Časopis Myslivost

Cesta za heřmánkem

Myslivost 10/2020, str. 42  Jiří Kasina
Jsou lidé, kteří se vám v životě objeví na chvíli, za nějaký čas je zavede cesta jinam a jejich tváře se vám z paměti vypaří. Jsou lidé, se kterými trávíte dlouhá léta, pravidelně se setkáváte a samozřejmě se vám do života zapíšou navždy. Jsou ale lidé, se kterými se nesetkáváte a nevidíte pravidelně, vidíte se třeba párkrát za život, ale jejich tvář a zážitky jsou nezapomenutelné, zapíšou se vám do paměti a vy je vnímáte skoro jako své nejbližší. A pak když se po čase vidíte…
A stejné to mám i já s některými lidmi, mezi něž jednoznačně náleží i Milan Janík, myslivec a úžasný vábič. Za poslední léta jsme se viděli jen sporadicky, však také bydlí až ve vzdálených Velkých Karlovicích a na myslivecké akce už moc nejezdí, ale když jsem nedávno vyrazil do Beskyd, bylo to milé srdečné setkání, jako bychom hovor jen přerušili předevčírem.
A nevyrazil jsem jen tak náhodou, Milan oslavil koncem září úctyhodné životní jubileum, a tak jsme v jeho dřevěné chalupě zavzpomínali na uplynulá léta.

Milan-Janik-web.jpg
 
Milane, známe se už docela dlouho, vybavuji si, jak jsem tu kdysi i přespal a jak jsme ochutnávali víno z tvé vinotéky, napovídali jsme toho hodně, ale vlastně ani nevím, kde ses tu ve Velkých Karlovicích vzal…
 
No vidíš, a já jsem tu přitom celý život, jsem místní rodák, no narodil jsem se v nemocnici na Vsetíně, ale vždycky jsem bydlel ve Velkých Karlovicích. Maminka mi bohužel umřela, když mi bylo sedm, starala se pak o mě a vychovávala teta, sestra maminky tady v tom domě, kde stále bydlíme. Po absolvování základní školy jsem šel do gymnázia v Hrozenkově, tam jsem maturoval a odtud odešel do Lesnické školy do Hranic, tam jsem maturoval znovu. V tu dobu jsem už měl slíbené místo na Lesním závodu Velké Karlovice, dali mi byt i práci. Pracoval jsem jako technik, ale záhy jsem šel na vojnu, narukoval jsem k civilní obraně do Frýdku-Místku.
 
A zocelila vojna mladého chlapa?
 
Vojna, to je kapitola života taky zajímavá. Já byl totiž sportovec, docela dobrý sjezdař. Já narukoval na začátku listopadu a hned v lednu jsem vyhrál mistrovství republiky ve slalomu na stadionu sv. Petra v Krkonoších. Tak mi hned sebrali samopal, platili mi jídlo a umožnili trénování. Jakmile slezl sníh, začal jsem hrát fotbal za Rudou hvězdu Frýdek-Místek. Takže já jsem sice byl na vojně, ale v zimě jsem měl povolené nosit šponovky a sportovní svetry, v létě zase sportovní oděv, vlastně jsem jen sportoval, no na vojnu si stěžovat opravdu nemůžu.
 
Takže zpátky do lesa…
 
Pak jsem se vrátil, dělal jsem technika, začal jsem v Leskovém, tam jsem byl šest roků, potom odešel Jirka Klabanů z Podťatého, tam jsem byl tři a půl roku technikem a poté, kdy odešel do důchodu polesný v Leskovém, tak jsem dělal deset let tam. Pořád jsem tedy působil ve státních lesích a jejich honitbách.
 
Už se tedy dostáváme k myslivosti. Logicky ve zdejším prostředí prostě myslivost k životu patří, ale kde a kdy oslovila myslivost tebe?
 
Já jsem byl furt už jako dítě v lese, to mě bavilo, četl jsem spoustu knih o přírodě a zvěři, nakonec i proto jsem šel po gymnáziu ještě na lesnickou školu. A když jsem ukončil hranickou školu, tak jsem měl automaticky nárok na lovecký lístek, mohl jsem si koupit flintu.
 
