Časopis Myslivost

Lov s „králem“ (1. díl)

Myslivost 7/2021, str. 52  Luboš Kousal
V minulých číslech jste měli možnost si přečíst, že se jedná o způsob sokolnického lovu s kání Harrisovou, která v přírodě loví ve skupině, tedy obdobným způsobem jako vlci, a tuto schopnost lovit s více jedinci současně využívají při lovu i sokolníci.
Vážení čtenáři časopisu Myslivost, nyní již víme, že u sokolníků je možné „lovit s vlky“, a že to není jen jakási fantazie z dalšího dílu filmu o bradavickém kouzelníku Harry Potterovi. V minulých číslech jste měli možnost si přečíst, že se jedná o způsob sokolnického lovu s kání Harrisovou, která v přírodě loví ve skupině, tedy obdobným způsobem jako vlci, a tuto schopnost lovit s více jedinci současně využívají při lovu i sokolníci.
V dalších příspěvcích bych vás rád seznámil s Ivo Kristkem, dlouholetým sokolníkem a členem Klubu sokolníků ČMMJ. Jeho dravci patří na sokolnických setkáních mezi úspěšné lovce, a to bez ohledu na to, zda přijde s rarohem velkým, jestřábem lesním, orlem skalním a v loňské lovecké sezóně dokonce s orlem jestřábím. Jeho chovatelské úspěchy jsou mezi sokolníky velmi uznávané. Protože mezi sokolníky je jestřáb lesní považován za „krále lesa“, stejně tak jako orel skalní za „krále oblohy“, patří tak Ivoš Kristek k sokolníkům, kteří zkrátka „loví s králem“ (lesa i nebes).

01-zacatky.jpg
 
Ivo, chci ti v první řadě poděkovat, že sis na mě a čtenáře časopisu Myslivost udělal čas na rozhovor a doufám, že se do něj všichni se zájmem začtou, a dokud článek nedočtou, nebudou od něj chtít oči odtrhnout. Pojďme na první otázku, která bude na úvod jednoduchá a řekl bych i předvídatelná. Kdy a jak ses vlastně k sokolnictví dostal a kolik je to roků?
 
Odmala jsem měl na očích mnoho ptáků. Můj děda nebyl ani myslivec, ani sokolník, ale čižbař, takže u nás doma byly všude klece a voliéry s různými ptáky, kteří se dali chytit. Byli mezi nimi i dravci – poštolky, káňata a jestřábi. Děda mě často brával k vodě na odchyt různých pěvců, kde po odchytu samice pouštěl a samce kvůli zpěvu bral domů. Tehdy jako správný kluk jsem pořád něco musel honit a chytat. Zkrátka mé dětství bylo úzce spojené s přírodou.
V 70. letech se mi do ruky dostala kniha Sokolnictví od Zdeňka Sternberga. Vybral jsem tehdy poštolku a s dědou jsme zkoušeli ušít čepičku, což se samozřejmě nepodařilo, ale poutka a obratlík jsme zvládli. V roce 1980 jsem se rozhodl začít sokolničit. Napsal jsem tehdy do redakce časopisu Myslivost o kontakty na některé brněnské sokolníky a k mé radosti mi přišel kontakt na pana Poláška… a bylo hotovo.
 
No vida, já to říkal, že první otázka bude jednoduchá. Tak to už je od roku 1980 doopravdy hezká řádka let, pokud dobře počítám, tak jednačtyřicet. Z toho lze usuzovat, že jsi dokázal nasbírat spoustu zkušeností. S jakým dravcem jsi začínal, nebo jich bylo víc hned od počátku? Kolik dravců jsi měl? Dá se to vůbec za ty roky pamatovat?
 
