V jedné vcelku nenápadné uličce v Sedlčanech snadno přehlédnete nevelkou výlohu a skromný reklamní poutač. Vystoupáte-li ale po pár schůdcích, čeká na vás za dveřmi království nožů, sympatický útulný krámek s osvětlenými vitrínami plnými rozličnými tvary převážně mysliveckých nožů. Jste v království nožířském, kterému vládne mistr
nožíř Jaromír Bareš. Zastavil jsem se tu na pár slov nad dobrou kávou…
Já vlastně ani nevím, jak daleko do historie sahají kořeny nožířství v Sedlčanech a jak jste se vy osobně dostal k nožířině…
Tatínek se začal učit nožířem ještě za první republiky u firmy Rebec. S panem Rebcem, který byl za první republiky vlastně zakladatelem nožířství
zde v Sedlčanech, spolu kamarádil i. Po převratu vzniklo KDS, toto družstvo zakládali lidé, kteří byli vyučení u firmy Rebec a pro které, stejně tak jako pro mého otce, byla nožířina nejen prací, ale hlavně koníčkem.
U mne to bylo trochu něco jiného, nejprve jsem pracoval ve válcovnách SONP Kladno, pak jsem šel učit na učňák, ale stejně mne to stále táhlo k nožířině. Dělal jsem v KDS mistra, potom vedoucího provozu a po revoluci jsem si hned udělal živnostenský list. Řekl jsem si, že nemám zapotřebí mít pod sebou 130 lidí a dohadovat se s nimi, zespoda byl tlak, shora byl tlak, to nemělo cenu. Od roku 1994 jsem z podniku odešel a šel do soukroma.
Zpočátku jsem dělal ještě s otcem, do jeho osmdesátky pracoval nadšeně a intenzivně jako dvacetiletý kluk. Kolikrát to byla opravdu těžká práce, protože jsme
nedělali jen lovecké nože, ale také řeznické nože a nože do kutrů. To jsou velké mašiny a nože v kutrech byly ve spoustě masokombinátů v celé republice od nás. A protože bylo práce hodně, začal s námi dělat i můj bratr, který je vyučený kuchař. Poté, co otec odešel, jsme zůstali na práci jen my dva s bratrem. V jednom by to nešlo dělat.
Sortiment se samozřejmě časem mění, ale základ je v podstatě stále totožný a z hlediska mysliveckých nožů stále vyrábíme ty klasické rebčáky, pozůstatek firmy z první republiky, to, co se vyrábělo před osmdesáti lety, to vlastně vyrábíme stále.
Kdy vy sám osobně jste si vyrobil svůj vlastní první nůž?
To bylo někdy v pubertě. Bydleli jsme v činžáku, a ve sklepě měl tatínek dílničku, pro chlapy kamarády a myslivce tam vyráběl svoje rebčáky. Takže jsme tak trochu pokračovatelé staré dobré tradice. Ještě něco dělal Bedřich Zamrazil na Vysokém Chlumci a chvíli zkoušel sériovější výrobu nožů Josef Pajl, který později přešel k individuální výrobě zakázkových nožů.
Za ta léta jste získal kvanta poznatků a zkušeností, můžete tedy stručně popsat vývoj z hlediska používaných materiálů? Jak se doba v tomto pohledu změnila a mění?
Dříve byli myslivci zvyklí na nože z uhlíkaté oceli. Tato ocel sice rezne, ale drží ostří. Nože to byly ale výborné, byly to totiž materiály, které se vyráběly v Poldovce, kde nejenže byly materiály k dispozici, ale také tam byli špičkoví pracovníci, kteří kvalitu uměli vyrobit a udržet. Kromě toho se tam dělala i kalitelná nerez ocel. Byla kvalitní, pod označením AK5, říkalo se jí chirurgická ocel.
Pak přišla ocel označená jako AK9, to byla špičková ocel, která měla 0,9 % uhlíku a byla plně porovnatelná s materiály jako ATS34 a podobné. Ale bohužel Kladno lehlo, ať to bylo s úmyslem nebo bez úmyslu, a materiály se musely začít dovážet, chvíli sice byly oceli z Vítkovic, ale ani ty už dávno nejsou k dispozici. Všechno je z dovozu.
