Časopis Myslivost

Načekané ve velkém formátu…

Myslivost 7/2020, str. 70  Jiří Kasina
Známe se už řadu let, mnohokrát jsme se sešli na výstavách, kdy pro velkou výstavní firmu připravoval expozice, mnohokrát jsme také povídali nad voňavou zvěřinou, neboť je jedním ze zakladatelů novodobé éry špičkové zvěřinové restaurace Stará myslivna na Konopišti.

A tak jsem telefonát, kterým mě zval na návštěvu Bohumil Bochňák, bral jako další z mnoha příjemných posezení.
Tentokrát mne ale vzal do podkrovního ateliéru, představil mi syna Bohumila Terzo Bochňáka a pak se mi tak trochu podlomila kolena. Netušil jsem, že budu ohromen obrovskými plátny s kresbami zvěře, stanul jsem ve fascinujícím prostředí dvou zapálených výtvarníků. Nedalo se nezapnout diktafon a neprobrat vše tentokrát tak trochu nemyslivecky…

Autori-v-atelieru.jpg
 
Známe se z mysliveckých akcí kolem výstav a zvěřiny, ale vůbec jsem netušil, že jste vlastně také výtvarník, autor takovýchto děl…
 
BB: Já se věnuji výtvarnému umění od dětství, od šesti let jsem chodil k nestorovi dětského výtvarného umění v ČR k panu profesorovi Bohumilovi Krausovi ve Strašnicích. Chodili jsme tam od začátku spolu s bratrem, a on byl ten, který v nás obou probudil zájem o umění. Já pak vystudoval střední uměleckou školu v Moskvě a potom jsem dál studoval užitou grafiku, typografii a výstavná tvorbu na Fachschule für Werbung und Gestaltung v Berlíně. Pak jsem se ale od výtvarničiny trochu vzdálil, vystudoval jsem marketing a pustil jsem se do reklamy, a to je vlastně moje dosavadní celoživotní profesní činnost. Při této práci jsem pak naplno využíval svých znalostí z obou oborů, a když nám scházeli externí výtvarníci, dělal jsem některé zakázky sám.
Naplno jsem se vrátil k volnému umění až se synem, který jednoho dne přišel a řekl nám rodičům, že by chtěl na výtvarnou střední školu. Tak jsme se domluvili, že ho připravím ke zkouškám a rok jsme spolu denně kreslili v ateliéru a podařilo se mu úspěšně složit zkoušky na Střední uměleckou školu Václava Hollara. Momentálně je studentem třetího ročníku. Asi se u něj opravdu projevil zděděný talent.
 
Asi nemá cenu se ptát, kde jste získal inspiraci, když jste viděl tvorbu u svého otce. Už odmala jste si něco kreslil a, nebo maloval?
 
BTB: Pokud si pamatuji, tak jsem si už ve školce nebo ve volném čase nejradši vzal papír a kreslil jsem si náhodné malůvky nebo nějaké nápady. Potom později jsem si našel grafický tablet, který jsem si připojil k počítači a rozvíjel jsem kresby z papíru i digitálně. Nápady a náměty mých prací byly různé. V osmé třídě jsem přemýšlel, na jakou školu bych se chtěl dostat, co bych rád po škole dělal. Vlastně docela logicky jsem si řekl, že jediné, co rád a často dělám je kreslení, tak proč v tom nepokračovat.
 
Sám jsem bohužel nikdy u sebe výtvarný talent nenašel, moc se v oborech výtvarného umění neorientuji. Jaký je váš nejoblíbenější výtvarný svět, je to volná tvorba nebo spíše akty, nebo snad krajinářství či jiný směr?
 
BB: Vzhledem k tomu, že já mám klasické výtvarné vzdělání a ještě navíc v Rusku, kde se v tu dobu kladl naprostý důraz na klasické výtvarné vzdělání, kresbu a uměleckou řemeslnost, tak jsem se snažil vést syna trochu v duchu tohoto přístupu. To je jednoznačně figurální kresba, vůbec samotné zvládnutí kresby, zvládnutí práce s klasickými výtvarnými materiály, tužky, uhle, rudky, akvarely, tempery i olejové malby a všech dalších materiálů, na kterých se ukáže zvládnutí této profese.
I přes nesouhlas tvůrců a teoretiků současného umění (contemporary art) jsem hluboce přesvědčen, že zvládnutí kresby je podle mého názoru pro další vývoj mladého výtvarníka to nejdůležitější.
 
