Jde o ceněnou vlohovou vlastnost, u nás zkoušenou u plemen slídičů, jezevčíků a teriérů a honičů, u našich německých sousedů ale také u ohařů. Je také vlastností hodně diskutovanou – zvláště majitelé němých psů tvrdí, že je zbytečná, jiní zase kritizují zbytečně uštěkané psy v leči. Co to tedy hlasitost je, jaká by měla být a k čemu že je to dobré?
Stopa živé zvěře, ideálně (a v zahraničí jen a pouze) zajíce slouží k ověření toho, jak pes používá nos. Na společných honech na drobnou zvěř nám hlasitý pes ukáže ve vyšším nebo nepřehledném porostu, že žene zvěř a kterým směrem se pohybuje, pokud už vůdce svého psa zná dobře, pozná podle hlasu, jaký druh zvěře je před psem, zda zajíc, liška, srnčí nebo černá… Na zkouškách by měla mít přednost hlasitost na zajíce, mnohdy jsou vůdci dnes ale rádi, že pes „dojde“ aspoň na zvěř srnčí (kterou pak ale nechceme, aby štval o honech…). V Německu se posuzuje pouze na stopě zajíce nebo lišky, tato praxe má právě s ohledem na to, že pes by prostě neměl hnát srnčí, rozhodně něco do sebe.
Popis ideální práce
Ideální práce by měla vypadat tak, že pes je nasazen na stopu zajíce, kterou by měl následně dlouho hlasitě sledovat. Pro nejvyšší hodnocení, tedy známku 4, je důležité, aby stopa byla čerstvá a aby pes zajíce neviděl. Pes by měl stopu sledovat s nízkým nosem. Délka hraje méně rozhodující roli než obtížnost, nicméně pes by měl stopu sledovat aspoň 200 kroků, ideálně déle. Pokud pes pracuje přes různé změny vegetace, po cestách nebo dokonce na suchých polích, prokazuje tím svou vášeň a vytrvalost soustředit se na stopu.
Zpracování stopy zajíce je pro psa mnohem obtížnější než například stopy srnčí zvěře, protože je méně intenzivní a pach se rychle vypařuje. Významný vliv na kvalitu práce má také půda, vegetace a povětrnostní podmínky. Naši poněkud pedantští němečtí sousedé pro hodnocení hlasu na stopě zajíce vypracovali podrobný popis různých „stylů“ práce, v německy mluvících zemích je totiž hlasitost na stopě aneb spurlaut jedním ze zásadních kritérií pro chov loveckých psů.
Hlasitost na stopě – spurlaut – definuje zvuk, který pes vydává na stopě ideálně zajíce, kterou pes vnímá nosem, aniž by zvěř viděl. Pes by měl hlásit po celé délce stopy, i když někteří psi začnou hlasitě hlásit až po asi 30–100 metrech. Podle našeho zkušebního řádu, pokud pes hlásí nepřerušovaně a vytrvale, dostane známku 4, známku 3 obdrží ten pes, který hlásí na stopě, ale přerušovaně. Pokud ztratí stopu, měl by okamžitě ztichnout.
Hlasitost na viděnou – zde je hlas/zvuk vydávaný psem při pronásledování zvěře, kterou pes vidí. Opět – pokud pes hlásí nepřerušovaně, je to známka 2, známka 1 je za přerušované hlášení na viděnou. Dále je možno v Německu a občas toto hodnocení vídáme u nás v poznámkách, zaznamenat, že pes nepřišel do kontaktu se zvěří, tedy nevíme, zda hlásí na viděnou, na stopě, nebo vůbec. Nula bez poznámky by ideálně měla být zadána jen ve chvíli, kdy pes zřetelně žene zvěř bez jakéhokoli zvuku. Nulu by ale měli dostat také psi, kteří hlásí bez důvodu, případně hlásí staré stopy nebo stopy psů či lidí, tedy takzvaně balamutí, většinou z důvodu přehnaného nadšení nebo slabších nervů.
Jak cvičit?
Hlasitost je vrozená, ale je dobré ji u mladého psa probouzet. Pokud chcete se svým psem poprvé pracovat na zaječí stopě, jeďte do honitby a hledejte zajíce. Nezáleží na tom, zda to uděláte pomocí termokamery nebo chůzí po poli. Důležité je, aby pes zajíce neviděl. Jakmile zajíce na poli lokalizujete, vyšlápněte ho – tj. vyplašte – a krátce pozorujte, kam běží. Poté nasaďte psa na pachovou stopu. Důležité je nasadit psa do „pekáče“ a vypustit ho na správnou stranu.
V zásadě platí, že první zkušenost se stopou by se měla udát v nejlepších podmínkách. Nemělo by být příliš větrno ani příliš sucho. V ideálním případě byste měli mladému psovi nabídnout první stopu na poli s nízkým porostem a dostatkem vláhy. Tam pachová stopa vydrží déle a nezkušenému čtyřnohému příteli usnadní práci.
Pokud pes o pachovou stopu dlouho nejeví žádný nebo jen malý zájem, můžete mu zajíce ukázat nebo ho nechat zajíce vyrazit, abyste jeho instinkt povzbudili. Na viděnou také ukažte zajíce psovi, který na stopě hlásí jen přerušovaně. Pokud je hlas stále jen hodně opatrný, můžete ho nechat pracovat na dlouhém vodítku. Frustrace psa z toho, že nemůže pronásledovat kořist, kterou vidí, může vést k tomu, že začne vydávat zvuk, tj. hlásit.
Psům, kteří pracují čistě na kvalitním porostu, můžete zvýšit úroveň obtížnosti. Pokud psa nevyšlete přímo na čerstvou stopu, ale necháte ho krátce stát, pak se pach již poněkud rozptýlí a pes se musí mnohem více soustředit. Začátek na suché nebo zmrzlé půdě také ztěžuje práci zvířete. Uvidíme tak, zda pes dokáže pracovat soustředěně.
Jednou z otázek, na kterou jsou různé názory, je otázka vhodného počtu cvičných stop. Někteří tvrdí, že čím více, tím lépe. Vždy byste však měli mít na paměti to, co psa pohání: kořistnický pud. Pes zpravidla nebude schopen ulovit zdravého zajíce. To znamená, že z pohledu psa je práce na stopě zdravé zvěře obvykle spojena s neúspěchem. Psi s velmi silnými instinkty se takovými neúspěchy nenechají vyvést z míry a dlouho a vytrvale pracují na každém pachu, který se jim nabídne. To však neplatí pro všechny psy. Každý vůdce by proto měl u svého psa individuálně rozhodnout, co je dobré a co už je příliš.
Co je a co není hlasitost?
Bohužel se stále častěji setkáváme se psy, kteří ráno v den zkoušek/lovu, jakmile jsou vyvedeni z auta a vypuštěni do leče nebo k disciplíně, běhají po lese či poli jako šílení a neustále štěkají. Zde je příčinou nekontrolovatelného štěkání, kromě nedostatečného výcviku poslušnosti, nadměrná vzrušivost způsobená psychickou labilitou. U těchto psů je podnět, který vyvolává „hlášení“, již předem vysoké očekávání a s ním spojená zvýšená míra vzrušení v důsledku nadcházejícího loveckého dne. Nejde ale o hlasitost, protože není spojena s konkrétní stopou.
Lucie KOLOUCHOVÁ
Ilustrační snímky Michael Migos