Muselo tu vždy být bohaté myslivecké vyžití…
 
No právě. Vždy tu byla krásná příroda a myslivost patřila k mým každodenním povinnostem. A pokračovalo to i po roce 1989, vznikla v té době Foresta a já jsem v těch letech dělal zástupce ředitele divize lesní výroby, měli jsme na starost vše odtud až po Halenkov. Zároveň jsem dělal mysliveckého hospodáře v šesti honitbách.
Mysliveckého vyžití jsem měl dost, musel jsem plnit i plán lovu, pokud se někde nelovilo, střelil jsem myslím 122 srnců, ne že bych byl do lovu takový blázen, ale nikdo jiný nebyl. A nebyli to nějací trofejově silní srnci, naopak jsem střelil plno srnců první věkové třídy, které se nikomu dalšímu střílet nechtělo.
 
Jací tu byli jeleni?
 
Nejsilnější jelen tady byl ulovený ještě za totality, střelil ho Ing. Baránek, zástupce podnikového ředitele, trofej měla 206 bodů CIC a chyběly mu tedy jen čtyři body do zlata. Já mám nejsilnějšího jelena bronzového, celkem jsem střelil 18 jelenů, ale byli to špičáci nebo šesteráci na druhé hlavě.
Na stěně jsou také dva zlatí daňci, ale ti nejsou odtud. Toho jednoho mám za první místo ve vábení jelenů, ulovil jsem ho ve Staré oboře. Jel jsem tam tehdy s manželkou a do té doby jsem zlatého daňka neviděl. Tehdejší vedoucí obory mi připravil kočár, jeli jsme oborou a viděli silné daňky, vedoucí mi vybral daňka a já si tedy poprvé v životě střelil daňka, a hned zlatého. Vzpomínám, jak jsem byl z toho rozklepaný.
 
Byl jsi někdy lovit v zahraničí nebo aspoň na Slovensku?
 
Já jsem na to neměl jednak peníze, jednak jsem tu měl tolik loveckých příležitostí, musel jsem plnit plán odstřelu. A nikdy jsem se nějak nehonil za rekordními trofejemi. Vzpomínám, že když jsem dělal fořta těch deset roků, měl jsem čtyři hajné, jednoho technika a já jako polesný, my jsme stříleli ročně 16 srnců, kolik dohromady srnčího přesně nepamatuji, k tomu bylo třeba pět jelenů, sedm laní a sedm nebo šest kolouchů. A kdo to měl nastřílet? Takže jsem se vyžil v myslivosti co se týká lovu dobře, ale to bylo hodně práce.

P9060004.jpg
 
A jak tu funguje myslivost v dnešní době?
 
V Karlovicích mají honitby dohromady 3500 ha, celé Velké Karlovice totiž mají jeden z největších katastrů v republice, celkem mají 82 km2, honiteb je tu několik. I když jsem nikdy nebyl členem klasického mysliveckého spolku, chovají se ke mně slušně, když mají výroční schůzi, tak mě zvou a rád mezi nimi jdu, popijeme, popovídáme, je nám dobře.
Ale v současném zmatku kolem myslivosti se už skoro ani nevyznám, jen kroutím hlavou, jak se vše mění. Problém je třeba přístup k divočákům, před třemi lety střelili v jedné honitbě 5 kusů, další rok už 101, ale další rok už zase jen 28 kusů. Pořádně se neví, odkud se divočáci vzali, o nějakém cíleném chovu se nedá mluvit. Stejně tak je to s přístupem k jelení zvěři, současná situace se stavy a s výší škod je prostě zamotaná a oproti minulosti není nějaký jasný řád a přístup.
 
