Časopis Myslivost

Dámy na lovu

Myslivost 1/2021, str. 80  Michal Císařovský
Ač je lov tradičně považován za ryze mužskou záležitost, lovci vzývaná božstva jsou převážně rodu ženského: staroegyptská Neith, antická Artemis a Diana, Afrodita a Venuše, skandinávská Skadi, keltská Flidais, slovanská Děvana, Dzievana, Zievana, Dziva, Diva, Děva, přezdívaná též medvědí bohyně, nebo ryze česká Lověna. Až za nimi poněkud pokulhávají novověký světec Hubert či jeho předchůdce Eustach s legendou o setkání s jelenem vyzdobeným křížem mezi parohy.
 
Náhled na lov jako doménu mužů je – při vší genderové korektnosti – historicky podmíněn. Hlavní rolí žen, a to i v relativně krátké éře matriarchátu, bylo plození a péče o potomstvo, eufemisticky řečeno „udržování rodinného krbu“, v jeskynní praxi skutečné přikládání větví do ohniště. Reálnými lovkyněmi se ženy mohly až na malé výjimky (viz dále) stát teprve v době, kdy se maso dalo ukořistit bez ohledu na pohlaví lovce v samoobsluze. Ve chvíli, kdy ulovení kance v lese už nebylo otázkou přežití, a to i v nutričním slova smyslu.
Starověk, zejména antické období Řecka a Říma, svěřuje sice v panteonu bohů lov ženě, nicméně známá pojednání o lovecké praxi, jako je Xenofóntův nebo Arriánův Kynegéticos, už se – s výjimkou předmluvy, v níž se praví „Proto nejen muži, kteří si zamilovali lovectví, stali se řádnými, ale i ženy, kterým to propůjčila bohyně Artemis, jako byla Atalante, Prokris a kterákoli jiná“ – obracejí výlučně na muže. Totéž platí o všech reálných loveckých výjevech od starověkého Egypta po středověk. Zdá se tedy, že ženy - lovkyně existovaly po dlouhá staletí pouze v bájích a legendách.
Lov býval svým způsobem náhražkou boje v časech krátkého míru. Zbraně používané při lovu byly od časů luků a šípů, oštěpů a kopí, kuší, mečů a sekyr po zbraně střelné ponejvíce stejné, jako zbraně válečné, armádní. A válčení byla – pomíjejíce Amazonky, Brunhildu, Šárku a Vlastu, několik dalších bojovnic jako Johanku z Arku a Gretu Thunberg – záležitost mužů.
Můžeme spekulovat o důvodech, proč si muži - lovci vybrali za božstvo své nejoblíbenější kratochvíle v časech mezi válčením právě ženu, ale zde asi není třeba hledat kdovíjaké tajemství. Který muž by si nechtěl představovat na čekané u měkkým mechem obrostlé lesní tůně krásnou bohyni, navíc zasvěcenou v oboru, s níž by se dalo konec konců i pohovořit o výcviku loveckého psa, o nejvhodnější délce oštěpu, optimálním tahu tětivy, kalení šípového hrotu nebo o vývrtu hlavně? Tak, jako už nešťastný Aktaion?
 
Lov a erotika,
Artemis nebo Diana,
Afrodita či Venuše
 
Klasikou lovecké mytologie je čtyřlístek antických bohyň lovu a dalších souvisejících efektů, jako měsíční svit, láska, plodnost či krása. A právě ženská krása dominuje již po tisíciletí většině jejich zobrazení vytvořených – jak jinak – malíři - muži.
 
