ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Proč, kdy a jakou zvěř přikrmovat?

Myslivost 1/2024, str. 20  Petr Koutenský
Nejprve je třeba odpovědět si na otázku, zda vůbec přikrmovat, proč přikrmovat, kdy přikrmovat a jakou zvěř přikrmovat. Zda vůbec přikrmovat? Teď jistě nejeden čtenář poskočil na židli. Důležité je také to, jakou zvěř chceme přikrmovat. Mluvíme obecně o přikrmování zvěře, pod tím se ale skrývá péče o celou řadu zvířecích druhů s velmi odlišnými potřebami.
V polní honitbě s drobnou zvěří je potřeba úplně jiný přístup než v horské lesní honitbě. Rozdíly ve fyziologii, a tedy i potřebách zvěře najdeme ale i mezi příbuznými druhy a chceme-li, aby naše snaha přinášela zvěři prospěch, je nezbytné k nim přihlížet. Přikrmování zvěře je vysoce odborná činnost, která musí respektovat biologické potřeby zvěře. Neodborné přikrmování zvěře jí více škodí, než pomáhá a než přikrmovat špatně, to raději nepřikrmovat vůbec.
Ve velké většině našich honiteb se přikrmováním zvěře rozumí zvěř spárkatá, zaměříme se tedy hlavně na ni.
Na otázku, jestli a kdy je potřeba přikrmovat, odpoví většina myslivců citací zákona – v době nouze. Je současné počasí u nás dobou nouze pro zvěř? Rozhodně ne. Spárkatá zvěř je za miliony let evoluce velmi dobře přizpůsobena ke zvládání sezónních změn i bez lidské péče. Například u srnčí zvěře dochází v zimním období ke zmenšení objemu bachoru asi o pětinu, spolu s tím i ke zmenšení bachorových papil a střevních klků. Snížení schopnosti přijímat a zpracovávat potravu vede ke snížení metabolické aktivity až na třetinu v období zhruba od listopadu do března.
Zvěř přechází na jakýsi úsporný režim. Srnčí zvěř snižuje počet pastevních cyklů za den téměř na polovinu a naplní při nich pouze polovinu objemu bachoru. K obdobným změnám dochází u jelení zvěře. Tyto změny jsou navíc řízeny měnící se délkou dne, nikoliv nedostatkem potravních příležitostí.
S příchodem současné sněhové nadílky je tedy zvěř dávno plně připravena přestát toto období v pohodě bez našeho zásahu. Podstatně důležitější je v takovém období zajištění klidu pro zvěř, třeba i omezením svých loveckých aktivit nebo jejich soustředění do vhodných lokalit.
Spárkatá zvěř se tedy bez naší pomoci v tomto období docela dobře obejde. Navzdory tomu existují důvody, proč přesto zvěř přikrmovat. Jedním z nich jsou škody zvěří.
Kromě zmíněných sezonních změn ve fyziologii spárkaté zvěře u nich dále dochází k změnám ve složení bachorových mikroorganismů, které je v zimě nastaveno na trávení hrubých pletiv lesních dřevin. Je to zase další evoluční mechanismus, umožňující zvěři přestát zimní období se sněhovou pokrývkou, kdy nemá přístup k bylinné pastvě. Zvýšený okus lesních dřevin zvěří však znamená škody, kterým můžeme vhodně prováděným přikrmováním bránit, naopak špatným přikrmováním působení škod podpořit.
Když v prosinci napadne sníh a my vyrazíme do honitby s vozíkem plným energeticky vydatných a snadno stravitelných dobrot, má to na zvěř podobný účinek, jako byste člověku po hladovce naložili plný talíř tučné polévky a k tomu vydatnou porci dalšího pokrmu. Jejich zažívací trakt, fungující v zimním úsporném režimu, takové krmivo není schopen řádně strávit. Dochází k prudkým změnám podmínek v bachoru, prudkému poklesu pH, narušení rovnováhy prostředí, zánětlivým procesům, případně rozvoji akutního onemocnění. Zvěři tím pochopitelně škodíme a oslabujeme jí, místo abychom jí pomáhali.
Některé práce uvádějí, že v důsledku poklesu pH bachoru zvěř více vyhledává kůru dřevin ve snaze tuto nerovnováhu kompenzovat, a tedy působí více škod loupáním. V neposlední řadě jsou nejvíce postiženy nejsilnější, a tedy nejcennější kusy zvěře, protože díky svému postavení zkonzumují atraktivního krmiva nejvíce.

