V souvislosti s problematikou vytloukání bych se hned na úvod tohoto článku zaměřil na klíčovou skutečnost, kterou je termín vytloukání parůžků v závislosti na věku jedince.
Literární prameny uvádějí, že dobu vytloukání ovlivňuje věkový faktor, resp. že podle doby, kdy srnec parůžky vytlouká, se dá dosti spolehlivě odhadnout jeho věk. Staří srnci podle těchto zakořeněných pravidel a zákonitostí vytloukají jako první a mladí jako poslední.
Ve vztahu s termínem vytloukání musím konstatovat, že tradované pravidlo o posunu vytloukání v závislosti na věku jedince platí pouze u srnců jednoletých. Z důvodu biologického vývoje dvojích parůžků vytloukají ročci z celé srnčí populace většinou jako poslední.
Ale pozor na jednu skutečnost! Někteří velmi nadějní ročci s vysokou chovnou hodnotou, kteří vynechali první biologický stupeň parůžků (které nasazují v listopadu a shazují v průběhu ledna, resp. února), mohou vytloukat dříve, a to již v polovině dubna, a tím předběhnout některé biologicky starší jedince. Vlivem této skutečnosti pak dochází k špatnému posouzení a chybnému odhadu věku spojeném s ulovením velmi nadějného chovného ročka.
Další biologickou skutečností, na kterou chci upozornit je to, že roček, který v konkrétním roce vyprodukoval silnější a objemnější parůžky šesteráka, může vytloukat později, než jeho stejně starý vrstevník, který vyprodukoval parůžky objemově slabší a nižšího vývojového stupně např. stupně vidláka, resp. primitivního stupně špičáka. Rozdíl ve vytloukání mezi těmito ročky může přitom být klidně i jeden měsíc!
Jak jsem uvedl výše, pravidlo pozdního vytloukání platí většinou u srnců jednoletých. U ostatních biologických ročníků již nelze na základě termínu vytloukání věk jedince odhadnout. Na základě cíleného pozorování jedinců podle známého biologického věku musím konstatovat, že doba vytloukání, stejně tak i doba shazování, není ovlivněna věkem jedince, jak se stále dokola uvádí a omílá, ale je primárně ovlivněna zdravotním a kondičním stavem jedince a primárně sílou vyprodukovaných parůžků!
Skutečný biologický věk v této oblasti nehraje žádnou významnou roli. Pokud by ale všechny poučky a učebnicová pravidla platila a byla neomylná, nemuselo by docházet k tak fatálním omylům při odhadu věku srnců.
Kvůli velmi nedůvěryhodným a nespolehlivým ukazatelům časového posunu vytloukání v závislosti na věku jedince padlo za oběť mnoho velmi nadějných mladých chovných srnců, kteří byli v důsledku těchto skutečností špatně posouzeni a předčasně uloveni. Převážně každý myslivec se pak při ulovení mladého chovného srnce obhajuje tím, že postupoval podle učebnicově platných pravidel a zákonitostí, které mu byly výukou předány, a že ulovený srnec vykazoval atributy biologicky staršího srnce.
Jak nám ukazuje myslivecká praxe, pochybnosti v odhadu věku pozorovaného jedince podle všeobecně platných pravidel a generalizovaných ukazatelů přicházejí teprve tehdy, když začneme sledovat a vzájemně konfrontovat jednotlivé ukazatele používané při odhadu věku.
Vraťme se však ještě k době vytloukání parůžků v závislosti na věku jedince. Z myslivecké praxe mám exaktně ověřeno, že mladý srnec, který byl v konkrétním roce v dobré kondici a primárně dobrém zdravotním a výživném stavu, může parůžky vytloukat mnohem dříve než srnec biologicky starší, kterému byl z nějakých příčin vývoj parůžků brzděn či omezen (nemoc, parazité, stres, kosterní poranění apod.).
Termín vytloukání výrazně ovlivňuje skutečnost, jak objemné parůžky srnec v konkrétním roce vyprodukoval. Například parůžky pětiletého srnce, které kvalitou a dobrým objemem ukazují na vysoce chovného jedince, mají časově delší biologický vývoj než slabší parůžky srnce dvouletého. Z toho důvodu může pětiletý srnec vytloukat mnohem později než srnec dvouletý, což samozřejmě může platit i obráceně.
