ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Zamyšlení nad možnou úpravou jednání valné hromady HS

Myslivost 2/2022, str. 112  Roman Ondrýsek, Pavel Svoboda
S ohledem na již v minulosti zmíněnou nutnost vzniku novely zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „ZoM“) jsme se s kolegou rozhodli napsat sérii článků, kdy každý článek se bude věnovat určité oblasti současného znění ZoM a jeho možných úprav.
Cílem této série článků je zejména otevřít nejen mezi mysliveckou veřejností debatu o jednotlivých ustanoveních ZoM, která by podle našeho názoru mohla, či přímo měla, být předmětem budoucích úprav.
Při vybírání jednotlivých ustanovení pak vycházíme zejména z naší praxe, popřípadě na základě opakujících se dotazů v rámci myslivecké poradny, kdy případné legislativní změny by mohly odstranit stále se opakující problémy.
V prvním článku zmíněné série jsme se pak rozhodli primárně věnovat úpravě § 22 ZoM a případně dalším na něj navazujícím ustanovením, která upravují jednání valné hromady honebního společenstva.
 
Hned v úvodní větě prvního odstavce § 22 ZoM je podle našeho názoru prostor pro zamyšlení a případnou změnu, a to, když uvádí „Valnou hromadu svolává honební starosta zpravidla jednou ročně“. ZoM tedy přesně nespecifikuje, jak často se musí valná hromada konat, z časového hlediska pouze uvádí, že zpravidla se svolává jednou ročně.
V praxi se však velmi často ukazuje, že toto zákonné konstatování je naprosto nedostatečné a toto ustanovení by se podle našeho názoru mohlo např. vrátit ke svému znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2003 Sb., kdy obsahovalo ustanovení, že valná hromada se svolá „nejméně jednou ročně“.
Při současném znění se v praxi často stává situace, že valná hromada je svolána jednou za deset let, a to pouze za účelem podepsání nové nájemní smlouvy, popřípadě prodloužení funkčního období volených orgánů.
Je však zároveň třeba doplnit, že taková praxe je za současného znění zcela v souladu se zákonem. Podle našeho názoru by však měl zákon výslovně obsahovat určení, jak často je třeba valnou hromadu konat, a to v minimálním rozmezí jednou za dva roky, a to i v případě, kdy společenstevní honitba byla pronajata. Honební společenstvo totiž i přes svůj nepodnikatelský charakter jistým způsobem hospodaří, zároveň je nutné, aby členové mohli být seznámeni s dosavadním průběhem fungování pronajaté honitby.
Je třeba si i uvědomit, že za současného znění zákona se noví členové často mohou k valné hromadě dostat i např. po necelých deseti letech od vzniku jejich členství. Do konání valné hromady pak ani nemusí mít faktické informace o stavu honebního společenstva, ani možnosti se aktivně do chodu honebního společenstva zapojit, protože ani ve skupině nemusí dosahovat 10 % všech hlasů k požadování svolání valné hromady.
Z tohoto pohledu je zajímavé odůvodnění z důvodové zprávy k tomuto ustanovené z výše zmíněné novely, které kromě jiného změnu odůvodňovalo nepříliš velkým zájmem členů o dění v honebních společenstvech a předpokládalo, že by tedy konání valných hromad mělo být v maximální možné míře ponecháno podle potřeb a zájmů členů honebních společenstev.
Z dnešního hlediska však můžeme říct, že provedená změna jistě neměla za následek zvýšení zájmu členů o honební společenstva, naopak spíše došlo k jeho snížení. Skutečnost, že se valná hromada schází jedinkrát za desetileté období pak také značně ztěžuje členům přehled o chodu honebního společenstva, což má za následek rozhodování a hlasování na valné hromadě pouze na základě podkladů tam předložených, nikoli na základě informací z průběhu určitého delšího časového období.
Konání valných hromad v zákonem stanoveném časovém rozmezí by také mělo za následek nutnost pravidelně aktualizovat seznam členů, které jsou honební společenstva povinnapodle § 19 odst. 8 ZoM vést. Za současného stavu fakticky nemají honební společenstva potřebu seznam aktualizovat, a z tohoto důvodu tedy často nemají reálný přehled o svých členech.
 
Hodinu si počkat a rozhodnout o čemkoli?
 
