Radek s Pavlem se totiž nově domluvili nejenom na spolupráci, ale rovnou na sfúzování dvou preparátorských firem, čímž vznikla firma Franc & Zugar Taxidermy, kterou je momentálně asi možné považovat za největší v tomto oboru v naší republice.
Společně s Evou Francovou jsme tedy zasedli mezi exotické trofeje z celého světa, já zapnul diktafon a se zájmem zjišťoval, co vše se vlastně změnilo.
Přijel jsem se logicky asi jako první zeptat, proč se dvě renomované firmy spojily a co od budoucnosti tedy očekáváte?
Nechci se hned na začátku planě chlubit, ale podařilo se nám s Radkem Francem vytvořit momentálně jednu z nejsilnějších preparátorských firem na českém loveckém trhu, která zabezpečuje servis pro myslivce a lovce od A do Z. Od prvního zájmu o lov zvěře v ČR nebo ve světě, až po finální zvěčnění trofeje a instalaci do interiéru lovce v podobě kvalitního preparátu tak, aby mohl sobě a svým přátelům umožnit sdílení loveckého zážitku.
S Radkem se známe dlouhé roky, žijeme nedaleko od sebe, Radek je trochu starší, a tak začal o pár let dříve. Oba jsme spojeni s myslivostí od dětství a ač by se mohlo zdát, že jsme byli na trhu konkurenti, a je pravda, že jsme každý měli svoji klientelu, už dlouhé roky pro nás pro oba bylo výhodné to, že jsme spolupracovali a neházeli si klacky pod nohy. Navzájem jsme si vypomáhali, to, co nemohla okamžitě vyřešit jedna strana, vypomohla druhá. Už před mnoha lety to začalo nejprve výměnou materiálu, sdílením technických rad, myslím si tedy, že sfúzování firem je vlastně jen logickým vyústěním předchozí spolupráce a kontaktů.
Radek byl vždy ten trochu větší, já jsem byl občas v jeho stínu. S rozvojem jeho firmy se postupně propracoval k tomu, co je jeho srdci velmi blízké, což je lovecká turistika, jejíž logickou součástí je poskytování preparátorských služeb.
Dozráváním si sám sobě dokázal přiznat, že lovectví už je část, která ho baví, zajímá a naplňuje víc než samotné preparátorství. Začal hodně času investovat do lovecké turistiky, což s sebou ale nese i to, že nemůže být všude. A pokud chcete poskytnout kvalitní servis klientovi, tak s ním musíte vyrazit do světa, ale je potřeba taky, aby někdo zůstal doma a postaral se o další část služby.
Vše uspíšilo to, že já mám firmu v Moravské Nové Vsi a v roce 2021 jsme měli smůlu, že jsme se ocitli v oku tornáda, což nás zásadně postihlo na skladových prostorech, zkomplikovalo podnikání a uspíšilo rozhodovací proces. Byl jsem na rozcestí, buď zainvestovat velké prostředky a řešit prostory, novou dílnu, nebo v rámci přemýšlení, jak byznys posunout, nabídnout spolupráci. Jsem přesvědčen, že nyní můžeme dlouholeté zkušenosti zúročit a nabídnout myslivcům něco navíc a něco, co náš obor posune dál.
Takže Radek se přednostně věnuje zajištění lovecké turistiky, já bych měl být garantem kvality výroby, stavění preparátů i interiérů, věnovat se hlavně výrobě. Nová firma pod názvem Franc & Zugar Taxidermy začala naplno fungovat na začátku září a naše sídlo je i nadále v Šakvicích.
Dalo by se nějak popsat, v čem jste byli z hlediska přístupu k taxidermii jeden nebo druhý specifičtí? Co a jak se vaším spojením vlastně v konečném efektu znásobí či více podpoří?
