Časopis Myslivost

„Moravská Amazonie“ pohledem biologa

Myslivost 2/2021, str. 24  Petr ŠÍPEK, David SOMMER, Lukáš ČÍŽEK
Na samém jihovýchodním cípu našeho území, vklíněno mezi Rakousko a Slovensko, leží jedno z nejtajemnějších, biologicky a krajinářsky nejhodnotnějších území naší země. Pro svou jedinečnost a podobu si vysloužilo označení „Moravská Amazonie“.
Území je mimořádně cenné i z hlediska lesnického a mysliveckého – zdejší doubravy vynikají vysokou zásobou kvalitního dřeva a zároveň se zde nachází největší obora v ČR. Ačkoliv se snahy o územní ochranu oblasti datují již ke konci 2. světové války, ani po sedmdesáti letech se nepodařilo nalézt uspokojivé řešení, které by vedlo k trvale udržitelnému hospodaření a současně k zachování přírodního bohatství této unikátní lokality. Vleklé spory o využití území stále budí silné emoce.

soutok-moravy-a-dyje-15758.jpg
 
Komplex lužních lesů, luk a mokřadů nad soutokem řek Dyje a Moravy, který sahá od Pálavy po Hodonín, je unikátní i na evropské úrovni. Takto zachovalou přírodní krajinu bychom v intenzivně využívaných nížinách našeho kontinentu hledali jen těžko. Pestrá mozaika stanovišť – lesů a luk s mohutnými starými duby, velkých řek, slepých ramen, mokřadů i suchých stepí na vrcholcích dávných písečných dun umožňuje v plochém terénu říční nivy existenci velmi rozmanitých přírodních forem.
Zdejší krajina, na mnoha místech téměř neprostupná, by mohla svádět k dojmu panenského, člověkem neovlivněného území. Zdání ovšem klame. Podobně jako významná část amazonských pralesů leží na zaniklých zemědělských osadách (tzv. terra preta), bylo i toto území odpradávna ovlivněno lidskou činností.
První doklady lidské přítomnosti jsou staré 25 tisíc let, tedy z doby vrcholu poslední doby ledové. Později zde dokonce byla významná centra osídlení, slovanská hradiště Mikulčice a Pohansko. Kolem roku 1000 našeho letopočtu, během ranně středověké kolonizace a odlesnění výše položených částí povodí Moravy a Dyje, docházelo k výraznému zvýšení četnosti povodní, zarovnání a zamokření oblasti.
Změny prostředí vedly ke stěhování obyvatelstva z jádrových částí luhu na výše položené říční terasy okrajových území. Tato významná proměna udělala luhy neobyvatelné, a přispěla tak k zachování jejich mimořádného přírodního bohatství.

soutok-moravy-a-dyje-15756.jpg
 
Za vlády Lichtenštejnů se ve zdejších lesích praktikovalo výmladkové hospodaření, lesní pastva a další tradiční formy lesního hospodaření, které se místy v rakouské části nivy řeky Moravy dochovaly dodnes.
V části polesí Soutok končí výmladkové hospodaření a lesní pastva ve druhé polovině 19. století a nastupuje zde novodobé lesnictví, jinde se tradiční hospodaření dochovalo déle. Výstavba Novomlýnských nádrží, poldru Soutok, regulace řek Moravy a Dyje a další zásahy do krajiny od 70. let minulého století potlačily povodně a zapříčinily pokles hladiny spodní vody, který s postupným zahlubováním koryt obou řek nadále pokračuje. Absence povodní mění lužní společenstva, neboť umožňuje šíření druhů, které nesnášejí zatopení či dlouhodobé podmáčení.
Změny lesního hospodaření v 19. století jsou příčinou proměny lesů, které postupně houstnou a tmavnou. Otevřená mozaika více či méně rozvolněných porostů se postupně proměnila v zapojený les, který pohlcuje staré osamocené solitéry.
Nedostatek vody státní lesy již v 90. letech přivedl k částečné obnově systému kanálů k zavlažování porostů. I v současnosti přistupuje správce oblasti, podnik Lesy České republiky (LČR), respektive Lesní závod Židlochovice, ve spolupráci s Povodím Moravy, s. p. k cílenému zaplavování území.
 