BTB: Pro mě je to jednoznačně volná tvorba, protože já se strašně rád ponořuji do nových věcí a experimentuji. Kdykoliv uvidím nějakou možnost, kde si mohu odzkoušet něco, co jsem zatím nedělal, tak do toho hned skočím. Zajímá mě, jak různé techniky a přístupy k dílu fungují, jak mohu výtvarně obsáhnout určitá témata, jak se s novou výzvou mohu porvat.
Ale uvědomuji si stále více, jak jsou důležité základy. Měl jsem v minulosti mnoho nápadů co ztvárnit a chtěl jsem je nakreslit, ale nevěděl jsem, jak na to. A právě, jak dílo zrealizovat, musíte vyjít ze základů.
A já jsem moc vděčný, že spolu s tátou tvořím už více než pět let. Letí to jako voda, a já vidím, že čím více umím, tím více nápadů mohu výtvarně vyjádřit, zároveň se rodí i větší množství nápadů. Stále ještě objevuji nové výtvarné dimenze.
 
Nové dimenze z hlediska jak motivu, tak z hlediska techniky?
 
BTB: Řekl bych obojí, jak z pohledu techniky, tak i motivy jsou důležité, jsou to vlastně spojené nádoby.
 
Jakou techniku používáte nebo preferujete?
 
BB: Začátek je v podstatě u všech začínajících výtvarníků stejný, papír, tužka a začne se základní tvar, koule, válec, krychle a pak se postupuje dál. Když krychle, tak zvládnutí perspektivy, tam se obvykle už ti první zadrhnou. Stačí se naučit, jak se perspektiva správně kreslí, jak se vnímá, jakmile to mladý výtvarník pochopí, tak postoupí minimálně o čtyři schody najednou a jde dál.
Pak přecházíte k dalším, berete složitější tvary, džbány atd. Stále pracujete tužkou, uhlem, ten je totiž vhodný na učení, protože je měkký a klouže po papíře.
Další místo, kde se mnozí zaseknou, jsou bysty. My jsme spolu bysty zkoušeli déle než rok, něco jsme ponakoupili, něco půjčili od kamarádů, ze škol. Děláte jednu hlavu zprava, zleva, z podhledu i nadhledu, trénujete perspektivu. Pak už můžete přejít na celkovou postavu, to je už vysoký level, tam musíte mít znalosti anatomické, znát skladbu kostry, jedete ruce, svaly, jak jsou napojené.
To už v případě syna šlo ruku v ruce s jeho výukou na střední škole Václava Hollara v prvním ročníku, kde měl štěstí, že se dostal k dobrým profesorům. To je dlouhý proces, třeba i dvou let, kdy se pracuje tužkou a pak se teprve přechází na barvy. Barvy jsme začali nejdřív tempery, kvaše, pak přecházeli na olej.
 
BTB: Pro mě to byla docela zábava, protože jsem jednak sledoval, jak táta oprašuje staré vědomosti, to byste koukal, jak mu nadšením svítily oči, a jednak se já učil novým věcem a přístupům, pro mne to bylo zábavné objevování nových světů. Bylo to jako učit se nový jazyk nebo něco podobného.
 
BB: Já bych snad jen doplnil, že ze začátku to byla práce vesměs v ateliéru, měli jsme klid, mohli gumovat nebo práci vyhodit a dát nový papír, mohli jsme si hrát, jako když skladatel skládá hudbu. Ale pak přišlo léto a my jsme vymysleli u babičky, mojí mámy v západních Čechách letní výtvarný ateliér.
To je zase úplně o něčem jiném, tam jsme šli do plenéru, to už nemůžete vzít papír a na něm si to nějak šmrdlat a lelkovat, protože vám přijde déšť, změní se stíny, zapadne slunce, fouká vítr, spadne vám stojan. Tak je potřeba pracovat rychleji, začali jsme dělat přírodu, architekturu, les, domy, vesnice atd.
Postupně se z toho vyvinul výtvarný kemp, kam jezdí i jeho spolužáci. Děláme ho na deset dní a za každý den namalujeme jeden obraz. Jdeme do plenéru, kde malujeme a večer pak nad pracemi diskutujeme a porovnáváme. Myslím, že je to úžasné pro rozvoj těchto mladých umělců.
 