Preparátorství je jistým způsobem umělecké řemeslo a otevírá cestu k nějaké osobní invenci, kterou má každý trochu jinak nastavenou. Cest ke správnému výsledku je vícero a o tom, jakou cestu zvolit lze ve vzájemných diskuzích hledat dnes a denně. Radek měl vždy hodně invencí v detailu zpracování preparátů, často v místech, kterých si možná běžný klient ani nemusí všimnout, ale přitom dotváří celé dílo a na detailech se staví celková anatomická korektnost, konečné vzezření preparátu. Mě to vždy hodně táhlo k preparátorské sochařině, blízká mi byla vždy tvorba modelů a forem, speciální odlitky, mojí silnou doménou byly třeba odlitky zubů nebo detaily na těle šelem.
Určitě velký rozdíl mezi námi je v tom, že Radek vždycky měl dar komunikace a navázání vztahů s klientem. Já sice nejsem nekomunikativní, ale ze své povahy se asi neumím tak vcítit do povahy a přání našeho zákazníka, já byl vždy spíš na práci a tvorbu na dílně. Ale kvalitní preparát může vzniknout z kvalitní práce na dílně jen pokud se přesně dokážeme vcítit do přání a představ zákazníka. Takže tady já vidím také tu pragmatičnost našeho profesního spojení.
V tu chvíli vstoupila do rozhovoru Eva Francová a pronesla v podstatě jasné shrnutí - Radek je snílek, vizionář, staví vzdušné zámky a Pavel je prostě praktik.
Jste zkušený celoživotní myslivec, zároveň ale vlastně umělec. A já se vždy lidí z umělecké branže většinou ptám, kde pro svoje díla nacházejí inspiraci, neboť jen přirozeně vypadající zobrazení zvěře může být kvalitní. Kde Vy nacházíte inspiraci?
Ať už preparátor staví jakoukoliv preparaci, vždy je dobře, aby měl přímou zkušenost z přírody, měl zvěř odpozorovanou a načtené její chování v paměti. Měl jsem možnost párkrát vyrazit do světa, do Afriky nebo na východ do ruskojazyčných zemí, takže to jsou pro mě prvotní inspirace výtvarníka. Osobní zážitky ve formě pozorovaní zvěře v přírodě mám v rámci vycházek nebo i v rámci lovu, ale tam se projevuje profesní postižení. Běžný myslivec při lovu asi jako první hodnotí trofej, posuzuje věk zvěře a vhodnost k odlovu, preparátor se soustřeí na stavbu těla, postoj zvěře v konkrétních okamžicích, na doslova hru jednotlivých tělních nebo svalových partií při pohybu zvěře v přírodě. To je totiž to, co nás posouvá dál a co nám pomáhá v tom, abychom dokázali zvíře zpodobnit tak, jak se přirozeně chová. Zvíře nějak vypadá, když je v klidu, ale jinak když je v pohybu, jinak v akci, například při souboji jelenů. Obecně říje u spárkaté zvěře je období, které nabízí nepřeberné množství pozic a výrazů, hormony pracují, a je třeba vidět i zdánlivě nevýznamné detaily.
Samozřejmě pak navazuje tvorba pozic na dílně, doplnit se to musí i studiem referenčního materiálu v podobě fotografií zvěře, anatomických studií, musíme zohlednit i technický postup preparace, to už je ta technická část výtvarné tvorby.
Když ale děláte zakázku, musíte přece také zohlednit přání a představy zákazníka…
Když se domlouváme s klientem, jak zvíře chce zpodobnit, tak základem je informace od lovce, sdílený zážitek lovu. Když nám povypráví průběh lovu, tak si můžeme udělat obrázek, jak se zvíře chovalo před ulovením, jak lovec viděl průběh lovu, jaké byly okolnosti ulovení kusu, který dostanete k preparaci. Samozřejmě logicky každý vidí situaci subjektivně ze svého úhlu pohledu a vnímá zážitek jinak. Já bych to zpodobnil na příkladu, že pohled přes puškohled a pohled třeba doprovodu je jiný, zvíře nějak značí, zaregistruje těsně před výstřelem něco, co se mu nezdá, jde do napětí, jistí, je neklidné, to jsou detaily, které mohou popsat konkrétní situaci. A pokud nám vše ve vzájemné diskuzi dokáže lovec sdělit, a my dokážeme následně ve výrobě zohlednit, tak to přináší spokojenost na obou stranách. Nás pak i více baví práce, posunuje nás to víc k umění než k prostému řemeslu. Odměnou a přidanou hodnotou pak pro nás pro všechny je okamžik, kdy zákazník vidí hotový preparát a na první dobrou si připomene zážitek z lovu a opět se mu připomenou prožité emoce. To je ocenění naší práce, že jsme ji odvedli dobře a podle představ zákazníka.
