Časopis Myslivost

V posledních letech se i na úrovni vedení ČMMJ stále více dbá na to, jaký mediální obraz o sobě myslivci vytváří a co si o nás myslí veřejnost. Cesta je to správná, dokonce bych řekl, že jediná možná.
Představa, že myslivost přežije veřejnosti navzdory, je bohužel iluze. Námitky, že se k naší činnosti často vyjadřují lidé, kteří o myslivosti nevědí prakticky nic nebo mají velmi zkreslené představy, je jistě oprávněná. Nicméně i tito lidé mají volební hlas stejné váhy jako třeba profesor katedry myslivosti. A na to je třeba myslet a brát to vážně, protože demokratický stát reguluje drtivou většinu činností svých občanů (myslivost nevyjímaje) na základě politického konsenzu, jenž je zpravidla výslednicí různorodých trajektorií názorového spektra společnosti.
Jakkoliv se dá mediální obraz o myslivosti různými způsoby ovlivnit (pozitivně i negativně), faktem je, že z valné většiny bude takový, jací jsme my sami. Jenže – jací vlastně čeští myslivci jsou?
 
Vrátím se nyní k výše zmíněným posledním lečím po společných lovech. Kolikrát jste v příjemně vytopeném prostředí loveckých chat nebo pohostinských zařízení zaslechli třeba něco na způsob: „Letošní myslivecká sezona se mi opravdu vydařila. Ulovil jsem už xx kusů holé zvěře, která byla velmi slabé konstituce. Musíme to ale ještě probrat na schůzi v našem sdružení, protože to ukazuje, jak nekvalitně provádíme selektivní lov..."?
Odpovím sám za sebe. Já nic podobného nezaslechl ani náhodou. Zato na displejích telefonů jsem viděl několik kusů vynikající trofejové zvěře, výřady naháněk čítající desítky kusů spárkaté a k tomu nezřídka poslouchal stesky o tom, že letos už těch prasat zdaleka není tolik, co bývalo.
K dalšímu směru svých úvah si dovolím vypůjčit výrok svého váženého kolegy MVDr. Pavla Forejtka z Veterinární a farmaceutické univerzity Brno: „Zabíjení volně žijících zvířat je v moderní společnosti obhajitelné pouze ze dvou důvodů. Buď jako nutné zajištění potravy (což není náš případ), nebo jako vědomá a systematická redukce nadpočetných stavů zvěře."
Jak je na tom naše myslivost v perspektivě této teze? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Stačí se upřímně podívat, jak jsme (ne)zareagovali na nákazovou situaci afrického moru prasat (dále jen AMP). Opět z prezentace Pavla Forejtka si vypůjčím statistickou informaci, že zatímco současná populační hustota černé zvěře je v České republice odhadována mezi 40-50 kusy na 1000 ha. honební plochy, pro zamezení šíření infekčních chorob by byla potřebná hustota max. 10 kusů, lépe jen 5 kusů černé zvěře na 1000 ha.
O nákazové situaci AMP všichni myslivci vědí, jsou o ní pravidelně informováni z nejrůznějších zdrojů. Na webu Státní veterinární správy jsou ostatně informace o průběhu nákazy AMP pravidelně aktualizovány. Možná jsem naivní, ale očekával jsem, že letošní sezóna společných naháněk bude vedena snahou v maximální možné míře korigovat stavy černé zvěře. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, abychom postup AMP, před kterým nás veterináři varují, co možná nejvíce zpomalili.
Nevěřil jsem proto svým uším, když jsem na první (a posléze několika dalších) společných loveckých akcích hned na nástupu slyšel, že ulovení dospělého kusu černé zvěře sice ze zákonných důvodů zakázat nelze, ale lovci bude tento kus zpoplatněn jako při poplatkovém lovu.
A to jsem dokonce zaslechl informace o tom, že leckde naháňky letos pro jistotu úplně zrušili, protože se nechtěli dohadovat s lovci, zda jim náleží 1000 Kč za ulovené prase.
A že nejde jen o mé subjektivní dohady, dokládá třeba svědectví kolegy Šůstka v Myslivosti 12/2017 na str. 76 přímo z tzv. zelené zóny AMP.
Tváří v tvář těmto situacím je obtížné nepropadat pesimismu a odolávat hlasům, které tvrdí, že naši myslivci (nebo jejich podstatná část) jsou prostě nepoučitelní. Varování v podobě AMP i řada mysliveckých hospodářů přehlíží s pocitem, že jich se to netýká a důrazná varování odborníků považují za jakési šíření poplašné zprávy.
A aby toho nebylo dost, mysliveckým etherem se navíc začaly šířit různé konspirační teorie, jejichž podstatou je, že všechno je jinak a kdosi kdesi má zájem na tom, abychom si vystříleli divoká prasata, a zdůvodňují to nebezpečím AMP.