V době, kdy byl svět ještě normální, aspoň pro ty, kteří se chtěli bavit lovem nebo sokolnictvím, nebyl problém si dravce pro lov opatřit. Sokolník vylezl na strom, vybral jestřába, nahlásil to na okres a mohl s ním lovit. Samozřejmě již tenkrát musel mít myslivecké a sokolnické zkoušky. Takže jako u většiny sokolníku to byl jestřáb lesní.
A kolik dravců? No v té době nebyla legislativa tak přísná, tak se dostávali k sokolníkům jestřábi a krahujci z bažantnic, ale těm jsem se věnoval jen okrajově.
Potom jsem měl jestřáby, kteří byli lovecky výkonní a měli dobrou povahu, těm se vyplatilo více se věnovat. Samozřejmě další roky mi prošli rukama dravci, kteří byli lovecky více nebo méně výkonní, ale těch, kteří mi zůstali v mysli, nebylo mnoho.
Začínal jsem s jestřábem, rarohem, sokolem, kání Harrisovou, orlem skalním, dále jsem lovil se severskými jestřáby a nyní orlem jestřábím. Prvních dvacet let jestřáb, krahujec, raroh, sokol.
 
Ani si nedovedu představit, kolik času vlastně sokolnictví věnuješ?
 
Pokud se bavíme jen o sokolnictví, což je lov s dravci a ne chov, tak určitě celý podzim a část zimy, zkrátka co nám sokolníkům doba lovu zvěře umožňuje. Víš, tak jak to je u všeho, co chce člověk dělat pořádně, je třeba i pro úspěšný výcvik zvolit systém a pevný řád, aby dravec pochopil, co po něm vlastně požaduješ. Denně je třeba chystat mu lovecké možnosti.
Vím, že někteří čtenáři budou přemýšlet, jak je možné systematicky trénovat lov. Vždy jsem měl štěstí a nebál jsem se mu jít naproti třeba i tím, že jsem byl členem v honitbách, kde bylo tolik drobné zvěře, že se dal dravec dobře připravit, tj. zalovit. Vlastně je to, podle mého názoru, jen o tom, aby mu sokolník připravil co nejvíce možností lovu, potom má a bude mít i výsledky. Samozřejmě jsou i dravci, kteří nemají takové lovecké srdíčko jako ti výkonní. Je na každém sokolníkovi, aby zvážil, zda svůj čas a úsilí, které takovému dravci věnuje, stojí za to. Takže, když to shrnu, dá se říct, že pět měsíců v roce denně lovím nebo připravuji dravce pro lov.
 
A je tedy druh dravce, který u tebe nakonec zvítězil? Podle toho, co jsem viděl a slyšel, bych řekl, že to byli rarozi, tedy správně raroh velký? Usuzuji, podle toho, že jsi se začal u tohoto dravce věnovat nejen chovu a výcviku, ale i odchovům. Jak bys tohoto dravce čtenářům přiblížil? Čím se odlišuje od ostatních sokolovitých? Co u něj považuješ za výhodu?
 
Ano, pokud se takto ptáš, tak u mne zvítězili opravdu rarozi velcí. Raroh velký se od ostatních sokolovitých dravců odlišuje svým výrazně delším rýdovákem a širokými křídly. Tyto proporce jeho těla mu umožňují dobře lovit svou kořist jak ve vzduchu, tak i na zemi, kde lépe zvládá souboj se zvěří než sokol stěhovavý.
Jeho další výhodou jsou při vodorovném útoku jeho široká křídla, jimiž vyvine oproti sokolovi na krátkou vzdálenost větší rychlost.
Za jednu z výhod raroha považuji jeho přítulnost k sokolníkovi a výbornou paměť při výcviku. Je daleko méně impulzivní než sokol stěhovavý, ale má horší předpoklady ke krouživému čekaní. Vše si dobře pamatuje, bohužel si také pamatuje sokolníkovy chyby. Pokud mu ale sokolník věnuje dostatek svého času, na oplátku mu vše vrátí krásnými a úspěšnými útoky.
 
A naopak, co rarohů považuješ za nevýhodu, co bys mi třeba poradil, pokud bych chtěl cvičit raroha pro lov, na co bych se měl zaměřit a čeho se mám naopak vyvarovat?
 
Jak jsem již říkal, pokud se sokolník svému dravci věnuje naplno a dává mu příležitosti, aby se posouval lovecky kupředu, tak se výsledky dřív nebo později vždy dostaví. Záleží na povaze jedince. Je třeba upozornit, že s rarohem je nutné na začátku výcviku (onášení, čepička) zacházet velmi opatrně. Zkrátka raději pomaleji a vyvarovat se zbrklých, začátečnických chyb, nic u raroha neuspěcháš, spěchem jen výcvik pokazíš.
 