Kde vůbec nacházíte inspiraci?
 
BB: Kromě toho, když jsme si řekli, že spolu budeme malovat, tak bychom mohli v oblasti umění i společně poznávat a pokusíme se objet i všechny významnější galerie světa, a to dokud nás to bude bavit. Tři roky už takto cestujeme ve volném čase, máme za sebou návštěvy již více než 200 galerií, prolezli jsme galerie v Moskvě, Petrohradu, Amsterodamu, Madridu, byli jsme v Londýně, i v Berlíně, projezdili jsme galerie na východním pobřeží USA od New Yorku přes Floridu až po New Orleans. Každému městu věnujeme většinou čtyři dny, nezabýváme se ničím jiným. Ráno vstaneme, nasnídáme, jdeme do galerie, po obědě do další, večer si sedneme na pivo, nebo vínko a prodiskutováváme to, co jsme viděli, nebavíme se prakticky o ničem jiném než o umění, je to takový umělecký očistec.
Na posledních asi pět šest měst se k nám přidal bratr, který je akademický architekt a malíř, a i jeho to nesmírně baví a živě přispívá do těchto diskusí. Narazíte na neskutečnou paletu děl, zvláště v galeriích současného umění, kdy se mnohdy nestačíte divit. Narazili jsme ale třeba v jedné galerii ve Washingtonu na Finger art, malování otiskem prstů, byly tak vytvořeny obrovské portréty. Přitom portrét vypadal z větší vzdálenosti jako fotografie, až když jsme se k tomu přiblížili, tak jsme zjistili, že to je celé udělané jen otiskem bříška prstů, žádným tahem.
Bohužel většinu těchto galerií dnes ovládá Konceptuální umění, které není nezajímavé, ale ve většině případů klasickými výtvarnými postupy podle mého názoru přímo pohrdá. Tak si pak chodíme spravit náladu do galerií s klasickým nebo moderním uměním.
 
IMAG9673.jpg

Pojďme ale k meritu věci a vašim obrazům zvěře. Jak se k vám vůbec zvířata jako motiv dostala?

 
BTB: Co se týká těch zvířat, tak to jsme neměli vůbec naplánované. Táta jednou přivezl z restaurace Myslivna na Konopišti vypreparovanou hlavu muflona, pověsil ho na zeď a zkusili jsme ho oba nakreslit. Chtěli jsme si opravdu jen zkusit jiný motiv.
 
A jak s tím souvisí abnormálně velký formát, tak to byla taky čistě náhoda nebo to byl záměr od začátku?
 
BTB: My jsme předtím pracovali zrovna na hodně malých formátech, na A3, A4, různé skicy, detaily apod. Už delší dobu jsme chtěli pracovat na větších formátech, ale neměli jsme k tomu žádný důvod, a muflon se doslova nabídnul ve vhodné chvíli. Dali jsme na stojany velké papíry a chtěli si užít jistou volnost formátem.
 
Bylo to pro vás první setkání se zvěří? Nebo už jste na škole zkoušel zvířata?
 