Zajímavým ustanovením je § 22 odst. 4 ZoM, konkrétně pak věta druhá, která stanovuje „Nesejde-li se potřebný počet hlasů po uplynutí jedné hodiny od stanoveného počátku valné hromady, může se valná hromada platně usnášet za jakéhokoliv počtu hlasů přítomných členů“. Uvedené ustanovení tedy znamená, že neúčastní-li se svolané valné hromady členové s dostatečným počtem hlasů pro usnášení (polovina všech hlasů), stačí když tito členové počkají jednu hodinu od stanoveného počátku valné hromady a následně mohou rozhodovat při jakémkoli množství hlasů. Takové rozhodování je pak možné o všech záležitostech, které jsou vyhrazeny valné hromadě, a to za stejných podmínek, jako by se valné hromady účastnili všichni členové.
Osobně vnímáme toto ustanovení jako dobré v tom směru, že valná hromada bude usnášeníschopná i v rámci honebních společenstev, kde je účast členů zcela minimální. Při neexistenci této úpravy by přitom byla valná hromada v těchto honebních společenstvech prakticky paralyzována.
Jistý problém však vidíme v tom, že i v případě počkání, mohou následně členové rozhodovat o všech záležitostech. Členové tak dokonce mohou využít úpravy § 22 odst. 2 věta poslední ZoM, tedy „Projednat záležitost, která nebyla uvedena v pozvánce na valnou hromadu, lze pouze se souhlasem všech přítomných členů honebního společenstva“. Spojení těchto ustanovení jde tedy velmi snadno zneužít.
Příklad: Honební starosta svolá valnou hromadu na datum 24.12. od 16:00, a to do myslivecké chaty, která se nachází kdesi v horách mimo civilizaci. Program schůze bude zcela běžný, bez jakýchkoli zvláštností. Z logických důvodů se pak zasedání zúčastní pouze nízký počet členů s minimem hlasů, počkají jednu hodinu, díky čemuž se stanou usnášeníschopní, a následně si všichni ujednají nové body na programu, mezi které bude patřit např. také výpověď nájemní smlouvy, ke které následně dojde.
Takové jednání jistě nese znaky obcházení zákona, a z tohoto důvodu by podle nás nemělo požívat právní ochrany. Je však otázkou, zda by takový následek v případném sporu shledaly také soudy, jelikož formálně by uvedený postup byl zcela v souladu se ZoM.
Řešením by tedy podle našeho názoru mělo být doplnění současné právní úpravy, a to tak, že by umožňovalo počkat jednu hodinu a následně rozhodovat bez ohledu na celkový počet přítomných hlasů, ale toto by bylo omezeno pouze na rozhodování ohledně těch bodů, které byly předmětem programu svolané valné hromady. Nebylo by tedy možné, aby docházelo k podobným situacím jako je ta uvedená ve výše popsaném příkladu.
 
Dozvědět se nestačí, je potřeba se seznámit...
 
Naprosto nezbytnou změnu, kterou by měla nová úprava ZoM přinést, je úprava možnosti domáhat se neplatnosti rozhodnutí valné hromady, případně jiného orgánu honebního společenstva. Již v několika článcích jsem psal o velmi krátké subjektivní lhůtě, která by podle našeho názoru měla být podstatným způsobem prodloužena, a to alespoň na jeden měsíc.
V zájmu členů by však mělo dojít také ke změně okamžiku, od kdy se subjektivní lhůta počítá. V současné době to je podle § 22 odst. 8 ZoM okamžik, kdy se člen o rozhodnutí dozvěděl.
Dozvědět se je však relativně vágní pojem a může mít mnoho podob. Zároveň může dojít k situacím, kdy se člen např. ústně dozví o přijatém rozhodnutí, nicméně nezná jeho přesné odůvodnění, nemůže tedy ani vědět v čem by případně mohl namítat neplatnost takového rozhodnutí. Přesto jsem se již v praxi setkal se situací, kdy soudu stačilo, že se člen z doslechu dozvěděl o povaze rozhodnutí, a proto mu podle názoru soudu začala běžet subjektivní lhůta. Skutečnost, že do uplynutí lhůty nebylo rozhodnutí s jeho odůvodněním formálně doručeno, pak s ohledem na současné znění, nepředstavovalo překážku pro uplynutí lhůty.
Okamžik od kdy se počítá běh subjektivní lhůty je pak zásadní nejen pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti samotného, ale také na možnost jeho řádné odůvodnění. I když totiž je návrh ve výše popsaných případech podán včas, nemá člen potřebné informace o tom, co rozporovat. To má ve výsledku za následek, že se svým návrhem neuspěje, protože po uplynutí lhůty již není možné důvody návrhu rozšiřovat, a to ani v případě, že se člen následně dozví řádné odůvodnění rozhodnutí.
Kromě již zmíněného rozšíření lhůty pro podání návrhu podle § 22 odst. 8 ZoM, bychom byli také pro změnu okamžiku počátku běhu subjektivní lhůty, která by nově počínala „okamžikem doručení písemného vyhotovení zápisu z valné hromady členovi“. Jednak by tento okamžik bylo možné snadněji prokázat, a to ať už doručenkou, popřípadě výslechem osoby, která by rozhodnutí doručovala, ale zároveň by bylo zajištěno, že člen bude mít přiměřenou lhůtu na seznámení se konkrétní podobou rozhodnutí a jeho odůvodněním. Na základě toho by mohl uplatnit své právo s vědomím faktického stavu, nikoli pouze na základě domněnek, které má z doslechu.
 