Víte, ono by se řeklo, že třeba je kudu jako kudu, běžná africká preparace. Ale když na vás v rámci rozhovoru s klientem vyskočí něco, co bylo na konkrétním kudu zajímavé nebo specifické, že měl nějaký jedinečný pohled, něco na slechu, prostě něco, co bylo nestandardní, a vy to dokáže do preparátu dostat, tak to je pro zákazníka i preparátora radost, která vám běžnou práci osvěží a doslova nakopne k další práci.
Stalo se vám, že jste některému zákazníkovi odmítl vytvořit nějakou nepřirozenou pozici?
Párkrát za dlouholetou kariéru se mi to stalo, z úcty ke zvěři nechci dělat nějaké karikatury nebo nesmyslné či extrémní pozice.
Takže pivoně do hospody děláte asi nerad?
Pivoň je ještě snesitelný, ale přece jsem nemohl přistoupit třeba na požadavek zákazníka, aby pár lišek byl v doslova lidské pornografické pozici. A stejně tak odmítám lišky a jiná zvířata ve zpodobnění lidském, v klobouku, s cigaretou anebo s puškou přes rameno. A pak také odmítám, dokonce se zuřivě bráním, preparaci domácích mazlíčků, ale ani nechci dělat preparáty loveckých psů. Takové zákazníky posílám na důstojné rozloučení do zvířecího krematoria anebo důstojné pohřbení na psím hřbitově. Naši čtyřnozí přátelé si to totiž zaslouží a je to ta naše poslední etická služba, kterou jim můžeme poskytnout.
Pojďme se ale vrátit k firmě. Mohu požádat alespoň o nějaká čísla, kolik máte zaměstnanců, kolik vám projde dílnou preparátů, případně jiné údaje, které byste chtěli zveřejnit?
Náš tým momentálně tvoří patnáct lidí, těch, kteří se podílí na výrobním řetězu od převzetí po konečné předání. Z hlediska počtu trofejí jsou to vyšší stovky trofejí ročně, každý měsíc je ale jiný, někdy za měsíc projde dílnou i více než stovka trofejí. Ale celkový počet trofejí pro nás není tak důležitý. Když si odmyslím to, že variabilita je nesmírně široká podle druhu zvěře a typu a náročnosti požadované preparace, pro nás je prioritou to, abychom dokázali nabídnout kvalitní precizní práci v rozumném a přijatelném termínu.
Převažují trofeje africké, evropské, asijské, tuzemské nebo zahraniční?
Převažují trofeje africké. Než jsme se spojili, tak já osobně jsem to měl tak půl na půl, tuzemské a ze světa. V nové firmě jsou základem trofeje ze světa, specificky hlavně z Afriky, evropská zvěř včetně tuzemské tvoří maximálně třetinu naší práce,
A z hlediska přání zákazníků, je větší převaha trofejí na zeď nebo celé postavy?
Určitě víc se dělá preparací hlav s poprsím, to je takový poctivý základ. Naší doménou jsou ale i celopreparáty, protože kromě samotné preparace nabízíme komplexní zařízení loveckého interiéru. A je stále více klientů, a to většinou pravidelných, kteří už staví svoji zálibu na tom, že nesbírají jen parohy nebo rohy, ale snaží si vytvořit doma ucelenou kolekci preparátů zvěře z určité oblasti. Zařízený interiér je pak dostane zpět k loveckým zážitkům, kdy sedí ve stylově a v jednotném rázu zařízeném prostoru, a k tomu jsou nejvíce vhodné preparáty celých postav zvěře. To už je pravda víc o lovectví než o myslivosti v českém pojetí. Jsou ale také lovci, kteří cíleně jdou za tím, aby měli možnost vidět, pozorovat, ulovit a mít doma danou skupinu zvěře. Někdo je na šelmy, někdo je na antilopy, někdo chce skoro naturalistické scény dějů a interakcí jednotlivých druhů zvěře v přírodě, to je opravdu individuální
Jsou nějaké zajímavé či neobvyklé druhy zvěře či obecně živočichů, které jste preparoval, kterých si zvláště ceníte?