Zkusil bys říci něco k výcviku raroha pro sokolnický lov? Upřednostňuješ lov z výškového kroužení nebo lov z pěsti? Nebo jsi cvičil dravce pro oba způsoby lovu? Kolik dravců jsi měl nebo máš připravených pro loveckou sezónu a jak často lovíš?
 
Je paradoxní, že v době, kdy ještě bylo všude hodně drobné zvěře, jsme se s kamarády věnovali desítku let lovu havranů. Havran se mohl lovit a byl všude hojný. Takže bylo mnoho příležitostí lovit je s jestřábem nebo se sokolovitými dravci. Tenkrát začínaly první odchovy sokolů a rarohů. Tak jsme si to chtěli vyzkoušet. Chtěli jsem přijít na to, jací tito dravci vlastně jsou, jak a co všechno se s nimi dá lovit. Lovit havrany se dalo denně po dobu pěti měsíců, tak jak to umožňovala legislativa pro lov havrana polního.
Mými prvními dravci pro lov havranů byli rarozi a jestřábi. Jen jediného raroha jsem cvičil ke krouživému čekání, alespoň pro mě úspěšně. Ale nebyly to takové výsledky, jako dosahovali jiní sokolníci se sokoly, kteří jsou na krouživé čekáni „specialisté“. Na každou loveckou sezónu jsem si připravoval dva dravce.
Samozřejmě mám pořád před sebou krásné útoky, které trvaly dlouhé minuty a končily ve výškách. Nejvíce cenění jsou ti jedinci, kteří mají ten potřebný „lovecký zápal“ a dokáží pronásledovat havrana do velkých výšek. Úspěšní a oblíbení byli u mě ti, kteří tohle dokázali a umožnili mi účastnit se a sledovat toto nádherné představení.
Moje zásada při lovu je, že každého dravce v prvních letech jeho života musím motivovat tím, že mu dávám odměnu po prvním úspěšném útoku. A pro lov havranů to platilo obzvlášť.
 
Pojďme k chovu a odchovům, je podle tebe těžké sestavit funkční chovný pár? Můžeš jako sokolník odhadnout, zda se k sobě hodí, nebo je to více ve stylu „pokus – omyl“?
 
Nejsem žádný významný chovatel, něco jsem sice odchoval a hodně naposlouchal mezi renovovanými chovateli. Jako chovatel se rozhodně necítím. Mám rád samotný lov. Páry jsem sice sestavil z dravců, se kterými jsem zkoušel lovit. Určitě je sestavování funkčních párů pokusem, který ne vždy vyjde.
Přirozená cesta a fungující pár je to nejlepší, jak se dostat k mláďatům, které pak můžete používat pro lov. Samozřejmě někdy není vyhnutí, a tak mám doma i líhně.
U rarohů se samice i samec střídají pravidelně na vejcích, a to jak ve dne, tak i v noci, mláďata krmí oba, takže u nich docela spolehlivě funguje rodičovsky poctivá dělba práce.
 
Co mláďata? Necháváš si nebo nechával sis některá pro sebe pro výcvik případně pro další odchovy nebo nenecháváš?
 
Snad největší odměnou alespoň pro mě je, když se mohu pochlubit dravcem z mého chovu, který parádně loví. Když s dravcem dlouhodobě lovím, o jeho zařazení do chovu moc nepřemýšlím. Až čas zpravidla rozhodne za mě. Pokud mám dobrého lovce, jsem rád, když se mi časem podaří od něj odchovávat mláďata, kde mohu předpokládat dědičně dobré lovecké vlastnosti. Ale znáš to, nemusí to být vždy pravda.
 
O dalších dravcích a humorné příhodě z lovu z podhůří Vysokých Tater se čtenáři dočtou v příštím čísle časopisu Myslivost.
S dlouholetým členem Klubu sokolníků ČMMJ
 si povídal Luboš KOUSAL

Zpracování dat...