Ve velkém zemědělském komplexu je (spíše bývalo) zárukou úspěchu zařazení více typů plodin: když nevyšly obiloviny, bývaly výnosné brambory… Úsměvná vzpomínka. Jenže, ono to spolu s živočišnou výrobou víceméně fungovalo a JZD každý rok vygenerovalo aspoň nějaký zisk.
Provozovatel honitby s menším či větším políčkem musí změny našeho najednou nevyzpytatelného klimatu vzít vážně a počítat s extrémy nebo alespoň nepravidelnostmi ve srážkách i teplotách. Což je zapeklitý problém.
Rozumnější, než honba za produktivními plodinami s potenciálem vysokého výnosu zelené hmoty je sázka na jistotu. A tou jsou trvalé travní porosty nebo plodiny s delší vegetační dobou. Nicméně, na druhé straně tradiční i netradiční plodiny dokáží ve skutečně krátké době vytvořit dobrý výnos, podmínkou je ale dostatek půdní vlhkosti a optimální teplota ve správnou dobu.
Volba není jednoduchá. Stále platí nutnost posoudit podmínky a perspektivy konkrétní oblasti. První zamyšlení nad perspektivní volbou jednotlivých plodin vhodných k využití „na zeleno“ je podstatnější než přesné údaje o agrotechnice. Pícninářství není zrovna zajímavý či poutavý obor, ale i tak nám základní informace mohou hodně pomoci s výběrem. A to zvláště těm uživatelům honiteb, kteří mají ve své péči menší či větší plochy půdy a uvědomují si svoji povinnost zvěři poskytnout v současné často monotématické krajině pestrost a potravní nabídku.
Na pravidelné doby srážek, využití zimní vláhy a obvyklé klimatické fenomény (např. Medard, který se v posledních zhruba deseti nebo více letech vůbec nedostavil) příliš spoléhat nemůžeme.
Typickým příkladem krmivářského fíglu bývalo zasetí ozimého žita mezi 10. až 30. 9. (ve vlhčích podmínkách i později) a jeho sklizeň ve stádiu sloupkování. Ihned po zaorání se sela kukuřice. Pokud byly srážky a teplo, kukuřice dohnaly malé zpoždění a poskytly dobrý nebo velmi dobrý výnos ve zralosti vhodné k silážování. Pokud ale klima řeklo ne, agronom byl nadějným kandidátem na popravu, protože zpožděné kukuřice poskytly výnos téměř poloviční a zelená hmota po stránce živin či konzervace mizernou kvalitu. Nadsázka sem nebo tam, praxe zajištění dostatku objemného krmiva pro skot nás může velmi dobře inspirovat i pro potřebu docela malé plochy políčka ve volné honitbě či oboře.
Pokud nemáme jistotu, že voda v zemi po zimních srážkách bude rozhojněna jarními dešti ve prospěch jednoletých plodin, ať už v chladnějších podmínkách – například oves na zeleno, nebo v teplých kukuřice, můžeme uvažovat o ozimém žitu, které spojuje výhody zachycení a skutečně produktivního využití zimních i jarních srážek. Ovšem zase potřebuje vodu k vzejití po pozdně letním zasetí. Současný průběh teplot, a srážek na jaký jsme bývali v jarním i dalších obdobích zvyklí, nyní neposkytuje velkou naději optimálního vývoje plodin.
Shrňme si perspektivy krmných plodin podle teplotních a srážkových nároků. Pro porovnání mezi plodinami si povšimneme obvykle uváděných výnosů zelené hmoty. Je to ale akademická hodnoty, protože dlouhodobé údaje jsou průměrovány a na druhé straně, v různých materiálech (katalogy semenářských firem) jsou často nadhodnoceny na mez genetických schopností za optimálních podmínek.
Pro políčka teplých a suchých stanovišť jednoznačně vede relativně málo zavedený hybrid čiroku cukrového a súdánského, následuje proso seté. Z jetelovin tyto podmínky nejlépe snáší tolice dětelová a úročník lékařský.