Já jsem měl to štěstí, že jsem hodně spolupracoval se zoologickými zahradami, s muzei, takže z preparátorského pohledu je vždy zajímavá práce na druzích, ke kterým se člověk běžně nedostane. Dělal jsem třeba speciální preparace v podobě různých exotických malých savců, třeba pralesní malé druhy opic, ale i další druhy, které nejsou v hledáčku lovců, protože se nikde ve světě legálně neloví.
Pak jsou ale zajímavé také preparáty, ke kterým je nějaká citová vazba nebo nějaká zajímavá souvislost. Dělali jsme dermoplast Súdána, což byl poslední žijící severský bílý nosorožec, preparát je dnes v muzeu v Keni v Nairobi. To byla neopakovatelná práce, obrovská zodpovědnost. Bohužel, ač to bylo nebetyčně smutné, tak zase z profesního pohledu to byla prestižní záležitost. Souvisela s tím spousta nocí, kdy člověk studuje fotky a řeší, aby technologie byla správně.
Ale neskutečný zážitek také byl v tom, že jsem s ošetřovateli měl dlouhé rozhovory, mluvil jsem také dlouhé hodiny s pánem, který se dlouhé roky o Súdána staral, krmil ho, doslova s ním žil. Normální člověk by ani nepostřehl, že Súdán byl drobný, když strávíte s tím zvířetem dvacet let, tak se dozvíte, že měl jistá anatomická specifika, které bych já ani vizuálně nepostřehl a nedokázal bych jim dát tu důležitost, jako to dokázal ten ošetřovatel. A když jsme preparaci úspěšně zvládli, tak nás to nakoplo do další práce.
Když děláte pro školu nebo muzeum, musíte zachovat hlavně zoologickou věrnost, většinou ale k tomu není příběh, máte i nějaký finanční limit. V poslední době ale speciálních prací pro muzea a podobné instituce není tolik, živí nás soukromá klientela. Umělecká licence nebo osobní vidění zážitku jde víc do popředí právě u loveckých věcí, u muzejních si to člověk nemůže moc dovolit.
Přijdou vám do ruky nějaké trofejové rarity?
Hlavně u tuzemských trofejí, ve světě je to nastavené jinak. Třeba američtí lovci jdou po symetrii, pravidelnosti a bodové hodnotě. Možná proto, že pravověrný český myslivec a český lovec je odchovaný na srnčí zvěři, která je specifická úžasnou variabilitou a raritami, tak český lovec je srdcař a jinakost trofeje je pro něj bonus a velké plus. Proto jsou v Africe za české lovce rádi, že můžou rarity nabídnout, přičemž svět to vidí trochu jinak. Pro lovce z určitých zemí je rarita trofej bez hodnoty, naopak my bereme raritu jako trofej s přidanou hodnotou. Raritu máte ale jen vy, příroda neudělá nikdy raritu naprosto stejně.
Máte nějaké druhy zvěře, který preparujete rád, takový ten srdeční druh? A máte druh, který byste chtěl a který jste ještě nepreparoval?
Těžko říct, že by něco bylo víc oblíbené. Já pocházím z jižní Moravy, to jsou širé lány polí, srdcová záležitost tu vždy byla zvěř srnčí, v té jsem vyrostl od dětství. Co se týče africké zvěře, popravdě nevím proč, možná tou bizarností stavby těla, ale z africké zvěře vždy mému srdci byl blízký pakůň. Jinak co se týče toho, že bych měl vysloveně zbožné přání nějaký druh zvěře preparovat, tak to mě momentálně nenapadá.
Myslím třeba gorilu….
