Časopis Myslivost

Nejen o perspektivách a výhledech české myslivosti

Myslivost 5/2020, str.   Martin Mohelský
Profesí veterinární inspektor, v současné době v oboru welfare neboli pohody zvířat, který má po celoživotní odborné praxi naší myslivosti i myslivcům mnoho co říci. Setkal jsem se s MVDr. Karlem Chalupníkem, jehož další láskou jsou knihy, a protože ani já bez knih nechci žít, naše porozumění bylo veliké. Rozhovor prosím ať posoudí čtenáři sami…
 
Pane doktore, můžeme mi prosím pro začátek něco o sobě povědět?
 
Bude mi 62 let, jsem členem ČMS a následně ČMMJ nepřetržitě od roku 1976, držitel vyznamenání Za zásluhy o myslivost III. stupně. Výkon práva myslivosti provádím jako člen Mysliveckého spolku Dřínová Heroltice na okrese Brno-venkov. Zde jsem dvě volební období dělal jednatele, leč kvůli možné kolizi se služebním zákonem, pod který jako úřední veterinární lékař profesně spadám, bylo nutné na funkci ve statutárním orgánu rezignovat.
K myslivosti jsem se dostal zděděnou „zelenou krví.“ Minimálně, co vím, tři generace přede mnou byli myslivci. Praděd byl dokonce bohužel na honě zastřelen, z čehož pramení moje pro okolí až nepochopitelná opatrnost při zacházení se zbraní a zejména netolerance alkoholu na mysliveckých akcích. V následující generaci prastrýc lovil na Podkarpatské Rusi, kam odešel spolu se spisovatelem Jaromírem Tomečkem do státní služby, otec v honitbách na Tišnovsku. Byl členem Spolku přátel myslivosti v Tišnově, kde se stal zakládajícím členem ČSMJ v roce 1923. No a nakonec já.
 
Jaké byly vaše myslivecké začátky?
 
Myslivecký kurz jsem započal v roce 1975, když mi bylo necelých 17 let, adepturu jsem vykonal v MS Medlánky. Tam jsem měl to štěstí, že mi byl přidělen jako garant Stanislav Hlouch, známý chovatel ohařů tišnováků a pokračovatel Richarda Knolla. Pan Knoll byl otcův kamarád z Tišnova, otec mu říkal Richard Psí srdce podle anglického krále Richarda Lví srdce. Zkoušky jsem složil dva měsíce před osmnáctými narozeninami a vysvědčení mi bylo vydáno až po dosažení plnoletosti. Po přechodné době hostování v různých mysliveckých sdruženích a kynologické organizace bez honitby na MěV ČMS Brno-město jsem skoro 20 let členem v našem mysliveckém spolku.
 
Co podle Vašeho názoru nutně patří k myslivosti? Je to třeba a kromě jiných pes?
 
K myslivosti patří buď pes nebo drsnosrstý jezevčík, jelikož tohle plemeno se z druhu Canis familiaris jaksi vyděluje. Rád říkám, že králem zvířat není lev, ale drsnosrstý jezevčík. A dodávám, že poslušnost je u něj vada, která by jej měla vylučovat z chovu, protože jezevčík je taky jenom člověk. Měl jsem úžasného drsňáka Bora z Malé Klenovice. Bora jsem přivedl k lovecké upotřebitelnosti v době, kdy jsem nebyl členem žádného mysliveckého sdružení a pracoval v ZO kynologické, tehdy to byla povinnost. A rád vzpomínám na výcvikové dny, barvářské a norovací zkoušky a celou tu partu. Teď v důsledku profesního zaneprázdnění na psa čas nemám, ale moc rád občas hlídám dceři borderku Pepinu.
 
A Váš vztah ke zbraním?
 
