Časopis Myslivost

Dámy na lovu III.

Myslivost 3/2021, str. 75  Michal Císařovský
Jako antický Dekameron působí příběhy a obrazy božských, spoře oděných dívek a jejich družek, které měly co do činění s lovem: Ve všech případech na jejich vášeň doplatili rozdychtění, ambiciózní nebo jen trochu nešťastní mladíci. Od středověku byla situace kolem dámského lovu zcela jiná.
 
Meleagros a Atalanté
 
Jméno Artemis, dcery nejvyššího z bohů řecké mytologie Dia a bohyně plodnosti Latony, je pravděpodobně odvozeno stejně jako starokeltské jméno Arthur/Artuš od zřejmě ještě staršího slova indo-evropského původu art nebo artos, medvěd.
Pro Artemis, stejně jako pro její starořímskou obdobu Dianu, byl medvěd zvíře zvláštního významu. Také proslulou antickou lovkyni Atalantu zachránila medvědice poté, kdy ji její otec, bojótský král Schoineus, nechal coby nemluvně pohodit v lese.
 
Meleagros (latinsky Meleager) byl v řecké mytologii syn kalydónského krále Oinea a jeho manželky Althaie. Král Oineus vládl z města Kalydónu (v dnešním Mesologi) na břehu Korintského zálivu. Jednoho roku v zemi sklidili bohatou úrodu a král obětoval všem bohům. Zapomněl však na Artemis, bohyni lovu.
Uražená bohyně za trest poslala na Kalydón strašlivého kance. Podle Ovidia byl vzrostlý jako býk, oči měl podlité krví, štětiny silné jako oštěpy, tesáky jako sloní kly, horkou pěnu kolem tlamy.
Divočák natropil velké škody – zdupal rostoucí obilí, poničil dozrávající úrodu, vinnou révu, olivové sady, hubil lidi, psy, stáda dobytka. Lidé před ním v hrůze prchali.
Králův syn Meleagros se rozhodl zbavit kraj strachu a kance zabít. Na lov svolal sedmnáct nejstatečnějších řeckých mužů. Lovu se účastnila i jediná žena, Atalanté, dívka odchovaná medvědicí, v té době již proslulá lovkyně a běžkyně, tradičně ovšem odmítající muže. Ti však, stejně jako již Meleagros, ženatý v té době s Kleopatrou, po krasavici šíleli.
Atalantě se podařilo střelit obávaného kance šípem za ucho. To však divoké prase jen více rozběsnilo. Ostatní lovci se nechtěli nechat zahanbit ženou-lovkyní, ale někteří z nich zaplatili svou odvahu v boji muže proti zvířeti životem. Divočáka nakonec zabil sám Meleagros.
Tím ovšem drama neskončilo. Hlavu a kůži kance daroval Atalantě, čímž se dostal do sporu se svými dvěma strýci, kteří si s dalšími lovci přičítali větší zásluhy. V hádce zabil i je. Také jeho život ale v důsledku tohoto činu později ukončil šíp, vystřelený bohem Apolónem.
 
O tom, že to ženy neměly mezi lovci snadné ani v bájích, svědčí „drobná“ epizoda z průběhu lovu. Atalanté musela jaksi mimochodem při stíhání kance zabít dva kentaury, Hylaia a Aiaka, kteří se ji – zřejmě rozvášněni lovem, vypitým vínem, a pokud byla oděna jako na Jordaensově obraze – pokusili znásilnit. Vzhledem k tomu, že kentauři byli divoké hybridní bytosti s převažující koňskou částí těla, už to byl na ženu mimořádný lovecký výkon.
 
Obdobný, často směšovaný příběh jako o kanci z Kalydónu, se váže k neméně strašlivému kanci z Erymanthu.
Hrdina Hérakles dostal jako čtvrtý ze svých dvanácti úkolů, jež mu uložil mykénský král Eurystheus, chytit a přinést obrovského kance z hory Erymanthos, v jejímž okolí kanec zle škodil.
Hérakles na radu kentaura Cheiróna zahnal kance do hlubokého sněhu, svázal mu nohy a jako předobraz českého Bivoje přinesl jej živého na královský dvůr. Vyděšený král Eurystheus ovšem v hrůze před zvířetem skočil do pithu, ohromné hliněné nádoby na skladování piva a vína.
 
Lov divočáků se psy byl skutečně dobře znám už ve starověkém Řecku. Xenofón v díle Kynegétikos píše: „Třeba jest míti s sebou smečku psů; pak odvážeme jednoho lakónského a s ním obcházíme, kdežto ostatní máme přivázané. Když chytne stopu, jděme řadou za ním, ježto jest vůdcem vyhledávání. Pes jdoucí po stopě přivede nás obyčejně na místo zarostlé... Jakmile přijde k loži, začne vydávati. Ale zvíře (kanec) obyčejně nevstane.
Vezmi tedy psa, uvaž jej s ostatními hodně daleko od lože a postav na ochozy tenata. Když už stojí, jděte ke psům, odvažte všechny, vezměte oštěpy a kopí a jděte dopředu. Psy ať štve, jen kdo je nejzkušenější, ostatní ať následují v pořádku ve služných mezerách od sebe, aby mohlo zvíře volně proběhnouti, neboť když na ústupu vrazí na hustý zástup, nastane nebezpečí života, protože koho napadne, na tom si vybije svou zuřivost.
Jakmile jsou psi blízko lože, ať proti němu vyrazí. Poděšen vyskočí, a který pes se mu ocitne před hlavou, toho vyhodí do výše; pak se dá do běhu a vpadne do sítě; ne-li, jest nutno běžet za ním.
Když je to na svahu, kde se chytil do sítě, rychle uniká; když je to však na rovině, vstane ihned a zaměstnává se sebou, aby se vyprostil. V tomto vhodném okamžiku psi jej napadnou. Lovci však musí opatrně na něj házet oštěpy."
 
