Opravdový ráj přírody, ale i život po „svém“, chodil jsem už ve věku povinné školní docházky s otcem na hony i naháňky na divočáky, kteří se již tehdy vyskytovali. A pokud to byly menší akce starých známých myslivců a lesáků, otec mi již občas půjčil svoji brokovnici i kulovnici. Já jsem s opravdovou puškou vyrůstal tak, jako jiní chlapci vyrůstají s dřevěnou maketou pušky při klukovských hrách.
Proto jsem měl již v té době více zkušeností o bezpečnosti a zacházení se zbraní než kterýkoliv adept nebo mladý absolvent loveckého lístku. Dnes by toto nebylo možné, ale zmiňuji to proto, že prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, zanechalo ve mně obrovský vztah k přírodě, všemu živému v ní a k myslivosti. Proto já říkám, že myslivost je můj životní styl. Nemám rád řeči o myslivosti jako o zálibě, koníčku.
Myslivost je poslání, koníčku nebo zálibě se věnujeme ve svém volnu, kdy máme čas a příležitost, myslivost je povinnost na celý úvazek, nejenom když se nám chce a kdy máme čas. To je třeba si uvědomit, zejména v zimním období, kdy se nám do nepohody nechce, kdy se nám před ranním rozbřeskem nechce vstávat. To je povinnost, a když se musí, tak se musí, to za nás nikdo neudělá.
Tolik úvodem, proč mám právě takový vztah k myslivosti a co mě na současném vztahu některých „rádoby nebo lidových myslivců“ mrzí.
Často mi kamarádi myslivci vytýkají, proč kritizuji lidové myslivce. Nemyslím tím nic hanlivého nebo urážlivého. Ti, kteří hovoří o lidové myslivosti, rádoby ušlechtilé zábavě všech lidí se zájmem o myslivost z řad dělníků, zemědělců, pracující inteligence – jak se dříve říkávalo, se mýlí.
Myslivost nikdy nebyla „lidovou záležitostí“. Pomineme-li doby, kdy lov patřil do výsady panovníka a jeho nejbližších přátel, později část loveckých povinností byla přenesena na majitele větších pozemků a vybraných osob, v 50. a 60. letech minulého století se změnou politického systému nepřešla myslivost na lidovou záležitost pro všechny nebo většinu. Získání honebního, mysliveckého lístku bylo podmíněno v souladu se zákonem splněním stanovených morálních a občanských požadavků a složením zkoušky z myslivosti.
Výkon práva myslivosti proto nikdy nebyl lidovou záležitostí pro všechny občany. V každé době se řídil platnými zákony, které ne všichni uchazeči o myslivost splňovali.
Každá lidská činnost má ve své době jiné problémy. S odstupem času se na dobu předchozí díváme objektivnějším pohledem. V současnosti mě mrzí, že v kolektivu dnešních myslivců chybí větší sounáležitost ke své honební společnosti. Společnost se obecně stává individualistickou, mnoho myslivců se honí za množstvím úlovků, velikostí trofejí, nestačí jim honitba, ve které jsou členy, mají členství v několika dalších honitbách, nebo chodí jen na pozvání jako lovečtí hosté, aniž by měli nějaké povinnosti.
I když jsem odsuzován za to, že jsem zastáncem členství jenom v jedné honitbě, v minulosti mělo toto zákonné nařízení opodstatnění. Proto tvrdím, že myslivost je životní styl a úvazek na plnou povinnost v jedné honitbě. Kdo chce více, měl by platit jako poplatkový host a ne se kořistnicky podílet na práci jiných myslivců honitby, do níž je pozván jako host. Není to dogma, které by neplatilo pro dobré mezilidské vztahy mezi sousedními honitbami.
Znám případ, že člen honitby (domnívám se, že ani v ostatních honitbách toto není vzácný jev) se v zimě nezúčastňuje přikrmování zvěře, protože do honitby dojíždí a pohonné hmoty do terénního vozu jsou pro něj příliš nákladné. Tuto povinnost přenese na místního myslivce za nějakou pozornost. V době odstřelu srnčí, daňčí a mufloní zvěře už ale dojíždí do honitby i několikrát týdně, bez ohledu na vzdálenost dojíždění.
Za mnohé negativní vztahy myslivců s veřejností si mohou myslivci sami svým chováním na veřejnosti. Při jednom posezení po honě v restauraci vyprávěl jeden z myslivců jakým způsobem v mládí tlumil toulavé psy. Půjčil si od souseda háravou fenku „voříška“, a šel s ní z vesnice po polní cestě k blízkému lesíku. Cesta voněla pro chtivé pejsky a několik z nich i později po této cestě k lesíku za háravou fenkou přišli. On jich několik úspěšně „slovil“.
Vyprávění poslouchala paní, která měla na klíně svého pejska a dávala na tento příběh svojí nevoli. Onen myslivec se však cítil jako hrdina příběhu a i ostatní kolegové myslivci s úsměvem celý příběh vyslechli. Pro hosty restaurace jsme byli sprostými zabijáky. Myslím, že oprávněně.
Bohužel vyprávění obdobných příběhů jsou ostatními myslivci, hospodářem i předsedou tolerovány a přehlíženy. Kdo tyto zákonné přestupky přehlíží a v tichosti schvaluje, je stejně vinen, jako ten, kdo je páchá.
Myslím si, že nám není k dobru, když se loví celoročně liška i v době kladení a výchovy bezbranných mláďat. Jestliže v této době zákon hájí jezevce, proč bychom nemohli změnit dobu lovu lišek na období, kdy mláďata nejsou závislá na rodičích a posunout odstřel lišek na období červenec až únor. Dovedu si představit dopad tohoto názoru na navrhovanou úpravu doby lovu lišek, ale měli bychom dostát pozitivního smyslu slova myslivec.
Další problém vidím v samovzdělávání řadových myslivců, vztahů mezi myslivci a nemysliveckou veřejností a některými nevládními organizacemi, které se zabývají „životním a přírodním prostředím“. Myslivost je záležitost celoživotního poznávání a vzdělávání. To naprosté většině myslivcům kromě odborné literatury přinášejí myslivecké časopisy. Někteří mi mohou oponovat cenou časopisů, ale na dnešní dobu se nejedná o obzvlášť velikou finanční částku. Do samovzdělávání si musí každý investovat sám, proto si nedovedu představit tuto nedbalost většiny řadových kolegů myslivců. Každé poznání má vliv na názor, duchovní hodnotu, etiku a domnívám se, že tato oblast upadá.
Přes čtyřicet roků fotografuji přírodu a zvěř. Dříve tato činnost měla své obdivovatele a myslivecké příznivce. Setkával jsem se s nápomocí při fotografování v našich význačných oborách zvěře ze strany dřívějších majitelů – státních lesů. Dnes se jejich majitelé na tuto činnost dívají komerčně jako na poplatkové lovy, aniž by si uvědomovali, že se jedná o jejich propagaci. Stejně se chovají i ti nejmenší majitelé obůrek - ohrádek pro zvěř.
Objevují se různé názory na to, která zvěř do honiteb patří a která ne. Nechme zvěři, aby si sama vybrala nejlepší svá teritoria pro svůj život. Pokud chceme do této oblasti zasahovat, slyšme názor myslivců – praktiků a nikoli jen rozhodování ministerských úředníků a výzkumníků z laboratoří. Teorie a život jsou dvě různé věci, a proto je respektujme. Nenechme se tlačit do kouta zemědělskou a lesnickou lobby, která by zvěř nejraději zavřela jen do obor. Vždyť jedním z největších škůdců přírody je zemědělská činnost. Škody na životním prostředí jsou způsobovány nadměrným používáním chemických hnojiv a postřiků, dále provozováním velkoplošného hospodářství, atd. To vše by nebylo možné bez dotací od státu a EU.
Paradoxem je, že přestože zemědělská činnost poškozuje přírodu a myslivecké zájmy, ničí krajinu a ve velkém tráví zvěř a ptactvo používanými hnojivy a pesticidy, myslivci i přes tyto citelné ztráty na zvěři platí zemědělcům škody způsobené zvěří.
Myslivost je trnem v oku některých aktivistů a některých rádoby ochranářů přírody, kteří jsou někdy nazýváni „panelákovými“ ochránci přírody. Pamatuji doby, kdy ochránci přírody a myslivci měli společné zájmy. Na základních školách byly běžně kroužky ochrany přírody a kroužky mladých myslivců, které vedli myslivci. Děti si nejen rozšířily své vědomosti o přírodě, ale získaly i nezkreslenou představu o práci myslivců. Dozvěděly se, že myslivost je především chov a ochrana zvěře a přírody, ale i důležitý doplněk pro zpestření potravinové nabídky pro obyvatelstvo.
Toto všechno výše popsané jsou jen některé nešvary soudobé doby, které myslivce trápí. Svým chováním a jednáním každého z nás tyto nešvary časem můžeme alespoň z části napravit. Jsou ale problémy, které řadoví myslivci sami ani vyřešit nemohou. Mám na mysli vztahy mezi mysliveckou veřejností, ochranou přírody a různými aktivisty nevládních organizací. Zde musí ústřední myslivecké i jiné orgány udělat vstřícný krok k nápravě. Nemůžeme vidět jenom svoji pravdu, svoji víru a vnucovat jí těm ostatním. Toto za ně nikdo jiný udělat nemůže. Pokud k tomu nedojde, bude řadový myslivec vidět v nadřízeném orgánu jenom úředníka, který rozhoduje bez praktických zkušeností a v nedohlednu je alespoň nějaká částečná náprava.
Nemůžeme pořád jenom vzpomínat na minulá léta, kdy se hovořilo o zlaté české myslivosti. Nemůžeme do nekonečna poslouchat slova o tom, že dobré časy pro myslivost již byly a nevrátí se. Nemůžeme se spokojit se slovy „neptej se, co udělá ČMMJ pro tebe, ale řekni, co uděláš ty pro ni“. Bohužel tato slova od vrcholných funkcionářů často i dnes jako v minulosti ještě slýcháme.
Toto je zamyšlení obyčejného fotografujícího myslivce, který má trochu jiný úhel pohledu na problematiku naší myslivosti. Pohled myslivce, který má stejně rád srnčí zvěř, zajíce, divočáky, lišku a další druhy živočichů.
Svěřil jsem se, co pro mě znamená myslivost. Puška často zůstává opřena v kazatelně, pozvednu foťák s teleobjektivem a mám jasno. Zvěř sem patří. Má tady své domovské právo. Rodina, když si prohlíží v mém fotoaparátu, co jsem „ulovil“, říká, že už chápe, proč je naše lednice neustále prázdná, bez zvěřiny. Jsem hrdý na to, že jsem myslivec a myslivcem zůstanu, pokud mi to zdraví dovolí, až do smrti. Snažím se tak, jako naši otcové a dědové naši zvěř chránit a zachovat.
František NOVOTNÝ