ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Jadrné krmivo – startér úspěšné výživy?

Myslivost 1/2024, str. 22  Martin Mohelský
Snad jsem měl příspěvek pojmenovat „Fyziologie příjmu a využití jadrných i objemných krmiv“, ale to by nikoho nebavilo. Ale, ať se nám to líbí nebo ne, hlavní procesy v těle zvěře by myslivec měl znát. Už jen proto, že Vývojová a konstrukční kancelář přírody dostala za patent „Přežvýkavci“ řadu vyznamenání a čestných uznání. Je to jeden ze základních principů života na Zemi.
Nejdůležitějším konstrukčním funkčním prvkem trávicí soustavy přežvýkavců je tlaková a fermentační nádoba, bachor. V něm probíhá jedinečný proces – fermentace, během kterého trávicí enzymy obrovské spousty nepatrných živočichů rozkládají vlákninu rostlinné neboli zelené hmoty a z neplnohodnotné rostlinné bílkoviny staví plnohodnotnou bílkovinu svých těl.
Mikroflóra dokáže syntetizovat esenciální aminokyseliny, což vyšší organizmy neumí – a bez nich není bílkovina plnohodnotná. Neboli, pokud vyšší organizmy, třeba člověk vegan, odmítá živočišnou bílkovinu, pak jeho tělu bude vždy něco chybět. Luštěniny to z větší části nahrazují, ale skutečně jen z větší části.   
 
Samotný popis celé fermentace není zrovna jednoduchý, a tak si odpustím zatahovat čtenáře do jemnějších a složitějších nuancí. Co se týká identifikace oněch nepatrných živočichů neboli mikroflóry, začněme s informací, že jejich tam skutečně hodně z hlediska počtu i druhů.
Jednoznačnou množstevní i funkční převahu mají bakterie, velikost mezi 0,3 – 50 µm, v 1 gramu bachorové tekutiny jich je 1010–1011. Fermentují většinu substrátů, které do bachoru přicházejí.
V populaci vedou bakterie vytvářející metan. Tím se zapojují do redukce oxidu uhličitého. Tomu říkáme redox potenciál a mimochodem, tento proces mimo jiné vyvazuje některé toxiny, například rezidua pesticidů.
Jinými slovy, bachorová mikroflóra kromě jiného pracuje s vodíkem. „…vodík produkující bakterie patřící mezi nejefektivnější konvertory energie v bachoru, mají tím vytvořeny podmínky k optimální činnosti…“ (Bachor a jeho tajemství, L. Drevjany, kapitola z publikace Holštýnský svět).
Tuhle nečekanou složitost uzavřeme tím, že právě takový typ bakterií je zmíněným procesem posilován k produkci mikrobiálního proteinu. To je bílkovinná hmota, pozůstávající z těl veškeré mikroflóry, která na konci fermentace spolu s přeměněnou rostlinnou hmotou tvoří skutečnou potravu přežvýkavců.
Neboli - jelen, daněk nebo srnec se neživí „trávou“, ale výsledným produktem fermentačního produktu bachoru. Trávou se živí mikroflóra. Kdyby existoval obor biofilosofie, hned bych přispěl úvahou: Jak geniální symbióza, dva tak rozdílné organizmy si poskytují navzájem potravu, životní prostředí včetně jeho regulace a nájemní prostory k životu, reprodukci a práci – nebo snad k podnikání? 

IMG_4440_Miloslav_Kratochvil.jpg
 
Ale vraťme se do bachoru a drobným pracantům. Druhou dominantní skupinou jsou prvoci, jejich počet se pohybuje mezi 105 – 106, jsou větší než bakterie a tvoří až polovinu mikrobiální hmoty. jejich energetickým zdrojem jsou většinově rozpustné cukry nebo škrobem bohaté podíly krmné dávky. Na trávení celulózy mají jen malý podíl.
Třetí významnou skupinu tvoří anaerobní houby, které se podílejí na rozkladu celulózy. Vzhledem k tomu, že u naší zvěře tvoří většinový podíl potravy objemné krmivo, představují asi 8 % celkové mikrobiální hmoty, v počtu zhruba 103 jedinců.
 