BTB: Ve škole jsme zvířata zkoušeli, ale nenazýval bych to zrovna za nějaké veliké pokusy. Ale ve druhém ročníku jsme dělali klauzury, chodili jsme do zoologické zahrady a každý den jsme kreslili různé druhy zvířat.
BB: Já jsem realistickou kresbu zvířete snad nikdy pořádně nedělal, přestože jsem se zvířaty setkával celý život velice blízce. Občas jsem v minulosti nějaké zvíře do užité grafiky vytvořil, například do logotypů, ale nebylo to často.
Ten muflon byl momentální nápad, dělali jsme se synem pořád dokola nějaká zátiší a už nás to přestalo bavit, stále dokola džbánek, košík, ovoce, brambor. Tak jsem přinesl muflona a vůbec jsem neočekával, že výsledek bude hned napoprvé zdařilý.
Říkali jsme si, že nemá smysl se s kresbou příliš detailně piplat, hlava muflona je poměrně velká, tak si vezmeme stojany a velký formát. Tahy mohou být delší, rozmáchlejší, musí respektovat objem zvířete. A najednou se ukázalo, že ty dlouhé čáry jsou neskutečně dobré k tomu pochopit celé zvíře, jeho tvary, strukturu srsti, utváření toulců a jejich vrubování.
Nejdřív jsme zvolili jen uhel, pak se ukázalo, že by bylo lepší ho doplnit bílou křídou a následně rudka se doplnila úplně sama. U zvěře se kromě černé srsti objevuje cihlová hnědá, taková typická lesní zvířecí barva. Pak se ale ukázalo, že tetřívek má červené poušky, orebice má zase červené stojáčky, sojka má modrá pírka a muflon žluté oko, takže když jsme potřebovali nějakou doplňkovou barvu, tak jsme škálu materiálu ještě rozšířili o pastel. Bavilo nás to tak moc, že jsem postupně zapůjčoval další a další druhy zvěře, a syn už se těšil na každý další objekt.
 
A to, že budete stejný objekt zpodobňovat zároveň oba, byl také záměr a nebo spontánní nápad?
 
BB: Byl to záměr, i když také trochu spontánní. Chtěl jsem mu nejdříve jen poradit, když se mě ptal, jak udělat oko, pařát, zobák, nebo mu ukázat, jak na to. Najednou jsme zkoušeli různé části těla každý svým přístupem. Vznikla tvůrčí atmosféra s různými pohledy a přístupy, která najednou měla zajímavé výsledky. Navíc nás to stále společně bavilo, tak proč v tom nepokračovat.
 
Takže počáteční školení, kdy se snaží otec naučit něco syna, se najednou přehouplo do partnerské výtvarné soutěživosti, inspirace navzájem?
 
BTB: Byť jsme jedna krev, tak každý má trochu jiný pohled. Bylo to pro oba dostatečně motivační, kdybych pracoval sám, tak bych se také nejspíš posouval, ale nebyla by tam ta zdravá soutěživost. Stejné je to se spolužáky, soutěživost asi každého namotivuje, aby se v oboru zlepšoval. Ono to pomáhá každému.
 
Můžete jeden o druhém říct, že ten druhý umí lépe to či ono? Čím jeden druhého obohacujete?
 
BB:  Určitě se motivujeme, dospěli jsme k tomu, že jednomu se daří lépe oči a druhému třeba kresba peří, samozřejmě se to střídá, teď už bych řekl, že syn je na takové úrovni, že je v některých momentech daleko lepší než já.
Víte, my už se teď neposuzujeme jako učitel a žák, ale jako dva rovnocenní výtvarníci, kteří spolu spolupracují, vytváří podobná díla a samozřejmě hledáme, co dělat lépe a jinak. Stojany máme obvykle natočené od sebe, pracujeme a čas od času, třeba po půlhodině, se chodíme mrknout co dělá ten druhý. Zrovna když se podíváme na synova tetřívka, u první horní kresby jsou tahy delší, pro peří ne příliš charakteristické, mne naopak zaujala skladba peříček, které má tetřívek tak trochu jako ryba šupiny. Syn nejprve udělal pokryv tetřívka spíše jako srst, pak se přišel podívat na mojí práci a na druhé kresbě dole, již má peří daleko srozumitelnější a výrazově podobnější.

IMAG4933.jpg
 
Co máte radši, srst nebo peří? Co se vám líp kreslí?
 
BTB: Pro mě je pohodlnější dělat srst, tam se nádherně dělají ty dlouhé čáry, kde se člověk nemusí o nic starat, čára za čárou, jedna druhá.
St. Úplně souhlasím se synem, mám to stejně dané, mám radši srst, čím delší tím lepší, protože se to krásně kreslí a je to charakteristické, a dá se tak dobře vystihnout tvar zvířete. A taky je kresba srsti rychlejší, pírka jsou nesmírně pracná, mají svoji charakteristickou stavbu. Pokud na některých kresbách srstnaté zvěře děláme třeba jedno nebo dvě sezení, a sezení nám trvají přibližně 4 hodiny, pak na těch pernatých druzích, můžeme dělat i dvacet hodin jednu kresbu.
 
Kolik obrazů tvoří vaší kolekci?
 
BB: Celkem je to 29 obrazů, my jsme nakonec se synem společně udělali výběr všech prací, vybírali jsme skutečně jen ty nejlepší podle našeho mínění, nebáli jsme se říct, že mnohé kresby nejsou k prezentaci.
Všechny druhy zvěře nejsou od obou, vzhledem k tomu, že syn pracuje trošku pomaleji než já. Něco se třeba nepovedlo, tak proto není počet druhů a obrazů sudý. V konečném výsledku v kolekci není 14 dvojic, ale je to 29 obrazů, z nichž určitá část jsou stejná zvířata.
Na celé kolekci jsme pracovali tři roky, což je poměrně dlouhá doba vytvořit takto velkou kolekci. Zařadili jsme do ní záměrně i některé první práce, aby byl vidět i vývoj v kresbě syna. Ve skutečnosti celý soubor představuje více než 40 velkoformátových kreseb.
 
Máte nějaký sen zpodobnit nějaké zvíře z hlediska citového?
 
BB: Už jsem si říkal, že jsme namalovali všechnu zvěř z českého lesa, jenže pak jsem se nad tím více zamyslel a zjistil jsem, že nemáme veverky, volavku, kachnu, husu, je ostuda, že Stará myslivna je na Konopišti, kde je nejslavnější bažantnice u nás a my přitom ještě neudělali bažanta. Dokonce bychom mohli udělat kresbu se třemi druhy bažanta - králováka, kolchidského a tenebrose dohromady, ale nějak jsme se k tomu ještě nedostali.
Já jsem se zúčastnil jednou ze zvědavosti se synem přípravy na jeho klauzury v zoo, a musím říct, že největší radost jsem měl z kresby goril. Opět tam je ten dlouhý tažený chlup, jsou tam ruce, nohy, jakási tvář, vlastně je to spojená figurální kresba se zvířetem s dlouhou srstí, která se dobře kreslí. Takže to mě bavilo nejvíc a možná bych se ke gorilám rád někdy vrátil.
 
BTB: Když si vzpomenu na ty klauzury, tak v zoo bylo jedno konkrétní zvíře, které obsahovalo práci snad všech spolužáků, každý spolužák kreslil toto zvíře aspoň jednou, a byla to želva. Přišli jsme do výběhu a tam byla velká želva, nakreslili jsme si ji, šli jsme dál, přišli jsme o tři dny později a ta želva byla stále na stejném místě, takže se v kresbě dalo pokračovat, aniž by se pohnula.
Zajímavé na kresbách ostatních zvířat bylo to, že jsem musel vychytat ten moment, ve kterém zvíře bylo a nehýbalo se, protože další minutu už mohlo být fuč. Měl jsem třeba radost ze zpodobnění krokodýla a nebo tygra, toho se mi povedlo najít když spal hned za sklem. Na rozdíl od práce v atelieru se ale jednalo o rychlé skicy.
 
Vaše kolekce bude k vidění poprvé pro veřejnost na výstavě na Konopišti. Jak k tomu došlo?
 
BB: Zámek Konopiště je nerozlučně spojen s myslivostí a zvěří, a kresby přímo korespondují s náplní tohoto zámku. Navíc jsme z Konopiště, tedy Staré myslivny, měli zapůjčené i všechny předlohy pro naše kresby, tak jsem práce ukázal paní kastelánce, zda by to nešlo nějak využít ve vztahu k zámku.
Paní kastelánka Jana Sedláčková mi nabídla, že bychom mohli udělat výstavu v prostorách střelnice, kde jsou vystaveny lovecké artefakty, i trofeje, navíc je to velký prostor, takže je možný odstup od prací, což tato velká díla potřebují. Uvidíme, jak se nám povede instalace.
Výstava měla být už v dubnu, bohužel kvůli koronaviru se musela vernisáž posunout na 22.6.20, veřejnosti bude výstava přístupná od úterý 23.6.20 a je zatím domluva na dobu dvou týdnů.
 
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA

Zpracování dat...