Protože jsem patriot, zbraně i optiky na nich mám výlučně české. První byla vzduchovka Slavie, kterou jsem jako osmiletý dostal k Vánocům. V rodině se tradovalo, že jsem igelitový obal, ve kterém byla zatavena, trhal pod stromečkem zuby. Teď ji zdědila dcera.
Dále jako šperk chovám rodinnou Zetku z roku 1945 se stříbrným monogramem mého otce, nicméně o ni přišel v padesátých létech. Po půl století mi ji vypátral náš myslivecký hospodář a já Zetku získal zpět díky pochopení a laskavosti kamaráda ze sousední honitby, jejího tehdejšího vlastníka. Pak mám také brokovnici, kulovnici a malorážku z České zbrojovky.
Neimponuje mi navoněná italská bižuterie, mám jiný vztah k věcem a flinta má být na tři generace. Vzhledem k tomu, že otec přišel o zbraně třikrát, poprvé na začátku okupace v roce 1939, pak za heydrichiády v roce 1942 a nakonec v padesátých letech, já jen jednou v osmdesátých létech o kulovnici, o to traumatičtěji vnímám současné nadnárodní odzbrojovací tendence.
 
Vaše profese, pane doktore, není bez vztahu k myslivosti…
 
Co se týká mysliveckého oboru, logicky se prolíná s mým profesním zaměřením a mám to štěstí, že moji nadřízení pro to mají pochopení a umožňují mi účast na různých seminářích se zdravotní problematikou zvěře. A vedle v kanceláři sedí kolega MVDr. Ctirad Zabloudil, syn zesnulého Doc. Ing. Františka Zabloudila, CSc., který je zkušebním komisařem v kurzech pro uchazeče o první lovecký lístek, se kterým veterinární problematiku zvěře často konzultujeme.
 
Pane doktore, teď by měly být na řadě myslivecké zážitky a prosím i něco z Vašeho oboru…
 
Nejintenzivnějším zážitkem je ulovení prvního srnce na Melechově v mém milovaném a nádherném Posázaví v roce 1985, pak prvního kusu černé u nás na Vohančicích v roce 2002. Ale já myslivecké zážitky nepoměřuji jen úlovky. Mou největší vášní je sbírání staré myslivecké literatury, mám přes 600 svazků, komunikuji přes internet s antikvariáty z celé republiky, není to úplně levný koníček. Mám bibliofilské rarity, knihy s podpisy a dedikací významných mysliveckých osobností. K šedesátinám jsem si koupil Černého Myslivosť z roku 1884, to je zatím můj top.
Od rodinného přítele spisovatele Jaromíra Tomečka mám mimo jiných knih jeho poslední publikaci s věnováním z roku 1995, která vyšla rok před jeho skonem. Co mě ale velmi mrzí, nestihl mi před svým náhlým skonem předat knížku s prazvláštním osudem, sbírku básní Svatopluka Machara, kterou našel na Podkarpatské Rusi v medvědím brlohu ve vojenské torně u lidských kostí… Medvěd si tam zatáhl do brlohu mrtvolu vojáka padlého za fronty v Karpatech. A je smutné, že na hrobě pana Tomečka na brněnském Slavíně je na Dušičky kromě komisní kytice od Magistrátu jenom můj zálomek.
Všechny ročníky Myslivosti od roku 1973, kdy jsem jako patnáctiletý začal Myslivost odebírat, mám pečlivě uložené, myslím, že šéfredaktor Ing. Kasina by měl ze mě radost.
 
Vidím, že se taky zajímáte o trofeje zvěře…
 
Plně se věnuji členství v hodnotitelské komisi trofejí na ORP Tišnov. Vzdor různým názorům na smysl průběrného odstřelu u srnčího mě to naplňuje z profesního a chovatelského hlediska jinak, než je snad u většiny myslivců obvyklé. Líbí se mi bonmot, že za sedmdesát let  provádění průběrného odstřelu jsme dosáhli toho, že srnčí je trofejově stejné a váží o třetinu méně. Mám tak příležitost sledovat časové splývání či souběh výměny chrupu u ročků vzhledem k době odstřelu, osifikaci spojů klínových kostí a další vývojové fenomény. Viděl jsem tam i lebku jedince se zjevnou poruchou minerálního metabolismu a raritní trofejí, kostní novotvar lebeční báze, který patrně tlačil na hypofýzu a mělo to za následek atrofii jedné pučnice, a ještě mnoho různých dalších patologií. Je to jedinečná příležitost dostat se k velkému souboru biologického materiálu a mít možnost porovnání. Má to ale i druhou stránku, trojkového srnce k šedesátinám jsem po dvě sezony ještě nestřelil, poněvadž by mně bylo trapné předložit na přehlídku červenou trofej a vybírám až zbytečně úzkostlivě.
 
