Při nedávné návštěvě svého přítele z Třeboně jsme byli mimo jiné navštívit také psí hřbitov nedaleko obce Majdaléna.
Tam jsem si uvědomil, že už jsem nejen u nás, ale i ve světě pár psích hřbitovů spatřil, a tak bych rád čtenářům časopisu Myslivost trochu zrekapituloval situaci, tak jak může po odchodu našeho čtyřnohého kamaráda vypadat.
Po uhynutí zvířete, a hlavně pak psa, který byl v mnoha případech i členem rodiny, stále dnes přetrvává jakási nepsaná tradice, že je tělo pochováno buď na vlastní zahradě někde pod stromem či třeba v lese, na nějakém místě, které měl majitel obzvlášť rád. Pojďme se však podívat, co nám říká naše legislativa, v současnosti platná.
Od roku 2014 platí totiž vyhláška ministerstva zemědělství, z níž vychází jasné podmínky, jak by měl majitel se zvířetem po smrti nakládat. Ty nám říkají, že uhynulé tělo zvířete musí být pohřbeno tak, aby bylo zahrnuto nejméně vrstvou 50 centimetrů zeminy. Toto místo musí být vzdáleno pak nejméně 200 metrů od vodního zdroje, 100 metrů od jakékoliv obydlené stavby a také nejméně 50 metrů od pozemku souseda. Toto místo má být viditelně označeno a musí být ochráněno od poškození jinými zvířaty, laicky řečeno, zajištěno, aby mrtvé tělo něco nevyhrabalo.
Komentovat toto nařízení je asi zbytečné, a pokud bychom si chtěli pochovat svého psa doma, téměř jistě tyto podmínky nedokážeme ve většině případů splnit. V lese či přírodě je to určitě mnohem jednodušší.
Psí hřbitovy nebo krematoria
V posledních dvaceti až třiceti letech je patrný narůstající trend rozloučit se s pejskem důstojněji (dá-li se to tak vůbec nazvat) a přibývá stále více majitelů, kteří využívají možnosti psa pohřbít na společném hřbitově nebo zpopelnit. Pieta, která je stále více porovnatelná s běžným pohřbem lidí, začíná být jistým způsobem populární. Krematoria zvířat proto rostou jako houby po dešti a ta jsou využívána podle statistik zejména pro majitele zvířat ve větších městech. Tady se však už nejedná jen o psy, ale i kočky, králíky, morčata, ptáky, hady, obojživelníky, želvy a další drobné zvířectvo. Pokud využijí majitelé zvířat spálení v krematoriu, musí se však připravit na poměrně vysoké náklady.
Tak například krematorium zvířat v Praze má v ceníku za zvíře do 20 kg sazbu asi 6000 Kč (včetně rakve a základní plastové urny). K tomu ovšem existuje ještě spousta dalších poplatků za služby, které můžete či nemusíte využít. Minimálně však za speciální vak a chladicí box, případně za dovoz či odvoz dáte třeba dalších pár tisíc. Kremace většího psa tak může vyjít celkem i na deset tisíc korun. O něco nižší a příznivější cenu pak nabízí třeba krematorium v Olomouci, Pardubicích či v Jihlavě.
Psí hřbitovy však na rozdíl od krematorií zvířat nejsou žádnou novinkou a přesto, že o tom mnoho lidí neví, byly tady již v dávné historii. Protože psi doprovázeli člověka od dávnověku, byli po jeho boku při lovu, ale tvořili i součást lidské společnosti, měli tak vždy jakási psaná či nepsaná privilegia. Psy uctívali a také pohřbívali s úctou a důstojností jak Římané, Egypťané, Féničané nebo třeba Vikingové či Keltové. V mnoha hrobech, které byly nalezeny při archeologických vykopávkách, byly nalezeny i zlaté či stříbrné předměty, které s životem psa většinou nějak souvisely.