Někdy zaslechneme pojem
suchomilné rostliny, to je ale zcela chybné. Tyto plodiny a většina rostlin až na několik výjimek v „naší“ botanicky pestré enklávě sucho pouze nějaký čas snáší.
Čirok cukrový má skutečně vysoké nároky na teplo, klíčí při minimální teplotě 10 až 12
oC, snáší teploty až kolem 40
oC a zároveň je velmi odolný proti suchu. Na druhé straně teploty pod – 0,5
oC jej silně poškozují. Při delším přísušku sice zastavuje růst, ale po zlepšení podmínek pokračuje ve vegetaci. Půdy vyžaduje humózní a teplé, nejsou pro něj vhodné písčité, štěrkovité a vlhké půdy. Má silně vyvinutý kořenový systém a tím je schopen vyčerpat z půdy živiny a vlhko. V příznivých podmínkách vytváří vysoký výnos zelené hmoty, sklízíme před metáním ve výšce 0,7 až 0,8 m. což dosahuje za 75 až 80 dní. Poté za 30 až 40 dní můžeme sklízet druhou seč. Výnos bývá 30 až 60 t/ha, podmínkou je dostatečné vyhnojení dusíkem, v množství 150 až 180 kg N, 30 kg P a 100 kg K na jeden hektar. Dále je potřebné i organické hnojení.
Čirok súdánský má obdobné nároky, od č. cukrového se liší vysokou schopností odnožování, což se realizuje při dobrých podmínkách vlhkosti. Může poskytnout 2 až 3 seče, nejlépe kosené nebo spásané ve fenofázi metání, nutné je ponechání výšky strniště na 5 až 7 cm. Výnosy bývají 30 až 60 t/ha.
Zajímavou možností je kříženec obou plodin, v praxi nazývaný HYSO. Má jemnější listy než původní plodiny, je vhodný k přepásání. Čiroky se asi před 30 lety pokusně pěstovaly na jižním Slovensku. Měly v tehdejším pícninářství, postaveném na stálém zeleném krmení během vegetačního období určitý význam. Uvážíme-li nárůst teplot a nejen snížení, ale také nespolehlivost a nepravidelnost srážek, nemusíme čiroky považovat za exotickou fantazii. Je vhodné začít sbírat zkušenosti s jejich využitím.
Kukuřice se ještě počátkem sedmdesátých let považovala za ryze teplomilnou plodinu, její využití i jen jako silážní plodiny mimo výrobní oblast „řepařská teplá“ se nepovažovalo za reálnou. Zrnové odrůdy se daly úspěšně pěstovat jen v jižních částech ČSSR.
Faktem je, že k plnému dnešnímu využití kukuřice přispěl hlavně pokrok genetických metod a teprve druhotně současné oteplení. Ale stejnou skutečností je, že právě nedostatek a nerovnoměrné rozdělení srážek už kukuřici znevýhodňuje. Kromě toho, kukuřice svým slabým kořenovým systémem musí mít půdu nabitou živinami a také nedokáže zachytit vodu v hlubších vrstvách. To oves je jiný pašák – po jeho mohutných kořenech toho v půdě moc nezbude, říkáme tomu zcela výstižně doběrná plodina.
Kukuřici ve variantě „na zeleno“ není třeba zvlášť představovat. K přímému zkrmení ale příliš vhodná není. Pozdější fenofáze znamenají převahu tvrdšího stonku a malý podíl listů. Zelené hmoty přibývá do stádia mléčné zralosti zrna, pak už se zvyšuje jen sušina a zraje zrno.
Nejvyššího výnosu celkové hmoty dosahuje ve voskové zralosti, to ale na přímé krmení pozdě. Specifika tvaru rostliny i hustoty porostu nevytváří perspektivu dobrého využití pro spasení zvěří. Rostliny bývají víc zdevastovány než skutečně přijaty zvěří.
V mléčné zralosti bývá výnos asi 50 t/ha při sušině těsně pod 20 %.
Pro využití k přímému krmení je vhodná fenofáze zeleno-mléčná až mléčné zralosti zrna. Obsah bílkovin není nijak vysoký.