Vliv ale zcela jistě musí mít přírodní podmínky…
 
Ano, změna klimatu a počasí vůbec má zcela logicky vliv nejen na myslivecké hospodaření v honitbách. Zimy jsou mírnější, já když jsem tady nastoupil a byl metr sněhu, tak nikdo neříkal kurňa, hrůza, metr sněhu, to bylo normální. Loňská zima byla abnormální, napadlo ani ne dvacet centimetrů, lyžaři nadávali, za týden nebylo nic. Kulturní plodiny jsou tu stejné, pokud se vůbec ještě někde něco pěstuje, JZD už není, ti, kterým pozemky v restitucích vrátili mají maximálně pár hektarů, k tomu jednu dvě krávy, nějaké ovce.
Když jsem nastupoval jako mladý na polesí, tak mi polesný vysvětloval, co se kde pěstuje a kde co kdo chová. Dneska už mnohde žádné hospodaření není, vše se rozprodalo na rekreační chaty a penziony, a tam se nechová ani koza. Dříve měli místní usedlíci svoje mléko, máslo, sýr, zabili si prase, v každém baráku se zabíjelo, dneska málokde. V přírodě se prostě žilo a hospodařilo, lidé vnímali spojení s přírodou a uměli se přizpůsobit, protože tu žili celý rok. Život je dnes už úplně jiný, hlavně se sem jezdí za rekreací, rekreačních středisek a hotelů přibylo moc, s tím souvisí také plno aut a turistů v přírodě. Lidé se naučili přírodu jen vnímat jako prostředí pro rekreaci.
 
Ještě než přejdeme na vábení, musím tě představit také jako zkušeného kynologa…
 
Moje cesta ke kynologii a k mému prvnímu psovi Amirovi z Bešovské přehrady  je tak trochu legrační. V té době kontroloval okres, zda je opravdu v každé honitbě chován odpovídající počet lovecky upotřebitelných psů. A tak koupili na lesní závod bavorského barváře a dali ho do péče Jurovi Novosadovi.  On si ale rád vypil a brzo bylo jasné, že ze psa nic nebude, že ho nikdy nedovede ke zkouškám. A tak přišli za mnou a že to tedy bude můj služební pes.
Já ale nikdy předtím loveckého psa neměl, tak jsem si rychle sehnal knihu Lovecký pes - barvář - chov - vedení – upotřebení Viktora Jugla, vše jsem si přečetl, nastudoval jsem zkušební řád, abych vůbec věděl, co se bude od psa i vůdce požadovat.
Podle obrázků mi kamarád a švec, co vyráběl postroje ke koním, udělali cukle. (pro české čtenáře – pantofle se spárky pro zakládání umělé stopy). Nebylo za kým jít, nikdo mi neporadil.
V Myslivosti se objevilo, že se pořádají na okresu Žďár nad Sázavou jeden den předběžné a druhý den hlavní zkoušky barvářů. Předposlední dělnický ředitel lesního závodu Švenda mě zavolal, abych na zkoušky vyrazil. Auto tehdy k dispozici bylo jen pro ředitele, a tak mi sdělil, že jede služebně do Brna, vezme mě tam a dál že už přece umím číst jízdní řád.
A tak jsem s ruksakem, flintou a psem na řemenu vyrazil. Vyhodili mě u nádraží a já jsem byl hotový, horko těžko jsem cestoval až na nějakou dědinu u Nového města na Moravě. Druhý den začaly zkoušky, byl jsem mladý, nezkušený, ze všeho vyvalený, ostatní mi možná proto docela fandili. A já předběžné zkoušky udělal Bůh ví jak a druhý den byly hlavní zkoušky.
Tehdy se ještě postřelovala zvěř a losovalo se pořadí. A já si vytáhl postřeleného mladého jelena první věkové třídy na zadní běh a jako rozhodčí se mnou šel přímo hlavní poradce chovu a hlavní rozhodčí zkoušek Jaromír Ptáček ve dvojici s Láďou Varvařovským.
Naložili nás do auta, já vůbec nevěděl, kam nás vezou. Na nástřelu byla svalová barva, já byl naprosto roztřepaný jako blázen, nejmladší ze všech. Šli jsme po barvě docela dlouho, přišli jsme na kraj laťáku, najednou jelen vstal a odbíhal po třech. Nahlásil jsem to rozhodčím, pustil jsem Amira, naštěstí nehnal jelena daleko a já ho následně dostřelil.
A teď si představ, bylo slavnostní vyhlášení výsledků, a já, naprosto nezkušený, nejmladší a poprvé na zkouškách celé zkoušky vyhrál! Dodnes si pamatuji první cenu od Lesního závodu Nové Město, holicí strojek B 530.
Druhý den domů na cestu jsem se musel vyptat, cesta to byla nekonečná, dojel jsem až večer.
Další den jsem z domova jako obvykle vyjel ráno, i s tím holícím strojkem a šel se nahlásit na ředitelství lesního závodu. Vzal jsem i diplomy a hlásím soudruhu řediteli, že Amir z Bešovské přehrady a já jsme vyhráli a že tedy Amir je už lovecky upotřebitelný pes.
Dodnes si pamatuji, jak se na mě soudruh ředitel podíval překvapeně a jen suše procedil mezi zuby „Hov.o!“. No ale byla to velká sláva, nikdo tomu moc nechtěl věřit.