Jeden čas se říkalo, že na Ostravsku vznikne minihuť, kde budou schopni udělat třeba jen tunu speciální oceli, která se rozválcuje na špičkové materiály, ale byly to jen pohádky, nic takového není. Kdybyste si dneska chtěl objednat třeba 500 kg kvalitního materiálu a nechat si odlít podle svého požadavku, tak u nás nic takového nepoptáte, nebude vůbec zájem.
Odkud se tedy dnes dováží kvalitní ocel na nože?
Vzhledem k tomu, že děláme ještě pořád kutrové nože, kde není potřeba nějaká extra kvalita a dosahuje se tvrdosti 52 až 54 HRC, nože se točí ve vysokých otáčkách a kdyby praskly, tak tvrdý materiál nože by poničil mísu, dovážíme materiály, které nahrazují naší bývalou AK5. Dnes mají označení 1.4034 nebo 1.4116 a vyrábí se v Polsku, v Rakousku, v Německu, v Itálii, měli jsme materiál i ze Španělska anebo Francie. Dokonce momentálně tu máme i ocel z Indie.
Tento materiál má 0,5 nebo 0,6 % uhlíku, kalí se na tvrdost 56 až 57 HRC a na nože pro běžné použití naprosto postačuje. Mnozí chlapi i mezi myslivci jsou spokojení, nože se lehce brousí a snadno si každý může ostří obtáhnout.
Takže vlastně taková běžná použitelná ocel i pro laiky. Ale pak jistě přišly i další kvalitnější materiály?
Samozřejmě se vývoj nezastavil, z těch špičkových ocelí přišla ATS34, což byla japonská ocel dělaná klasickou technologií s 1 % uhlíku a 15% chromu. Dělal jsem z ní taky, ocel sama o sobě by nebyla drahá, ale bohužel někdy vystřelila cena příliš díky překupníkům.
Potom se používal hodně materiál 12C27 Sandrik, to byl švédský materiál, který se dal lehce sehnat a
který se kalil na 58 HRC, něco mezi AK5 a AK9. Tenkrát byla běžně k sehnání velice kvalitní ocel 440C.
My jsme ale dělali stále převážně z AK5 a z AK9. My jsme hlavně dělali pro normální lidi, takže převážně z AK5, když chtěl někdo něco lepšího, tak to byla AK9. Když se v Poldovce tavila poslední tavba AK9, objednali jsme si jen 50 kg, kdybychom tušili vývoj, tak bychom si vzali minimálně 300 kg.
Potom se objevoval kromě ATS nově materiál N690 Bohler, to byl materiál od rakouské firmy, která je dneska spřažená s Udeholmem. Z oceli N690 děláme pracovní nože, zpracovává se na 59 HRC, s touto ocelí jsou chlapi také velmi spokojení a tato ocel nepraská.
Asi před patnácti lety se začala objevovat ocel vyrobená technologií práškové metalurgie. Nejprve RWL34 a poté Elmax.
Momentálně nejvíce nožů pro myslivce vyrábíme z Elmaxu, je tu sice limit cenový, materiál je dražší a opracování je složitější, materiál je velmi houževnatý a i tepelné zpracování se dělá jinak.
To tepelné zpracování si děláte s bratrem sami?
Ano, to bylo první, když jsme šli do soukroma s otcem že jsme si pořídili pec. Materiál si můžete koupit sebelepší, ale tepelné zpracování dá teprve ty potřebné vlastnosti. Musíte mít zkalibrovanou pec, aby teplota nelítala. Musíte stále hlídat teplotu kalibrovaným měřákem, věnovat se tomuto základu. Ale jakmile se to naučíte a máte dostatečné vybavení, trpělivost a pečlivost, tak máte i materiálový základ nožířského fungování.
A co damašková ocel?