0099-041-Robert-Hlavica-1.jpg
 

Dodržování zásad v přikrmování

 
Aby zimní přikrmování zvěři prospívalo a ne škodilo, je vhodné dodržovat několik zásad. Základem zimního přikrmování přežvýkavé zvěře je kvalitní seno. Zejména srnčí zvěř se kvůli svému metabolismu zaměřuje v každém období na energeticky nejvýhodnější a nejlépe stravitelnou potravu. Pokud do jeslí založíme seno, které vypadá spíš jako sláma, nemůžeme se divit, když tam zůstane do jara.
Krmivo předkládáme v menších množstvích na více místech, celkově však v dostatečném množství, aby se k němu dostaly i slabší kusy. Předkládáme ale takové množství krmiva, které zvěř spotřebuje během několika dnů a pak předložíme čerstvé.
Pokud chceme předkládat krmiva s obsahem snadno zkvasitelných cukrů, jako jsou jadrná krmiva, cukrovka, řepné řízky, brambory apod., je nezbytné, aby na ně zvěř byla postupně navykána a pak je předkládat kontinuálně. Nárazové předkládání zvěři škodí a je příčinou výše zmíněných závažných poruch trávení. A když se z toho zvěř vzpamatuje, dovezeme jí další.
Podobně působí, když bez předchozí navykací periody navezeme do honitby uprostřed zimy valník řepy.
Pro přikrmování zvěře používáme výhradně kvalitní krmiva, tedy ne zbytky, ne odpad, ne krmiva znehodnocená jak říkal MVDr. Pavel Forejtek „co bych nedal do huby sám, to nedám zvěři.“ Staré pečivo, kuchyňské a jiné zbytky, odpad a podobné laskominy nemají v honitbě co dělat. Že zvěři něco chutná ještě rozhodně neznamená, že jí to prospívá. To známe ostatně sami velmi dobře. Argument, že je hloupost, aby to zvěři škodilo, protože jsem ještě nenašel žádnou padlinu poblíž krmelce, je stejně slabý, jako říkat, že kouření neškodí, protože jsem ještě neviděl nikoho skácet se mrtvého k zemi poté, co si zapálil.
 

Kdy vůbec nastává období nouze?

 
Obdobím, kdy přikrmování má pro zvěř významnou roli, je již zmíněné období nouze. Kdy ale nastává?
Řekli jsme si, že zimní období je zvěř schopná přestát bez větších problémů díky miliony let evoluce vyvinutým adaptačním mechanismům a také, že tyto mechanismy jsou řízeny změnou délky denního světla, nikoliv potravní nabídkou. Zimní úsporný režim spárkaté zvěře končí zhruba březnem. Prodlužuje se den, zvyšuje se metabolická aktivita, roste potřeba potravy. Současně ale mnohde ještě není narostlá vegetace, která by jí pokryla. A právě v této době zvěř může trpět skutečnou potravní nouzí, často vyhledává řepkové porosty, jelikož jsou z pravidla jedinou v krajině dostupnou zelenou hmotou. Řepka je pro zvěř sice lákavou potravou, ale vysoký podíl řepky v krmné dávce vede k úhynům. Právě předjaří je tedy skutečným obdobím nouze a právě tím obdobím, kdy můžeme vhodným přikrmováním zvěři prospět nejvíce.
Předjaří je také obdobím, kdy se naplno projeví důsledky nevhodného přikrmování zvěře v zimě. Kusy oslabené příjmem nevhodného krmiva, zažívacími problémy, případně proběhlými onemocněními, zvládají toto období vysokých nároků mnohem hůře. Důsledky mohou být různé, od toho, že jinak silný srnec nasadí slabou trofej až po úhyny.
Zmíněné otravy řepkou v jarním období postihují ve své vážné formě především slabé kusy ve špatné výživové kondici. Ovšem málokdo si uvědomí nebo přizná, že na jaře nachází více padlin proto, že v zimě špatně krmil.
V úvahu je třeba vzít také krajinnou skladbu konkrétní honitby. Při plánovaní, kdy a jak přikrmovat se tedy řiďme skladbou zvěře v honitbě, jejími biologickými rytmy a potřebami, lokálními podmínkami a v neposlední řadě vlastními možnostmi. Časovými a kapacitními. Zvěři prospějeme pouze správným přikrmováním, špatné nadělá spíše více škody.
Ing. Petr Koutenský

 

Zpracování dat...