravdivý, autor si nedal při psaní žádnou práci s ověřováním faktů, argumentů a informací, které používá a překrucuje, jak se mu to hodí do krámu. Jasně, autorovi jde o blaho zvířátek v Africe. Má silnou touhu a potřebu je chránit, třeba i vlastním tělem. Anebo tendenční lží a manipulací.
 
Zábava importovaná z USA?
 
Pojďme se tedy na chvíli zastavit u nejčastějších mýtů a pověr, které kolem lovecké lukostřelby panují, a trochu je probrat. Mluvíme o něčem, co prošlo schvalovacím legislativním procesem ve dvaceti vyspělých demokratických zemích Evropské unie včetně našich nejbližších slovenských sousedů. Nejedná se o módní zábavu importovanou z USA nebo z afrických safari, jak taky často zaznívá.
A protože čeští lovečtí lukostřelci jsou součástí středoevropské myslivecké tradice, nechtějí a ani nemohou žít mimo ni. Nemohou být „pouhými“ lovci, jsou myslivci. Jen k lovu používají kromě kulovnice a brokovnice ještě jednu zbraň. A používají ji proto, že chtějí zažít novou loveckou výzvu.
 
1. Luk je pytlácká zbraň! Pokud u nás povolíme lov lukem, české honitby zaplaví nezodpovědní lukostřelci, kteří budou střílet šípy na vše, co se pohne!
 
V první řadě je dobré, aby znovu zaznělo, že čeští lovečtí lukostřelci jsou nedílnou součástí národní myslivecké tradice. Jsme registrovaní myslivci, členové ČMMJ. Kromě mysliveckých zkoušek na první lovecký lístek musíme mít navíc mezinárodní zkoušky lovecké lukostřelby IBEP (International Bowhunter Education Pogram), tedy něco jako obdobu zbrojního průkazu.
A teď to nejdůležitější: Luk prostě nemůže být pytláckou zbraní. Leda snad nějakých mimořádně nepraktických pytláků mdlého rozumu.
Jen si to zkuste sami představit: vstupujete do lesa, v ruce držíte kladkový luk, což je poměrně velká věc minimálně osmdesát centimetrů dlouhá a čtyřicet široká. Nedá se nikam ukrýt. Můžete potkat myslivce, mysliveckou stráž. Schováte se před nimi? Samozřejmě, možné to je. To ale budete muset během už tak náročného šoulání neustále sledovat a vyhodnocovat toto další nebezpečí, které vám hrozí.
Rovnou můžete zapomenout na noční lov – to s kladkovým lukem prostě z principu nejde. Možná ještě nouzově s tradičním lukem, ale to už se bavíme o mimořádných nárocích na lukostřeleckou techniku.
Pokud se tedy dostanete přes všechny tyto nesnáze ke zvěři na loveckou vzdálenost (což je maximálně třicet metrů), musíte ji zasáhnout. Luk je na techniku poměrně náročný a nic vám neodpustí. Jestli nejste trénovaný lukostřelec, výsledkem bude velice pravděpodobně špatná rána, s dlouhým dosledem to v pytláckých podmínkách taky nebude nejjednodušší.
Ještě pravděpodobnější je, že si během přípravy na výstřel budete počínat tak nešikovně, že zvěř zradíte. No a pak musíte se svým lukem, který nejde nikam ukrýt, absolvovat celou cestu zpátky. Riziko, že vás přistihne myslivec nebo rovnou myslivecká stráž, samozřejmě trvá.
To už je pro pytláka mnohem snazší použít malorážku s tlumičem a podzvukovým střelivem. Takový vstřel nadělá paradoxně méně hluku než prásknutí tětivy luku.
 
2. Ranivost šípu je malá, zvíře trpí!
 
Odpůrci lovu lukem namítají, že zvěř po zásahu šípem více trpí. Tato obava je nám vlastně sympatická – nechtějí, aby se zvěř trápila. Jenže vychází z neznalosti. Pro ty, kteří na vlastní oči nikdy neviděli konstrukci loveckého hrotu nebo samotný lov lukem, existují vypracované vědecké studie.
Nejznámější taková analýza pochází z Dánska. Než totiž Dánové povolili lov lukem na svém území, chtěli mít jistotu, že dělají správné rozhodnutí. Vymezili proto několik pokusných honiteb, kde se lukem za přísných pravidel a pod dohledem lovilo v letech 1999 až 2004. Každý střelený kus se evidoval s poměrně rozsáhlým spisem.
Obsahoval údaje o tom, co to bylo za zvěř, kdo ji ulovil, kdy, na jakou vzdálenost. Jaký byl použitý hrot, jaký šíp, kam byla zvěř zasažena, jak daleko odešla od nástřelu. Zapisovaly se i neúspěšné rány.
Studie se prováděla na 576 kusech spárkaté zvěře, většinou srnčí. Tyto záznamy se pak porovnávaly se zvěří ulovenou kulovnicí.
Závěry dánské studie jsou pro loveckou lukostřelbu natolik příznivé, že Dánsko, ale později i další evropské země, neměly s legalizací žádný problém.
Zde je několik příkladů, celá studie je k dispozici na webu EBA (European Bowhunting Federation):
- až 85 % zvěře ulovené lukem bylo v okamžiku vypuštění šípu v klidu,
- většina výstřelů (77,2 %) byla na vzdálenost 20 metrů a méně,
- v 87,4 % případů ležela zhaslá zvěř do 50 metrů od místa nástřelu,
- v 88 % případů prošel šíp úplně přes vitální zóny zvěře a vyletěl ven. V 10,8 % případů šíp přešel přes tělo zvěře, ale zůstal v něm alespoň zčásti. V 1,8 % případů šíp neprošel skrz celé tělo zvěře.
Tato číslo jasně prokazují, že kinetická energie a vhodně zvolený lovecký hrot šípu jsou dostačující pro lov jakékoliv evropské zvěře.
(Anders Gejer and Richard Cadwalader, European Bowhunting Association)
 
Co znehodnotí zvěřinu?
 