P9060022.JPG
 
Kolik jsi pak vystřídal kolik barvářů?
 
Tak to byl hanoverský barvář Bron, pak byl Balin, s tím jsme vyhráli zkoušky v Jeseníkách, další vítěz zkoušek v Karlově byl Bor z Hanuliakova, prošli mi rukama i další barváři. Vždy jsem měl barváře, buď hannoverského a nebo bavorského. Nikdy jsem nechoval jezevčíky nebo honiče, i když bych rád, ale na další psi by nebyl čas.
 
Ale ty jsi taky přece působil v Klubu chovatelů barvářů?
 
Ano, řadu let, byl jsem rozhodčí z výkonu, a to i na mezinárodní úrovni. Nikdy jsem nebyl předseda, vždy jsem se věnoval hlavně výcviku a nějakou dobu jsem byl členem výboru.
 
Otočím list hovoru zase trochu dál. Málokdo ví, že jsi jednu dobu byl také nadšený fotograf.
 
To bylo ještě v době černobílé fotografie, fotografoval jsem hlavně přírodu, nejvíce samozřejmě les, občas také zvěř. V Karlovicích jsem měl tři výstavy, jednu v rámci akce s koňmi a dvě výstavy v místním muzeu. Nosil jsem fotoaparát s sebou do práce a zaznamenával vše, co se mi líbilo a nebo nějak fotograficky zaujalo. Fotoaparát stále v ruksaku, lup pár snímků, a dál jsem si šel po práci.
Všechny fotografie jsem si dělal doma v koupelně, později tam, kde dnes máme vinotéku, to byla dříve prádelna mojí babičky a tety, která mě vychovala. Tak jsem zboural kamna a udělal jsem si tam fotokomoru, měl jsem dva zvětšováky a další potřebné vybavení. Sám jsem si míchal vývojky, vyvolával a leštil fotografie ve formátu 30x50 cm.  
Skončil jsem když začala barevná fotografie, na to už jsem neměl, to už by mi ani nikdo nezaplatil. Byla to možná chyba, protože jsem se setkal s některými fotografy přírody, kteří mi potvrdili, že se černobílá fotografie dostává zase do módy, je kolikrát líbivější a zajímavější než barevná.

P9060008.JPG
 
Není ti teď smutno, když jdeš po lesích a je tu kůrovec?
 
Ze současné situace v lesích musí být smutno každému, kdo má lesy rád. A to ještě tady u nás to zatím není tak strašné jako je třeba v Jeseníkách. Ale vzhledem k tomu, jak se předávaly po roce 1989 lesy a jak se nastavilo hospodaření v lesích, to ani nemohlo dopadnout jinak. Jeden z problémů tady u nás je ten, že jsme přišli v lesích o pracovní síly, mnoho lidí, kteří dříve v lesích pracovali, dalo přednost práci v suchu a v teple v hotelech a penzionech. Rozbila se taky léty budovaná struktura lesnictví, objevily se soukromé firmy, akciovky, výběrová řízení, zcela se rozbilo to vyzkoušené a osvědčené.
 
V těch dobách, kdy jsi dělal na lesním závodě, tu byli ještě tetřevi a medvědi?
 