V bachoru můžeme rozlišit několik prostředí. V tekutém se volně žijící organismy živí rozpustnými uhlohydráty a bílkovinami, je jich zhruba čtvrtina.
Na pevných částech nerozpustného obsahu, což je ještě nerozložená vláknina a bílkovinné součásti je přichyceno asi 70 % mikrobiálních organizmů.
Poslední část, zhruba 5 %, je přichycena k povrchu bachorové stěny. Význam této skutečnosti spočívá v tom, že přichycené organizmy se tak brání posunu do čepce, další částí trávicího traktu (občas nazývané v komplexu s bachorem a knihou „složitý žaludek“), přičemž „pravým žaludkem“ míníme slez. Ten už svou funkcí, anatomickou stavbou i enzymatickou aktivitou plně odpovídá žaludku (našemu), jak jej známe my lidé.
Přichycená část mikroflóry symbolizuje neměnnost složení mikroflóry a je i ve skutečnosti generací zajišťující stálost celé složité populace. Pokud by do čepce a slezu průběžně přecházela s krmivem i převážná část populace mikroflóry, pak by jedinečný proces fermentace krmiva nemohl plně fungovat.
S velkým zjednodušením vidíme náznak organizace mikroflóry předžaludků. Připojme ještě známý fakt, že zvěř při pastvě relativně rychle přijme objemné krmivo a uloží do bachoru, aniž by jej příliš rozmělnila a proslinila. Pak se v klidu a úkrytu pozřené krmivo vrací do ústní dutiny, je prosliněno a většina podílu podstatně rozmělněna a homogenizována, a následně vrácena do bachoru k fermentačnímu zpracování.
Hrubší a tvrdší části, většinou kůra, zdřevnatělé stonky trav, slámy či pozdě sklizeného sena, jsou ve složitých žaludcích separovány a několikrát vráceny mezi čepcem a knihou, něco jako reklamace. Nakonec jsou upraveny, aby mohly, třebas i méně využity, projít celým trávicím traktem. Až na plně zdřevnatělé podíly z něj fermentační proces vytěží jen malou část energie.
 
Tady už můžeme naznačit fungování a přizpůsobení populace mikroflóry. S koncem léta a průběhem podzimu ubývá šťavnatých a mladých porostů, v zelené hmotě je postupně víc a víc vlákniny s vyšším stupněm zdřevnatění (lignifikace). A mikroflóra se postupně mění ve prospěch těch složek, které na tomto substrátu dokáží prosperovat, naopak ubývá „nezaměstnaných“ pro které jsou typickým prostředím snadno rozpustné cukry a bílkoviny, charakteristické pro mladou zelenou hmotu.
Dovolím si doplnit, že v přirozeném prostředí se nemůže „z ničeho nic“ objevit mladý porost. Naopak, pastva stále stárne, ve složkách mikroflóry se silněji prosazují a prominují na tento typ hmoty adaptované druhy bakterií, nálevníků a hub.
 
Připomeňme si ještě pro úplnost druhou část procesu, tedy výsledek a zisk. Produktem fermentace vlákniny, cukrů a škrobů jsou těkavé mastné kyseliny (TKM). V množství produkce vede k. octová, dále k. máselná, izomáselná, valerová, pak v nepatrném množství další.  
TKM jsou přes stěnu bachoru vstřebány do sítě vlásečnic. Jejich odsun je podstatný pro udržení stálého prostředí (kyselosti neboli pH). Každá z nich je specificky využívána k tvorbě tuků, glukózy i přímou spotřebu energie.
Protože to můžeme ovlivnit jen částečně a stejné je to s využitím jednotlivým krmiv k produkci jednotlivých druhů TKM, přenecháme tyto možnosti chovatelům dojených vysokoprodukčních plemen skotu. My vystačíme s konstatováním, opět zjednodušeným, že regulace poměrů v bachoru udrží přiměřený optimální poměr jednotlivých TKM.
 
