Časopis Myslivost

Listopad / 2019

Původ, vývoj a dodržování vybraných tradic české myslivosti

Myslivost 11/2019, str. 90  Stanislav Ošťádal
Tento poněkud složitější titulek je názvem bakalářské práce, kterou jsem v závěru studia oboru Provoz a řízení myslivosti na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze zpracoval pod vedením doc. Ing. Vlastimila Harta, Ph.D. Tradice a zvyky představují jeden z pilířů české myslivosti, do které jsou ukotveny i legislativní normou, a zároveň jsou důležitou součástí celé naší národní kultury. Zvyky se pojí s myslivostí od pradávna, a pokud je naši předci dodržovali a ctili dlouhé generace před námi, potom je i naší, přinejmenším morální povinností, abychom je uchovávali a předávali dál.
František Bezděk ve své knize říká: „Aby se tradice dodržovaly, musíme je nejen znát, ale musíme jim i rozumět.“ A právě tato myšlenka byla impulsem ke zpracování tématu, jež dělá českou myslivost nad ostatní výjimečnou.
Práce má dvě základní části. V části teoretické, bylo mým úkolem vyhledat a popsat možné souvislosti původních loveckých a mysliveckých praktik s oblastí dnešních mysliveckých zvyků a tradic, a následně provést explikaci smyslu a obsahu jejich vybraných částí. Analytická část je potom zaměřena na provedení průzkumu dodržování tradic v současné myslivecké praxi a následné vyhodnocení úrovně a popis případného vývoje v této oblasti.

Medieval_forest-dal-Livre-de-chasse-1387.jpg

Prostudováno bylo téměř 40 souvisejících literárních titulů, přičemž se podařilo získat i velmi vzácná a významná díla, jako například Špatný, F. (1876) Mluva myslivecká, Černý, J. (1885) Myslivosť Příručná kniha pro myslivce a přátele, Chadt Ševětínský, J. (1909) Dějiny lovu a lovectví (myslivosti) v Čechách, na Moravě a ve Slezku, Slavík, F. (1890) přepis díla Cesta pana Lva z Rožmitála po západní Evropě 1465-1467, Zíbrt, Č. (1889). Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách, Turbervile, G. (1576) Booke of Hunting, Carey, G. (1562). Venerie de Iaques a další.

image005.jpg

Při zpracování jsem došel k nadmíru zajímavým a v některých případech pro mne do té doby skrytým poznatkům, se kterými bych rád prostřednictvím tohoto „mini seriálu“ seznámil širší mysliveckou veřejnost.
Za inspirativní nadšení pro dané téma, za odborné vedení, motivaci a pomoc, kterou mi po celou dobu ochotně poskytoval, chci poděkovat vedoucímu práce, doc. Ing. Vlastimilu Hartovi, Ph.D., Děkuji také PhDr. Oldřichu Koudelkovi, spisovateli a pokračovateli doc. MVDr. Jaromíra Kovaříka, CSc., za propůjčení cenné literatury a archiválií z jeho soukromé sbírky, za jeho velmi přínosné konzultace a za čas, který mi věnoval.
 
CO JE VLASTNĚ „TRADICE“?
 
V mnoha pracích jsou termíny tradice – zvyk – obyčej, obřad – ceremoniál, chápány jako vzájemná synonyma. Jejich významová příbuznost je zřejmá, avšak podle vybrané, níže citované literatury, jsou tyto výrazy definovány samostatně a bývají od sebe navzájem odlišovány.
 
TRADICE
 
Pojem tradice má původ v latinském slově „traditio“, jehož význam je interpretován ve smyslu „předávání“. Tradice je popisována jako souhrn zvyků, myšlenkových i praktických vědomostí a dovedností, jež mají charakter jakéhosi dědictví, které se předává z generace na generaci. Principem předávaného odkazu se tradice udržují, prohlubují a šíří (Bláhová & Heřmanová, 2016). Obecně lze tedy tradice považovat za vztah každé generace ke své vlastní minulosti, jenž tvoří jeden z pilířů pomyslného mostu mezi její historií a současností. Tradici nelze chápat jako naučený a rutině opakovaný zvyk, nýbrž jako předávání celku poznání mezi generacemi (Hart, 2017).
 