Já jsem ještě ulovil tetřeva se západním hostem a dokonce jsem pomáhal zakládat tetřeví oblast, bohužel nám odchovnu vyplenila kuna. To bylo v sedmdesátých letech, kdy jsme měli odchovnu na Soláni. Navštívil jsem několik konferencí a porad o tetřevovi a nepovedlo se v podstatě stabilizovat tetřeví populaci nikde. Prostě pro tetřeva už není vhodné prostředí, není dostatek hmyzu, ale není ani v přírodě dostatek klidu pro hnízdění tetřevů, nemluvě o tlaku predátorů.
Medvědi se tu občas objevili, někdy byly dokonce škody, ale nebylo to tak časté.
Negativně se ale projevil zvýšený stav rysů, jakmile se objevil, zmizeli jak jeřábci, tak i tetřevi.
 
Pojďme raději k veselejším věcem a tomu hlavnímu, proč se známe. Jsi několikanásobný mistr republiky ve vábení jelenů. Jak ses vlastně k vábení dostal?
 
Když jsem skončil lesnickou školu v Hranicích, prošel vojnou a začal pracovat, byl jsem venku mezi zvěří každý den. A zvláště o jelení říji jsem byl venku s hosty takřka nepřetržitě, ráno, večer, nespal jsem ani doma, prožil jsem tak celou říji. A abych mohl hosta doprovodit k odstřelu, musel jsem se přece v hlasech jelenů orientovat. A protože mám hudební sluch, rád zpívám, tak jsem postupně odposlouchával a poznával jednotlivé jelení hlasy a učil se, v jakých situacích jaký hlas jelena v říji můžeme slyšet. V té době nebyly žádné nahrávky, jen slovní popis v knihách. Nebyl nikdo v okolí, kdo by vábil, neměl jsem se od koho učit, v podstatě jediným ověřením, zda správně vábím, byly úspěchy při lovu přímo v honitbě při říji.
 
No a my se vlastně díky vábení, respektive soutěžím seznámil. Vzpomeneš si, kdy jsme se viděli poprvé?
 
To bylo v roce 1995, pořádala se konference o jelení zvěři ve Žďáru nad Sázavou a zase je to tak trochu podobný příběh jako s barvářem. Tentokrát mě vzal autem jednatel okresu Honza Janoušek a já jel poprvé v životě na soutěž ve vábení. Celou konferenci uváděl Zdeněk Kolář a mezi rozhodčími byl Bohouš Tvrzský, který o vábení napsal knížku a vydal první kazetu s nahrávkami hlasů. No a já se stal mistrem republiky!
 
Ano, správně, a právě tam jsem já zase pojal myšlenku, že bychom mistrovství mohli organizovat každoročně. A tak jsme se setkali na dalším mistrovství, tehdy už v režii redakce a nově vzniklého Klubu vábičů. Jestlipak si vybavíš kde?
 
Ale ty mě zkoušíš, to přece vím moc dobře a mám to dokonce napsané na tesáku pro vítěze – vyhrál jsem tam v roce 1998 a pak ještě třikrát za sebou, další dva roky na Kuksu a v roce 2001 v Praze v rámci výstavy na Výstavišti v pražských Holešovicích. Však také hrdě ukazuji všechny vítězné tesáky v dřevěných pouzdrech, je to pro mne milá vzpomínka.
 
Co se ti vybaví, když se řekne soutěž ve vábení?
 
My jsme se bohužel ze začátku neznali a škoda, že nikdy nebyla možnost pak posedět a popovídat, většinou všichni hned jeli domů. Ale určitě je dobře, že se na soutěžích jelenáři setkávají, začínali jsme tenkrát my starší, dneska soutěže opanovali spíše mladší chlapi nebo studenti, ale ti většinou už nemají takové praktické znalosti přímo z honiteb.
A byli jsme několikrát na mistrovstvích Evropy ve vábení, jeden rok jsem dokonce skončil druhý, ale po pravdě se mi ta atmosféra zrovna moc nelíbila, některé delegace to pojímaly až moc prestižně. A já mám radši kamarády a domácí prostředí, nejlépe se cítím přímo v přírodě. I proto jsem pak už přestal na soutěže ve vábení jezdit.
 