Ale abych v očích laskavého čtenáře po přečtení předchozího odstavce nevypadal jako člověk, který baží po co největším počtu ulovených prasat (nebo zvěře obecně), připomenu, že onen zmíněný Forejtkův výrok má i opačnou stranu mince. Tedy, že zabíjení zvěře je ospravedlnitelné pouze za účelem selektivní redukce početních stavů.
Jak by se tento výrok líbil třeba jednomu nejmenovanému panu velkopodnikateli, který vlastní honitbu v Českém středohoří a hospodaří v něm tak, že v rámci oslav svých šedesátých narozenin uspořádal naháňku, při které dopředu oznámil, že na ní bude uloveno minimálně 60 kusů zvěře? Ano, po dvou lečích tzv. leželo 55 kusů černé zvěře a další kusy mufloní holé. Na třetí plánovanou tak už nedošlo. A jen pro úplnost dodávám, že jako profesionální novinář mám tyto informace ověřeny z několika zcela nezávislých zdrojů a viděl jsem z téhle „akce“ i velmi vypovídající fotografie. O podobném způsobu „myslivosti“ si jistě udělá každý úsudek sám.
Můžete mi zcela oprávněně namítnout, že snahu myslivců zachovat si černou zvěř jako substituci chybějící drobné, stejně jako velkopanské manýry některých bohatých myslivců (nebo spíš lovců), je možné považovat za ojedinělé excesy. Podle mého názoru je to ale bohužel spíš špička ledovce, která nás upozorňuje na mnohem podstatnější problém, který je skryt – využijeme-li daného příměru – pod hladinou.
A to především z následujícího důvodu: Jestli chce totiž mít česká myslivost perspektivu do budoucna, musí být atraktivní pro mladé lidi. O stárnoucí členské základně ČMMJ víme mnoho let. I když pominu slaboduché úvahy typu – čím méně myslivců, tím více loveckých příležitostí na mě zbude – vidím jen málo lidí, kteří se tímto trendem skutečně vážně zaobírají.
Veliké uznání a hluboký dík patří všem, kteří v současnosti pracují s dětmi a s mládeží a zasévají tak semínka, která u některých z nich vyklíčí a vyrostou tak nadšení a zralí myslivci s rodinnou tradicí. Leč při všem respektu k takto vychovaným adeptům zeleného cechu je evidentní, že jen oni budoucnost české myslivosti nezachrání. Jistěže se mohu mýlit, ale myslivost pro mladou generaci našich synů a dcer už nebude obhajitelná jako koníček, sport nebo dokonce výsada bohatých vrstev. Mladí lidé nejsou a nebudou ochotni akceptovat zabíjení zvěře nebo nakládaní s těly takto zabitých zvířat bez toho, aby to byla odborná a v nejlepším slova smyslu ekologická činnost v krajině. A tak, jako se mentalita mladých lidí liší od té naší, změní se postupně i česká myslivost - bez ohledu na to, zda to my starší budeme akceptovat nebo ne.
Někteří se asi budou jen pomalu smiřovat s koncem myslivosti, která svůj úspěch poměřuje trofejemi v loveckém pokoji. Bude asi i mnoho těch, kteří budou želet tzv. honů, kde si jednou za rok vystřelili do bažantů vypuštěných z beden a pak se vyfotili u krásně vypadajícího výřadu.
Já mám ale přesto naději v tom, že už v mé generaci postupně přibývá těch myslivců, které plně uspokojuje lov slabé samičí zvěře, protože vědí a znají, že právě ta v drtivé většině ovlivní kvalitu potomstva. Myslivců, kteří by nikdy do lesa nenavezli hromady obilí, cukrové řepy nebo ještě mnohem horších ingrediencí, protože do hloubky znají fyziologii trávení spárkaté zvěře a vědí o všech potenciálních zdravotních komplikacích, které takovým počínáním zvěři připravíme. Myslivců, kteří raději do své honitby vysadí deset koroptví pro potěchu oka než stovku kachen pro potěchu žaludku.
Zdá se mi, že naše myslivost došla na rozcestí. Dění a názory ve společnosti, stejně jako vývoj v ČMMJ, jsou dokladem toho, že už pár let přešlapuje na místě a přemýšlí, kudy se má vydat. Ta volba totiž nebude snadná a dokonce bude pro některé asi i bolestivá. Jestli ji ale neprovedeme s pohledem upřeným na horizont budoucnosti, může se docela dobře stát, že ono národní kulturní dědictví, kterým se tak rádi zaštiťujeme, může během následných desetiletí zůstat opravdu jenom na papíře Ministerstva kultury. A to by si snad nepřál nikdo z nás!
Martin HORÁLEK