Tu nekovu, i když mě to k ní táhlo kolikrát, ale táta nikdy nechtěl výheň a kovárnu. Ale já bych ani na to neměl čas, když dělám z damašku, tak ho nakupuji, damašek, který je kovaný klasickým způsobem přeplátováním a svařováním. Do damašku se pustilo spousta nožířů a ne všichni ho dělají dobře. Navíc damašek je obecně náročný na údržbu.
V současné době se používá nejčastěji damašek nerezový (Damasteel), vyrobený práškovou metalurgií. Je krásný, ale velice drahý.
Pojďme ale ke konstrukci nožů? Jak ta se postupně vyvíjela?
Já jsem také jako asi většina nožířů nejprve inklinoval k výrobě jen pevných nožů. Za prvé je to jednodušší, tak začíná plno nožířů, a hlavně na údržbu lehčí, tady se vám nepokazí žádná mechanická součást nože, snad jen ostří se může vyštípnout. Dnes udělá mladý kluk pevný nůž a hned je z něj nožíř, ale kdyby měl nabrousit nůžky, tak to ani náhodou.
Když děláte nože zavírací, tak to už je spoustu součástek, hlavně náchylná k chybě jsou pera, ta jsou kámen úrazu. Navíc když máme zlikvidovanou Poldovku a Vítkovice, tak se nemáte na koho obrátit. My bychom potřebovali materiál na pera, který je nízkouhlíkový, ale kalitelný, aby se dal tepelně připravit tak, aby měl 47 až 48 HRC a aby to byla pružina, navíc nerez. My pera děláme z normálního materiálu 1.4034 tím, že zakalíme normálně a materiál se pak musí přepustit, aby tvrdost klesla a pero bylo houževnaté. Ale i tak se nám stává, že pero praská, hlavně u pilky.
Když jsme u těch zavíráků, jaké jsou vaše oblíbené pojistky?
Děláme zadní pojistku, klasický backlock. Myslel jsem, že se pustím i do otevírání jedním prstem, ale když jsem viděl, že se do toho pustila spousta nožířů, tak jsem od záměru ustoupil. A nechtěl jsem hlavně dělat to, co někteří také zkusili, nakoupila se spousta čínských nožíků za 50 Kč, udělala se čepel, dala dobrá střenka, mechanika byla hotová, nůž za 50 Kč pak stál 5000 Kč. To byl jednoduchý výdělek, ale to jsem nikdy dělat nechtěl.
Vaším žádaným výrobkem jsou otáčecí nože, pravda trochu neobvyklá konstrukce, nejsou to ani nože zrovna levné, ale stále více získávají na oblibě. Jak jste na tuto konstrukci přišel a kde se vzala inspirace?
Já jsem na tuto mechaniku nepřišel, ale mohu se pochlubit, že se mi to podařilo výrobně zvládnout, výroba je totiž poměrně náročná na přesnost. Máte dvě polohy čepele a podmínkou je, že když se čepel otočí, musí zapadnou vše na desetinu milimetru tam, kam má. A kdo mě na to přivedl? Dělám nože pro spoustu lidí a jeden z nich žije už třicet let na Aljašce s Eskymačkou a sem do Čech jezdí za maminkou. Už jsem mu dělal dost nožů. A po jedné návštěvě a diskuzi nad noži mi poslal mailem fotku otočného nože, kterému tam u nich říkají Swing. Byl ve dřevě, a protože na americkém severu nepoužívají pilky, na jedné straně byl párák. Přemluvil mne, abych mu několik takových nožů udělal. A když už jsem si rozmyslel jak na výrobu a nože mu vyrobil, zkusil jsem několik nožů s pilkou pro naše myslivce. Sám jsem byl překvapen jejich zájmem, a tak se staly otočné nože stálou součástí mé nabídky.
Po pravdě jsem moc nevěřil v úspěch, poněkud vyšší cena odpovídá náročnosti výroby a kvalitě materiálu, nože se ale prodávají dobře. I tak ale musím nabízet i jiné typy nožů a v jiných cenových relacích, každému navíc otočný nůž nemusí vyhovovat, každý zákazník má jiné priority.