ZVYK
 
Slovník spisovného jazyka českého definuje zvyk jako „ustálený způsob jednání osvojený pravidelným opakováním určité činnosti.“ (Ústav pro jazyk český ČSA, 2011).
Florec (Florec, 1982) tuto definici zvyku rozvádí a doplňuje ji předpokladem správného a závazného vnímaní, přičemž jeho opomíjení je považováno za nemravné. Jako charakteristické znaky zvyků potom Florec označuje „závaznost, kolektivnost, normativnost, pravidelnost konání, tradičnost, spontánnost a autoritativnost“.
 
OBYČEJ
 
Obyčej je ve Slovníku spisovného jazyka českého vykládán jako „obvyklý, ustálený způsob, obvyklé, ustálené jednání“.
Podle Florece lze obyčej charakterizovat také jako zděděný stereotypní způsob jednání, či jako každodenní život; životní styl. K výrazu obyčeje ve své práci dále uvádí teze: „Pojem obyčej je užší než pojem tradice. Obyčeje můžeme nazvat tradicemi, a však ne všechny tradice jsou obyčeji. Obyčej není částí tradice, ale regulátorem samotné tradice.“
 
OBŘAD
 
Florec obřad definuje jako určitý systém úkonů a praktik spojených s magií, popř. s nábožensko-mytologickými představami. Obřadem nazýváme slavnostní provádění určitého (duchovního) aktu, složeného z řady dílčích úkonů, předepsaným způsobem (Florec, 1982).
 
CEREMONIÁL
 
Podle Slovníku spisovného jazyka českého je ceremoniál „souhrn pravidel o obřadnostech při slavnostech u panovnických dvorů ap.; souhrn předepsaných nebo požadovaných společenských zvyklostí, formalit nebo složitější sled, ustálený pořádek formálních úkonů vůbec.“ (Ústav pro jazyk český ČSA, 2011).
Z výše popsaného můžeme obřad i ceremoniál vnímat shodně jako sérii definovaných aktů v ustáleném sledu, avšak na rozdíl od ceremoniálu, obřad spojujeme s duchovním a náboženským rámcem, který zpravidla nepřesahuje.
 