Dobrou možností je
luskoobilná směska, tedy podíl pelušky nebo vikve seté. Kukuřici je z pohledu využití půdy ideální vyset spolu s vikví nebo peluškou po sklizni žita (v jeho raném stádiu). Tím se podstatně navýší podíl bílkovin, vhodný ke energeticky významné (glycidové kukuřici). Ale i tak ji raději posečeme a zvěři nabízíme jako řezanku, zamezíme tak velkým ztrátám.
Proso seté má už menší nádech exotiky. I když není ještě zcela tradiční plodinou, je s jeho pěstováním v našich podmínkách hodně zkušeností. Dobře snáší přísušek a po srážkách obnovuje vegetaci. I tepelné nároky jsou obdobné. Ke klíčení potřebuje rovněž nejméně 10
oC.
Jeho nemalou předností je velmi krátká vegetační doba k dosažení slušného výnosu zelené hmoty, stačí 60 až 80 dní, je to typická letní strnisková meziplodina. Výnosový potenciál zelené hmoty je mezi 10 až 15 t zelené hmoty na 1 ha.
Pokud si troufneme odhadnout či vsadit na srážky od polovina léta, šup s osivem prosa do země. A opět, peluška nebo jarní vikev porost zpestří.
A zase pohled do doby s příznivějším klimatem: Inspirací nám může být kdysi dávno požívaný způsob využívání na sebe navazujících krmných plodin „nazeleno“, tedy přímé sklizně do žlabu bez konzervace. Začínalo se ozimým žitem, pokračovalo prvními sečemi vojtěšky, pak pozdějšími jetely. Podle oblastí se zařazoval také zelený oves. Mimo plochy s výhradním pěstování pícnin se po sklizni obilí na zrno okamžitě sely různé “zelené směsky“ a právě proso bylo v teplejších polohách hojně využíváno. Ve vyšších polohách se sely ovsy, vikve a pelušky, opět – pokud byl dostatek vláhy, jako kvalitní a výnosné krmné plodiny.
Někde se zase osvědčily
směsky kukuřice a slunečnice, většinou s přídavkem hrachu pelušky. Když se jednalo o rané fenofáze, mají relativně krátkou vegetační dobu do dosažení docela přijatelného výnosu. Jejich výhodou byl vysoký obsah bílkovin a jako u každého mladého porostu dobré využití živin včetně minerálních. Je tedy věcí úvahy o pravděpodobností srážek a odhadu spolehlivějších či pevněji daných klimatických faktorů a také půdních poměrů, co se rozhodneme na políčko vyset.
Přílišný konzervatizmus není na místě, a volba novější nebo naopak tradiční plodiny nebo směsky může být skutečně úspěšná. Zmíněná slunečnice na zeleno může poskytnout asi 30 až 40 t/ha. Stojí za zmínku, že mladá slunečnice působí v krmné dávce jako výrazně alkalická plodina.
Klasickou a tradiční volbou mohou být
odrůdy ovsa, žita, pšenice vyšlechtěné ke krmení na zeleno. Odrůdy vhodné k tomuto účelu je třeba najít v katalogu semenářských firem a také nakupovat originální osivo.
„Úspora“ získaná vysetím nějakého zbytku krmného obilí může být naopak smutným překvapením. Rozdíl ve výnosu zelené hmoty mezi zrnovými odrůdami či hybridy a „na zeleno“ je skutečně významný.
Oves se seje velmi brzo, snáší chladné, tvrdé podmínky a velmi dobře využívá zásobu jarní vláhy. Ideální je v bramborářské a podhorské oblasti. Sklízet můžeme v době ukončení sloupkování / počátku metání. To je 55 až 70 dní od zasetí, kdy má maximum velmi dobře využitelných bílkovin, výnos zelené hmoty se pohybuje mezi 30 až 50 t/ha. Zmíněná vláha je limitním faktorem, teplota nehraje významnou roli. V teplých oblastech je „na zeleno“ dobře produktivní. Na zrno už ne. Vzhledem k velké produkci zelené hmoty je potřebné přihnojení dusíkem.