Co Vy a myslivecké tradice?
 
Svého času jsem se jako trubač na borlici amatérské úrovně snažil zavést tradici Svatohubertských mší v místě naší honitby. K padesátinám jsem finanční prostředky místo na zakoupení obligátní povolenky na odstřel jelena věnoval na uspořádání Svatohubertské mše Vacha a Selementa v bazilice v místě naší honitby. Bohužel, po krátké době se naplnilo úsloví „Čiň čertu dobře, peklem se Ti odvděčí,“ takže jsem s touto aktivitou a s církví všeobecně definitivně skončil. Ale to je zas jiná historie.
 
Věnujme se širší souvislosti mezi myslivcem či myslivostí a zvěři a lidmi v lese… Jaký je Váš pohled jakožto veterinárního lékaře?
 
Jsem veterinární lékař, chovatel psů a myslivec. Pracuji jako inspektor Krajské veterinární správy na Oddělení péče o pohodu zvířat. Řada lidí to vnímá jako schizma a protiklad, já naopak jako možnost syntetického pohledu na danou problematiku. Řeknu to asi tak - díky své práci jsem dospěl k tomu, že myslivost a následný odpovědný a eticky prováděný lov zvěře je z pohledu zvířete ten nejhumánnější způsob získání masa.
Zvěř nikdo nechová ve čpavkovém smradu na roštech s kejdou, nekastruje ji, nekrátí jí ocásky, neuštipuje zuby, nepíchá injekční jehlou, nepropichuje ušní boltce, netetuje, neinseminuje a zejména ji nakonec nenažene na kamion, nenechá čekat v pachu smrti na jatkách a nenahání ji elektrickým pohaněčem do porážkové klece v tušení vlastního konce.
Zvěř žije v přirozeném prostředí, selektivně se rozmnožuje, vybírá si přirozenou potravu, obsazuje vrozená teritoria, a pokud je následně humánně odlovena, je to vůči ní citlivější než cokoliv jiného. Tohle by si měli uvědomit lidé, kteří říkají, jak je lov nehumánní a že si radši maso koupí v supermarketu.
Humánním odlovením nemám samozřejmě na mysli naháňky, kterých se nezúčastňuji a odmítám hazardní střelbu na čekané s dosledy. Mně řada lidí říká, že střílím dobře kulí. Já říkám, že ne. Je to tím, že si dovedu mockrát ránu odpustit. A střílím jen chirurgické rány naširoko za plec na vzdálenost, na kterou si opravdu věřím. Obyčejnou střižnou hranou z Vlašimi v sedmičce. Místo jedné krabičky patron od RWS si koupím tři krabičky od Sellier & Bellot a dvě z toho vystřílím na střelnici a jednu v honitbě. A udělám toho pro zvěř víc. Nesnáším dosledy.
Ohledně veterinární problematiky zvěře všeobecně použiju citát, že humánní medicína chrání člověka, veterinární medicína chrání lidstvo. A Louis Pasteur zase říkal, že je jen jedna mikrobiologie. Vidíme to na současné problematice coronaviru vneseného do lidské populace pravděpodobně z netopýrů a na papillomatose srnčího, kdy je zatím polemicky připouštěna antigenní příbuznost viru s virem humánního papillomaviru způsobujícího karcinom děložního čípku u lidí. I na zneplatnění teorie přírodní ohniskovosti tularemie, která je rozšířena víceméně plošně, do určité míry to lze vysledovat na problematice aviární influenzy či na invazi tasemnice liščí. A obávám se, že to v nedlouhé době zase uvidíme na návratu vztekliny.
 
V současné době je dosti diskutovaná problematika dehelmintizace zvěře.
 
