Časopis Myslivost

Z těchto důvodů jsou bobři opět loveni a dochází k likvidaci populace v českých zemích na konci 19. století.
Na území ČR tedy populace bobra evropského dvakrát prošla výrazným bottleneckem, což je prudký pokles počtu jedinců v populaci.
První trvalé novodobé osídlení v ČR je známo z roku 1977 na soutoku Dyje a Kyjovky, přičemž se jednalo o jedince vysazené v Rakousku (populace Castor fiber fiber a Castor fiber vistulanus ze Švédska, Ruska, Polska a Castor canadensis), kteří dispergovali na jižní Moravu.
Zpětná repatriace 26 jedinci z Polska a Litvy proběhla v oblasti Litovelské Pomoraví v letech 1991, 1992 a 1996.
K propojení těchto dvou populací došlo ke konci 20. století.
Další oblastí výskytu bobrů v ČR je oblast Dolního Labe, kam se postupně navracel Castor fiber albicus z německé refugiální populace a od roku 1992 zde žije stálá populace.
Za třetí oblast je pak možné označit Český les, kde se od konce 80. let minulého století vyskytuje stálá populace, jejíž původ je z Bavorska.
Z různých výzkumů je patrné, že se bobři ze všech těchto oblastí postupně rozšiřují a obsazují nová území směrem do centrálních částí ČR, přičemž největší hustota osídlení je na Moravě.
V roce 2013 je početnost české populace odhadována zhruba na 3500 jedinců, kteří již začínají být na některých lokalitách problémem, neboť způsobují škody v řádech stovek miliónů korun ročně. Přesto však nelze bobra v ČR klasicky lovit a mimořádný odlov může být povolen pouze na výjimku, což se již v ČR v několika případech uskutečnilo.
Například v Lotyšsku, které je svou rozlohou porovnatelné s ČR, přičemž má asi o 20 % vyšší lesnatost, o 78 % nižší lidnatost a díky svému reliéfu také rozsáhlejší biotopy vhodné pro bobra, lze bobra myslivecky obhospodařovat.
Důvodem je především velikost současné tamní bobří populace, která přesahuje 100 000 jedinců, čímž dochází k destruktivním škodám a k vážným konfliktům s majiteli pozemků a lesníky. Je však nutné dbát na správný a zodpovědný management lovu, kdy jsou redukovány populace zejména v oblastech, kde dochází ke škodám v lesnickém a zemědělském sektoru.
Přesto je roční přírůstek lotyšské bobří populace odhadován na 12,9 %, přičemž růst populace je vyšší u populací malých a při zakázaném lovu, kdy doposud nedošlo k nasycení kapacity území.
Ze sledování v Lotyšsku pak vyplývá, že počet 200 jedinců na jednu honitbu (průměrná velikost honitby asi 6000 ha) se jeví jako hraniční hodnota pro efektivní provádění regulace bobří populace lovem. Zároveň je zde zachována role bobrů, kteří dokáží sami ovlivňovat svou ekologickou niku, v životním prostředí a pokračuje i v současnosti s novými funkcemi v antropogenní krajině.
Za efektivní nástroj při ochraně a managementu bobra evropského nejen na území ČR lze považovat také využití molekulárně-genetických metod v kombinaci s dalšími vědními obory. Pomocí těchto metod lze např. identifikovat bobra evropského a nepůvodního bobra kanadského. Genetické studie v rámci jednoho druhu jsou také důležité, zvláště u populací, kde se předpokládá jejich vznik z několika málo jedinců. Takové populace živočichů pak mohou být zranitelné, neboť se zde mohou projevit negativní vlivy vysokého inbreedingu (tj. příbuzenské plemenitby) vlivem předcházejícího bottlenecku (např. snížení reprodukce).
Nolet a Baveco (1996) však konstatují, že populace C. fiber vzniklé z reintrodukovaných jedinců se nezdají být citlivé na příbuzenskou plemenitbu a populační růst se nezdá být snížen případnou degradací genetické diverzity.
Halley (2011) také popisuje uspokojivé nárůsty z malých populací, např. ve Skandinávii, kde jedinci pocházeli výhradně z bobrů oblasti Telemark, nebo u nesmíšených populací bobrů z oblasti Rhône a Elbe. Nicméně však poukazuje na problematiku rozdílů v průměrné velikosti vrhu u různých refugiálních populací v Rusku, kde se pohybuje od 2,8 do 3,4 mláďat.
Bobři na Labi mají průměrně 1,9 mláďat ve vrhu (Nolet et al., 1994) a ve Švédsku 2,5 mláďat (Rosell and Pedersen, 1999), proto se Halley (2011) domnívá, že by promíchání zástupců těchto refugií v rámci západní evolučně významné jednotky zvýšilo jejich průměrnou plodnost.
Pro mezidruhové i vnitrodruhové studie populací bobrů jsou dále vhodné tzv. mikrosatelitní analýzy, kterých jsme ve své genetické studii (Ernst et al., 2017) využívali také na Mendelově univerzitě v Brně.
Cílem naší práce bylo studium polymorfismu vybraných mikrosatelitů u bobra evropského a vzájemné porovnání vzorku populací bobrů z České republiky a Lotyšska, ale také možnost identifikace bobra evropského a bobra kanadského touto metodou.
Ministerstvo životního prostředí ČR jasně deklaruje zájem o zachování a podporu původního druhu bobra evropského na zájmových územích České republiky a úplnou eliminaci případného výskytu nepůvodního druhu bobra kanadského. Analýzy mikrosatelitních lokusů se jeví být proto vhodnými efektivními a ekonomicky přijatelnými nástroji pro kontrolu druhové čistoty a management bobra evropského v ČR.