Sklizeň v počátku metání minimalizuje výnos, je to preference bílkovinné kvality.
Další možnost je sklizeň v době ukončení vývoje lat / počátek květu. Postupným stárnutím se kvalita zelené hmoty snižuje, ale v širším smyslu je předností vyšší výnos hmoty a tím i vyšší výnos živin na jednotku plochy.
Třetí možností je sklizeň ovsa v mléčně voskové zralosti zrna. Toto stádium je vhodné pro silážování a budiž argumentem, že v minulé době, před rozmachem nových hybridů kukuřice vhodných do chladnějších oblastí, byl zelený oves skutečně osvědčenou plodinou ke konzervaci a zásobám na zimní krmné období. Mladší vývojová stádia lze „položit“ i na sušení na seno, které je zvěří vždy dobře přijímáno. Někteří pěstitelé argumentují i schopností ovsa obrůstat po časné sklizni.
Při přípravě mysliveckého políčka pamatujme na trochu teorie a vybírejme na políčko odrůdy ovsa, které jsou deklarovány jako vhodné pro zelené krmení, tedy typické vyšším olistěním a širšími listy. Lze se setkat i s odrůdami uváděnými jako ozimé, nemám ale informace, jak se v našich podmínkách skutečně osvědčily v praxi.
Oves je spolehlivou a kvalitní plodinou s velkou schopností využívat maximum živin i vlhkosti v půdě, po mohutném kořenovém systému zůstává v zemi mnoho organické hmoty. Jen nesmíme počítat s velkými výnosy u plodin, které po něm následují bez důkladného vyhnojení, protože z půdy skutečně vybere téměř vše dosažitelné.
Podobně jako oves lze využít na zelené krmení také
pšenici. Na zeleno je velmi vhodná pro směsky s ozimými vikvemi, popř. samostatně. V porovnání s žitem má podstatně pomalejší vývoj, ale také pozdější termín setí. Klasický agrotermín setí je 20. říjen. Současné klima jej poněkud posunulo, a také, podle různých typů odrůd, lze setí posunout až do prosince.
Podstatně pomalejší vývoj v období sloupkování / metání na jaře znamená také prodloužení lepší chutnosti. Do zralosti „na zeleno“ přichází o dva týdny než později než žito a její výnos vynikne při dostatku vody ve fenofázi sloupkování.
Je vhodná do nížinných teplejších oblastí než oves a nejvyšší výnos poskytne na hlinitých a jílovitých půdách s dobrou zásobou živin. Od zasetí do sklizně zelené hmoty potřebuje asi 210 až 230 dní. Výnos zelené hmoty bývá kolem 25 t/ha.
Vikve jsou bílkovinnou plodinou, raději jako kvalitní součást zelených směsek než samostatně, plastické z hlediska nároků na prostředí a bez vysokých nároků na přípravu půdy.
Vikev setá je jarní, huňatá a panonská ozimé.
Jarní vikve se sklízí za 80 až 90 dní po výsevu, v době květu. Vikev huňatá je vhodná do tvrdšího klimatu, panonská, jak název napovídá, do teplých a sušších oblastí.
Ozimé vikve velmi dobře doplňují ozimé žito nebo ozimé pšenice. Velmi rychle stárnoucí porost žita (ubývá bílkovin, zvyšuje se vláknina) a právě vikev dobře bílkoviny doplňuje. Tutéž funkci má u ovsa jarní vikev, peluška, nebo i polní odrůdy hrachu.
Podobně doprovodnou plodinou směsek je
hrách peluška, vhodná ke kombinaci s ovsem nebo kukuřicí. Klimaticky je přizpůsobivá, vyžaduje jen dostatek vláhy. Poskytuje výnos 20 až 25 t/ha. U hrachů platí, že dobře klíčí a vzchází při nižších teplotách.
Ozimé žito Plný potenciál této zajímavé plodiny málokdo umí využít. Žito je nejrannější kvalitní jarní plodinou a jedná se hlavně o extrémně rychlý vývoj v jarním období. Jakmile začne fáze sloupkování, porost roste a stárne skutečně pozorovatelně.
Pojem „stárne“ znamená, že ubývá dobře využitelných bílkovin, zvyšuje se sušina a hlavně vláknina. Samo o sobě by to chyba nebyla, vláknina je ideální zdroj energie a bílkovin zase „až tak“ neubude.
Jedná se o první jarní čerstvé zelené krmení ve větším množství – ne první nesmělé zelené lístečky. Taková zelená hmota obsahuje beta-karoten, přeměnitelný na životně důležitý vitamin A, po zimě už většinou deficitní. Obsahuje řadu dalších biologicky účinných látek i minerálií s velmi dobrou využitelností.
Pokročilé metody konzervace umožní žito i silážovat, je to ale méně častá možnost. Ale jsou zemědělské podniky, které tuto siláž vyrábí jako rezervu pro případ nezdaru se siláží kukuřice.
Dobře vzrostlý porost můžeme v zimě nechat slabě přepást zvěří. Optimální bílkovinná zralost včetně nejvyšší biologické hodnoty končí počátkem metání, což je v polovině května. Trvá skutečně jen několik dní.
Svatojánské, nebo také trsnaté žito, starý rostlinný druh, má pro zvěř více možností využití než klasické žito seté. U nás je odrůda
Lesan, jejímž vlastníkem je VÚP Troubsko, spol. s r.o.
Semenářské firmy ale také nabízí produktivní hybridy mezi klasickým žitem a žitem trsnatým.
Trsnaté žito lze vysévat v jarním, letním i podzimním termínu. Je stejně vhodné k monokultuře i ve směsce např. s jílkem mnohokvětým (50 + 10 kg osiva na 1 ha). Může se přisévat i jetel červený. Kromě toho je u nás několik německých hybridních, velmi výkonných odrůd.
Tradiční trsnaté žito poskytuje z podzimního výsevů až 30 t zelené hmoty na 1 ha, jarní výsevy 15 až 20 t/ha. V letním výsevu (24. 6. – svátek Sv. Jana) sklidíme na podzim 5 až 6 t/ha a pak na jaře 20 až 25 t/ha.
Podzimní sklizeň nejlépe realizujeme jako lehké přepasení.
Tento typ žita je velmi plastický, snáší podhorské až horské prostředí, nevymrzá, silný kořenový systém dobře využívá živin i vláhu.
Travní a jetelotravní směsky jsou vhodné do biopásů. Velmi široká nabídka druhů, odrůd a kombinací je téma na ne jeden, ale hned několik článků. Takže tentokrát jen stručně na doplnění.
Víme, že
vojtěška se hodí do nížin, teplých půd s dobrým zásobením živinami a vápníkem,
jetely, zejména plazivý, do tvrdších podmínek horských a podhorských. Z vytrvalých jetelovin odolných vůči suchu lze doporučit
tolici dětelovou nebo
úročník lékařský.
Výhodou travních porostů je spolehlivě dobrá dietetika a přirozené využití pastvou. Zároveň v první seči, pokud vyjde počasí, možnost sklizně na seno nebo senáž a tím vytvoření zásoby nebo rezervy.
I travní porosty musíme přihnojit dusíkem, a vyžadují také fosfor a draslo, důležité je vápnění. Přihnojení luk a pastvin v chráněných oblastech obecně naráží na houževnatý odpor ochranářských institucí. Podle jejich názoru jsou traviny přírodním perpetuum mobile, nesmiřují se ani s pokosem, který potlačuje plevely a posiluje porost. Že takové způsoby obhospodařování porostů vede po několika letech k degradaci porostů i půd, úředníky netrápí. Mají sice kompetence, nikoliv zodpovědnost. Někdy ani základní soudnost. Za jejich chybná rozhodnutí platí někdo jiný.
Rychlý přehled nároků trav vhodných do biopásů
Ovsík vyvýšený: vysoká, v podmínkách teplých a úrodných půd úrodná tráva, dobře snáší sucho a částečné zastínění.