Ale i nějaké gorily jsme dělali pro expozice. Víte, já neumím specifikovat konkrétní druh, já si přeji, aby to bylo zajímavé zvíře, ideálně s nějakou historií, s nějakým příběhem a potažmo, když bude mít preparace nějakou přidanou hodnotu, nějakou nestandardní, ale opravdovou pozici nebo situaci, tak to by pro mne byla určitě nová výzva.
Preparujete radši chlupatá nebo pernatá zvířata?
Blíž jsem byl vždy k chlupům.
Jsou i snadnější?
To je těžko říct, já jsem to nikdy takto nespecifikoval, že by bylo něco snadnější. On je to vlastně jiný styl.
Když jsem začínal, stejně tak Radek, tak jsme si vytvářeli kopyta individuálně na každé zvíře, neměli jsme nějakou manekýnu, na kterou kůži oblečete. My jsme opravdu zažili ještě autorské preparování a udělat dobře savce, pokud ho stavíte celého, je náročnější než u ptáka, jsou na něm více vidět chyby. U savců je potřeba velký kus výtvarného umění, aby člověk dokázal anatomickou korektnost.
Naopak u ptáků je obrovsky těžké to, že musíte být naprosto pečlivý, čistotný, jste i pod tlakem času, kůže je jemná a snadno se poškodí. U ptáků je to hodně o technické precizi, máte malé tělíčko, je to hodně o trpělivosti a zručné taxidermické práci. Musíte nastavit tělo ptáčka do určité pozice a pak obalit krycí vrstvou, která má nějaké zákonitosti a peří musí být nastavené do pozice, tak jako v přírodě v odpovídající situaci, kterou chcete, aby preparát zobrazoval.
Pro mě to byly vždy dva rozdílné světy a každý chtěl svoje. Osobně mi byla vždy bližší sochařina a práce s anatomií savců, s pohybem svalů. Jsou ale preparátoři, kteří preferují pečlivost a jemnost práce na ptačích druzích. Je to i o dynamice, s ptáčkem nemůžete pracovat týden, protože kůže je nejen velmi jemná, ale i rychle přesychá a když nedodržíte technologii, tak už nikdy dobrý preparát neuděláte.
Při afrických lovech je většinou místní skinner, tam asi úplně zásadní chyby nehrozí. Ale jaké nejčastější chyby dělají naši myslivci po ulovení trofeje, kterou následně chtějí poslat na preparaci? Co byste myslivcům vytkl nebo doporučil, jak se chovat?
Hodně se v posledních letech péče spojená s prvotním ošetřením úlovku zlepšuje, erudovanost myslivecké veřejnosti podle mě roste. Z mého pohledu jsou u našich myslivců dvě základní chyby. První je zbrklost a druhá je neinformovanost.
Zbrklost spočívá velmi často v tom, že chodíte dlouho na vysněného srnce, nedaří se vám a pak konečně srnce ulovíte. A protože vám nedalo spát a už před ulovením jste dlouhé noci přemýšlel nad tím, zda obeznaný srnec je pěti, šesti nebo sedmiletý, tak prvně kouknete na trofej a v rámci zbrklosti, nebo jak jste natěšený na to, až zjistíte, jak je starý, tak říznete kůži na čelisti. Uleví se vám třeba, že má ty roky, které jste počítal, ale pak si vzpomenete, že byste ho chtěl nechat vypreparovat. A je tu hned problém.
U srnce v letní srsti je to v podstatě neřešitelné, už není moc možnost udělat kvalitní preparát tak, aby nějakým způsobem nebylo vidět a poznat, jak jste horlivě a nedočkavě koukli na zuby a rozřízli svírák.
Druhá chyba je neinformovanost. Každý má asi povědomí o tom, že je potřeba se k ulovené zvěři nějak chovat, aby zůstala zachovaná kvalita zvěřiny a následné zpracování. Neinformovanost spočívá v tom, že ačkoliv se hodně už napsalo a navysvětlovalo co dělat, když si chcete dál úlovek preparovat, myslivci stále neznají, kudy vést řezy, jak dlouhou nechat kůži, kudy ji rozříznout. U krátkosrsté zvěře řežou zespodu krku, uříznou kůži po přední straně plece, případně chybí kobyla na hrudi. Pořád ještě se objevují takové nedostatky, a to je podle mě hlavně z neinformovanosti.
