Alois Vitvar se narodil 17.12.1894. v Řehči (okr. Jičín). V letech 1910 až 1912 absolvoval revírnickou školu v Písku, tzv. nižší ústav lesnický. Účelem této školy bylo vychovávat pomocné technické zaměstnance, příručí a revírníky, zároveň je škola připravovala k nižší státní zkoušce pro pomocný technický a ochranný lesní personál.
V roce 1937 vyšel ve výtisku Stráže myslivosti Vitvarův inzerát:
Novinka - srnčí vábničky - jazýčky nekovové, dobré zabarvení zvuku. Kus Kč 25. Mimo dobírky zasílá Alois Vitvar. lesní, Konecchlumní, Čechy.
V roce 1962 začal Vitvar svoje vábničky prodávat „pod národním výborem“ a obesílal lesní závody nabídkami svojí vábničky „pju“.
Alois Vitvar zemřel 6.11.1974 ve Vidochově u Nové Paky.
Jiří Hrdlička se narodil 19.7.1939 v Praze. Absolvoval SLŠ v Trutnově. Po jejím absolvování nastoupil před vojenskou prezenční službou na Lesní závod Harrachov. Poté pracoval na Lesním závodě Brandýs nad Labem, kde vykonával nejprve funkci technika na polesí Košátky a pak vedoucího polesí Káraný. Poté působil až do odchodu do penze ve státní správě lesů. V roce 1989 založil firmu Turvab.
Jiří Hrdlička zemřel 15.4.2020 v Praze.
Já sám jsem po smrti dědy měl opravu starost, abych udržel jeho odkaz. Ta cesta nebyla vůbec jednoduchá a jeho odchod mně nesmírně zasáhl. Byl to můj nejoblíbenější učitel a vzor dobrého člověka, velice pokorného, který kolikrát zapřel sám sebe, aby svou rodinu zajistil. To jsem se mu snažil i posledních pár let splácet, když jsem ho doprovázel na lovech.
Bylo mu 80 let, když ulovil svého posledního srnce s číslem 130 a já jsem měl tu čest být naposledy jeho loveckým doprovodem. To, co mi hodně pomohlo, byly jeho deníky psané od roku 1963, které jsem postupně začal otevírat, a i díky nim jsem se výrobu vábniček pořádně naučil. Ale jak já říkám, kdybych nepokračoval v jeho práci, nemohl bych v klidu spát a dnes říct, že mám v tomto ohledu čisté svědomí. Jeho odkaz jsem prostě nemohl nechat padnout…
Tížil mě ale kromě udržení výroby vábniček ještě jeden jeho nedokončený úkol. Na základě komunikace s některými členy Řádu sv. Huberta a jejich jasného stanoviska jsem byl ale přesvědčen, že ho dokážu dědovi splnit. Oslovil jsem proto majitele polesí Košátky Liboslava Bezvodu, u kterého děda posledních pět let života mohl lovit a který dal zelenou projektu.
Na místě zvané Kolibinec, kde 7.8.1963 ulovil děda svého prvního srnce se podařilo umístit historický kamenný kříž, na jehož podstavec na čelní stěnu jsem umístil desku věnovanou památce jak Aloise Vitvara, tak i Jiřího Hrdličky. A při slavnostním vysvěcení kříže, který vysvětil mladoboleslavský vikář páter Leopold Paseka, byly na stolku společně s historickou trofejí dědova prvního srnce přítomny i dvě historické vábničky – jedna z dílny Aloise Vitvara a druhá z dílny Jiřího Hrdličky, kterou měl při lovu srnce vždy ve své kapse. A i já, v úctě mého dědy, jsem měl v kapse také jednu vábničku a vzdal tak hold a zprávu dědovi, že jsem jeho nesplněný úkol a předsevzetí dokončil já….
Chtěl bych touto cestou poděkovat za podporu tohoto záměru všem zúčastněným, kteří přijali pozvání k uctění památky našich výrobců vábniček, i za finanční příspěvky všech dalších mysliveckých přátel. Krásnou atmosféru zajistili trubači z Mladé Boleslavi, slovem a krásným zamyšlením přispěl také Tomáš Třeský, předseda Klubu vábičů, od jehož vedení se mi dostalo po smrti dědy obrovské podpory a které si nesmírně vážím.
Michael HRDLIČKA