Největší nález, který byl takto učiněn, nedaleko izraelského města Aškelon, bylo odkrytí psího hřbitova, kde leželo víc než tisíc psů, a navíc pouze jednoho plemene, přičemž nejevili známky kultovního obětování. Ještě zajímavější byla skutečnost, že na základě vědeckého zkoumání se jednalo z větší části o kostry štěňat. Stal se tak největším nalezeným hřbitovem psů ve starověku.
V některých starověkých kulturách se dokonce prováděly mumifikace zvířat, které byly v rámci náboženského uctívání prováděny jak u psů, tak třeba i koček, sokolů či krokodýlů a zvířata byla prohlášena za posvátná. V těchto dobách se vyjadřovala zejména psům a kočkám velká pocta a mnohdy byli svým způsobem nadřazeni i nižší vrstvě obyvatelstva.
Až mnohem později, ponejvíce v 19. a 20. století začaly některé šlechtické rody zakládat psí hřbitovy. U nás byly velmi známé zejména hřbitovy v Kunštátě,
na zámku v Lánech, ve Zruči nad Sázavou,
ve Ždánicích, v Českém Rudolci, na hradě Bítov, v Otovicích na Karlovarsku nebo v bažantnici třebivlického zámku.
Největší popularity v Evropě však dosáhly psí hřbitovy zejména ve Francii a Anglii, kde přestaly již být pouhou výsadou šlechty a s rozvojem společnosti a při splnění hygienických požadavků se staly běžnou součástí života obyvatelstva ve městech. Nejstarší a největší psí hřbitov tak byl založen již roku 1881 v londýnském Hyde parku a fungoval až do roku 1903.
Ještě známější však byl hřbitov na seinském ostrově Revageurs v areálu zámku Asnieres, který byl založen roku 1899 a v roce 1932 tady byl pohřben i známý psí hrdina filmů Rin Tin Tin.
Když jsem se toulal asi před deseti lety po pracovních cestách Asií, i tam jsem se setkal v mnoha honosných palácích se skutečností, že zde byli pohřbeni psi, kteří byli součástí tamních významných rodů. Ač je to trochu zvláštní, že se tak děje v zemích, kde se psi celkem běžně konzumují a jsou dokonce považováni za delikatesu. Psí náhrobky u hrobů svých pánů byly tak třeba v Kambodži, Vietnamu či na Srí Lance. Náhrobky, obdobně jako u zemřelých panovníků, byly velmi honosné a nezadaly si s těmi, co byly na rodových hrobkách.
Spoustu stylových, velmi pěkně upravených hrobů loveckých psů, jsem viděl také při loveckých výpravách po Evropě. V rámci tradic a zvyků, obdobně jako u nás, to bylo zejména v Rakousku a Bavorsku, ale i na Slovensku. Většinou se jednalo o samostatné hrobečky psů, nebo menší psí hřbitovy, umístěné v krásném prostředí tamějších lesů či hor.
I u nás se v posledních letech dopřává čtyřnohým kamarádům úcty i po jejich skonu a po celé zemi lze nalézt stylové hroby či menší psí hřbitovy loveckých psů. Vím, že se tomuto tématu velmi věnoval spisovatelský kolega Vladislav Krop, který již před časem takový psí hřbitov v Beskydech vybudoval a udržoval. Psí hroby lze také nalézt v sudetských horách, zejména pod nejrůznějšími památnými stromy. Na Šumavě jsem jich při svých návštěvách kolem samot a starých usedlostí viděl několik.
Protože mám velký vztah k vojenským lesům a statkům a zejména k území Libavé, nedá mi, abych při této příležitosti nevzpomněl také skutečnost, že i zde lesníci založili menší psí hřbitůvek, který je umístěn pod starým a mohutným jasanem v areálu Heřmánek, tam, kde se pořádají každoročně chovatelské přehlídky trofejí VLS Lipník nad Bečvou.
Sám mám své lovecké psy pohřbené nedaleko kapličky svatého Huberta v Jezernici a symboliku odchodu čtyřnohých kamarádů připomíná jednoduchá kresba slovenského kopova a bavorského barváře na velké přírodní břidlicové desce.
Dušan POŘÍZKA,
Klub autorů ČMMJ