Novelizace právních požadavků, snižování početních stavů spárkaté zvěře, problematika afrického moru prasat, uzavírání nových smluv o pronájmu honitby. Nejvíce diskutovaná témata myslivecké veřejnosti doplňují události, které se řeší na „půdě“ Českomoravské myslivecké jednoty. Stav členské základny, význam členství, prodej pojišťovny, perspektivy a kvality pojištění, přípravy akcí k důstojné oslavě 100. narozenin naší stavovské organizace, úroveň PR jednoty a myslivosti… Pod „pláštíkem“ těchto událostí však jakoby nám unikaly zásadní výzvy, které jsou pro budoucnost myslivosti strategické a významné.
Pokud pomineme interní problémy myslivecké stavovské organizace, ze zmiňovaných témat a jejich znalosti lze nabýt dojmu, že jsme přestali vnímat podstatu myslivosti a jednoduše řečeno, řešíme pouze lov. Tuto skutečnost umocňuje Ministerstvo zemědělství, kdy potřebu novelizace zákona o myslivosti odůvodňuje především potřebou stanovit pravidla, zajišťující řádný lov přemnožené spárkaté zvěře.
Obdobnou rétoriku používá například i Asociace soukromého zemědělství, která v příspěvcích adresovaným svým členům a myslivecké veřejnosti ve věci tvorby smluv o pronájmu honitby, nabádá vlastníky honebních pozemků, tedy hlasující na valných hromadách honebních společenstev, k tomu, aby především zamezili pokračování neutěšeného poškozování lesních porostů a polních plodin volně žijící zvěří. Autoři těchto příspěvků však již na mnoha místech nehovoří o myslivosti a myslivcích, ale pouze o lovu a spolcích místních lovců.
Orientaci od myslivosti k lovu podpořilo ale i Ministerstvo zemědělství, které při přidělování finančních prostředků směřujících do oblasti vědy vybralo pro financování mysliveckého výzkumu z národních zdrojů v roce 2022 projekt, předmětem kterého je řešení problémů souvisejících s lovem, konkrétně předcházení údajnému pytláctví a zajištění snazší evidence ulovené zvěře (vývoj mobilní aplikace, zaměřené na zcela nové pojetí „přesné“ myslivecké evidence ulovené zvěře ).
V roce 1936 prof. Ing. Antonín Dyk, jako nový rektor Vysoké školy zemědělské v Brně, promlouval o podstatě myslivosti a současně velmi „hlasitě” připomínal požadavek správného výkladu; již v té době byla myslivost zaměňována nebo ztotožňována s lovectvím, které bylo a dodnes je jen její složkou a tzv. „prostředkem” závěrečného úkonu, jak se tehdy říkalo…
Osudovou otázkou té doby bylo zajištění a ochrana existence zvěře s tím, že právě myslivost byla a je činitelem pro dosažení rovnováhy mezi zájmy lesníků, zemědělců a také myslivců.
Uvědomělé zachování přiměřených stavů všech druhů původní zvěře bylo označováno jako MRAVNÍ A PRESTIŽNÍ povinnost myslivců s tím, že pokrokový lesník i zemědělec musí na sebe rovnou měrou vzíti
snesitelnou část hmotných obětí!
Tedy, pohledem do minulosti, není problém dnešní myslivosti v právní úpravě, ale v mravnosti a úrovni naší myslivecké činnosti, která se označení „prestižní“ skutečně vzdaluje.
Profesor Dyk již v té době (1936) poukazoval na to, že moderní myslivost je hospodařením se zvěří, které
je třeba chápati co nejšířeji a také ve smyslu přírodovědném a také ochranářském. Již v té době, tedy před 2. světovou válkou byla v
zájmovém poli veřejnosti myslivost vnímána především jako nástroj ochrany přírody. Lovectví označoval prof. Dyk pudovým projevem, který se může stát vášní s nevázanou ničivostí, které se již několikrát neblaze proslavilo vyhlazením mnohých druhů původní fauny. Proto myslivost by měla být tím činitelem, který by měl loveckou vášeň tlumiti a využít ji v rámci hospodaření k prospěchu obecnému.
Perspektivy naší myslivosti
Právě vnímání myslivosti jako způsobu hospodaření k prospěchu obecnému, a především využití myslivosti jako nástroje ochrany přírody, je zcela zásadní výzvou a příležitostí. Myslivost již není a neměla by být privilegiem mocenským nebo stavovským, nýbrž s ohledem na budoucnost významnou, otevřenou, ale především odbornou činností, funkčním nástrojem ochrany přírody, a proto by měla stát v zájmovém poli veřejnosti.