Obsáhlejší historický úvod je nezbytný pro pochopení svébytného vývoje a rázu krajiny. Volnými slovy nedávno zesnulého nestora české krajinné biologie, doktora Vojena Ložka: „Pokud chceme chránit přírodní hodnoty určitého území, musíme znát procesy, které jej formovaly, vtiskly mu současnou podobu a biologické bohatství. Příroda neměří totiž na dny či roky, ale na desítky či stovky let, zároveň však umí být ale neskutečně dynamická a proměnlivá.“

soutok-moravy-a-dyje-15745.jpg

 
Cenné a ohrožené území
 
Luhy při dolních tocích Dyje a Moravy jsou významné hned z několika důvodů. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších komplexů nížinných lesů v Evropě, protože většina evropských nížin byla v minulosti významně přeměněna na intenzivně zemědělsky obdělávané oblasti. Lesní plochy se zachovaly jen ve fragmentech tvořených většinou měkkými luhy (porosty s převahou vrb a topolů), a navíc výrazně ovlivněné intenzivním lesnickým hospodařením.
Moravskou Amazonii charakterizuje velká pestrost jednotlivých krajinných prvků, která skýtá příležitost pro život široké palety druhů rostlin a živočichů včetně těch velmi ohrožených. Právě to z ní činí jedno z tzv. ohnisek biodiverzity v Česku – tedy míst s vysokou koncentrací rozličných forem života.
Bohužel, heterogenita zdejšího prostředí, a tím i biologická rozmanitost, se postupně snižuje.
 
V lužních lesích Soutoku nachází své životní prostředí celá řada ptáků. Je to poslední místo v ČR, kde čáp bílý ještě hnízdí na stromech. Hnízdí tu také mnohem plašší čáp černý a především řada dravců, kteří jsou jedním z nejvýznamnějších fenoménů Soutoku. Existence obory jim nesporně prospívá, mají tu klid ke hnízdění, a přestože většinou loví v nedalekém Rakousku, rádi si pochutnají na vývrzích zvěře nebo padlinách.
Běžní jsou luňáci červení i hnědí, kteří tu ve vysokých počtech také zimují. Skutečným klenotem je pak hnízdní populace orla královského. Ten se sem rozšířil ze Slovenska relativně nedávno, díky nárůstu tamní populace. V luzích hnízdí pravidelně již od roku 1998 a jižní Morava aktuálně představuje severozápadní hranici jeho hnízdního areálu.
Donedávna byla obora Soutok také hlavním hnízdištěm našeho největšího sokolovitého dravce, raroha velkého.
Velmi hodnotná jsou i zdejší rybí společenstva. Díky propojení s Dunajem najdeme v dolním toku Moravy a Dyje přes 80 % všech našich druhů ryb. Asi 15 % z nich se vyskytuje pouze zde, mezi nimi například jeseter malý nebo drsek menší i větší.
Běžné jsou mnohé žáby, například „modrý“ skokan ostronosý nebo kuňka ohnivá, která kvůli aktuálnímu propadu populací (regionálně až o 80 % za posledních dvacet let) patří mezi nejrychleji mizející obratlovce na našem území. Významným druhem je také čolek dunajský, jeden z našich tzv. „velkých“ čolků. I on na jižní Moravě dosahuje severní hranice svého rozšíření a těžištěm jeho výskytu u nás jsou právě jihomoravské luhy. Objeven tu byl teprve v roce 1993 a jeho populace od té doby značně poklesly.
 
Jihomoravské luhy jsou unikátní také množstvím starých stromů. Právě na nich hnízdí čápi, ale především pouze na starých stromech najdeme stovky často mimořádně vzácných a ohrožených druhů hmyzu a lišejníků. Příkladem budiž jeden z nejohroženějších, a také nejkrásnějších evropských brouků, krasec dubový. K životu potřebuje právě velmi staré duby, podobně jako třeba tesařík obrovský nebo páchník hnědý. Na starých stromech byl také chytán kožojed moravský, teprve v roce 2018 popsaný jako nový druh.
Staré stromy v této oblasti bohužel ale rychle mizí. Jsou pozůstatkem minulých způsobů hospodaření. V hustých lesích, jaké produkuje moderní lesnictví, nemají šanci vyrůst ani dlouho přežít a jejich úbytek se s poklesem hladiny spodní vody ještě zrychluje.
Mezi další významné druhy hmyzu této oblasti patří například mravenec lužní, saranče černopruhá, nesytka bahenní a panonská či listokaz Anisoplia bromicola.
Ze vzácných a ohrožených druhů rostlin zde roste například pryšec bahenní, kavyl písečný, dymnivka nízká, mléč bahenní, křivatec nejmenší, konitrud lékařský, kopřiva lužní či kyprej prutnatý. Z ikonických druhů pak jmenujme bleduli letní, ladoňku vídeňskou a dvoulistou či kruštík polabský, orchidej popsanou z území ČR teprve v 80. letech minulého století.