Skutečnost, že termín vytloukání neovlivňuje pouze věkový faktor, ale celá řada vzájemně se ovlivňujících a podmiňujících faktorů, dokládají desítky snímků, na kterých jsem v průběhu svého výzkumu zachytil mladé (dvouleté a tříleté) srnce, kteří parůžky vytloukli dříve než srnci III. věkové třídy, tedy srnci pětiletí a starší. Myslím, že nemusím zdůrazňovat, že získat tyto exaktní informace a ucelený obrazový materiál u srnců ve volné přírodě, zejména když neznáme přesný biologický věk pozorovaného jedince, je pouhá utopie.
O nespolehlivosti časového posunu vytloukání v závislosti na věku jedince vypovídají i údaje v připojené tabulce. Časový rozdíl ve vytloukání je v průběhu života konkrétního srnce naprosto zanedbatelný a ani vyšší věk jedince neposunul vytloukání na časnější dobu, u některých srnců je tomu spíše naopak. Pokud by vytloukání parůžků mělo probíhat každoročně v nějakém časově platném algoritmu, musely by mít datumy sestupnou tendenci a rozdíl mezi vytloukáním identického jedince mezi jednotlivými roky života by měl být markantnější.
Z myslivecké praxe znám bohužel mnoho případů, kde pravidlo časového posunu vytloukání parůžků v závislosti na věku vůbec neplatilo, a v důsledku těchto skutečností bylo uloveno mnoho mladých a velmi nadějných srnců, kteří s ohledem na termín vytloukání byli považováni za biologicky starší jedince. Všichni tito chybně ulovení srnci mohli v budoucnu nasazovat kapitální parůžky a významně se podílet na zvýšení chovné a trofejové hodnoty populací srnčí zvěře. Všechny tyto autentické případy z naší praxe jasně ukazují, že není dobré spoléhat na jeden věkový ukazatel či jednu věkovou indicii.
Dalším zakořeněným mýtem v oblasti vytloukání parůžků, na který chci upozornit, je samotná délka vytloukání. Navzdory skutečnosti, že literární prameny a někteří lektoři myslivosti uvádějí, že srnec parůžky vytlouká několik dnů či dokonce týdnů, je proces vlastního vytloukání velice krátký. V této biologické oblasti musím tvrdě zakořeněné poučky a tradované hlouposti natrvalo vyvrátit! Na základě svého dvacetiletého privátního výzkumu biologie srnčí zvěře musím upozornit, že časový úsek vytloukání se u zdravých jedinců pohybuje většinou od několika minut do maximálně několika hodin.
V souvislosti s délkou vytloukání musím sdělit, že významně záleží na tvaru a postavení parůžků, zejména pak jejich celkové architektonice. Naprosto logicky a přirozeně parůžky úzké rozlohy s bohatým perlením a silnými růžemi se vytloukají mnohem hůře, než parůžky širší rozlohy bez perlení a nevýraznými růžemi.
V souvislosti s délkou vytloukání parůžků platí jedno nepsané, mnou opakovaně ověřené pravidlo - pokud je srnec při vytloukání v naprostém klidu, nic ho nezneklidňuje a může se na tuto činnost plně soustředit, trvá vytloukání v řádu maximálně několika desítek minut. Srnec totiž vytlouká parůžky tak dlouho, dokud je celé nevytluče.
Ale v případě, že je srnec v dobu vytloukání opakovaně rušen či nějak zneklidňován a stresován (turisté, těžební práce, nepřiměřené zazvěření honitby apod.), je pak časový úsek vytloukání mnohem delší.
Ve vztahu k inervaci (zásobení parůžků nervovými vlákny) a vaskulárnímu (cévnímu) systému je začátek vytloukání velice opatrný a pomalý. Srnec nejprve zkouší zralost a pevnost parůžků otíráním o pevnou vegetaci. Jakmile zjistí, že parůžky jsou „biologicky zralé“ a fyzické kontakty s pevnou vegetací mu nezpůsobují bolest, začne lýčí postupně odstraňovat.
Jakmile integritu lýčí naruší, vytloukání většinou zintenzivní a snaží se lýčí co nejrychleji zbavit. Mnohokrát jsem pozoroval, jak srnec lýčí z parůžků doslova „strhává“ až agresivním způsobem. Lýčí se z parůžků většinou sloupne v celých vlhkých cárech, zpravidla od vrcholku lodyhy až k růži.