Naopak zamokření, a to i dlouhodobé dobře snáší
psárka luční.
Srha laločnatá je teplotně plastická, vyžaduje vlhčí podmínky, nikoliv dlouhodobé zamokření. Nedaří se jí na chudých půdách.
Nejplastičtější travinou je
kostřava červená, dobře snáší sešlapání a toleruje zastínění.
Kostřava luční je podobně plastická, snáší chudé půdy, jen není dostatečně vytrvalá, v porostech dominuje v prvních třech letech. Obě kostřavy poskytují velmi kvalitní píci.
Kostřava rákosovitá: robustní, náročná na živiny nížinných stanovišť. Snáší ušlapání. Její píce je drsná a tvrdá, ale přesto dobře přijímaná.
Bojínek luční je vhodný chladných podmínek bramborářských oblastí, neboli do vyšších poloh s vyšší vlhkostí a těžších půd.
Trojštět žlutavý je výhodný do trvalých luk a pastvin, v požadavcích je plastický, spíše do sušších podmínek, snáší ušlapání.
Do intenzivních podmínek a směsek s jetelovinami jsou velmi vhodné jílky. Jsou intenzivně šlechtěny, oba druhy poskytují kvalitní píci i vysoký výnos.
Jílek vytrvalý velmi dobře snáší sešlapání, má být spásán do doby vymetání. Později hrubne.
Sucho velmi dobře snáší
kostřava ovčí, vyžaduje kyselé až neutrální půdy teplejších stanovišť, má malý výnos.
Lipnice luční doprovází ostřicové porosty, snáší kyselé půdy. Je citlivá na houbové choroby – listové rzi a tím vytváří rizika kontaminace píce mykotoxiny. Vhodná pro dlouhodobé pastviny, zaplňuje jejich spodní patro, plně výnosná je až ve 3 až 4 roce.
Zjednodušený a stručný popis trav zdaleka nemůže vystihnout náročnost podmínek zakládání porostů a potřebnou agrotechnickou péči. Velmi se liší intenzivní využívání porostů od externí údržby spočívající alespoň ve včasném posekání nebo raději přepásání a jarním smykování. Právě smykování až rozhrnutí krtin, mravenišť a exkrementů je základním, skutečně nutným jarním zásahem.
Válení luk a pastvin zvyšuje vodivost půdního profilu, vhodné na písčitých, humózních, i kyprých a rašelinných. Méně vhodné až nevhodné je na jílovitých a přemokřených půdách, protože vytlačuje vzduch z horních vrstev tohoto půdního typu. Válení zvyšuje pestrost porostu a prospívá jetelovému podílu směsek, vždy více válíme porosty v 1. až 3. roce po založení.
Vláčení v travních porostech je škodlivým a rozporuplným zákrokem. Nakypření horní vrstvy půdy trávy nepotřebují, poškozuje jemné kulturní druhy a vytrhává slabě zakořeněné a plytce uložené kořínky a odnožovací uzly trav a jetelovin. Intenzívní jarní vláčení těžkými bránami zpomaluje dorůstaní poraněných rostlin a oddaluje sklizeň. Nepříznivě působí na druhové složeni i úrodu.
Na vláčení jsou nejcitlivější výkonné a hodnotné druhy, přičemž plevelné hustě trsnaté trávy (metlice trsnatá, smilka tuhá) a jiné bezcenné druhy vzhledem k celkové vitalitě a mohutnému kořenovému systému zůstávají prakticky nepoškozené.
Negativní vliv vláčení produkčních travních porostů se projevuje hlavně snížením úrodnosti až o 9 až 22 %, což může po zásahu trvat 3 až 6 let. Když je musíme provést, pak lehkými, článkovanými lučními branami, které kopírují povrch louky či pastviny. Klasické polní brány jsou zcela nevhodné.