soutok-moravy-a-dyje-17620.jpg
 
Lesní hospodaření
 
Lesnické hospodaření do oblasti Soutoku bezpochyby patří, hospodaří se tu ostatně od nepaměti. Zcela určitě to jsou lesníci, kteří minimálně od konce 19. století zásadní měrou ovlivňují krajinný ráz tohoto území, svoji práci dělají obětavě s nejlepším přesvědčením a zapálením pro věc. Proto lze celkem bez problémů pochopit i značnou míru nevole, se kterou vnímají snahy, z jejich pohledu, o zásadní změnu způsobu správy tohoto nesmírně cenného území.
Snaha skloubit lesní hospodaření a správu obory s požadavky ochrany přírody a zároveň ctít zákonnou povinnost spravovat území s péčí řádného hospodáře (dnes bohužel volně přeloženo – pouze generovat zisk) musí být přinejmenším velmi komplikovaná.
Na druhou stranu, i při letmé prohlídce aktuálního stavu místních lesů je zřejmé, že současné lesnické hospodaření v jihomoravských luzích přírodní rozmanitosti neprospívá. Dnešní intenzivní holosečnou obnovu lze jen těžko porovnávat s výmladkovým hospodářstvím a lesní pastvou v minulosti. Podoba místní krajiny se díky zásadně odlišnému přístupu k hospodaření razantně mění.
Z pohledu biologa se objevují hned tři zásadní problémy spojené s lesním hospodařením. Zaprvé je to samotná hustota porostů. Konec lesní pastvy a výmladkového hospodaření v druhé polovině 19. století ve spojení se změnou hydrologického režimu vedl ke vzniku velmi hustých porostů. I lesníci samotní zmiňují expanzi javoru babyky, který jen obtížně snáší trvalejší zamokření půd. Vyšší hustota porostu samozřejmě zajišťuje produkci vysokého lesa s rovnými kmeny. Z hospodářského hlediska se tedy jedná o žádoucí situaci. Z biologické pohledu je ovšem situace výrazně složitější.
Hustý zapojený les se v oblasti Soutoku historicky vyskytoval v daleko menší míře, než je tomu dnes. Analýzou leteckých snímků z roku 1938 bylo zjištěno, že tento typ porostu tvořil přibližně polovinu všech lesů. V roce 2009, tedy o 70 let později, již byly zapojené téměř čtyři pětiny všech lesů.
Hustý les v porovnání s lesem nízkým či středním však nepodporuje přežití tolika druhů organismů, řada lesních druhů v něm nedokáže dlouhodobě přežívat. Například už jen proto, že v hustém lese nevyroste opravdu mohutný strom. Staletí velikáni, kteří se za několik málo desetiletí ocitli uprostřed mladších porostů, prohrávají svůj boj o světlo, odumírají a další již nedorostou. Právě přeměna struktury porostů stojí za vymíráním řady vzácných druhů rostlin a živočichů.
Pro ilustraci jmenujme čtyři zástupce denních motýlů, kteří se dříve v jihomoravských luzích, případně blízkém okolí vyskytovali: bělásek východní, hnědásek osikový, okáč jílkový či jasoň dymnivkový. Z uvedené čtveřice se zde dnes vyskytuje, velmi vzácně a sporadicky, už jen jasoň dymnivkový, a to nejspíš pouze díky záletům jednotlivých jedinců z Rakouska. Bělásek východní už vyhynul v celé ČR, okáče jílkového najdeme na poslední lokalitě nedaleko Hodonína. Hnědásek osikový přežívá v Polabí a na severní Moravě na posledních dvou až třech lokalitách. Ministerstvo životního prostředí dokonce v roce 2011 vyhlásilo záchranný program tohoto druhu v ČR. Jedním z hlavních způsobů podpory tohoto motýla je prosvětlování lesa.
 