Řecká Artemis, později římská Diana, byla dcerou nejvyššího z bohů řecké mytologie Dia a Lété. Jejím bratrem - dvojčetem byl další z vysoce uctívaných bohů – Apollón. Na starost dostala lov, ochranu lesů a divoké zvěře, tedy spojení, které vyjadřuje podstatu moderní myslivosti.
Vášeň pro lov projevila už v útlém dětství. Podle Kallimacha (310 př. n. l. až 240 př. n. l.), dvorního básníka Ptolemaiovců, si již ve třech letech na svém otci Diovi vyžádala luk a šípy, a krátkou, po kolena sahající tuniku vhodnou na lov. Zlatý luk s šípy, lovecký pes a jelen se staly jejími symboly.
Artemidu provázelo dvacet vodních nymf. Jejich hlavním úkolem bylo hlídat lovecké psy a starat se o luk v době, kdy bude odpočívat. Tato navždy mladá, nestárnoucí družina dívek ve věku mezi 10 až 16 lety nutně dráždila mužskou představivost závazkem, že se vyvarují společnosti mužů a navždy zůstanou pannami.
Kallimachos rovněž vypráví, jak Artemis navštívila Pana, boha přírody, stád, lesů, lovu a horské divočiny v podobě napůl člověka, napůl kozla, od nějž získala sedm fen a šest loveckých psů, s nimiž vzápětí odchytila šest jelenů se zlatými parohy a zapřáhla je do svého dvoukolového vozu.
Jedním z jejích šesti životních přání bylo zůstat věčnou pannou. Zeus jí samozřejmě i toto přání splnil. Do velkých potíží to ovšem přivedlo mnoho mužů i bohů, jimž zlomila srdce, ale neopětovala jejich city. Někteří se jí dokonce rozhodli zmocnit silou, nicméně na své pokusy vždy zle doplatili.
Jako jediný získal její platonickou náklonost Orion – jak jinak – obří lovec, který s Artemidou lovil na Krétě. Její přízně dosáhl při soutěži v lukostřelbě, která skončila remízou. Ani on ovšem neskončil o mnoho lépe - v důsledku chvástavého vychloubání zahynul šípem z jejího luku. Zeus ho poté umístil mezi hvězdy ve stejnojmenném souhvězdí Orion se dvěma psy, velkým a malým – Canis Major a Canis Minor. Takzvaně Psí hvězda, Sirius, je podle nejstarších řeckých mýtů jeho psem.
Homérův Odysseus dokonce zahlédl Oriona, jak loví s bronzovým kyjem i v podsvětí. Orion, syn Poseidona, měl k lovu genetické předpoklady, neboť jeho matkou byla Euryala, lovkyně z družiny Artemis. Zdá se tedy, že slibu panenství nedostály všechny nymfy.
 
Dafné, laokónská princezna z jihu Řecka, odkud také pocházeli lovečtí psi zmiňovaní Xenofóntem, trávila podobně jako Artemis většinu času lovem v divočině Peloponésu. Šlo jí to zřejmě dobře, zvláště poté, kdy od Artemidy dostala jako dar schopnost přesné střely. Nikdy nevstoupila do města, nekamarádila se s jinými dívkami, ale dávala přednost smečce svých loveckých psů.
Dva, pravděpodobně kouzelné lovecké psy, dostala také od své nestárnoucí babičky Kyréné, která podle bájí opovrhovala domácími pracemi a raději se věnovala lovu.
I zde zafungovalo propojení lovu a erotiky. Podle řeckého básníka Nonnose z Panopole byla jako „lovkyně jelenů druhou Artemidou a dívkou lvobijkyní“. Spolu s populárním školním básníkem Pindarem tak naráží na příhodu, kdy se Kyréné dostala do zápasu se lvem, který napadl stádo ovcí jejího otce. Předvedený výkon tak nadchl „náhodou“ přítomného Apolóna natolik, že se do ní rázem zamiloval a po obvyklém způsobu antických bohů si ji pro jistotu hned unesl do místa, které se na tehdejším severu Řecka, dnes v Lýbiji, zove na její paměť Cyrene, Kyréna.
Zplodil s ní dva syny a zaručil jí, že zde bude vládnout a navždy se moci věnovat své největší vášni – lovu.
 