Jakmile se lýčí od parůžku oddělí, obnaží se zprvu bílá parožní kost, která se vzápětí potřísní barvou z odumřelých cév. Rozsah a intenzitu potřísnění parůžků výrazně ovlivňuje skutečnost, v jaké fázi byl cévní systém v době narušení integrity lýčí. Došlo-li vlivem slunečního záření k úplnému zaschnutí cév, parůžky bývají po vytlučení světlé, většinou v barvě slonové kosti. Byl-li však cévní systém v době vytloukání stále aktivní a cévy byly pod určitým tlakem, bývají parůžky potřísněné výrazněji.
Intenzivním otíráním o vegetaci se krev na parůžcích souměrně roztírá a parůžky se fyziologickou cestou „impregnují“. Zaschlá barva se vlivem vnějšího prostředí do parožní tkáně vsakuje a významně se podílí na výsledném zbarvení parůžků.
Srnci se lýčí zbavují různými způsoby. Ve většině případů srnec lýčí naruší v horní části parůžků, většinou v oblasti předních výsad a koncových hrotů lodyh. Lýčí se začne odlupovat směrem dolů (banánový efekt) a zůstává viset v dlouhých cárech kolem růže. Visící zbytky lýčí mohou srnce krátkodobě omezovat a zneklidňovat. Mnohokrát jsem pozoroval, jak se srnec snaží zbavit lýčí za pomocí zadních běhů, což z pohledu člověka působí velmi komicky. Někteří srnci naopak lýčí naruší v dolní části parůžků, a to pak zůstává viset v horní části lodyh a výsad.
Někteří jedinci si dávají s vytloukáním načas, čímž může dojít k částečnému či úplnému zaschnutí a kompaktnímu přilnutí okostice k parůžku. Odstranění zaschlého lýčí dá pak srnci výrazně zabrat a v mnoha případech se mu to ani nepodaří. V takových případech musí srnec vyčkat na déšť, který lýčí fyziologickou cestou rozmočí a srnci tak usnadní jeho odstranění.
Zcela výjimečně se může stát, že lýčí přilne k parůžku tak kompaktně, že zůstává na lodyze přischlé až do ulovení srnce, resp. shození parůžků. Tyto případy jsou však zcela výjimečné a můžeme je pozorovat převážně u srnců přestárlých, nemocných nebo tělesně hendikepovaných.
Rychlost vytloukání je u některých srnců až fenomenální. Mnohokrát jsem pozoroval srnce, jak parůžky vytloukl za neuvěřitelně krátkou dobu v horizontu několika minut. Delší dobu však může trvat tzv. „dočišťování“ parůžků, zejména v okolí růží a perel.
Na základě vlastních pozorování mohu konstatovat, že nejrychleji vytloukají srnci s hladkými parůžky, u kterých byla produkce perel z nějakého důvodu omezena či zastavena. Lýčí se z takových parůžků sloupává doslova jako banánová slupka.
Někteří srnci si vytloukání urychlují i opakovaným třepáním hlavy. Působením zemské gravitace se vlhké lýčí od lodyhy dobře odděluje a odpadá.
Naproti tomu srnci s bohatým perlením a s výraznými růžemi vytloukají většinou déle. Je to naprosto logicky dáno tím, že z těchto členitých míst se lýčí odstraňuje velice těžce a z terénní praxe dobře víme, že v některých případech zůstanou zbytky lýčí v oblasti perel přischlé až do ulovení jedince.
Na webu
www.scherer.cz v sekci Video - jaro 2014, můžete shlédnout video, kde biologicky dvouletý srnec vytloukl parůžky za pouhých 7 minut.
Mnohé literární prameny uvádí, že srnec lýčí po vytlučení zkonzumuje. S tímto tvrzením však nemohu zcela souhlasit. Na základě vlastních pozorování musím říci, že mnozí srnci se lýčí ani nedotknou, zatímco druzí je v průběhu vytloukání postupně konzumují. Konzumentů lýčí je podle mého pozorování však výrazně méně. Ve volné honitbě jsem již mnohokrát nalezl zbytky zaschlého lýčí, které ulpěly na větvích vegetace, na kterých příslušný jedinec vytloukal, nebo ležely v bezprostřední blízkosti tohoto exponovaného místa.
Podobné biologické odlišnosti můžeme pozorovat i v oblasti reprodukce srnčí zvěře, tedy v době, kdy srny kladou srnčata. Některé matky zkonzumují placentu i plodové obaly ihned po porodu, zatímco jiné srny tento „biologický odpad“ nechají ležet bez povšimnutí…