Obnova porostů představuje druhý velmi ožehavý problém. Paseky jsou v luhu dvouhektarové a celková obnovní doba porostů je stanovena na dvacet let. Kvůli vyšší koncentraci zvěře a nutnosti oplocení obnovovaných kultur probíhala obnova systémem rozlehlých obnovných bloků, v nichž nové paseky šachovnicovitě střídala ponechaná porostní žebra. Po zapěstování kultur na původních holinách byla přibližně v polovině obnovní doby vymýcena i zbylá porostní žebra.
Sdružení obnovovaných ploch do navazujících celků tak umožnilo smýcení celého obnovního bloku (vyšší desítky až stovky ha) v horizontu několika let.
Tento systém hospodaření prakticky neumožňuje tvorbu různověkých, strukturovaných porostů. Půda na pasekách je navíc strojně připravovaná. Frézování pasek fyzicky likviduje „vše živé“ včetně chráněných rostlin a živočichů a otevírá cestu invazním rostlinám. Těmito nešetrnými postupy jsou ročně zničeny nepředstavitelné počty larev a kukel roháčů obecných, mnoho dospělců čolků dunajských či cibulek bledulí letních a dalších vzácných rostlin. Do zajištění porostu jsou navíc paseky běžně ošetřovány herbicidy.
Aby se zmírnily důsledky tohoto hospodaření, ponechává stávající lesní správce na každý hektar mýcené plochy alespoň deset „výstavků“. Ekonomická újma za toto omezení je správci lesa kompenzována orgány ochrany přírody.
Tento počet ponechaných stromů je však reálně příliš nízký. Stávající ústupky Lesů ČR ve prospěch ochrany přírody tak bohužel nemohou nahradit vhodnější metody obnovy lesa, například průběžnou probírkovou těžbu.
Je zřejmé, že takové hospodaření vytváří biologicky chudé, stejnověké monokultury plantážního typu. Jedná se vlastně o zelenou poušť obřích rozměrů. Na první pohled se mohou tyto lesy zdát zcela přírodní, rozmanitost životních forem je však oproti přirozenému stavu minimální.
Zda jsou postupy, jak tvrdí zástupci LČR, opravdu „vhodné pro danou lokalitu a vždy s respektem k přírodě a platné legislativě“, necháme na posouzení laskavého čtenáře. Jen připomeneme, že celé jihomoravské luhy nejsou lesy hospodářské, ale lesy zvláštního určení z důvodu zachování biodiverzity.

soutok-moravy-a-dyje-17622.jpg
 
O „výhodách“ rozsáhlých porostů s unifikovanou dřevinou skladbou je možné se díky aktuální kůrovcové kalamitě přesvědčit téměř kdekoliv na našem území, v luhu pak v jaseninách napadených nekrózou jasanu.
V návrhu na ochranu zbytků zachovalých porostů navrhuje ochrana přírody alternativní způsob obnovy, který počítá s obnovní dobou prodlouženou až na 60 let založenou na několikanásobných probírkách. Obnova by měla být zejména přirozená, v případě nutnosti i umělá (tedy pomocí výsadeb), za současného potlačování nežádoucích dřevin.
 
Třetí zásadní problém, ve kterém lesníci a „ochránci přírody“ nedokážou najít společnou řeč, představují solitérní stromy. Ty opravdu staré postupně odumírají, často kvůli zapojení dříve rozvolněných porostů. Stejný důvod brání i vzniku nových solitérů. Lesy ČR sice začaly s výsadbou solitérů na loukách, ale vysazených stromů zatím ani zdaleka není dostatek. Navíc, než takový strom doroste, „chvilku“ to trvá.
Je tedy třeba vyhledávat a uvolňovat v porostech a lesních okrajích staré či středně staré kandidátní stromy. Pokud se tak nestane, lze si snadno spočítat, že zde v budoucnosti nastane poměrně dlouhé období, kdy staré mohutné stromy z krajiny bez náhrady zmizí. A ztráta solitérů by znamenala nenávratný konec existence stovek druhů unikátních organismů vázaných na tyto velikány.

Myslivost.jpg
 
Potřebujeme přírodě blízký les?
 
Již jsme si vysvětlili, že jihomoravské luhy nemůžeme označit za čistě přírodní. Najdeme tu vedle sebe dubové plantáže založené za časů Lichtenštejnů, zbytky výmladkově obhospodařovaných lesů (tzv. předržené pařeziny), mohutné duby jako vzpomínku na pastevní lesy a řadu dalších typů lesa.
Hospodaření místních obyvatel, včetně lesní pastvy, pařezení či pěstování středního lesa, po staletí nahrazovalo přírodní dynamiku prostředí, která ustala paradoxně právě díky lidské činnosti. Přesto, nebo snad právě proto, je lze považovat za lesy nesmírné hodnoty – kromě obrovského přírodního bohatství totiž odkazují i na historické využívání krajiny lidmi.
 