K povaze neplatnosti valné hromady
 
V současné době je ZoM koncipován tak, že neplatnosti valné hromady je třeba se aktivně dovolat v zákonem stanovené lhůtě. Nepodá-li oprávněná osoba ve lhůtě návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, pak právo na uplatnění tohoto práva zaniká. V důsledku toho již není možné rozhodnutí zrušit, a to bez ohledu na závažnost pochybení, které valnou hromadu provázely.
S ohledem na některá závažná pochybení, ke kterým na valných hromadách dochází, bych chtěl nadnést možnou úpravu tzv. absolutní neplatnosti rozhodnutí, pokud budou vydány v rozporu s výslovně upravenými ustanoveními týkajících se valné hromady. V takovém případě by tedy nebylo fakticky nutné, aby byl podán návrh na soud, který by následně vyslovil neplatnost. Neplatnost by byla dána již z povahy pochybení na valné hromadě.
Ke stanovení absolutní neplatnosti bychom však měli přistupovat jen v těch nejzávažnějších případech, např. v situaci, která je jako příklad uvedena výše v článku, popřípadě jiné situace, které vykazují znaky obcházení či zneužití práva. Tedy nikoli situace týkající se určitých nepodstatných porušení práv.
Absolutní neplatností by se podle našeho názoru mohlo docílit částečného snížení zahlcenosti soudů, které v současné době projednávají prakticky veškeré pochybnosti valných hromad, a to bez ohledu na jejich závažnost. Zároveň by taková úprava mohla sama odradit od jednání, které by bylo takto sankcionováno.
 
Ke vztahu § 22 odst. 3 a § 26 odst. 6 ZoM
 
Zde se opět vracíme k tématu, které bylo řešeno v jednom z minulých vydání časopisu Myslivost (Myslivost 6/2021, str. 76), konkrétně ke vztahu § 22 odst. 3 a § 26 odst. 6 ZoM, který řeší členství v honebním společenstvu, resp. počet hlasů na valné hromadě v případě přičlenění, popřípadě vystoupení a následné obnově členství. S ohledem na již existující samostatný článek na toto téma bychom neradi opakovali vše, co již bylo napsáno, a proto chceme nadnesenou problematiku spíše shrnout a připomenout.
V základě se jedná o to, jakým způsobem přistupovat k hlasovacím právům těch členů, kteří v minulosti z honebního společenstva vystoupili, popřípadě po přičlenění svých pozemků do společenstevní honitby podle § 26 odst. 6 ZoM aktivně nejednali, díky čemuž se s pozemky nestali řádnými členy, ale zároveň následně nabyli jiné pozemky, se kterými bylo členství v honebním společenstvu spojeno „automaticky“. V takových případech je tedy otázkou, zda se uplatní absolutní následování § 22 odst. 3 ZoM, a na valné hromadě bude moci člen hlasovat za všechny své pozemky, bez ohledu na to, že s většinou z nich v minulosti z honebního společenstva vystoupil, popřípadě zda bude moci hlasovat pouze s těmi pozemky, za které členství vzniklo po jeho předchozím vystoupení.
Připomenu také, že součástí původního článku bylo shrnutí názoru Ministerstva zemědělství, které se „de facto postavilo na stranu absolutního respektování § 22 odst. 3 ZoM, a to bez ohledu na to, jak byly jednotlivé pozemky nabyty. Zároveň se vyjádřilo tak, že i koupě m2 honebního pozemku za účelem získání členství v HS je zcela v souladu s právním předpisem (…). Argumentem pro takový závěr MZe byla tzv. úplnost či jednota členství, která by měla vycházet ze skutečnosti, že ZoM (konkrétně § 26 odst. 6) nepředpokládá žádné částečné členství“.
Ačkoli můžeme s uvedeným názorem MZe jak souhlasit, tak nesouhlasit, je potřeba si uvědomit, že tento názor není nijak závazný, naopak je pouze předběžný a nepřihlíží k žádným okolnostem konkrétního případu.
Jak již bylo popsáno v uvedeném článku, tak oba přístupy mohou mít svá pozitiva i negativa. Za důležité však považuji zejména to, aby tato problematika byla do budoucna vyjasněna.
 
Závěr
 
V tomto článku jsme se snažili přiblížit některé problémy, které vidíme v současném znění § 22 ZoM, popřípadě v ustanoveních na uvedený paragraf navazujících. Je přitom jisté, že mnoho z vás uvedená ustanovení nemusí vůbec považovat za problematické, a naopak jiné situace, námi nepopsané, ano.
Je také zcela zřejmé, že s našimi názory, v tomto článku publikovanými, se mnoho z vás nemusí ztotožnit, a pokud by mělo dojít ke změně, volili byste změnu odlišnou. Zopakuji proto, že cílem těchto článků je primárně upozornit na problematiku či nejasnosti současné právní úpravy, aby následně mohla proběhnout širší diskuze ohledně potřeb jednotlivých změn.
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
člen právní komise ČMMJ
působí na katedře teorie práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
advokát – Specialis s.r.o., advokátní kancelář
 
Mgr. Pavel Svoboda
působí jako vyučující na VOŠ PRIGO v Ostravě
advokátní koncipient – Specialis s.r.o., advokátní kancelář

Zpracování dat...