Časopis Myslivost

Dámy na lovu V.

Myslivost 5/2021, str. 50  Michal Císařovský
Významnější účast žen na lovu – opět však výhradně dam z vyšších společenských kruhů – přineslo zavádění parforsních honů. Štvaní zvěře za pomoci početných smeček psů „silou“, par force.

 

Počátky novodobě pojaté štvanice zvěře, lišek a vysoké, spadají do konce 16. století. Do precizně vyumělkované formy, svázané mnoha pravidly a ceremoniály, se vyvinula v první polovině 17. století ve Francii. Odtud se rozšířila do Anglie a postupně i do dalších evropských zemí, včetně Čech.

Předobraz vysoce organizované štvanice se však objevuje už od přelomu 13. a 14. století. Popisuje ji například Gaston Phoebus v díle Livre de la chasse z let 13789. Na ilustracích jsou zde zachyceni jezdci na koních dávající zvukový signál o úspěšném sledování kořisti, i caniductores psovodi povzbuzující typickým gestem navádění na stopu smíšené smečky loveckých psů, složených z chrtů, chrtovitých honičů a molossoidních štváčů.

 

O nové lovecké módě přinesl do Čech první zprávu císařský důstojník a dvořan, šlechtic Jindřich Hýzrle z Chodů (1575–1665), v roce 1610 nejvyšší zbrojmistr koruny České. Ve svém podrobném líčení účasti na parforsním honu na jelena pořádaném roku 1607 anglickým králem Jakubem I. Stuartem, který se „velmi rád s myslivostí obírati ráčil“, zmiňuje i okolnost, že „král nebo královna z kuše na koni jeleny střílejí.“

 

První smečku parforsních honičů, francouzsky nazývaných chiens courants, pro lovy v českých zemích nechal ve Francii zakoupit a na své panství dovézt v roce 1684 hrabě Ferdinand Schwarzenberg, pán na Hluboké nad Vltavou.

Už v samých počátcích parforsu u nás měla ovšem významnou účast dáma lovu, Isabella Marie Černínová, komtesa de Merode-Westerloo (1703–1780), která si na zámeček Krásný Dvůr v současném okrese Louny nechala z Francie roku 1718 dovézt smečku parforsních psů. Ti se stali základem ojedinělého jevu v historii lovecké kynologie - křížením importovaných chiens courants s místní psí populací během jejich mimosezónního umístění k sedlákům a mlynářům, vznikla originální populace „českých parforsních psů“, zvaných zkomolením původního francouzského jména činkuranti. Podle dobových svědectví se během dalších deseti let krásnodvorské psí potomstvo mimořádně rozrostlo.

V rodové tradici parforsních štvanic pokračoval i Jan Rudolf Černín z Chudenic (1757–1845). Od roku 1790 se rozhodl pořádat na jihočeské Jemčině lovecké štvanice na jeleny a daňky. Známé jsou i z Jiráskovy (později zfilmované) novely Záhořanský hon. Na záhy proslavené hony se sem sjíždělo panstvo – včetně dam – z celé rakouské monarchie.

 

Slavná byla právě černínská smečka. Podle článku lesmistra Lemberga v časopise „Deutsche Forst und Jagdzeitung“ se během deseti let rozrostlo potomstvo z původních 22 na 218 jedinců; 186 z nich putovalo jako důkaz přátelství k příbuzným a známým.

S krásnou hraběnkou Isabelou se pojí mírně kuriózní událost, vážící se k majetku Černínů v Chudenicích, tradovaná jako „Kozí vojna“. Leccos z těchto událostí může být blízké i současným myslivcům a lesníkům.

Asi dva kilometry za Chudenicemi vlastnili Černínové bažantnici, obklopenou přibližně třicetihektarovou oborou. Místní vesničani si nedělali hlavu s hranicemi pozemků a nechávali své kozy pást i v bažantnici. Její správce Martin Babka si proto roku 1734 dopisem postěžoval v té době již vdově po Františkovi Josefovi Černínovi (+1733), hraběti z Chudenic, že „Pro kuroptví a bažanty chráním trní na mezích, ale všechno mi spásly ty ženské kozami, i to boučí pod Pušperkem a u Lotrova, i smrkové sazenice skousat nechaly a do směsky pro bažanty, sotva vzešla, dvacet koz zahnaly. Proto prosím, aby náležitě byly potrestány, nebo ať bažantnici zruší, protože čtyřicet koz sežere kde co v lese zeleného.“

Nařízení paní hraběnky k utracení 123 koz z 247 ovšem vyvolalo v květnu 1735 rebelii, při níž byl panský hejtman Bretschneider zajat a se dvěma mušketýry hozen do rybníka. Situace se nakonec uklidnila, takže podle kronikářů „kozy se na panství jen v mírném počtu chovají a myslivci škody pokutují“.

 

S pořádáním parforsních honů v českých zemích podle západních pravidel se pojí zejména jméno zakladatele české odnože řádu svatého Huberta – hraběte Františka Antonína Sporcka (1662–1738) z Lysé nad Labem.

V okolí Kuksu nechal upravit a také zvláštně pěstovat lesy, aby vyhovovaly požadavkům organizovaného honu. Byly rozděleny širokými průseky na oddělení do tvaru čtyřúhelníků, jimiž vedly užší stezky pro jezdce. Průseky se pak sbíhaly do prostornějších míst zvaných rendez-vous, dostaveníčka.

Jak takový opulentní hon vypadal, detailně zdokumentoval v té době J. E. Ridinger. Není sice zcela zřejmé, zda dámy pod baldachýny holdovaly více lovu či občerstvení, ale jejich účast v lese je tak historicky i umělecky potvrzena.