VZDĚLÁVÁNÍ V MYSLIVOSTI
 
Myslivost u nás byla mezi řemesla zařazována patrně až po roce 1535, kdy toho roku vydané Zemské zřízení moravské, v části upravující výkon loveckého práva, poprvé zmiňuje „náchlební myslivce“. V oddíle „O ručnicích a myslivostech“, se zde uvádí: „A což se sedlákuov i dvořákuov, měst i městeček panských dotýče, ti též aby s žádnými ručnicemi nejezdili, ani chodili a všech myslivostí prázdni byli. Než pán statku svého každý bude moci sobě myslivce náchlebního chovati, aby na gruntech jeho (a ne na jiných) stříleti mohl.“
Podle nařízení krále Václava IV. z roku 1388 je lov výsadou vrchnosti a šlechty (Hart, 2017).  Dvořanům z měst, stejně jako sedlákům, byla tedy myslivost i nadále odepřena, avšak lov na vlastním pozemku byl povolen prostřednictvím vydržovaných (náchlebních) myslivců. Dobový výraz „náchlební“ vyjadřuje stav osoby vykonávající odbornou službu za mzdu (Karas, 1919). Ti při sobě museli mít zvláštní pověřující dekret s vrchnostenskou pečetí.
V souvislosti s tímto zřízením zajisté vznikaly i první myslivecké zkoušky a výuční listy, neboť provozování myslivosti, již coby odborného řemesla, vyžadovalo doklad o řádném vyučení. Nejstarší záznam o takové zkoušce je podle Chadta datován do roku 1542 (Chadt Ševětínský, 1909). V té době mohli do mysliveckého učení nastoupit mladíci starší 16 roků, jež uměli alespoň číst, psát a počítat. Učení započali v roli psovoda, který hlídal a ošetřoval jemu svěřené lovecké psy. Současně se musel učeň vzdělávat ve stopařství, střílení, ale také třeba v troubení, v používání pastí a loveckého zařízení, ve zpracování ulovené zvěře a v myslivecké mluvě.
Tato doba učení neměla předem určenou dobu trvání. Záleželo na schopnostech učně, který byl následně povýšen do stavu mysliveckého mládence. Ten se již přímo účastnil lovů, kde byl nápomocen při jejich organizaci a provádění. 
Teprve po dvou až třech letech byl mládenec pověřen samostatným řízením honu na jelena, a když při tomto honu shromáždění myslivci neměli žádné výhrady, obdržel mládenec vysvědčení o řádném vyučení, na jehož základě mohl přistoupit ke zkoušce u „krajského examinátora“, od něhož obdržel konečné osvědčení a mohl tak být prohlášen za znalce jelenů. Při tomto aktu byl mladý myslivec slavnostně ozbrojen tesákem a loveckou trubkou (Chadt Ševětínský, 1909).
Stát se myslivcem nebylo jednoduché a v porovnání s jinými řemesly bylo vyučení v myslivosti zdlouhavé a náročné. Zajisté i proto bylo myslivecké řemeslo mezi lidmi považováno a myslivcům se dostávalo patřičného uznání a obdivu.
V současnosti o myslivosti hovoříme jako o multidisciplinárním oboru, který v sobě zahrnuje mnoho podoblastí, ve kterých je nutné dosáhnout jistých znalostí. K výkonu práva myslivosti je legislativou vyžadováno držení loveckého lístku. Podmínky pro jeho získání jsou předepsány zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti a jeho prováděcí vyhláškou č. 244/2002 Sb.
Na mysliveckou tradici má vzdělávání zásadní vliv. Forma a úroveň přípravy myslivců rozhoduje o jejich schopnosti převzít, nést a posléze předat tradici dál. I soudobý myslivec však mnohé znalosti získává teprve mimo předepsaný vzdělávací systém a teprve během praxe v honitbě mezi zkušenými myslivci jsou začínajícímu myslivci předávány cenné poznatky a vědění nezbytné pro jeho plnohodnotné myslivecké působení. A právě v tomto ohledu a se zřetelem na historický vývoj erudovanosti myslivců, můžeme i na samotné myslivecké vzdělávání, jenž v sobě zahrnuje i mnoho specifických zvyků, pohlížet jako na součást mysliveckých tradic.
 
MYSLIVECKÁ MLUVA

 

Myslivecká mluva z pohledu jazykovědy

 
Myslivecká mluva je patrně všeobecně nejznámější mysliveckou tradicí. Z odborného pohledu je zařazována mezi tzv. jazykový slang. S tímto výrazem se však mezi myslivci nesetkáváme, neboť výraz „myslivecký slang“ je mezi jeho uživateli nezažitý a nepřijatelný.
Nový encyklopedický slovník češtiny ke slangu uvádí: „Slang je svébytná součást národního jazyka, jež má podobu nespisovné nebo hovorové vrstvy speciálních pojmenování (jednoslovných i frazémů), realizované v běžném, nejčastěji polooficiálním nebo neoficiálním jazykovém styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím, nebo stejnou sférou zájmů a sloužící jednak specifickým potřebám jazykové komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostředí či k zájmové sféře.“
Podle Hubáčka má myslivecká mluva mezi ostatními slangy výjimečné postavení pro svou stabilizovanost a exkluzivnost, přičemž stabilizovanost je podle Hubáčka výsledkem velkého stáří a dlouhého vývoje, exkluzivnost potom vyplývá z jisté averze vůči zhrubělým výrazům a ze snahy jazykově zjemnit někdy drsné skutečnosti, které s myslivostí souvisejí. Myslivecký slang je podle Hubáčka odrazem kladného citového vztahu myslivce k přírodě a ke zvěři (Hubáček, 1979). Hubáček se ve svém díle odkazuje na J. Prudkého, podle kterého se zásoba myslivecké terminologie odhaduje na 3000 lexikálních jednotek.

 

Historie a vývoj myslivecké mluvy

 
Řeč myslivců byla někdy označována „řečí panskou“, což do značné míry souvisí s dobou jejích počátku a následné stabilizace, tedy s obdobím, kdy lov byl výsadou panovníka a šlechty. Tento pohled je však zcela nesprávný, neboť, jak uvádí Hubáček, ti, pro něž byl lov výsadou, se účastnili pouze jeho závěrečné fáze, které však předcházela složitá a odborná příprava. A právě lidé zodpovídající za uchystání a průběh lovu, pro které byla myslivost stálou kvalifikovanou nebo i jen příležitostnou profesí, byli hlavními autory myslivecké terminologie.
Hubáček označuje za povrchní i názory, jež podle něj přeceňují ovlivnění naší myslivecké mluvy převzetím německého názvosloví. I přes jistou paralelnost je většina výrazů českého původu, o čemž svědčí bohaté historické zdroje, z nichž uvádí například Klaretův slovník ze 14. století, v němž zaznamenané názvy čihařských pomůcek mají český původ.
Na druhou stranu je potřeba podotknout, že od českých myslivců můžeme slyšet i výrazy, které mají skutečně německý původ. Přestože naše myslivecká mluva disponuje českými ekvivalenty, je obtížné některá tato německá pojmenování nahradit českými, mnohdy hezčími obraty. Takovým příkladem může být z němčiny pocházející „šmola“, kterou označujeme mladou laň - čiplenku. Také „deka“, výraz pro kůži, má německý původ, stejně jako často užívané pojmenování tlupy spárkaté zvěře jako „rudl“ či název „grandle“ pro kelce.   
Na výjimečnosti myslivecké mluvy se podílí i další Hubáčkem zmiňovaný fakt, tedy že se lov už ve své středověké historii stával určitým obřadem, jehož součástí byla i specifická mluva. Její neznalost nebyla mezi účastníky lovu tolerována a její chybné užití vedlo k veřejnému potrestání.  I když se tyto tresty už v době rokoka staly spíše společenskou kratochvílí a postupně se změnily jen v tresty symbolické, známé i dnes z mysliveckých soudů, nemá takováto motivace pro dodržování a stabilizaci mezi ostatními slangy obdobu.
Předpokládá se, že nejstarší výrazy myslivecké mluvy označovaly osoby a úkony pojící se s lovem. Chadt Ševětínský sestavil nejrozsáhlejší historický přehled názvů spojovaných s lesnictvím a s lovectvím, a mezi nejstarší výrazy řadí označení lovec, které se vyskytuje již v roce 1031. Souběžně s tímto názvem se objevuje označení lovník a lesní. Od něj postupně vznikají další odvozeniny k pojmenování osob, úřadů, úkonů a práv, jako nejvyšší lovčí (1183), lovčí úředník (1234), lovčí úřad (1288), lov (1360) atd. Tyto a jim podobné výrazy užívaly se v související terminologií dlouhou dobu a teprve až se stal výkon lovu důmyslnější a k úspěšnému lovectví bylo zapotřebí jisté rozmýšlivosti, byl odvozen název myslivec a myslivost (Pelikán 1941).
K hledání vzniku výrazu myslivost vzpomeňme také Vodičku, který ve své publikaci zmiňuje rozdělení staroslovanských lovců do dvou skupin; promyšleníky, lovce z povolání, kteří lovili pro obživu a ochotníky, odvozeno od ruského slova ochota – lov, kteří provozovali lov jako zábavu. Zejména pak z názvu promyšleník, nabízí se nám snadná cesta k odvození myslivce – myslivosti.
Slova myslivec a myslivost se v pramenech poprvé objevila ve 14. století, což ale neznamená, že v této době tato slova byla použita poprvé. Tyto výrazy jsou pravděpodobně mnohem starší, jen se jako důkaz v listinné podobě nedochovali.