Důležitou částí dánského výzkumu byly odběry vzorků barvy střelené zvěře a rozbory stresových hormonů v barvě zvěře.
Zvěř ulovená lukem měla na rozdíl od zvěře ulovené kulovnicí nulový obsah stresových hormonů. Na vnadiště u posedu už zvěř ve stresu přichází, má s tím místem špatné zkušenosti. Ví, že se tam střílí, ale hlad ji žene dál. Kulovnici doprovází třesk výstřelu, zasažená zvěř to slyší.
Rána kulovnicí má navíc poměrně devastující účinky. Vytvoří střelný kanál a způsobí hydrodynamický šok. Střelný kanál cévy zatahuje, krevní tlak proto ještě nějaký čas neklesá, takže pracuje i mozek. A ten dává pokyny k uvolňování stresových hormonů do krve. Zvěřina je tak svým způsobem znehodnocená.
 
Smrt nastává téměř okamžitě
 
Lovecký hrot šípu podobná devastující zranění nepůsobí. Jedná se o velmi ostrý ocelový hrot, který je po stranách opatřen třemi čepelkami ostrými jako žiletka. Hrot slouží k průniku šípu tělem, dokáže si poradit i se silnými kostmi. Čepelky zase provádí čistý řez tkání. Přetnou spolehlivě krevní řečiště ve třech trasách po celé délce střelného kanálu. Bez problémů přeseknou i žebra.
Řezy po čepelkách jsou čisté, cévy se nezatahují jako ve střelném kanálu po kulovnici. Při zásahu loveckým hrotem dochází k okamžitému masívnímu krvácení a poklesu krevního tlaku, který „vypne“ mozek.
Smrt nastává následkem hemoragického šoku téměř okamžitě, množství vyloučeného stresového hormonu je tak prakticky nulové – jak potvrdila mimo jiné i zmiňovaná dánská studie.
Špatné zásahy jsou samozřejmě průšvih vždy, ať už střílíme kulovnicí nebo lukem. Ohromnou výhodou lukostřelců je ale možnost častého a velice levného tréninku střelby.
 
3. Proč se „vracet na stromy“, když máme moderní střelné zbraně s dokonalou optikou?
 
Tohle je jednoduše věc vkusu, zálib a preferencí každého myslivce. Lovečtí lukostřelci nepovažují tento druh lovu na návrat do pravěku, ale naopak za rytířskou a náročnou alternativu, kdy se šance lovce a zvěře vyrovnávají. Kdyby bylo účelem lovu jen pořízení zvěřiny pro nasycení, luk dnes v porovnání s palnými zbraněmi nebude samozřejmě dávat smysl.
Stejně tak při plnění plánu lovu. Počet zvířat ulovených lukem bude vždy oproti lovu s kulovnicí minimální – zato zážitky jsou mnohem silnější.
Vzrůstající obliba lovu lukem je totiž ve většině případů reakcí na zvyšující se snadnost současného lovu. Některé lovce už prostě nebaví zacouvat autem k zateplené kazatelně, vylézt si nahoru, čekat celou noc a ulovit na 200 metrů trofejní kus. S lukem je to férový souboj mezi predátorem a kořistí.
 
4. Lov lukem do české myslivosti nepatří!
 
I s tímto názorem se setkáváme poměrně často, zvláště v internetových diskusích. Jenže tam jsou nejvíc slyšet ty hlasy, kterou jsou nejagresivnější. Mezi myslivci není zdaleka tolik odpůrců lovu lukem, jak se na první „křiklounský“ pohled zdá. Většina je vstřícně naladěná a ochotná naslouchat našim argumentům, a to i v případech, když jim samotným tento způsob lovu nic neříká.
Lov lukem do české myslivosti patří, to on ji formoval. Je to nejstarší způsob lovu. Provází lidstvo už padesát tisíc let, palná zbraň několik málo století.
Lovečtí lukostřelci budou oproti lovcům s kulovnicí vždy ve velké menšině, a tak je to v pořádku. Krása a účelnost každé myslivecké zbraně, kulovnice, brokovnice i luku, tkví v něčem jiném. Až všechny dohromady tvoří součást staré svatohubertské tradice, na kterou jsme po právu pyšní.
Nám myslivcům dnes docela teče do bot. Klesá a stárne členská základna, mezi obyčejnými lidmi jsme stále méně populární. Proto bychom měli držet pohromadě. Semknout se, netříštit síly. Není nutné hašteřit se ještě i mezi sebou, vyřizovat si účty, honit vlastní ego.
 
Marek KOŽUŠNÍK
člen Rady Klubu lovecké lukostřelby
pro osvětu a propagaci