Časopis Myslivost

Lov africké zvěře byl zpočátku spojen s objevováním Afriky. Většina geografického zkoumání kontinentu se udála mezi lety 1880 až 1910, kdy v rámci tzv. závodů o Afriku si mezi sebou velké evropské koloniální mocnosti (Spojené království, Francie, Německo, Belgie a Portugalsko) kolonizací rozporcovaly přibližně 90 % afrického území.
Britské koloniální panství v Africe se rozkládalo od Egypta, Tripolska a Kyrenaiky (dnes Libye), přes Súdán a Britskou východní Afriku (dnes Keňa, Uganda a Tanzanie) jižně kolem východního okraje kontinentu k dnešní Jihoafrické republice a Mysu Dobré naděje, aby na západě, na pobřeží Guinejského zálivu, přibralo ještě Britskou západní Afriku (její jádro tvořila dnešní Nigérie, Kamerun a Ghana). Nerostné zdroje byly v té době omezené hlavně na drahé kovy a kameny, hlavní využití kolonií bylo v zemědělských plodinách.
Afrika byla řídce osídlená lidmi a plná divoké zvěře. Lov se stal běžnou součástí života bílého muže na africkém kontinentu. Napřed jako součást ochrany farem a vznikající správní a ekonomické infrastruktury, ale záhy došlo k i profesionalizaci lovu.
První profesionálové byli lovci slonoviny, ale kolem zdatných lovců záhy začaly vznikat první organizace, které se zaměřovaly na organizování loveckých výprav pro mohovitou klientelu. Africké safari se stalo součástí životního stylu aristokracie, ale i bohatých průmyslníků, politiků a vyšších správních úředníků.
Jak se lov formalizoval, vznikla samostatná, velmi svébytná skupina profesionálních průvodců – tzv. white hunters, ze které se postupem času lovečtí průvodci, tzv. professional hunter (dnes často jen PH). Jedněmi z prvních bílých lovců byli Alan Black, Bill Judd, F. Courteney Selous, ale zejména R. J. Cunninghame. Byl to on, kdo zorganizoval v roce1909 jedno z nejslavnějších safari vůbec pro tehdejšího prezidenta Spojených států Theodora Roosevelta.
Existence white hunters s sebou přinesla jedno z významných positiv. Žili v divočině, divočina je živila a oni jí rozuměli jako málokdo jiný. Již jejich první generace, kterou jsem právě jmenoval, si začala uvědomovat, že pokud se lov divoké zvěře v Africe nezačne regulovat, hrozí jejich byznysu konec z důvodu vybití zvěře.
Jako první krok bylo zavedení povinných loveckých licencí, které vydávala místní správa v množství, které neohrožovalo základní stavy zvěře. Jako příklad lze uvést jednu z prvních licencí vydaných Vysokým komisařem pro Britský protektorát Východní Afrika (přibližně území dnešní Keni) v roce 1909. Licence opravňovala k ulovení dvou buvolů afrických (kaferských), dvou hrochů, jedné antilopy eland, dvaceti dvou zeber, šesti antilop oryx, čtyř vodušek velkých, jednoho kudu velkého, čtyř kudu malých, deseti buvolců modrých (antilopa topi), dvaceti šesti buvolců stepních (hartebeest), dvou set dvaceti devíti kusů ostatních druhů antilop (nezapomínejte, že lov antilop byl pro výpravu safari o asi 50 osobách základním zdrojem masa), osmdesáti čtyř gueréz (kromě dekorativní kožešiny byly považovány za škůdce na plantážích) a dále opravňovala k lovu lvů a leopardů bez omezení. Poslední jmenované kočkovité šelmy byly rovněž považovány za škodnou zvěř, která vybíjí domorodcům a farmářům dobytek. Za tuto licenci lovec (nebo organizátor jeho lovecké výpravy) 50 £, dnešní ekvivalent by byl asi 5600 £ (GBP), tj. asi 156 800 Kč.




Mezi lovci se časem vytvořila poměrně samostatná skupina tzv. big game hunters – lovců velké zvěře. Tvořili ji profesionální lovci (např. slonoviny, jako Walter D. M. „Karamojo“ Bell, James H. „Jim“ Sutherland nebo John „Pondoro“ Taylor), lovečtí průvodci (viz již zmíněný R. J Cunninghame, Denys Finch-Hatton nebo baron Bror Fredrik von Blixen-Finecke či z mladší generace Frank M. "Bunny" Allen) stejně jako lovci, kteří si zaplatili poplatkový lov. Takovým byl již zmíněný prezident T. Roosevelt, ale také Edward, princ z Walesu, Jack o’Connor a Craig Boddington (američtí publicisté) a mimo jiné i Ernest Hemingway (jeho knihu Zelené pahorky africké považuji za jednu z nejlepších poct africkému safari a lovu vůbec).
Lovecká vášeň se nevyhýbala ani ženám, jako důkaz uvádím lady Grizel Winifred Louisu Cochrane a Agnes Elsie Dianu Herbert s její sestřenicí Cecily Baird.
Jak název napovídá, tito všichni lovili a ulovili velká africká zvířata, která se dnes řadí do tzv. africké velké pětky (Big Five). Tvoří ji slon, nosorožec, lev, levhart (angl. leopard) a buvol africký (kaferský). V minulosti se někdy vypouštěl leopard, naopak se zařazoval hroch, který umí být smrtelně nebezpečný.
Když se přeneseme do dnešních dnů, zjistíme, že velká pětka se v Africe loví dodnes, ale v množství neporovnatelně menším než kdysi. Sloni a nosorožci jsou velmi vzácní. Slon africký, největší suchozemský savec, žije prakticky jen v rezervacích, druh je považován za ohrožený, populace na jihu Afriky je na tom lépe, populace dokonce mírně stoupá, v západní a střední Africe naopak populace klesá nebo přinejlepším stagnuje. Nosorožec černý (dvourohý) je kriticky ohrožený a přežívá jen v rezervacích, nosorožec tuponosý (bílý) je na tom jen o něco lépe. V obou případech ale jejich severní poddruhy jsou na pokraji vymření.
Lov slonů a nosorožců se v principu omezuje na sanitární odstřel. Výjimku tvoří zvěř chovaná v soukromých rezervacích (či spíše oborách) za účelem lovu. Příčinou poklesu stavů je především pytláctví a dále pak úbytek přirozeného životního prostředí.
Africká populace lvů se dnes odhaduje na 20 až 30 tisíc jedinců ve volné přírodě a stavy klesají. Příčinou j jednoznačně úbytek přirozeného životního prostředí. Problémem také je, že jednotlivé lví populace bývají od sebe vlivem houstnoucího osídlení izolovány. To vede k příbuzenskému křížení.
Levharti se s houstnoucím osídlení Afriky lidmi vyrovnávají výrazně lépe. Jejich populace v Africe se odhaduje na 400 až 600 tisíc jedinců, nejsilnější populace je v Jihoafrické republice a v Namibii (5 až 7 tisíc jedinců). Populace levhartů se zdají být stabilní nebo mírně klesají, ale i u nich se neblaze projevuje ztráta přirozeného životního prostředí a stále častější střety s člověkem.
Zbývá buvol africký, často nazývaný také kaferský (angl. cape buffalo, lat. Syncerus caffer). Je klasifikován jak blízký ohrožení, odhady populace liší od 400 do 600 tisíc jedinců. Žije ve střední a východní Africe, v tlupách typicky kolem 30 kusů, ale v úživném prostoru mohou být výrazně větší. Hlavou tlupy je dominantní samec, v období sucha se býci oddělují od tlupy a tvoří „mládenecké kluby“, které se drží stranou. Skutečně staří býci (průměrné dožití je kolem 11 let, ale známé maximum se blíží 30 letům) se na konci života od tlupy oddělují trvale a žijí samotářsky. Hmotnost býka kaferského buvola je až 900 kg, výška mezi 1,4 a 1,7 m v kohoutku, krávy bývají přibližně poloviční.



Existují celkem tři poddruhy buvola, kromě nejrozšířenějšího kaferského existuje ještě výrazně menší buvol pralesní a buvol krátkorohý.
Typicky žije v travou porostlých savanách, pase se v noci, přes den se odpočívá někde ve stínu stromového patra savany. Rád se zdržuje v okolí vody, ideálně v pobřežních rákosinách, kde se může ochlazovat. Využívá poměrně velké plochy, domovský okrsek jedné tlupy má podle úživnosti rozlohu od 80 km² (čtverec asi 9x9 km) až po 1000 km² (čtverec asi 30x30 km).
Rozložité rohy buvolů se na čele spojují a tvoří mohutnou rohovinovou plochu, tzv. štít (angl. boss, zkomolenina z původního base – základna). Pokud je vyrušen nebo poraněn, ukrývá se v rákosí nebo podrostu kde čeká na útočníka, kterého se snaží nabrat na rohy, vyhodit do vzduchu a rozdupat. Ale také může narušitele obejít a zaútočit zezadu.
Obecně se uvádí, že kaferský buvol je jedním z nejagresivnějších a nejméně předvídatelných velkých zvířat. Agresivní jsou zejména staří býci, přezdívaní dagga (jiný přepis uvádí dugga) boy, kde dagga znamená zablácený.
Buvoli pro svoji agresivitu nejsou příliš často chováni v zoologických zahradách, ale jsou častými obyvateli rezervací a loveckých teritorií, kde dobře prospívají, protože mají jen minimum přirozených predátorů.
Buvol kaferský je spolu s hrochem nejčastějším útočníkem na člověka v Africe a zřejmě odpovídá za nejvíce smrtelných nehod (ročně přes 200 osob). To je příčinou druhé běžné přezdívky Black Death (černá smrt). Je zvláštní, že na rozdíl od slonů a nosorožců jen velmi výjimečně buvol útočí na motorová vozidla. Nikdy nebyl domestikován.
Buvol kaferský je nejdostupnější trofejí z velké pětky, ceny začínají na asi 5000 EUR, ale mohou se vyšplhat až nad 10 000 EUR podle kvality trofeje. Ve volné přírodě, v divočině, se loví v Namibii, Tanzanii, Zambii, Zimbabwe a Mozambiku. Lovy v rezervacích a oborách jsou nejlepší v Jihoafrické Republice, ačkoliv i zde jsou nemalé populace v divočině (např. v Krugerově národním parku).
Za trofej se považují rohy na lebce či vypreparované hlavě, hodnotí se především jejich délka (kolem 1 metru) a mohutnost štítu. Safari Club International vede záznamy o rekordních trofejích, do seznamu se zaznamenávají jen býci, protože jejich lov nesnižuje reprodukční schopnost tlupy. Lov se tedy soustředí na staré býky, již zmíněné dagga boy. V posledních letech rostou v ceně i trofeje starých býků, kteří přišli o jeden nebo dokonce o oba rohy a zůstal jim jen mohutný štít. Taková trofej sice nedosáhne na vysoké bodové ohodnocení podle Wardova systému nebo podle Safari Clubu (které preferují odlov býků na vrcholu sil), ale je důkazem, že lovec nebyl jen bohatým „pobíječem“, že věnoval úsilí na nalezení kusu skutečně v postreprodukčním období jeho života, a tak neublížil tlupě. Je nesporným faktem, že řízený lov je dnes významným faktorem, přispívajícím k udržitelnosti a stabilizaci buvolích populací.
Loví se ze země, formou šoulání s průvodcem. Zdrcující většina lovišť vyžaduje, aby lovec byl jištěn jedním, někde i dvěma střelci, kteří lovce budou krýt v případě poranění zvěře. Střílí se na střední až krátkou vzdálenost. Je těžší ulovit zvíře z tlupy než samotářský kus, búrské přísloví říká, že „tlupu hlídá stovka očí, samotáře čtyři“. Ty čtyři oči patří samotnému lovenému samotáři a jeho ptáčku klubákovi, který s býkem žije v symbióze a zbavuje jej parazitů.
Srdce kaferského buvola je ze stran kryté kostmi předních běhů, běžně se střílí tak, že střela kosti přerazí a tím zvíře částečně imobilizuje. Staří bílí lovci z vrcholných dnů afrického safari lovili buvoly tak, že se připlížili na asi 30 až 40 metrů, zde se zastavili, počkali, až býk skloní hlavu k útoku a stříleli na kohoutek, kde byla vysoká pravděpodobnost okamžité imobilizace zvířete buď přerušením míchy, nebo zásahem srdce, plic a jater. Pokud jste první ranou chybili, nebo (a to opravdu nebylo dobré) buvola jen poranili, měli jste ještě jednu ránu - buď jste se mohli pokusit zasáhnout útočící zvíře stejným způsobem zepředu do kohoutku; nebo jste mohli využít skutečnosti, že tunový kolos řítící se k vám špatně zatáčí (to byl vliv setrvačnosti a postavení lopatek), těsně před buvolem uskočit a vypálit do kolem vás se řítícího kolosu šikmo zezadu za plec, směrem k napojení krku na protilehlé straně.
Pokud jste neuspěli, věrný nosič vám podal druhou pušku a když se buvol obracel, aby znovu zaútočil, mohli jste zkusit svoje štěstí znovu. Faktem je, že nosič musel být hodně odvážný, věřit vám, že zachováte klidnou hlavu, a hlavně budete mít lepší mušku než při předchozích výstřelech. Případů, kdy se lovec zachránil ranou z druhé pušky nebylo mnoho.
Dnes se buvoli loví o trochu méně dobrodružně, ranou na 50 až 100 metrů, jistí vás s druhou zbraní průvodce. Přesto nelze říct, že by lov kaferského buvola byl snadný, pořád je to zatraceně adrenalinová záležitost, zejména pokud buvol někam poodběhne do krytu a vy jej musíte dosledovat. Skutečnost, že se na vás z buše kdykoliv může vyřítit tuna rozzuřeného masa, odhodlaná jednou provždy vám lov znechutit, dokáže zvednout puls hodně vysoko.


 
V počátečních letech byly typickou zbraní pro lov buvolů kulové dvojáky, u kterých se cenila možnost okamžitě opakovat výstřel. Běžně měl lovec více takových zbraní, s lovcem se ke kořisti plížil i domorodý stopař (někdy ještě i další samostatný nosič), který nesl druhou zbraň a po vystřílení první lovci podal okamžitě druhou nabitou zbraň.
Zbraně byly zpočátku komorovány v těžkých tropických rážích, počínaje .450 Nitro Expres (střela 32 g, v₀ = 66 ms^-1, E₀ = 6959 J) z roku 1898 přes 500/450 Magnum Nitro Express 3 1/4“ (střela 31,1g, v₀ = 660 ms^-1, E₀ = 6774 J), 500/465 Nitro Express (střela 31,1g, v₀ = 665 ms^-1, E₀ = 6877 J), pověstné.470 Nitro Express (střela 32 g, v₀ = 660 ms^-1, E₀ = 6959 J) z roku 1907 a 475 No. 2 Nitro Express (střela 32 g, v₀ = 650 ms^-1, E₀ = 6800 J) nebo 476 Nitro Express (střela 33,7 g, v₀ = 640 ms^-1, E₀ = 6901 J)i. Vrcholem pak byly ráže 577 Nitro Express 3“ (střela 49 g, v₀ = 620 ms^-1, E₀ = 9500 J) a 600 Nitro Express 3“ (střela 58,3 g, v₀ = 595 ms^-1, E₀ = 10 320 J).
Po první světovíé válce nastal mezi lovci obrat k opakovacím kulovnicím s válcovým odsuvným závěrem. K dispozici najednou byla spousta armádních opakovaček, ať už to byly britské SMLE No. 1 Mk III (enfieldka) nebo Mauser 98 - první vrchol kulovnic s válcovým odsuvným závěrem, či vzniklé z amerických Springfield 1906. Krok s nimi udržela jen jedna zbraň, kterou si oblíbili mnozí afričtí lovci – malá a lehká pracovní kulovnice Mannlicher Schönauer 1903.
Všechny tyto původně armádní kulovnice se pojí se jmény velkých lovců, navzdory relativně nepříliš výkonným rážím, ve kterých byly komorovány. Náboje 6,5x54 MnSch, 7x57, 8x57 JS, 303 British a 30-06 Springfield nejsou z hlediska lovu těžké africké zvěře považované za dostatečně výkonné.
S masivním nástupem opakovaček vylétla vzhůru popularita nábojů bez okraje, s drážkou. Mezi nimi vysoko ční dodnes velmi populární ráže 375 Holland & Holland Magnum (střela 23 g, v₀ = 700 ms^-1, E₀ = 5575 J). Byla nejvýkonnější z nákružkem opatřených výkonných nábojů Holland & Holland, přesto se dnes obecně považuje za rozumné minimum pro lov buvola kaferského.
Ale vznikaly i další ráže, třeba 404 Rimless Nitro Express (též 404 Jeffrey) (střela 25,9 g, v₀ = 645 ms^-1, E₀ = 5388 J). Skoro každá významnější britská puškařská firma měla svůj výkonný africký náboj, ale ne každý se osvědčil.
Významný je náboj 416 Rigby, (střela 26,5 g, v₀ = 720 ms^-1, E₀ = 6869 J) z roku 1911, který byl koncipován tak, aby se vešel do mauserova velkého (dnes Magnum) systému. Náboj se osvědčil a žije úspěšně dodnes, kromě jiného právě mezi lovci buvolů, a zejména mezi profesionálními lovci, kteří jej považují za dobrý kompromis mezi zvladatelností a účinkem v cíli.
Druhá světová válka se na zbraních lovců velké pětky příliš nepodepsala, samonabíjecí zbraně jsou dodnes obecně považovány za nedostatečně spolehlivé. Velké obliby se nedočkaly ani dnes stále populárnější přímotažné závěry, trvá výrazná dominance válcových odsuvných závěrů nebo kulových dvojáků. Je ale zajímavé, že kulové kozlice - expresky jsou mnohem méně oblíbené.
V druhé polovině 20. století začaly vznikat nové ráže. V roce 1968 vznikla ráže vznikla 458 Winchester Magnum (střela 32 g, v₀ = 668 ms^-1, E₀ = 7140J), následovaná v roce 1971 ráží 458 Lott (střela 32 g, v₀ = 700 ms^-1, E₀ = 7961 J). Jack Lott, známý lovec a zbraňový žurnalista, utrpěl při lovu kaferského buvola s ráží 458 Winchester Magnum vážná zranění a vyprovokoval tak tvorbu „o něco silnějšího náboje“. Oba náboje vycházejí z nábojnice 375 Holland & Holland Magnum.
V posledních letech vývoj těžkých tropických ráží znovu ožil. V roce 1994 vznikl náboj .450 Rigby (střela 32 g, v₀ = 760 ms^-1, E₀ = 9411 J) (roztažením krčku náboj .416 Rigby).
Kolem roku 2000 se zejména v Jihoafrické Republice objevilo několik nových nábojů na lov těžké útočící zvěře. Většině je společná ráže .458 nebo .460 a E₀ kolem 9000 Joule. Vesměs se jedná o náboje s poměrně přímou nábojnicí, ať již s okrajem (pro lůžkové závěry) nebo drážkou (pro opakovačky) či s nákružkem (použitelné v obou hlavních typech zbraní). Poměrně hodně z nich vychází z ráže 458
Na sklonku roku 2023 anglická puškařská firma John Rigby & Co. ve snaze propagovat tzv. ethical hunting –etický lov, vedený etickými kritérii a ne jenom snahou po co nejvyšším bodovém zisku, vypsala soutěž Rigby Dagga Boy Award 2025. Zájemci, kteří mezi lednem 2022 a 13. prosincem 2024 uloví buvola kaferského a mají zájem se soutěže zúčastnit, mohou poslat podrobný popis lovu spolu s fotografickou dokumentací uloveného kusu na adresu daggaboy@johnrigbyandco.com. Musí se jednat o trofej býka, uloveného tradičním šouláním (walk – track –stalk = jdi – stopuj – šoulej) za dodržení všech etických pravidel a zásad poctivého lovu. Důraz při hodnocení bude kladen na přestárlé býky s poškozenými trofejemi, kteří se již nepodílí na reprodukčním cyklu tlupy. Ze soutěže budou vyřazeny všechny trofeje z farmového chovu (v zajetí) nebo jinak podobně uměle řízeného chovu. Místo ulovení ani bodová hodnota trofeje nejsou rozhodující, stejně jako je přípustný lov z neřízeného (volného) chovu na hrazených soukromých pozemcích.
Soutěž vyhodnocuje komise složená z odborníků na buvola kaferského, zástupců komunity loveckých průvodců a Marca Newtona, výkonného ředitele firmy John Rigby & Co. Vítěz bude vyhlášen na výroční setkání Safari Club International 2025 v Dallasu a jako cenu dostane opakovací kulovnici Rigby .416 Big Game a jeho průvodce kulovnici Rigby .450 PH Rifle.
Kromě toho firma vytvořila limitovanou edici dvanácti kulovnic Dagga Boy. Jejich základem je kulovnice Rigby .416 Big Game.
Základem zbraně je magnum systém Mauser 98 s hraněným zadním můstkem (a hladkou rovnou zadní plochou) a oblým předním můstkem bez jakékoliv přípravy na montáž zaměřovacího dalekohledu.
Závěr je klasický Mauser, od zbraní Big Game se liší zachováním klasické mauserovské pojistky na matici závěru (opakovačky Big Game pojistku mají třípolohovou pojistku po pravé straně matice závěru).
Hlaveň standardního profilu je dlouhá 24“ (61 cm), přibližně v první třetině je na hlavni poutko na řemen.
Nábojová schránka je dvouřadá, má kapacitu 3 náboje. Dno schránky je výklopné, záchyt dna je vyveden dovnitř na přední úponu spoušťového lučíku.
K míření slouží perličková muška pod chránítkem a tropické hledí se třemi plátky, kalibrovanými tradičně na 65, 150 a 250 yardů. Hledí má široce rozevřený výřez a s malou bílou tečkou v nejnižším bodě úžlabí V a tenkou svislou zlatou linku od úžlabí hledí k jeho základně. Tento typ hledí není ideální pro velmi přesnou mířenou střelbu, ale podporuje rychlé míření a ponechává střelci lepší periferní vidění, než klasické pravoúhlé hledí.
Pažba francouzského typu s vzad skloněnou pistolovou rukojetí a jednoduchou lícnicí je ze špičkového tureckého ořechu vybraného se zřetelem na sytou, tmavou bravu, která odkazuje na hnědočernou barvu buvola kaferského. Nemá na nose předpažbí žádnou koncovku z jiného materiálu nebo dřeva. Úchopové plochy na pistolové rukojeti a předpažbí jsou zdrsněné jednoduchou kosočtverečnou rybinou.
Hlaviště pažby je osazené botkou z přírodní pryže potažené černou kůží. Pažba je přímá, s minimálním lomením a vyhnutím, aby svým tvarem napomáhala zvládání zpětného rázu. Celý povrch s výjimkou těla závěru je sytě černý, leštěný do vysokého lesku.
Výzdoba je střídmá. Základním motivem je stopa kaferského buvola, která se opakuje na více místech. Jeden zlatě intarzovaný otisk zdobí kuličku rukojeti, jeden otisk je na obou stranách příčného ztužidla pažby a jeden je na krytce penálku v pistolové rukojeti.
Ústřední částí výzdoby motivem je ruční rytina hlavy kaferského buvola na dně nábojové schránky. Nad ní je zlatě intarzované číslo zbraně (například 6 ze 12) a logo dvojitého R. Pod hlavou je opět zlatě intarzovaný nápis Dagga Boy a pod ním ráže .416 Rigby.
Knoflík na pistolové rukojeti skrývá dutinu na záložní náboj nebo jiné příslušenství a je opět černý. Na lučíku je z vnější strany zlatě vyvedené sériové číslo zbraně. Na pravé straně křidélka pojistky je zlaté písmeno F, viditelné při odjištění (křidélko směřuje doleva).
Zbraň se dodává s koženým nosným řemenem, v uzamykatelném koženém kufru označeném raženým logem dvojitého R, sériovým číslem zbraně a nápisem Dagga Boy. Kufr je uvnitř rozčleněn na přihrádky a vyložený modrým sametem.
S kulovnicí se dodává ještě nůž typu bowie s 22,5 cm dlouhou čepelí a koženou pochvou, zdobenou raženým dvojitým R, číslem zbraně a nápisem Dagga Boy. Sadu doplňuje brožura Dagga Boy s kompilací příběhů přihlášených do soutěže, podepsaná Marcem Newtonem.



Cena zbraně je 22 500 GBP, tj asi 630 000 Kč. Je to snobské? Je to drahé? Je. Ale současně je to krásné a nostalgicky romantické, úžasná pocta prý nejnebezpečnějšímu zvířeti z velké pětky, které si dodnes dokázalo udržet svůj prostor k životu.
 
Ing. Martin HELEBRANT