Hart et al. (2017) popisuje první doloženou zprávu s použitím slova myslivec z roku 1370, kde Francesco Petrarka nazval krále Václava IV. „silným myslivcem“, a to i přesto, že byl král Václav IV. v té době ještě dítětem (narodil se roku 1361).
Chadt Ševětínský uvádí užití výrazu myslivec z roku 1464. Konkrétně se jedná o zmínku myslivce Drlíka na Krumlovsku. První písemné užití souhrnného názvu myslivost Chadt Ševětínský ve své práci datuje do roku 1585. 
Myslivost se stává brzy běžným a hojným výrazem v lidové i spisovné mluvě, neboť již v roce 1593 v pojednání Zrcadlo slavného markrabství Moravského píše Paprocký při popisu rodu Veitmile – Krabiců se uvádí: „pán, maje kratochvíli svou v myslivosti“ (Pelikán, 1941).
V roce 1599 byla vydána instrukce císaře Rudolfa II. pro nejvyššího lovčího v Čechách Jana z Vřesovic, ve které je již název myslivost užíván běžně.
Pelikán zmiňuje ve své knize spisy Březana, archiváře a knihovníka Rožmberků od roku 1594: „Padesátní letopis, to jest Poznamenání některých věcí pamětihodných pana Viléma z Rožmberka za padesáte a sedm let zběhlých, počítajíce od času narození téhož pána až do léta Kristova 1592, napsaný v letech 1610-1612, a spis s názvem O panu Petru Vokovi, posledním vladaři domu rožmberského, napsaný v letech 1612–1615.  V obou těchto spisech je použito mnoho mysliveckých názvů a myslivost zde již není zaměňována s výrazy lov, lovectví, lovení.
Zajímavostí této kroniky je však zmínka o dopise, který je datován na Krumlově v úterý po sv. Diviši roku 1574: Vilém z Rožmberka očekával příjezd arciknížete Ferdinanda do Netolic, kde byla velká rožmberská obora. Vilém z Rožmberka o tom uvědomil i svého bratra, aby také přijel, a v dopise mu píše: „A protož, aby se J. M. náležitě posloužiti mohlo, a nějaká myslivecká kratochvíle učinila“.
Z uvedeného pramene můžeme tedy usuzovat, že výrazu myslivost bylo použito právě již v roce 1574, tedy ještě před rokem 1585, který uvádí Chadt Ševětínský jakožto první s užitím výrazu myslivost.
Rovněž ze zprávy, kterou podal 10. listopadu 1581 Petru Vokovi Bechyňský hejtman Jan Lazický z Písku, vyplývá, že bylo názvu myslivost užito dříve před rokem 1585. V Lazického zprávě stojí: „Volf Tkadlec z města Vintrberka, který podle jiných myslivců v myslivosti k ruje J. M. nápomocen byl, na lesích na medvědici se dvěma mladými medvědy náhodou trefil“.
Dalším možným dokladem o zařazení počátků myslivecké mluvy, je pro českou myslivost velmi důležitý historický cestopis Deník Václava Šaška z Bířkova o jízdě pana Lva z Rožmitálu po střední a západní Evropě 1465-1467, ve kterém se podle Pelikána nevyskytuje výraz myslivost ani lovectví, ale pouze lov, lovy a lovení a ani při popisu zvěře zde není užíváno názvů myslivecké mluvy.
Naproti tomu v kronice Paměti Mikuláše Dačického z Heslova jsou již myslivecké motivy zcela zřejmé a celá řada slov ukazuje na ustálenost mysliveckých výrazů. Dačický pokračoval v psaní kroniky, kterou zdědil po svých předcích a zanechal nám tak zajímavý popis poměrů od roku 1470 do roku 1626. Autor sám nebyl myslivcem, a přesto v kronice užíval mysliveckých názvů a označení, což nám pomáhá definovat období jistého slovního ustálení myslivecké mluvy i ve spisovném jazyce. V Dačického pamětech jsou běžné výrazy: zvěřina, myslivec, ručnice, zajíc, rys, koroptev, bažant, lední medvěd, kamzík, tetřev, ježek, velká zvěř.
 