A materiály na střenky a rukojeti?
Myslivci jsou všichni blázni do parohů, tak na většině nožů dělám paroh, jinak se samozřejmě dá použít v podstatě cokoliv, co si kdo vzpomene, ale já na individuální zakázku v podstatě nože nedělám. Dnes totiž není otázka, co se kde dá sehnat, seženete neskutečné množství exotických nebo pouštních dřev, mamutovinu, zuby, nové moderní materiály, nabídka je skutečně široká, otázkou je spíše cenová dostupnost. Mnoho materiálů je krásných, ale drahých, tyto materiály ale využijí spíše výrobci individuálně tvořených nebo umělecky pojatých nožů, než nožů užitkových na každodenní praktické používání.
Parohové střenky si sami řežeme a brousíme, nejhorší je, když přijde myslivec a donese nějaké staré parůžky, kolikrát jsou vevnitř shnilé, žluté, někdy i nabarvené. Musíme používat jen kvalitní vybrané parohy.
Není problém sehnat parohy?
Parohů je spousta, například v Domažlicích je firma Ryšavý, jsme spolu v kontaktu už třicet let, vykupují paroží z celé Evropy, mohu si tam dojet vybrat v hale, kde je možná třicet tun parohů. Dokonce jsme už v tak dobrém kontaktu, že mohu zavolat, že potřebuji paroží na konkrétní domluvené číslo střenky a oni mi připraví polotovar. Důležité je totiž to, aby byl pár střenek z jednoho paroží, tedy stejná kvalita. Navíc musí být paroh stejné barvy a mít vysokou kost, ne jako někde jinde, kdy máte pár střenek, ale každá polovina je z paroží jiného jelena.
Když k vám přijde myslivec nebo zákazník obecně a chce nějaký speciální tvar nože nebo provedení nože, jak se s tím často setkáváte?
Ano, setkávám se s takovými požadavky, ale vzhledem k tomu, že práce je hodně a snažím se vytvořit dostatečně širokou nabídku, nejlepší je, když si zájemce vybere v naší prodejně ze stálé nabídky. Máme v nabídce asi čtyři desítky různých nožů, ročně se prodají stovky nožů, a tak je zakázková výroba spíše něco extra, když se domluvím se zákazníkem. Někdy to je i docela fajn, protože mě to donutí k přemýšlení, jak přistoupit k výrobě trochu jinak, někdy se v nápadu zákazníka objeví inspirace pro inovaci nebo doplnění sortimentu. Například už nějakou dobu mám v nabídce nože norského severského typu a k nim mne vlastně přivedl zákazník z vesnice nedaleko od Sedlčan, který si jich už vícero objednal a tyto nože se nakonec i dobře prodávají i jiným zákazníkům.
A co když chce někdo zdobený nůž?
Tak mám známé rytce, nejvíc spolupracuji s Jardou Čechem v Novém Městě na Moravě nebo s Karlem Boreckým u Brna, kdykoliv mi vyhoví, pokud mám požadavek na rytí, já sám rytiny nedělám. Mám ryté zdobené nože spíše jako doplněk a zpestření nabídky. A pokud dám někdy nějaký rytý nůž na výstavu nebo na prodej, vždy musí být na certifikátu uvedené jméno rytce.
Co za tu dobu, co fungujete, a je to už pěkná řádka let, jste určitě měl nějaký zajímavý požadavek…
Něco by se v minulosti našlo. Například jedna paní z Příbrami nechala pro manžela na nůž vyrýt těžní věž. Moc hezká práce byla pro jednoho karbaníka, na pevném noži na poměrně masívním kování byly zobrazeny věrně a plasticky hrací karty. Anebo jsem dělal pro jeden motorkářský klub stejně vypadající dýky, které se mi sice moc nelíbily, ale objednali si jich větší sérii a dobře zaplatili.
Kde všude ve světě se vaše nože ocitly?