Společnicí Artemis byla i Xenofóntem citovaná Prokris, dcera athénského krále Erechthea. To je další zamotaná historka, kdy se do manžela Prokris, Kefala, zamilovala bohyně červánků Eos. Jeho ženu Prokris vyprovokovala lstí téměř k nevěře tak, že ta raději prchla do družiny nám již známé bohyně lovu Artemis, od níž dostala dva lovecké psy.
Jedním z nich byl legendární Laelaps, jemuž nemohlo uniknout žádné divoké zvíře. Nastal jakýsi historický paradox - pes, který dokáže ulovit každé zvíře, má ulovit „neulovitelnou“ teumessianskou lišku; ale to už je jiná historie. Zeus to vyřešil tak, že oba „zkameněl“ a poslal je na hvězdnou oblohu.
Co se týče Prokris, spolu s darovaným oštěpem, který nikdy neminul cíl a vždy se vrátil do rukou lovkyně, to byla pro lovenou zvěř fatální kombinace. Čarovný oštěp, který darovala svému muži, se jí nakonec stal osudným. Když ze žárlivosti tajně sledovala Kefala ukryta ve křoví, její muž ji smrtelně zasáhl v domnění, že se tam skrývá zvěř.
 
Neznámější společnicí a členkou družiny Artemis byla zřejmě Kallistó. Další z těch, které neustály slib panenství. K její cti budiž řečeno, že se jí rafinovanou lstí, snad i násilím, zmocnil sám Zeus.
Když Artemis zpozorovala na Kallistó neklamné známky mateřství, vyhnala ji ze své družiny a navíc ji proměnila v medvědici. V této podobě se coby lovná zvěř málem stala obětí vlastního syna Arkada. Oba pak Zeus vyzdvihl na noční oblohu v podobě Velké a Malé medvědice neboli Velkého a Malého vozu.
 
Nevíme mnoho o Artemidiných loveckých počinech; ač údajně věčná panna, proslavila se zejména historkami loveckými, přesněji řečeno eroticko-loveckými.
 
Báj o Aktaionovi
 
Ta vzrušuje a inspiruje umělce ještě po tisíci letech. Vypráví o vášnivém lovci, synu pastýře a včelaře Aristaia, který jednoho dne náhodou vstoupil v kithaitronských lesích do jeskyně, kde se pravidelně koupala krásná bohyně Artemis, jeho božsky nestárnoucí prateta.
Když zděšené nymfy v panice upozornily na nezvaného voayera, aniž se jim podařilo svou nahatou paní včas zakrýt, byl Aktaion urážlivou, a v tomto případě oprávněně uraženou, Artemidou za trest v mžiku proměněn v jelena.
K vlastnímu údivu křepce odběhl do lesa. Když si ale v odrazu vodní hladiny lesní studánky prohlížel svou novou podobu, uslyšel štěkot psů. Uvědomil si, že je zle. Pro psy byl totiž jelen jako jelen, a to, že se jedná o jejich bývalého pánečka, jim nebránilo štvát ho přes skály a rokle.
Nakonec ho dostihli, zakousli se do něj a zle ho potrhali. Vzápětí se sice vydali svého ztraceného pána hledat, ale vše marno. Smutné vytí psů pak natolik obtěžovalo obyvatele jedné lesní jeskyně, kentaura Cheiróna, že vytvořil věrnou Aktaionovu podobu z kovu a sochou prý oklamal psy tak, že znovunalezenému pánovi za radostného štěkotu lízali ruce a nohy, jako by byl skutečně naživu. Což dokládá, že autor příběhu o kynologii mnoho nevěděl.
 
Text PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Foto a repro: CANIS-Media
 
 M202001_1.jpg
Diana překvapená satyrem při odpočinku po lovu; Anthony van Dyck (1599–1641). Mezi ulovenou zvěří vidíme vodní i polní pernatou, páva, zajíce a srnčí. Předpokladem úspěšného lovu nepochybně bylo prodírat se lesem bez oděvu
 
M202001_2.jpg
Lovkyně Diana
; Giovanni Pietro Rizzoli zvaný Giampetrino (1495–1549). Jak vyrazit na lov? Vše svléknout, připnout toulec s šípy, a do lesa!

 
M202001_3.jpg
Smrt Prokris
; Piero di Cosimo (1462–1522); smutné scéně přihlíží na tu době neobyčejně moderní krátkosrstý „ohař“

 
M202001_7.jpg 
Diana a Kallistó; Sebastiano Ricci (1659–1734); v Dianině smečce nechyběli vysokonozí honiči
 

Zpracování dat...