Lovkyně v řeholním hávu
 
Na rozdíl od starověkých bájí a mýtů středověk spojení ženského elementu a lovu příliš nepřál. O to překvapivější je původ jednoho z nejstarších specializovaných děl o lovu: Kniha ze Saint Albans (Boke of Seynt Albans) je společný název pro kompilaci celkem osmi knih, vydaných v roce 1486 v tehdy teprve třetí anglické tiskárně. Přesněji v nakladatelství St. Albans Press, umístěném v benediktinském klášteře v Abbey Gateway.
Nejznámější z tohoto souboru je „Kniha o sokolnictví, lovu a heraldice“, obsahující v dalších vydáních i část o rybaření. Hlavní zajímavostí tohoto titulu je, že autorství je přisuzováno ženě, Julianě Berners.
O jejím životě je známo poměrně málo. Sestra lorda Jamese Bernerse působila – poněkud nečekaně k obsahu knihy – jako převorka, tedy jeptiška, řeholnice v sopwellském klášteře nedaleko od St. Albans. V mládí však byla uvedena ke královskému dvoru, kde se s velkou pravděpodobností účastnila s ostatními dvorními dámami v té době módního rybaření a lovu.
Zřejmě i později, už v klášteře, si uchované vzpomínky a znalosti o lovu sepsala. Možná ani netušila, že vytvořila jedno ze stěžejních děl o lovu pozdního středověku a světové lovecké literatury.
K době vzniku této knihy připomeňme, že jiná významná díla o lovu, jako například „Mayster of Game“ od Edmonda de Langleye či stejnojmenná kniha Edwarda Norwiche vyšly mezi lety 1406 až 1413, slavná „La Venerie“ od Jacquese de Fouiloux dokonce až v roce 1561. V Británii se navíc jednalo o první knihu tištěnou v barvě.
Část věnovaná sokolnictví obsahuje originální hierarchii dravců, odstupňovanou podle „sociálního postavení“ jednotlivých druhů od „císaře“ – orla, supa a dřemlíka, přes „rytíře“ – raroh velký, panoše a další, až po „kněze“ – krahujec.
Pozoruhodný je výčet loveckých plemen psů: „Předně to je greyhound, dále kříženec (bastard, mongrel), limier (typ chrta), španěl, raches (malí až středně velcí nízkonozí honiči, pracující na stopě ve smečce), kenettys (malí lovečtí psi) a teriéři.“
Kniha Saint Albans vyšla v následujících staletích v mnoha vydáních a jméno pravděpodobné autorky, Juliany Berners, nese zvláště v Británii mnoho dámských loveckých a rybářských klubů.
Zatímco ve starověku vyrážely ženy, tedy hlavně bohyně a nymfy, na lov skromně oděné, v období středověku a renesance došlo k opačnému extrému; hony se staly přehlídkou tehdejší módy - nařasené róby z těžkých látek s dlouhými vlečkami, kožešinové pláštěnky, bohatě zdobené klobouky a šperky.
 
Na dílo Juliany Bernes historicky navázala Christine de Pizan, která je považována za jednu z nejranějších evropských autorek, spisovatelek.
Narodila se roku 1356 v Benátkách, ale své mládí prožila v Paříži, kde byl její otec astrologem a alchymistou na dvoře krále Karla V. Francouzského.
Přístupu do královské knihovny využila podobně jako Juliana Berners k sebevzdělání zejména v oborech jazyků, historie a literatury. Po časné smrti manžela se musela začít starat o početnou rodinu a záhy se stala uznávanou básnířkou a spisovatelkou. Svým dílem se stala jednou z prvních feministek. Její „Kniha královny“ byla vytvořena jako dar pro královnu Isabelu Bavorskou (1371–1435).
 
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
foto a repro CANIS-Media
 
 
M202004_8.jpg
Slavná scéna Meleagra v boji s kancem se nachází na sarkofágu z římského období; za zvířetem stojí s lukem Atalanté (podle některých výkladů sama Artemis), sahající do toulce pro šíp. Zatímco ostatní lovci jsou vybaveni i štíty, lovecká výstroj bosého Meleagra se nejeví pro boj s divokým prasetem jako nejvýhodnější. Zajímavá je hojná účast loveckých psů
 
 M202004_1-1.jpg
Vlámský malíř Jacob Jordaens (1593–1678) zobrazil vzrušenou scénu předávání kančí hlavy lovem zmožené Atalantě, s pěticí rozmanitých loveckých psů u nohou
 
 M202004_3.jpg
Boj s kalydónským kancem v představě vlámského malíře P. P. Rubense (1577– 1640)
 
 M202004_1-2.jpg
Účast mladé Juliany na dvorských honech mohla vypadat podobně jako na souboru čtyř pozdně gotických tapiserií vytvořených v letech 1425–1430, jež jsou známé jako Devonshire Hunting Tapestries (1430–1440); jedna z nich ukazuje muže a ženy v módním, pro lov absolutně nepraktickém dvorském oblečení počátku 15. století. Tapiserie původně patřily Vévodovi z Devonshiru (odtud označení); zachycují lov jelena, sokolnictví, lov labutí a vyder, a lov kance a medvěda
 

M202004_5.jpg
Miniatura „Dámský lov“ (1414) z rukopisu Christine de Pizan připomíná ilustrace z díla Gastona Phoebuse Livre de la chasse
 
 
 

Zpracování dat...