V naší práci výsledky neprokázaly výskyt bobra kanadského v České republice, ani v Lotyšsku, avšak provedení rozsáhlejšího monitoringu považujeme v budoucnosti za vhodné. Důvodem je především vypouštění bobra kanadského ke konci minulého století na území Rakouska, které sousedí s jižní Moravou. Tento druh zde byl sice následně eliminován, avšak potvrzení jeho úplného vymizení na základě genetických analýz považujeme za vhodné.
Určitým rizikem pro zachování druhové čistoty v Lotyšsku je také výskyt populace bobra kanadského v jihovýchodní části Finska a sousední části Ruska, zejména v oblasti Karélie, odkud by se postupně mohl začít šířit.
Z výsledků je dále patrné, že i přes nízkou heterozygotnost a příbuznost jedinců dochází u obou námi sledovaných populací k nárůstu jejich početnosti a ty se tak nezdají být citlivé na možné negativní vlivy inbreedingu.
Jeho negativní dopad na reprodukci se však zřejmě projevuje v průměrném počtu mláďat ve vrhu (pro ČR se uvádí 1,9 – 3,0 mláďata ve vrhu; Lotyšsko zkoumaná lokalita 3,5 mláďat ve vrhu), na což poukazuje např. Halley (2011) u refugiálních populací v Rusku.
Na základě těchto informací a výsledků z našeho výzkumu se lze domnívat, že je možné s omezeným rizikem dosáhnout přirozeného promíchání populace a následného možného zvýšení počtu mláďat ve vrhu také zodpovědně řízenou a kontrolovanou redukcí lovem v rámci rozsáhlejšího území stabilního výskytu bobra.
Uvolněním nik by tak mohlo dojít ke zvýšení toku genů v rámci celého území. Nutné je však dbát na citlivý a zodpovědný management lovu, kdy bude možné redukovat populace zejména v oblastech, kde dochází ke škodám v lesnickém a zemědělském sektoru, na což upozorňují také Kawata et al. (2011) u lotyšské populace, kde je již lov povolen.
Škodám bobrem však lze také částečně předcházet např. oplocováním výsadeb, i když je nutné uvést, že v některých případech dochází k podhrabání a ničení výsadby a individuální plastová ochrana dřevin je také neúčinná. Proti škodám způsobeným bobřími hrázemi lze využít trubek zajišťujících průtok a drátěných klecí, které zabraňují ucpání odtoků.
Orgány ochrany přírody mohou také vydat povolení k odstraňování nebo zprůtočňování bobřích hrází nebo odstraňování bobřích hradů, což lze provádět ve stanoveném období a za stanovených podmínek. Mohou také udělit výjimku na odstřel.
Veškerá tato opatření lze však provádět pouze v tzv. zóně „C“ (tj. území s nepřípustnými riziky v případě rozvoje populace bobra), která jsou vylišena v rámci „Programu péče o bobra evropského v ČR“.
Dále existuje zóna „A“ – území zajišťující dlouhodobé zachování populace bobra v ČR a zóna „B“ – území umožňující migraci a případný rozvoj populace bobra v nekonfliktních lokalitách.
Náhradu škod lze uplatňovat pouze u škod na nesklizených polních plodinách a trvalých porostech v rámci zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.
Ze zoologického pohledu se jedná o největšího evropského hlodavce dosahujícího hmotnosti kolem 30 kg, který je úzce spjat s vodou a navazující vegetací. Má mohutné řezáky (hlodáky) a ocas (veslo) a na zadních končetinách má mezi prsty plovací blány. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí až 15 minut, přičemž má uzavíratelné nozdry i ušní otvory.
Velikost jeho domovského okrsku činí 1-2 km podél vodního toku a závisí především na dostupnosti potravy, ale i ročním období.
Buduje si nory (kotle), bobří hráze a hrady, kde žije v hierarchii.
Nejvyšší postavení má rodičovský pár a následují dvě, někdy i tři, generace mláďat.
Je býložravec vyhledávající především dřeviny měkkého či tvrdého luhu, vodní rostliny a přilehlou bylinnou vegetaci. Dokáže pokácet i vzrostlé dřeviny, které ohlodává ve tvaru „přesýpacích hodin“. Dokáže však působit také škody na zemědělských plodinách, např. kukuřici. Na zimu si vytváří potravní zásoby z větví dřevin nebo z bylin v blízkosti vchodu do nory.
Páří se převážně na přelomu ledna a února a po 105-109 dnech březosti se rodí 2-5 mláďat, která jsou kojena tři měsíce, ale již v této době začínají přijímat rostlinnou potravu.
S rodiči se vydávají z nory na průzkum okolí po 4-6 týdnech, pohlavně dospívají ve 2-3 letech a růst je ukončen ve čtvrtém roce života. V rodině zůstávají 1-3 roky, poté jsou rodiči vyhnáni a šíří se (dispergují) desítky kilometrů daleko od domova. Ve volné přírodě se bobr průměrně dožívá 10-12 let.
Zajímavostí je také výskyt mazových žláz (tzv. castoreum), které jsou dodnes v některých zemích používány v lidovém léčitelství zejména při horečnatých onemocněních, ale i mnoha dalších.
Ing. Martin ERNST, Ph.D.
Ústav ochrany lesů a myslivosti
LDF MENDELU Brno