V oblasti byly vyhlášené hned dvě Evropsky významné lokality (EVL Soutok – Podluží, EVL Niva Dyje), byla zde vyhlášena ptačí oblast Soutok – Tvrdonicko i biosférická rezervace UNESCO. Lesy Soutoku jsou navíc vedeny jako lesy zvláštního určení v kategorii lesů s podporou biodiverzity, podle zákona tedy nemají čistě ekonomickou funkci.
Reálnou územní ochranu však požívá pouze 10 maloplošných chráněných území o celkové výměře 259 ha (pro porovnání to jsou necelá 2 % plochy EVL).
V minulosti proběhlo několik iniciativ na lepší zajištění ochrany lokality, tedy zejména vytvoření chráněných území. Ve hře byl dokonce i návrh trilaterálního národního parku či chráněné krajinné oblasti. Jedním z hlavních argumentů proti ochraně oblasti Soutoku byla nevole místního obyvatelstva kombinovaná se zásadním nesouhlasem Lesů ČR, jako hlavního subjektu hospodařícího v oblasti, a Ministerstva zemědělství.
 
V současnosti se situace obrací a zdá se, že je to právě široká veřejnost v čele s místními obyvateli, která si uvědomuje hodnotu tohoto území a zároveň neudržitelnost současného hospodaření. V květnu roku 2019 spustila iniciativa místních občanů kampaň „Zachraňme Soutok“.
Kolotoč dopisů a vyjádření k současné situaci, na jehož konci je podpora iniciativy devíti odborných společností sdružujících přes 6000 odborníků zabývajících se různými složkami životního prostředí (např. ornitologové, entomologové, limnologové, ekologové), spolu s tlakem z Bruselu, po letech opět donutil zástupce Ministerstva zemědělství a Ministerstva životního prostředí usednout ke společné diskusi o budoucnosti tohoto území.
Do hry se (opět) dostává několik návrhů na ochranu území, přičemž ten předkládaný Agenturou ochrany přírody a krajiny sestává z 13 maloplošných zvláště chráněných území o celkové výměře 4948 hektarů (celkově asi 38 % území obou EVL). Není to málo, ale s ohledem na význam území je návrh spíše minimalistický a na naprosté většině rozlohy navrhovaných chráněných území se bude dál hospodařit.
Vlastní, podstatně skromnější návrh územní ochrany předkládají i LČR, které navíc spustily informační kampaň „Soutok všem“, který má být jakousi platformou k diskuzi zainteresovaných subjektů. Obě strany deklarují svůj zájem vést širokou debatu o využití oblasti.
 
Nedávno média přinesla zprávu, že LČR akceptovaly požadavky ochrany přírody a zahrnou je do lesních hospodářských plánů (LHP), kterými se správa lužních lesů řídí. Jedná se nepochybně o zásadní krok k nezbytným změnám hospodaření. Nicméně už minulé LHP, platné v letech 2010 až 2020, obsahovalo zásahy nezbytné pro zachování přírodní rozmanitosti na desítkách hektarů včetně prosvětlování porostů. Bohužel tyto zásahy nebyly prakticky uskutečněny.
Akceptování ochranářských požadavků v rámci LHP ještě neznamená, že státní lesy dohodnuté kroky také zrealizují. Dohoda je nezbytným předpokladem, nikoli však zárukou potřebných změn.
Samostatnou kapitolu pak představuje vyvážení zájmů oborního chovu zvěře s ochranářskými požadavky. Této nelehké, nicméně ne neřešitelné problematice se budeme věnovat v samostatném volně navazujícím článku v některém z dalších čísel Myslivosti.
 
Epilog
 
Lužní lesy nad soutokem Moravy a Dyje nejsou jen domovem mnoha stovek ohrožených druhů živočichů, hub a rostlin, představují také krajinnou kroniku středoevropských dějin. Člověk přírodě historicky prakticky vždy spíše „bral“, jaksi mimochodem ale zároveň dokázal nabízet i náhradní řešení, například v podobě alternativních biotopů.
Současná exploatační fáze využívání přírodního bohatství v oblasti Soutoku tedy není nic jiného než odraz stavu naší společnosti. Otázkou zůstává, zda cena, kterou platíme za krátkodobý zisk, je adekvátní ztrátě biologické i historické hodnoty tohoto území.
Dalším generacím budeme dlužit vysvětlení, proč se celá situace dostala tak daleko a proč v desetiletí, které bylo postiženo historicky největším odumíráním monokulturních porostů v ČR, vytváříme další stejnověké monokultury. Je načase odložit dogmatické rozdělení názorů a pravomocí a zahájit dialog vedoucí k nalezení optimální péče o lokalitu. Přesně v duchu hesla „s přírodou se nelze přetlačovat, přírodu je potřeba pochopit“. Kéž by státní lesy ohlášenou změnu přístupu myslely skutečně vážně!
 
Článek vznikl pod hlavičkou České společnosti entomologické v rámci kampaně „Hmyz roku 2021“.
 
Petr ŠÍPEK, David SOMMER, Lukáš ČÍŽEK
snímky Jan MIKLÍN

Zpracování dat...