Tradiční agrotechnika vyzdvihovala vláčení vojtěškových porostů. V její monokultuře brány narušovaly plevely a mělo se za to, že drobná mechanická poranění mohutného vojtěškového, pevně zakořeněného základu se hojí zvýšením vegetačních pupenů a tím zhoustnutím porostů. Skutečný význam vláčení vojtěšky ale spočíval v nápravě zhutnění, tedy prokypření půdy po četných pojezdech. U jetelů je vláčení zcela nežádoucí, vyniká potřeba válení.
Na žebříčku mysliveckých polních hitparád se stále udržuje
krmná kapusta. Prosperuje nejlépe na středně hlubokých, hlinitých až jílovitých půdách. Seje se do řádků širokých 50 až 60 cm, vzešlé rostliny je vhodné nechávat nebo vyjednotit na vzdálenost nejméně 40 cm. Je to velmi výnosná plodina, poskytne až 40 až 80 t zelené hmoty na 1 ha při sušině 13 až 15 %.
Existují tři typy kapusty: Dřeňový typ s olistěním kolem 30 %, převládá energetický výnos. Listový typ s olistěním asi 80 % s vyšším podílem bílkovin a kompromisem je přechodový typ s olistěním 50 %. Vzhledem k této produkci, nebo spíše podmínkou je dávka 150 kg N/ha, dále 45 kg P a 100 až 150 kg K/ha. Současná astronomická cena hnojiv tyto nároky ale opatřuje tučným otazníkem.
Kapusta, jako většina brukvovitých má ještě jeden limit. Její sladké a lehce dostupné šťávy lákají savý hmyz, obvykle dřepčíky a třásněnky, později molice. Dokáží porost téměř zničit. Zejména, když tuto plodinu pěstujeme druhým a dalším rokem na stejném místě. K nákladům se proto přidají ještě nejméně dvě ošetření insekticidem, nejlépe systémového typu. První po vzejití sazenic proti dospělcům dřepčíků, kteří přezimovali.
Stejně dobrou variantou je použití mořeného osiva. K tomu ale potřebujeme spolupráci profesionálních agronomů, protože účinné systémové insekticidy čeští i bruselští úřední nadlidé ve své nekonečné moudrosti pro „amatéry“ vyloučili z trhu.
Kapustu musíme dobře oplotit, zájem zvěře bude veliký. Ve vyšších polohách kapustu pěstujeme jako hlavní plodinu s výsevem v dubnu, v teplých nížinách stačí vysévat v červnu.
Na závěr je třeba připomenout
topinambur. Bylo toho o něm napsáno mnoho. Zopakujme jen, že v červnu jej posečeme poprvé, podruhé podle vývoje lodyh počátkem podzimu. Spásat jej můžeme podle aktuální potřeby a stavu porostu. I topinambur musíme oplocovat, protože zvěři a hlavně jelenům velmi chutná.
Topinambur se množí a udržuje hlízami, které samy o sobě jsou kvalitním krmivem. Po vyorání co nejdříve zkrmit. Na rozdíl od řepy či brambor pro hlízu i drobné poranění působí její rychlý rozklad a také rychle sesychá.
Porost topinamburu musíme udržovat tak, aby se nadměrně nezahustil. Při výsadbě je vhodný spon 40x40 až 60x60 cm. Porost má tendenci stále houstnout a rozrůstat a rychle vyčerpá z půdy všechny živiny. Rostliny jsou sice stále vysoké, ale bez původní robustnosti a olistění. Laik řekne, že zplaněl, to ale není změna genofondu rostlin, protože topinambur se množí výhradně vegetativně.
Proto po mělkém proorání původních řádků vybereme hlízy a co zbude v půdě, stačí k plné regeneraci a hlavně zachování potřebného optima počtu jedinců na jednotku plochy.
Posečené rostliny je možné sušit a využít jako letninu.
Vysoký výnos zelené hmoty i hlíz vyžaduje intenzivní hnojeni. Různé veganské a vegetariánské návody velebí hlízy jako náramný pokrm, včetně hojně citovaných zdravotních účinků. Předpokládám, že takové scestné nápady v myslivecké kuchyni nehrozí.
Ing. Martin MOHELSKÝ