Máš tady nějaké pokračovatele ve vábení?
 
Je smutné, že nemám, já přece nepůjdu za nimi kluci já vás naučím vábit. Oni musí mít zájem. Několikrát jsem předváděl jelení hlasy při akcích muzea v Karlovicích, přede dvěma lety jsme se spolu viděli na akci v rožnovském skanzenu. Pokud mne někdo tady z okolí požádá, doveze a odveze, tak klidně pojedu vábit za guláš a pivo, ale jinak nikam vábit nejezdím.
Musím konstatovat, že místní mladí myslivci snad už ani nemají zájem, ale pak jen koukají, když mám možnost jim vyprávět, jak jsem zavábil a jelen se o mě doslova přerazil.
 
Jak vůbec lidé koukají na myslivce ve Velkých Karlovicích?
 
Dříve bylo normální, že byl každý chlap myslivec a dnes se chodí do lesa jen na rekreaci nebo na hřiby. Pozvou-li mě na schůzi, sedím tam jako čestný host a nemluvím jim do toho. Myslivci musí občas řešit spory kolem rozrytých zahrad u rekreačních objektů, soukromí majitelé lesů zase poukazují na škody zvěří na lesních porostech. Zatím to ale není naštěstí nějak extrémní, ale do budoucna myslivcům vůbec nezávidím. Uvidíme jak dál.
 
Máš nějaký kontakt s okresním mysliveckým spolkem?
 
Určitě pamatuješ Ing. Bureše, to byl můj věrný kamarád, za toho jsem začínal, začínal jsem jako předseda lovecké komise, pak dvě volební období jako místopředseda okresu. Když umřel Ing. Bureš, začal Honza Janoušků, to byl solidní chlap, dřel, dobrý byl i jako myslivec, navštěvoval nás, nedávno ale také už umřel. Z té staré gardy jsem tak zůstal sám, na okrese je mladý jednatel, to víš, druhý Honza Janoušek to není, a předsedou je Michal Zubíček. To je solidní kluk, podnikatel, jsme sice kamarádi, ale potkáme se tak dvakrát třikrát za rok. Takže vlastně už nějaký pravidelný kontakt s okresním mysliveckým spolkem ani nemám.
 
A tak si užíváš důchodu a klidu doma…
 
… a mám prima manželku, dříve se mnou občas šla i do lesa. Ale poslední dobu už moc do lesa nenachodím, trápí mě koleno. Manželka pomáhala zpracovávat ulovenou zvěř a měla vždy pochopení pro myslivost. Pamatuji si, že jsme spolu byli asi jen dva roky a já měl výčitky, že jsem stále v lese. Ale ona to vždy chápala, protože její tatínek byl myslivec a předseda JZD. Takže mojí myslivost tolerovala, nejen že se mnou byla mnohokrát na kazatelně, ale jezdila se mnou i pro ulovené jeleny a srnce. A nesmím zapomenout, že se vždy vzorně starala o barváře.
 
Povídání s Milanem Janíkem rychle uběhlo a byl jsem moc rád, že jsem mu mohl nejenom popřát k životnímu jubileu, ale prostě ho jen vidět. Co by jiní za to dali být v tomto věku v takové kondici. Vždy si ho budu pamatovat jako svérázného milého chlapa, který měl naprosto jasně umění vábení jelenů v krvi. Nikdy se nad nikým nepovyšoval, vždy do party zapadl a při cestách po prvních mistrovstvích Evropy ve vábení pokaždé přispěl k dobré náladě celé výpravy.  
Za celý rozhovor ale nepadlo jedno jeho typické oslovení, které jsme vždy slýchávali, pokud jsme ho trochu popíchli nějakou polemikou. Ale dočkal jsem se při odjezdu, když jsem chtěl vycouvat na ulici: „Počkej, já ti ukážu, ať to neodřeš, ty heřmánku!“
 
Milane, hodně zdraví a pohody k tvým osmdesátinám!
 
Jiří KASINA
 
 
 
 

Zpracování dat...