To asi všude, stoprocentně ve Státech, Aljaška, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, asi skoro všude po Evropě. A protože jsem nechával dělat i rytiny v čínských znacích, tak jsou moje nože asi i v Číně, nože ode mne odebírá i majitel více obchodů po Evropě.
Z pohledu mistra nožířského, jak se vůbec čeští myslivci umí chovat k nožům a jak je umí brousit a udržovat?
Jo, tak to je dobrá otázka, na kterou ale není jednoduchá odpověď. Stane se mi, že přijde člověk a řekne mi, že nožem zpracoval přes sto kusů zvěře, má nůž ve slušném stavu, dobře nabroušený, funguje mu péro u pilky, a hlavně je vidět, že udržuje nůž v čistotě.
A pak je taky zákazník, který si koupí nůž, za 14 dní přijde že mu prasklo péro anebo při vyvrhování srnčího si udělal na ostří zub. Je to ale o neumění s nožem zacházet a nedostatku síly, protože pak páčí nůž do strany hlavně když otevírají u zvěře zámek. A o čistotě ani nemluvě. Mnohdy při opravách hlavně zavíracích nožů najdete tolik letitých nečistot, že se vám až zvedá žaludek. Dobře vyčistit zavírák moc myslivců neumí.
Další úskalí je v tom, že někteří lidé mají problém s tvrdým materiálem ho obtahovat, protože oni nebrousí. Ostří brousíme my, vy ho musíte jen obtáhnout, musí to být kolem 30 stupňů, aby ostří znovu řezalo, ale někteří lidé to neumí. Ono jde ostří udělat i na normálním brousku, když je brousek měkčí, odsýpá a práší, tak to jde krásně udělat, pokud ale klouže, tak s tím nehnete. Na takové ostření jsou diamantové ocílky a brousky, to je potom bez problémů.
Spousta lidí třeba na výstavách se na broušení ptá, když jsme v Lysé na výstavě, tak tam máme jak ocílku, tak klasický brousek, tak jim vše ukážu. Někdo přijde a řekne, já mám nůž tupý, tak mu ho nabrousím a on pak kouká jako blázen, že to jde takto jednoduše udělat. Musí ale člověk mít správný tah a zachovat úhel.
A vůbec nejhorší je, když si koupí jednoduchou brusku na stůl někde v hobbymarketu a pak si na ní brousí nůž, to většinou dopadne hodně tristně.
Jako zkušený nožíř a výrobce nožů, jak vy vidíte porovnání českých nožířů s okolním světem? Dělají se nožířské výstavy, člověk tam vidí haldu jmen a nožů. Jsme v porovnání s okolním světem špička nebo jsme jen porovnatelní?
Myslím, že jsme špička, nožířina je velmi rozšířená a na výstavách je spousta nových mladých kluků, z nichž někteří jsou opravdu moc dobří. Ano, jsou takoví, kteří vyrobí jeden nůž a hned se pasují na nožíře, ale ne nadarmo se nožířina učila tři roky. To jsou nejenom nože, ale také nůžky, nože do masostrojků, nože do kuchyně, řeznické, lovecké, chirurgické, různé řemeslné nože, vždyť jen kolik je druhů zahradnických nožů. Ale málokdo dělá zavírací nože, to už je vyšší škola nožířiny.
Já jsem byl vychovaný, dělej nože pro normální lidi a praktické, aby řezaly. Já za každým nožem vidím nástroj, který má řezat a ne obrázek, který je do vitríny. Důležité je totiž řemeslo, které splňuje nějaký praktický účel. A proto já mám nejradši nůž, ze kterého mají lidi radost a když mi ho pochválí za to, že nejen dobře sedne do ruky, ale hlavně dobře slouží.
Ano, i já se přiznám, že mi nože mistra Bareše dlouhé roky dobře slouží. Rozhovor proběhl právě při návštěvě, kdy jsem slíbil dovézt nůž dobrému kamarádovi. Případní zájemci mají příležitost navštívit stánek Nožířství Bareš na nadcházející výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem a já si troufám tvrdit, že určitě bude co na výběr.
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA