„Problémy se blíží!“ je téměř standardní věta, kterou používají psovodi v regionech, které se postupně osidlují vlky nebo jsou již vlky obsazené. To znamená, že přijde okamžik, který je v každém aktivním týmu nevyhnutelný: kontakt s velkým predátorem. Většina lidí přemýšlí o tom, co se v tom případě stane a jak se lze vyhnout eskalaci. Někteří psovodi již tuto zkušenost mají. Faktem je, že když půjde do tuhého, nikdo se nebude dívat, jak jeho pes skončí jako vlčí kořist…
První nepřímé kontakty se datují již několik let zpátky. Při dosledech psovod občas narazí na stržené kusy nebo jejich pozůstatky, které vlk po sobě zanechal. „Posouzení důkazů na místě činu“ a chování psů ponechá jen malý prostor pro pochybnosti o tom, kdo zvěř ulovil. Když byl vlk ještě relativně vzácný, na stopě postřelené zvěře pracovali psi mnohem opatrněji. Jak se počet vlků a dosledů v oblastech s vlky zvyšoval, bylo to pro psy stále normálnější. Chování samozřejmě závisí na povaze psa. Někteří mohou dokonce odmítnout pracovat a jen velmi málo z nich nevykazuje žádnou reakci.
Kromě zpočátku opatrnějšího chování při dosledu je stále patrné časté značkování psů na stopě. Vlci totiž pravidelně značkují, a to to povzbuzuje barváře, aby dělali totéž. Každý pes, ale i psovod, dobře ví, že tvrzení „předtím jsme na barvu žádného psa nenasadili“ bývá lež. Kromě toho jsou všechny znaky, které vlk zanechá, jednoduše nalezeny a pes se je nepokouší sebrat jako obvykle. Vlčí trus je jedním z jasných znaků přítomnosti vlků v oblasti. A samozřejmě každý vlčí trus je intenzivně psem prozkoumán, zatímco trusu jiných divokých zvířat pes vyvěnuje jen malou pozornost.
Každý pozorný psovod by měl být schopen znát svého psa natolik, aby mohl posoudit, zda je vlk poblíž. Přítomnost vlka však nebrání utvrzenému psovi pokračovat po pobarvené stopě - jen to trvá trochu déle. Zřejmě si naši čtyřnozí přátelé na vlka tak zvykají, že ani jejich hledání v oblastech s přítomností vlků už není pro barváře, kteří nejsou nijak zvlášť ostří, problém.
Po intenzivních diskuzích mezi německými vůdci barvářů, kterých se tato „situace“, která vlastně již není zcela nová, dotýká, se dospělo k následujícímu závěru: vůdci barvářů jsou ochotni pracovat ve vlčích oblastech. Bez jejich práce by byl zodpovědný lov spárkaté zvěře ve vlčích oblastech nepředstavitelný. Zásada „vlci to vyřeší tím, že postřelený kus dosledují“ by měla být jednomyslně odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že před zahájení dosledu musíte dodržet obvyklou čekací dobu, než kus oslabí kus, případně někam zalehne, je vždy možné, ale i velice pravděpodobné, že vlk, pokud je v oblasti, již zahájil vlastní dosled a byl úspěšný. Proto je důležité se ujistit, že psi se na dosled vypouštějí pouze tehdy, když v blízkosti rozhodně nejsou žádní vlci. Zkušení barváři často spolehlivě indikují, kdy chtějí být vypuštěni, i když vůdce ještě kus nevidí. Vypuštění psa z řemene je často jediná možnost, jak kus zastavit a následně dostřelit. Tomu je však třeba se rozhodně vyhnout v oblastech s vlčí smečkou nebo tam, kde jsou aktuálně pozorováni vlci nebo znaky pobytu vlků! Pokud lze tuto situaci očekávat (např. při střelách na běh), je třeba použít několik střelců na předstupu.
Informaci o přítomnosti vlka je samozřejmě nutné vždy před pátráním sdělit psovodovi. Vlci, kteří jsou přímo spatřeni účastníky dosledu, by měli být také okamžitě hlášeni psovodovi. V případě pochybností by měl být vždy dosled přerušen. Při dodržení těchto pravidel by měla být rizika pro barváře minimalizována, ale vyloučit je zcela nelze.