Jiná situace je s produkcí kyseliny mléčné. Je to nežádoucí organická kyselina, která rychle a silně zvyšuje kyselost bachorového prostředí. K její syntéze dochází hlavně tehdy, je-li do krmné dávky najednou zařazeno větší množství obilných produktů. V krajních případech může tvořit 50 až 90 % celkového obsahu kyselin. Pokud je velké množství kyseliny mléčné vstřebáno do krve, dochází k systémové acidóze, zvěř přestává žrát a trpí řadou poruch orgánů. Pokud kys. mléčná ovlivní „jen“ pH bachorového obsahu, poruší rovnováhu mikroflóry neboli sníží účinnost fermentačních procesů a ve střevech povzbudí na podobnou příležitost čekající dosud víceméně neškodné spory patogenní mikroflóry. Ty se pohotově pomnoží a jejich toxiny působí průjmy, opět poruch řady orgánů, jako typické se vždy uvádí narušení spojení paznehtní kosti a paznehtů, správně spárků. Veterináři a poučení chovatelé mluví o laminitidě. Ví, že lehčím příznakem je kulhání, horším sezutí spárků. Brr…
Solné lizy mají naprosto nezastupitelnou úlohu v prevenci potlačení (adsorpci, navázání) kyseliny mléčné. Sodík je metabolizmem využit ke stavbě sody, která přirozeně a fyziologicky vyvazuje či neutralizuje kyselinu mléčnou. Ovšem jen do určité úrovně, která není pro případ nepravidelného či nárazového nakrmení obilnými produkty dostatečná.  
 
Trávení bílkovin
 
Proces fermentace je v době mimo vegetaci pomalejší, méně účinný, na základě menší nabídky krmiva dochází k postupnému zmenšení sliznice předžaludků i jejího povrchu a tím i k redukci populace mikroflóry.
Zvěř se plně přizpůsobuje zimnímu období. A ještě chvíli zůstaneme v ryze přírodním modelu. Po chladném podzimu s přiměřenou intenzitou srážek přichází klasická zima. V březnu se pomalu otepluje, ale do jara s vegetací je ještě předaleko. První porosty raných krmných plodin, třeba zelené žito, se sklízely až v první dekádě května, ale přírodní vegetace se prvními lístky zelenala o měsíc až dva dřív. Zvěř je postupně spásala, a tak se jí mezi měsíci březnem a dubnem do bachoru dostávalo krmivo s lehce rozpustnými cukry a velmi mladou bílkovinou. Hlavně v počátcích v nepatrném množství a stále s podílem zbytků staré vegetace. Dost času i vhodné podmínky na postupnou adaptaci na plnou pastvu mladou zelenou hmotou o měsíc později. A nezaměstnanými se v bachoru stává část populace, která zpracovává z módy vycházející zimní příležitostné zbytky staré vegetace, větviček, kůry…
Kapacita bachoru i mikroflóra se obnovuje a adaptuje na počátek vegetace. Na rozvoj potravních příležitostí navazuje, byť s malým předstihem, parožení jelenů, později daňků. Gravidita samic se posouvá do vysokých nároků rostoucího plodu.
 
Bílkoviny zelené hmoty, ba ani občas přijímané zanedbatelné množství živočišných bílkovin, nemají na přímé zásobení organizmu přežvýkavců vliv. Základním úkolem, určeným mikroflóře kromě syntézy TKM, je její reprodukce. Tato „hmota“ je mikrobiální, tedy živočišný protein vysoké biologické hodnoty s plnohodnotným spektrem esenciálních aminokyselin (EAK). Je velmi blízký složení masa nebo mléka. V organizmu přežvýkavců jsou EAK hlavním zdrojem těchto produktů, včetně potřeb regenerace organizmu.  
Jen ve zkratce - rostlinná bílkovina je rozložena na čpavek a další základní složky, až na dusík. Ten je pak mikroflórou přímo využíván jako živina. Při fyziologickém prostředí, tj. pH. 6,5 je čpavek, který nebyl využit mikroflórou, efektivně odváděn přes stěnu bachoru do systému krevních vlásečnic a detoxikován v játrech. Pokud pH v bachoru významně poklesne, jeho odvod se zastaví a pokud se dále uvolňuje, třeba z nadbytku velmi mladé zelené hmoty (typicky zimní porost ozimé řepky, popř. obilovin), dochází k toxickému vývoji neboli alkalóze.
 
Ale tak úplně jednoduché to není, lépe řečeno, dnes už ne. S trávou jako představitelem přirozené pastvy je potíž. Už dávno zmizely evropské původní louky a pastviny, v jiných částech světa savany, pampy, prérie, tundry…, porosty s nekonečnou botanickou pestrostí a přirozenou výnosností i komplexem potřebných živin. A člověk, viník či způsobitel, musí zakládat porosty, které hospodářská zvířata nakrmí. Ať už pastvou, nebo prostřednictvím mechanizace a ve stájích.
Se zvěří je to stejné, jen nemoudře spoléháme na to, že se uživí na posledních zbytcích přírody a velice se pohoršujeme, když nám ujídá z našich polí, okusuje dřeviny, přiživuje se na loukách a pastvinách krav, koní a ovcí.

krmeliste-obili-zima-Vaclav-Priban-d7_5228-1.jpg
 
A co tedy můžeme udělat nejlepšího pro přikrmování zvěře a čemu se naopak vyhnout?
 
Základem plnohodnotné výživy zvěře je kvalitní objem, ve které jednoznačně vede přirozený travní porost s příměsí širokolistých bylin. Zvěř si jej doplní listy, pupeny, tedy i vegetací dřevin s vyšším podílem tvrdší (více zdřevnatělé) vlákniny. Podstatné je, že delší částice přijaté pastvy stimulují receptory ve stěně bachoru k zahájení přežvykování (ruminačního) procesu. 
Zárukou přiměřeně vyhovující dietetiky je stálost krmiva a pozvolnost změn, což může reprezentovat i jinak nevhodné či nebezpečné krmivo. Pokud – zejména srnčí zvěř – postupně konzumuje porost pšenice, její mikroflóra si přivyká na postupný nástup a zvyšování podílu škrobu, dokonce se vyrovná i s lepkem.
Horší je to s porostem řepky. Zelená hmota s vysokým obsahem cukru a mladé, velmi snadno rozložitelné bílkoviny + dusitany z většinou intenzivního hnojení dusíkatými hnojivy. Navíc nedostatek vlákniny, který zhoršuje dietetiku i neposkytuje dostatek energie ke kompenzaci bílkovin.
Neboli, pro pročtení první části víme, že mikroflóra nemá dostatek energetických živin ke své činnosti a z řepky se uvolňuje nadbytek čpavku. Řepka, potvora, je sladká a šťavnatá. Pokud není v dosažitelné vzdálenosti nic jiného, ohrožuje řepkový porost zvěř velmi závažně. 
Ozimý porost obilovin sice také není „nic moc“, ale o něco vyšší podíl vlákniny, nižší obsah bílkovin a jejich pomalejší rozložitelnost znamenají pro zvěř mnohem lepší podmínky k překonání zimy.
Seno pro srnčí není spása, bere jen velmi jemné, nebo, což je stará zkušenost, letninu.
Jelenům, daňkům a muflonům seno vyhovuje, o mufloní zvěři nemluvě.
Zajíci jsou také zvěří s mikrobiálním trávením. Prakticky stejný proces probíhá ve slepém střevě. Nepřežvykují, ale vyvinula se u nich cékotrofie, neboli požírání produktu slepého střeva. To jsou specifické „bobky“ obsahující mikrobiálně fermentovanou potravu – tedy hmotu mikroflóry, produkty rozložené vlákniny, B vitaminy a mikrobiální enzymy. Miniaturizace trávicího traktu jej učinila podstatně citlivějším, než je tomu u jelenovitých. Zajíc je do určité míry více okusovač než spásač, vyžaduje pestřejší potravu, než mu mohou poskytnout klasické polní monokultury obrovských honů. Dlouhodobě jednotvárná strava na něj má zhoubný vliv. Příkrmy vděčně využije, ale platí pro něj stejné souvislosti z hlediska pravidelnosti a častého podávání. Navíc zajíci vyžadují budování napajedel, nedokáží za vodou překonávat velké vzdálenosti.
 
Jaký tedy režim přikrmování?
 
Z výše uvedených skutečností plyne také nutný režim přikrmování. Krmné místo musí být doplňováno co nejčastěji, ideálně denně tak, aby se na příkrmy, zejména obilovin, vytvořil u zvěře návyk a nebyl přerušován.
Doplňkové krmné směsi, česky „granule“ jsou vždy vhodnější. O nich podrobněji příště. Dobře složená směs má lepší dietetické parametry, a hlavně umožní lépe optimalizovat potřebné složení živin.
„Víkendové“ nebo jiné nárazové přikrmování je nejhorším možným nešvarem. Návyk totiž neumožňuje, naopak dochází k závažným poškozením stálosti prostředí předžaludků se všemi negativními důsledky pro zvěř.
Významným předpokladem úspěchu v přikrmování je „délka žlabu“. To znamená, že krmné místo (místa) umožní současný a pravidelný příjem krmiva celé skupině přicházející zvěře. Pokud symbolický jediný žlab naplníme sice dostatečným množstvím a třeba denně, pak budou žrát jen dominantní jedinci, o které tak brzy přijdeme. Zbytek skupiny se bude pastvit v blízkém okolí a ejhle, tak vzniká jeden z fenoménů poškozování porostů. Jistě, přímým vlivem (špatného) přikrmování.
 
Jadrné krmivo neboli obilovina je v prvé řadě zdrojem škrobu, rychlé a účinné energie. Pojem startér v tomto smyslu chce říct, že uvolněný škrob je rychlým a dobře využitelným zdrojem energie pro činnost a reprodukci většiny druhů bachorové mikroflóry. Musí jej ale být přiměřené množství přicházející s častou pravidelností! 
Ideální kombinací je oves + kukuřice, přijatelným kompromisem ječmen. I oves sám je velmi přínosný.
Obilovinu nikdy nešrotujeme, protože jemná struktura a prach podstatně zvyšuje podíl kyseliny mléčné během fermentace krmiva. Ideální úpravou je mačkání, kdy je zrno „otevřené“ ale bez zásadního zvětšení povrchu. Zlepšuje se i chutnost.
Jadrný příkrm musí doplňovat jesle s objemným krmivem, se senem či senáží
Senáže nikdy nesmíme podávat bez kontroly příjmu. Zvěř je sice schopna otevřený či jinak připravený balík postupně okusovat, rizik je ale několik. Předně prodlužování příjmu nad tři dny znamená nikoliv riziko, ale realitu rozvoje druhotné oxidace za současného rozvoje plísní a také řady patogenů, které konzervační proces sice podstatně omezil a omezil, nikoliv ale zcela nezničil. Nakonec v hmotě převládnou toxické látky a mikroflóra typická pro hnilobný proces. Kupodivu, zvěř si postupně na zhoršování hmoty postupně navyká a přijímá ji.
Jiným nešvarem je zkrmování ze země, kdy dochází ke kontaminaci krmiva zeminou a půdní mikroflórou, obojí velmi účinně poškodí bachorové prostředí. K tomu nevyhnutelně patří příjem exkrementů a tím riziko šíření spor cizopasníků či zárodků chorob.
Krmná místa je nutné často a pravidelně nejen čistit, ale také dezinfikovat. To umožní jen kvalitně provedené jesle, popř. alespoň podklad zpevněný hladkým betonem.
Nezapomínejme, že i na senáže či siláže si zvěř musí vytvořit návyk a ten je nutno stálým a pravidelným podáváním objemných krmiv udržovat.
Že je krmné místo umístěno v klidném prostředí, musí být zcela samozřejmé.
 
Zapomeňme na žabomyší války o nutnosti kontra nepřijatelnosti přikrmování. Péče o zvěř je povinností i vizitkou chovatele i zodpovědného hospodáře. Přírodní principy, kdy potrava byla regulačním faktorem už dávno nejen neplatí, ale reálně ani neexistují. V oborách jsou příkrmy základem chovu s jednoznačnou ekonomickou návratností. Volné honitby mají každá svá specifika, ovšem rozumné příkrmy mají své nezastupitelné místo i zde.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ
 
 
 

Zpracování dat...