Bez ohledu na vývoj vědeckého poznání poslední doby se mi dere na jazyk výstižnější výraz antiparazitika, která nezanedbatelný význam mají. Respektive jej mají, pokud se podávají de lege artis a metodicky promyšleně. Rozhodně ne zemědělskými mírami ve stylu: …asi dvě lopaty na kýbl… a následným hozením někam ke krmelci. To potom význam opravdu nemají a odtud pramení ony rádoby zasvěcené názory slýchané na posledních lečích.
Především je třeba podávat je s využitím optimální doby klimatické situace. To je důvod, proč mělo povolené období pro medikaci délku v řádu týdnů. Pokud se provede rámcový odhad navštěvovanosti jednotlivých krmných zařízení, probíhá navykací přikrmování, léčebná dávka je rozdělená do více korýtek, pokud je podle možnosti instalovaná průlezná ohrádka pro slabší kusy, potom léčení význam jistě má. Při dodržení ochranné lhůty je zvěřina pro lidského konzumenta bez zdravotního rizika.
Zmíněné riziko medikace krmiv je určitě podstatně menší, než představují mykotoxiny ze zaplesnivělých vnadišť pro černou zvěř, určitě menší než nálož pesticidů vnesených díky zemědělské velkovýrobě do potravinového řetězce a určitě znehodnotí zvěřinu méně než předchozí štvaní rozstříleného kusu na naháňce, na kterém visí smečka psů. To potom není ani zvěřina, ale pouhá svalová tkáň nadupaná kortizolem a noradrenalinem. Na jatkách se před porážkou kvůli tomu dobytek zklidňuje.
Samotné podání léčiva tvoří jen část komplexní zdravotní péče, bez včasné a důsledné jarní asanace krmných zařízení a jejich okolí s cílem odstranění vývojových stádií cizopasníků není ani podání antiparazitik samospásné.
 
Vzpomínám si, že za časů socializmu bylo pojetí vyšetření povinné a úhradami ze strany státu skutečně velkorysé a podávání antiparazitik povinné a rovněž hrazené…
 
Když jsem před více než třiceti lety pracoval jako vedoucí oddělení parazitologie v dnes už zrušeném Státním veterinárním ústavu v tehdejším Gottwaldově, bylo antiparazitární vyšetření volně žijící zvěře hrazeno ze státních prostředků, pro uživatele honitby bylo povinné a zahrnovalo rovněž rutinní, plošné vyšetření vzorků trusu ze všech honiteb před a po provedené léčbě. A léčebný efekt tam rozhodně existoval. A byl to statisticky významný soubor, tehdejší nasávací oblast zahrnovala okresy Gottwaldov, Uherské Hradiště, Hodonín, Kroměříž, Vsetín a část okresu Vyškov. Byly to tehdy stovky a stovky vzorků, až mě z toho bolí oči doteď.
 
A není těch souvislostí a názorů na léčbu a další péči i zájem o zvěř v současné době víc?
 
Nicméně bych rád ještě připojil jakousi soukromou poznámku k eufemisticky řečeno názorovém posunu na význam antiparazitární léčby. Ono má každé onemocnění krom medicínského rozměru rovněž také rozměr ekonomický i etický a nejinak je tomu v tomto případě. Je prostě moc zvěře, která kouše les, dělá bobky, plaší turisty a já nevím, co ještě. Tak vysadíme vlky, rysy, medvědy, budeme tolerovat zavlečené predátory a cokoliv, co má křivý zobák… Budeme podporovat běžkaře, keškaře, čtyřkolkáře, noční orientační běžce, nebudeme přikrmovat… No, a taky nebudeme léčit. Prostě budeme podporovat přírodní výběr. Je pravda poněkud úsměvné, že zrovna právě oni zastánci přírodního výběru si při angíně letí pro antibiotika. Cui bono a kdo tuhle kampaň platí, na to ať si odpoví čtenář a hlavně myslivec sám.
V souvislosti s tím bych rád podotknul jednu věc. Jsme snad poslední zemí, kde je vyšetření zvěře vnímavé na trichinelózu hrazeno ze státních prostředků, kdy lovec získá zadarmo vyšetření svého úlovku a deklaraci jeho zdravotní nezávadnosti. Je to povinnost uživatele honitby ze zákona, stejně jako odevzdávání vzorku krve na vyšetření protilátek proti klasickému moru prasat. A nedělá se to proto, že to tak veterináři chtějí. Nezanedbávejme to, prosím. Když se platilo zástřelné za černou na základě mimořádných veterinárních opatřeních, v pondělí od půl sedmé ráno mně bez přestání zvonil mobil, protože z toho lovcům něco káplo. Když ale není něco proti finanční úhradě, tak se na to prostě kašle.
 
Jako by se Vám nelíbila současná perspektiva myslivosti…
 
Co se týká perspektivy myslivosti, pro neustále nové proměnné typu kůrovcové kalamity, ubývání honební plochy zástavbou, zbraňové legislativy a podobně, těžko být prorokem. Komentovat současný způsob zemědělského hospodaření je myslím taky zbytečné.
A ještě dovolte několik nekonzistentních výkřiků. Vzdor vmanipulování ČMMJ do role univerzálního otloukánka, stejně tak jako patrony z Vlašimi, je v současné antimyslivecké době krajně neprozíravé likvidovat jednotnou mysliveckou organizaci jako jediného partnera pro jednání s veřejností a státní správou. Jakou má ostatně dnes společenskou váhu hlas myslivecké komunity, je nejlépe vidět na nově povolené plošné aplikaci Stutoxu. Já si dokonce myslím, že by mělo být členství v ČMMJ zase povinné, stejně jako odběr svazového časopisu. Vždyť na starých Strážích myslivosti je uvedeno: Nevracejte, pro členy ČSMJ je odběr povinný! Tak, a teď se do mě pusťte…
 
Máme vůbec šanci na zlepšení vnímání myslivosti veřejností?
 
Právem myslivosti se, volně řečeno, rozumí lov nadbytečné zvěře. Což není vypouštění živých terčů, bažantích brojlerů dovezených ve škatulích. To není myslivost, ale zrůdná zábava, připomínající spíše porážkovou linku na drůbežích jatkách. Stejně tak jako nesení střeleného zajíce přes vesnici, jednoho ze tří posledních žijících v honitbě. Těžko se potom vysvětluje, že hospodaříme v krajině a lovíme přebytečnou zvěř.
Podobně existence tzv. „jatečních obůrek“ – velkovýroben zrůdných trofejí pomocí koktejlu minerálií, vitamínů a stimulantů, kdy se zabíjená, záměrně neříkám lovená, zvěř láká do cílového prostoru zatlučením na koryto.
A taky konečně pochopme, že posun vnímání společnosti ke všemu živému je v pořádku, protože žijeme v potravním nadbytku, čímž se hranice tzv. potravní konkurence posunula. Jinak řečeno, hodina práce rotační sekačky udělá na zvěři víc škody než smečka toulavých psů v celém okrese.
 
Co byste, pane doktore, kladl myslivcům na srdce na závěr našeho povídání?
 
Važme si skutečnosti, že je česká myslivost prohlášena kulturním dědictvím. Vystupujme podle toho i navenek, mějme svůj noblesní vzorec chování k veřejnosti i mezi sebou, zdržme se alkoholových excesů a vulgárního chování.
A k našim tradicím - neopakujme přístup z padesátých let, kdy musel každý železničář vypadat jako major Rudé armády… Myslivec nebude vypadat lépe tím, že ho obrátíme naruby a budeme nosit široká sombrera a kovbojská bola místo kravaty. Tradice není samoúčelná, ale musí něco kultivovat a mít hlubší podstatu, jinak to není tradice, ale relikt. Mnohdy škodlivý. A tradice nesmí překrýt původní smysl. Když to řeknu příměrem, jsem radši, když někdo myslivecky humánně střelí kus z přepažbeného Simonova, než postřelí z rytého Blasera.
připravil Ing. Martin MOHELSKÝ
 
 
 
Zpracování dat...