Jedinečnost, historická hloubka a komplexnost myslivecké mluvy vedla mnoho autorů ke snahám o její shrnutí a literární zpracování.  Prvním autorem monografie zabývající se mysliveckou mluvou je František Špatný, který ji v roce 1868 vydal pod názvem Mluva myslivecká. Tato tenká brožurka je nepochybně ojedinělým dílem, ve kterém je uchováno mnoho krásných a možná bohužel dnes již nepoužívaných mysliveckých termínů. Do dnešní doby se dochovalo jen málo těchto výtisků, a proto se autoři vysokoškolských skript Úvod do myslivosti rozhodli ve své publikaci tuto monografii Františka Špatného přetisknout jako přílohu, aby toto původní a do značné míry neocenitelné dílo, nebylo zapomenuto.
Následuje celá řada autorů, z nichž k těm nejvýznamnějším patří L. Štětka, který vydal Brus české mluvy myslivecké (1908), A. Midloch Mluva myslivecká (1919), J. V. Rozmara Mluva myslivecká (1928), K. Šiman Česká mluva myslivecká (1946), J. Kovařík Tradice v myslivosti (1993, 1994, 1996, 1999), C. Rakušan Myslivecká mluva (2007).
Na výjimečnosti české myslivecké mluvě přidává i fakt, že byla ukotvena také v našem právním a normativním systému. Dne 22. října 1946 Ministerstvo zemědělství svým výnosem (čj. 122 582/4640 – VI/6/46) uložilo povinnost používat českou mluvu mysliveckou jako odbornou terminologii.
V roce 1988 byla Úřadem pro normalizaci a měření publikována odborná norma ON 48 00 16 – Myslivost – názvy a definice (HART, 2017). Užívání myslivecké mluvy je navíc stanoveno Mysliveckým řádem vydaným ČMMJ.
 
Je samozřejmé, že v průběhu vývoje myslivosti a s ní souvisejících oborů se vyvíjí i samotná myslivecká mluva. S mizejícími druhy zvěře a nebo se zaniklými loveckými způsoby se postupem doby úží i výčet mysliveckých výrazů, a naopak je doplňován o některé nové, které doba mezi myslivce zavádí. Stále však mezi myslivci platí, že znalost a správné používání myslivecké mluvy je pro každého myslivce dokladem jeho odborné vyspělosti, výrazem úcty a lásky k přírodě a odkazu našich předků.
Studiem dochovaných a dostupných zdrojů zjišťujeme, jak bohaté a rozvětvené kořeny myslivecká tradice ve skutečnosti má. Je zjevné, že pro soudobého myslivce historie stálé skýtá mnoho nepříliš známých a neosvětlených, k pochopení významu a podstaty důležitých oblastí. S ubíhajícím časem se však vzdalujeme od jejich počátků a je stále složitější nacházet stárnoucí zdroje uchovávající zprávy té doby.
V příštím vydání navážeme pojednáním o významu myslivecké trofeje, zapátráme po původu myslivecké tradice připíjení levou rukou a vydáme se za bájnou Lověnou, českou bohyní lovu.
Bc. Stanislav OŠŤÁDAL,
Fakulta lesnická a dřevařská ČZU V Praze 
 
vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 15:42 a zapadá v 6:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...