Bohužel, cíl a smysl myslivosti není mnohdy pochopen a díky tomuto je vnímána stále jako kratochvíle uzavřené společnosti, která se pojí s krutostí a surovostí v souvislosti s usmrcováním zvěře. Smutné a zarážející je to, že myslivost není v současnosti pochopena kromě veřejnost ale také ani významnou částí samotných myslivců.
Ve společnosti však dochází k postupnému a výraznému posunu vnímání hodnoty přírody a také způsobu její ochrany. Tématem velké části diskuzí o ochraně přírody a krajiny je pokračující úbytek biodiverzity, včetně typických druhů volně žijící zvěře (v polních honitbách zajíce a koroptve; v lesních ekosystémech se jedná o obdobné tzv. deštníkové druhy tetřeva hlušce a tetřívka). Součástí diskuzí se stále více stává adaptace na klimatickou změnu, obnova lesních ekosystémů a s tím související vysoké stavy „přemnožené“ spárkaté zvěře, na významu a hlasitosti však nabývá ekologizace zemědělství.
Bez ohledu na tyto a jiné skutečnosti je téma ochrany přírody velmi intenzivně vnímáno jako hospodaření v národních parcích a chráněných územích. Tento trend je v poslední době umocňován různými přísliby politických stran ve vyhlášení dalších národních parků a chráněných krajinných oblastí (známá je diskuse o Národním parku Křivoklátsko, Chráněné krajinné oblasti Soutok na jižní Moravě a podobně), kde myslivost není vnímána jako komplexní funkční nástroj ochrany přírody a je zde formou různých podmínek a režimů omezována a jakoby trpěna. V očích mnohých je myslivost činnost, která je nebo může být v chráněných územích regulována či úplně znemožněna.
V souvislosti s těmito záměry je třeba poukázat na zjištění, že soustředění se na ochranu přírody v rámci zvláště chráněných území ale jen prohlubuje polarizaci projevující se menším důrazem na volnou, především intenzivně zemědělsky obhospodařovanou agrární krajinu. Tuto polarizaci umocňuje nový a zajímavý fenomén – nechuť místních obyvatel, ale i dalších zainteresovaných stran v okolí, podporovat velkoplošnou ochranu v místech, o kterých se nově hovoří a která by si zcela jistě jistou formu ochrany zasloužila. Národní parky a chráněná území, která pokrývají různé typy biotopů a stanovišť druhů (a geologicky cenných lokalit) o rozloze asi 17 % území našeho státu (především lesních ekosystémů) jsou však zároveň pro veřejnost jistou nálepkou kvality.
Vývoj rozlohy CHKO a NP v jednotlivých decéniích od poloviny minulého století. Graf obsahuje i teoretický výhled pro r. 2030, pokud by se podařilo do té doby realizovat vyhlášení NP Křivoklátsko, CHKO Soutok a CHKO Krušné hory. (zdroj: Pešout, P., Dort, M., 2022)
Ochrana přírody se však nesmí vztahovat jenom na cenná stanoviště a lesní ekosystémy, pro návrat života do krajiny jsou významné právě agroekosystémy, které pokrývají daleko větší výměru našeho území (asi 53 %). Toto životní prostředí se v budoucnu musí stát také prostředím pro život s tím, že se bude nadále udržitelně produkovat biomasa pro výrobu potravin, krmiv a část ji bude určena na požadované energetické využití. Tato území jsou proto velkou výzvou pro myslivost a pro prokázání významu myslivců v ochraně životního prostředí, tedy pro prokázání významu ve společnosti.
Díky platné Společné zemědělské politice Evropské unie a na národní úrovni již schválenému Strategickému plánu pro podporu Společné zemědělské politiky na období 2023+ je na zemědělce prostřednictvím požadavků Cross Compliance a především požadavků na ekologickou platbu (tzv. Ekoschémata) vyvíjen velký tlak, aby se na ochraně přírody skutečně podíleli. Významně motivační by měly být také Ministerstvem zemědělství nabízené nové agroenvironmentální a klimatická opatření.
Nejvíce zajímavé pro přírodu a krajinu a především pro myslivce, je směřování podstatné části plochy zemědělské půdy z režimu konvenčního do režimu ekologického hospodaření (cílem je dosažení 25 % plochy zemědělské půdy v EU, Česká republika se zavazuje ze současných asi 16 % navýšit rozlohu území na 22 % v roce 2027). Jinak řečeno, na významné ploše přestanou být aplikovány pesticidy a v zemědělství používaná agrochemie.
Vzhledem k tomu, že není a nelze očekávat snižování produkce, bude třeba nahradit tzv. chemickou ochranu rostlin jinou formou. Očekává se razantní poptávka především po biologických metodách ochrany rostlin, jinak řečeno, bude poptávka po predátorech škůdců a regulaci planě rostoucích (plevelných) rostlin také prostřednictvím volně žijících živočichů, především koroptví, bažantů (predátoři bezobratlých škůdců, semen plevelů), lasiček, dravých ptáků, volavek (predátoři hrabošů a myší...) a jiných polních ptáků a živočichů. Proto by měla být políčka pro zvěř, biopásy, výsadby zeleně pro obnovu krajinné struktury a další opatření ze strany myslivců samozřejmostí, tedy nepodkročitelným minimem činnosti každého uživatele honitby, o kterém se nediskutuje.
Nově se musí myslivci, právě s ohledem na poptávku po biologické metodě ochrany rostlin, zaměřit na zakládání a správu daleko více významných ekologicky zaměřených kompenzačních ploch, které budou jednak biotopem vhodným pro vyjmenované zástupce volně žijících živočichů, a současně jim budou umožňovat také tzv. rekolonizaci zemědělsky obhospodařované půdy, kde nebudou v režimu ekologického zemědělství již aplikovány přípravky na ochranu rostlin….
Ano, opravdu, poptávka dnešní doby je skutečně o tom, že je třeba „zazvěřit“ naše honitby vybranou, především drobnou zvěří na úkor právě vysokých stavů spárkaté….
Jak na to?
Vzorem nám může být Česká společnost ornitologická (ČSO), která zakládá tzv. ptačí parky. Vedení tohoto spolku zareagovalo velmi razantně na poptávku po zastavení poklesu biodiverzity; využilo jednoho z nejsilnějších nástrojů ochrany přírody, který je k dispozici a který byl v Česku zatím využíván jen omezeně, totiž práva vlastnického. Na vybraných místech, zvaných ptačí parky (ambicí ČSO je vytvořit v každém kraji jeden ptačí park), převádí odborné znalosti do příkladů nejlepší praxe hospodaření v krajině, přičemž využívá předmět svého zájmu - ptáky jako deštníkovou skupinu druhů, jejichž prostřednictvím chrání ostatní součásti ekosystémů.
Ptačí parky buduje ČSO s lidmi a pro lidi, usiluje o šetrné zpřístupnění přírodního bohatství a dává tak příklad pro ostatní, kteří hospodaří v naší krajině. Jedná se o budování souvislých území o velikosti alespoň desítek hektarů, která vznikají především právě mimo dosavadní státem chráněná území. Dlouhodobým cílem je získání pozemků do vlastnictví ČSO a vytvoření území výjimečných biologických hodnot, při současném důrazu na umožnění bezprostředního kontaktu návštěvníků s přírodou.
V ČSO předpokládají postupný růst zdrojů i výdajů, a tedy i množství vykoupených pozemků, v jednotlivých letech. Odhadované rozložení nákladů je uvedeno pro ilustraci a „pochopení“ v připojeném grafu.
Obr. č. 2 Předpokládaný vývoj rozlohy Ptačích parků (pozemků ve vlastnictví ČSO, mzdové náklady a náklady na základní údržbu v jednotlivých letech Graf obsahuje i teoretický výhled pro r. 2042, pokud by se podařilo naplnit záměr Strategie ČSO. (zdroj: ČSO, 2022)
Co je důležité, významné a inspirativní, že ve většině ptačích parků probíhá k přírodě šetrné nebo cílené ochranářské hospodaření, bezzásahovost je využívána pouze doplňkově.
Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ) v současné době, bohužel, nevlastní žádnou vzorovou honitbu, v rámci které by vykupovala pozemky a snažila se na těchto částech ekosystému vzorově hospodařit s cílem podpory původních druhů volně žijící zvěře a dosažení takových stavů zvěře spárkaté, které budou pro zemědělce a lesníky únosné. Takovou honitbu, kde by bylo možné veřejnosti ukazovat, jak mysliveckým počínáním dosáhnou toho, že příroda našeho státu má přes vyspělou kulturu zemědělskou a lesnickou, jakož i velkou lidnatost a robustní dopravní síť ještě dobré stavy téměř všech druhů původní zvěře….
ČMMJ má však v porovnání s ČSO jinou, velmi silnou, devizu. I v současné době má stále velmi početnou základnu svých členů, ze kterých se významná část individuálně, nebo prostřednictvím spolků angažuje právě v honitbách, ve kterých půdu dlouhodobě najímá (pachtuje), také nakupuje a tam kde je to vhodné a možné, buduje a zakládá nadčasově zelenou infrastrukturu, která slouží jako vhodný biotop pro volně žijící zvěř. Samozřejmostí u těchto myslivců je také to, že chrání půdu před erozí, obnovují vodní režim krajiny, podporují biodiverzitu, adaptují krajinu na klimatickou změnu a generují další ekosystémové funkce.
Díky Ekologické komisi ČMMJ byl v roce 2016 založen projekt „Honitba roku“, kdy právě ČMMJ tímto krokem deklarovala aktivní přístup ke společenskému zájmu občanů našeho státu v úsilí o udržitelnost rozvoje krajiny, založeném na vyvážených harmonických vztazích mezi sociálními potřebami, hospodářskou činností, ochranou a tvorbou životního prostředí.
Kromě
udílení ocenění za aktivity směřující ke komplexnímu pojetí a udržitelnému rozvoji krajiny (udělování titulu „Honitba roku“) začala naše stavovská organizace šířit velmi aktivně příklady dobré praxe s cílem aktivovat další členy a nejlépe spolky (uživatele honiteb) v této pro myslivost, zásadní činnosti. Právě časopis Myslivost v propagaci úspěšných aktérů „zvyšování přírodní hodnoty honiteb“ sehrává, vedle webových stránek www.honitbaroku.cz, významnou roli.
Oceňování, prezentace spolků či jednotlivců však již nestačí. Tak jako ČSO pracuje na zajištění zdrojů na nákup pozemků a provoz ptačích parků, musí i ČMMJ vyvinout maximální úsilí pro podporu svých členů při zajištění odpovídajících pozemků, zakládání požadovaných opatření a především prezentaci aktivit veřejnosti.
Obr. Vzor perspektivního mysliveckého hospodaření podporujícího žádanou ekologizaci zemědělství
Myslivecké hospodaření jako funkční nástroj pro požadovanou ekologizaci agroekosystémů musí být motto, které bude, právě v období 100. narozenin, v podmínkách uživatelů honiteb prakticky naplňováno. Výsledkem musí být, podle prof. Dyka již zmiňované „uvědomělé“ zachování všech druhů původní zvěře, které je mravní a prestižní povinností myslivců, kdy lesní i zemědělský hospodář musí na sebe rovnou měrou vzíti snesitelnou část hmotných obětí. Dohodnou-li se zemědělci, lesníci a myslivci na rozumných ústupcích a sblíží se ve prospěch návratu života do krajiny, který je poptáván kromě jiného i bruselskou Strategií EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, bude to aktérům ke cti i radosti a prospějí celku, kdy nebude pak třeba, aby přirozený ráz naší krajiny byl udržován „uměle“ pomocí národních parků, chráněných krajinných oblastí nebo přírodních rezervací. Moderní myslivost se proto může stát přemostěním k poptávané spolupráci zemědělců, lesníků a myslivců ve službě státu jako cenné složky moderní sociologie našeho venkova.
Použití „Hi-tech“ zemědělské a environmentální techniky
S tímto očekáváním, aktivní ochranou přírody a krajiny ze strany myslivců, musí jít, kromě toku informací a znalostí o tomto stylu hospodaření, i využití související „Hi-tech“ environmentální a zemědělské techniky. Po roce 2023+ musí být například dron s termovizí standardně využívanou zemědělskou a mysliveckou technikou, která je již dlouho z minulosti ověřena a podpořena četnými, praxí ověřenými metodikami pro funkční využití nejen pouze v precizním zemědělství, ale i v prevenci škod působených na zvěři, škod působených zvěří a v neposlední řadě v naplňování opatření při zvládání nákazových situací v souvislosti např. s africkým morem prasat.
Obr. Kombinace dronu s termovizí by měla být standardní, dostupnou a použitelnou environmentální technikou v každé řádně praktikující honitbě využívanou ve vzájemné spolupráci a podpoře zemědělců a myslivců
Pro monitoring škůdců na polních a lesních kulturách a hodnocení ekosystému musí být drony s termovizí standardně využívány jako běžně využívané systémy nočního vidění vlastněné již prokazatelnou většinou praktikujících lovících myslivců, fotopastí a jiných technologií monitoringu, který umožní očekávaný myslivecký management jak původní, tak zvěře a volně žijících živočichů invazivních a jinak konfliktních.
Správci krajiny, tedy myslivci, by však neměli zůstat pouze u techniky pro monitoring „biodiverzity“, ale měli by podporovat a iniciovat zemědělce a lesníky k vlastnictví vhodné environmentálně bezpečné (nekonfliktní) zemědělské techniky pro sklizeň píce v rámci rizikových lokalit, adaptérů či jiných zařízení pro jarní přípravu půdy před setím či monitorovacích / identifikačních systémů zajišťujících bezpečnou a zdravotně nezávadnou aplikaci přípravků v rámci ochrany rostlin.
Tak jako o nových přístrojích pro noční vidění by myslivci měli mít stejně tak povědomí třeba o Sensosafe systému na žacích strojích Pöttinger pro vyhledávání zvěře při sklizni pícnin, měli by zemědělce informovat a pokud jsou profesionálními zemědělci, sami pořízení takovýchto zařízení iniciovat.
Obr. Standardní žací stroj Pöttinger s aplikací zařízení umožňující předcházet škodám na zvěři
Obdobné je to i u další environmentální techniky a technologie. Tak jako znalostmi ve věci výsadby stromů kolem polních cest a zakládání biopásů, musí „nepodkročitelně“ uživatelé honiteb disponovat znalostmi, ale především výbavou, funkčních plašičů a jiných technik a technologií umožňujících předcházet zraňování, respektive usmrcování volně žijící zvěře a živočichů.
Je prokazatelné, že zájem o „správnou“ myslivost jde dnes, tak jako tomu bylo i v minulosti, celým vzdělaným světem a péče o přírodu a zachování biodiverzity (ochranu zvěře a hospodaření s ní) se stalo nepochybně jedním z měřítek pro posuzování kulturní vyspělosti národů a států. Výuka myslivosti, především na univerzitách, opustila prokazatelně pochybné cesty pověr a zvyků a zaujímá významné místu ve vědách lesnických, zemědělských a obecně přírodních, jichž je důležitým výchovným a vzdělávacím předmětem. Závratný vzestup modernizace a digitalizace zemědělské a jiné environmentální techniky v posledním století způsobil odklon našeho myšlení právě ve směru k technice na úkor ohledu na související aspekty biologické. Ve vyvážení techniky, biologie a souvisejících mezioborových disciplín je spatřována budoucnost ne pouze ve výchově a vzdělávání, ale především při vlastní praxi v rámci mysliveckého hospodaření.
Nejen lesní ekosystém, ale také agroekosystém (polní honitby) jeví se nám v dnešním světle vědeckého pokroku jako jediný a pravděpodobně nikdy neselhávající plynulý pramen života, jako zásobárna všech životních potřeb, hmotných i duševních, nevyčerpatelná však ovšem jen za předpokladu odpovědného a udržitelného hospodaření. Slovy prof. Dyka (1936)
„A hospodařiti v přírodě a tvořiti ruku v ruce s ní je nejkrásnějším údělem právě v zemědělství, lesnictví a myslivosti.“
Prožíváme, v současné době, tak jako v dobách života citovaného profesora, dějinné údobí starostí a chmur, a právě proto bychom si měli vážit všeho, co může poskytnout radostné vzrušení a odklon od šedi všednosti ke krásnu a ušlechtilosti. Bohudík, „zdravá“ příroda je právě tím spolehlivým lékem a správně pochopená myslivost, včetně lovu jako její neoddělitelné činnosti; je jedním z vhodných a funkčních prostředků, jak tento pomyslný lék využívat.
Pokud bude myslivost prováděna především jako správná praxe v ochraně přírody a krajiny, bude významná část v současnosti řešených problémů myslivosti vyřešena.
doc. Dr.Ing. Petr MARADA,
Ústav zemědělské, potravinářské a environmentální techniky,
Mendelova univerzita v Brně