 

Doba největší slávy parforsních honů a tisíců parforsních psů skončila ve Francii a postupně i v celé Evropě krátce po dobytí pařížské Bastily a pádu absolutní monarchie roku 1789. S nástupem Napoleona Bonaparta k moci skončila i lovecká práva aristokracie, psince se rozpadly, stavy zvláště vysoké zvěře se bez ochrany prudce snížily v důsledku brutálního pytláctví ze strany venkovanů.

Změna podmínek vedla k nahrazení objektu štvané zvěře z jelení na lišku a následně se parfors nejen ve Francii a v Anglii stal oblíbenou zábavou opět výhradně venkovských gentlemanů a movitých farmářů. Ženy už v této době zmiňovány nejsou.

 

O obnovení lovecké tradice parforsních honů se u nás v září roku 1841 pokusil kníže Liechtenstein, když uspořádal parforsní hon na jelena. Spolu s tehdy ještě plukovníkem, o pět let později již generálem Eduardem Clam-Gallasem a knížetem Vincentem Karlem Auerspergem ze Slatiňan (který zde vybudoval jedno z nejvýznamnějších středisek pro výcvik překážkových koní v Rakousko-Uhersku a shromáždil bohaté sbírky všeho, co se týkalo koní a díky němuž je dnes ve slatiňanském zámku umístěno Hipologické muzeum) položili základ Pardubické parforsní společnosti, nazvané „Pardubitzer Hunting-Club“.

K nejvýznačnějším ročníkům štvanic se počítá rok 1874, kdy se honů pod vedením mastera knížete Emila Egona z Fürstenbergu, c. k. komořího, vášnivého myslivce, zúčastnil dokonce císař František Josef I. s císařovnou Alžbětou.

Pravidelné pořádání honů trvalo dalších více než 70 let, do roku 1913. Zmíněný Emil Egon z Fürstenbergu mezi lety 1875 až 1883 opakovaně zval na hony korunního prince Rudolfa Habsburského. Honů se účastnila i jeho choť Štěpánka, rodem belgická princezna, u nás známá jako Stefanie Rakouská.

 

 

Excentrická markýza

 

Emily Cecil, První markýza ze Salisbury, byla anglická aristokratka, příznivkyně konzervativní politické strany toryů a lovkyně. Ve druhé polovině 18. stol. (nar. 1750) soustavně provokovala svým životním stylem, zvláště oblékáním, a pro ženy té doby nezvyklou, loveckou vášní.

Byla vyhlášeně odvážnou jezdkyní na koni, střelkyní z luku a náruživou lovkyní – sportswoman. Na honech údajně rivalka manželky krále Jiřího III. (vládl 1760–1820) Charlotty. Ta sídlila v Queen's Lodge ve Windsor Great Park, v oboře, kde se král bavil lovem jelenů.

Markýza ze Salisbury vládla smečce hertfordshireských honičů, foxhoundů, jimž se v té době říkalo podle rodinného sídla v Hatfieldu Hatfield hounds. Na lov vyrážela v blankytně modrých šatech ušitých podle vlastních návrhů, s kožešinovou loveckou čapkou na hlavě. Ještě ve svých 78 letech se s přezdívkou „Old Sally“, přes potíže se zrakem a přesto, že musela být k sedlu koně přivázána, účastnila štvanic za zajíci – coursing, se společníky o polovinu mladšími. V té době dávala na lovu přednost menším honičům, specialistům na lov zajíců, harrierům.

O život přišla při požáru rodinného sídla v roce 1835, údajně sedíc za psacím stolem, když na jejím klobouku vzplála ozdobná pera od trojramenného svícnu. V té době už ovšem více než rokokovou dámu připomínala divou furii.

Její následovnicí byla Lady Catherine Minna Jenkins, která se proslavila lovem tygrů v Indii, zvěře v Somálsku, či argali a rysů v horách Tibetu. Napsala o tom v roce 1909 knihu zážitků.

 

Postupné pronikání žen do převážně výsostné sféry mužů se od té doby rozvíjelo v závislosti na obecné emancipaci žen ve společenském a politickém životě.

PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ

 

 

 M202102_01.jpg

Vášnivou lovkyní byla anglická královna Alžběta I. (1558–1603), která podle Georga Turbervillea (The book of Hunting) neváhala vlastnoručně proříznout hrdlo jí uštvanému jelenovi

M202102_02.jpg
Dámy sledující závěr parforsního honu na rytině J. E. Ridingera, kolem r. 1750

M202102_03.jpg

Parforsní společnost na Hluboké nad Vltavou v jižních Čechách. Po roce 1860, kdy byla téměř dokončena přestavba zámku v anglickém stylu, zde kníže Jan Adolf II. pořádal reprezentativní hony. Poměr žen a mužů do sedla je na obraze už vyrovnaný


M202102_05.jpg
Dostaveníčko neboli „rendez-vous“ u „meety“ během parforsní štvanice na jelena v Pardubicích roku 1902; Foto J. Pírka


M202102_06.jpg
 Emily Cecil, První markýza ze Salisbury s loveckým (špringr?) španělem; Sir Joshua Reynolds, 1780

 M202102_07.jpg

Na dobové karikatuře nazvané „Dianin návrat z lovu“ je Lady ze Salisbury zobrazena ve svých legendárních, již poněkud roztřepených modrých šatech, s potrhanými punčochami a čapkou kryjící jezdeckou přilbu, jako divoká lovkyně s trofejí, když předehnala své honiče a vítězně třímá ukořistěný liščí ocas

 

 

 

 

Zpracování dat...