A pro mne nejsmutnější je to, že dost často se tyto nedostatky objevují u profesionálních loveckých průvodců nebo u lidí, kteří se pohybují kolem oborních chovů. Přitom těm chlapům projdou desítky kusů rukama, tak snad musí vědět, že něco není v pořádku. Nám to pak ztěžuje práci a v extrémním případě to může pro lovce trofej znehodnotit, mnohdy nejsme schopni kvalitní preparaci udělat.
Jsou i v taxidermii nějaké nové postupy, trendy, novosti či módní požadavky?
Je to obor výtvarný či vizuální jako řada jiných a ačkoliv se to nezdá, tak je vývoj v některých směrech velmi dynamický. Pořád se vylepšují technologie, pořád se nachází nové materiály, pořád se preparátorství posouvá k anatomické korektnosti, až bych řekl, že dnes už třeba v rámci soutěžních preparátů jsme v oblasti hyper reality, řeší se každý záhyb, každý chloupek. A protože je to vizuální obor, tak to podléhá módním trendům a je stále možno nalézt nějaké nové neotřelé umělecko-výtvarné zpracování. Třeba jak kdysi byla velká móda ptáci v podobě polopreparátů v obrazech, nyní se do obrazů dostávají i savci.
Dříve v tradičních interiérech byla zvířata v přímém pohledu, technologie moc neumožňovala, dnes jsou všemožná zobrazení v pohybu, s plecemi, upravují se preparáty do konkrétního místa v interiéru, dává se větší průchod uměleckému zpracování, aby preparát zapadl do místnosti esteticky do přesně naplánovaného místa. Stručně lze říci, že dnes už nejsou preparáty vycpané mrtvolky, ale opravdová umělecká díly s určitou kompozicí a záměrem vyjádření.
Jak hodnotíte preparátorské soutěže?
První preparátorská soutěž, na které jsem byl a sbíral první větší zkušenosti, byla v Dortmundu v roce 2002. Určitě je dobře, že soutěže jsou, posunují obor dopředu, mohou se zviditelnit šikovní a talentovaní lidé. Já jsem vyrůstal v rodině preparátora, můj otec byl preparátor v zemědělském muzeu v Lednici, tak já jsem v tom vyrostl a přirozeně načerpával vědomosti. Nebývalo to ale pravidlem, každý si chránil svoje know how, aby se nějaké vychytávky neobkoukaly.
Dneska je pohled jiný. Lídrem v soutěžích je Amerika, kde probíhá obrovské množství soutěží, je prestiží, když někdo vymyslí novou technologii, nový způsob zpracování nebo nový komponent, který se dá použít. Chce se s novinkou rychle pochlubit a velmi dobře na to reaguje i veřejnost.
Proto jsem rád, že pražská zemědělská univerzita otevírá studijní obor konzervace přírodnin a preparátorství, protože pokud má obor prospívat, tak je potřeba, aby se učili a přicházeli noví lidé s novým pohledem na věc. I my sami to vidíme, získat do kolektivu nového šikovného člověka je dneska strašně těžká práce. Pokud se budou vzdělávat noví preparátoři, tak je to i garance toho, že obor nezanikne.
Asi bychom i v souvislosti s preparátorstvím neměli opomenout, jaké jsou s tím spojené zákonné předpisy…
Protože pracujeme s přírodním materiálem, pracujeme sice už s ulovenou zvěří, ale pořád je to zvěř, pořád je to součást ekosystémů a naprostý základ u nás je respektování zákonných norem na ochranu přírody. To je fundament a je to i v našem zájmu. Ačkoliv někomu může připadat morbidní, základem existence lidstva byl a je udržitelný lov. A pokud má člověk možnost zvěř lovit, tak musí být schopen ji obhospodařovat tak, aby populace prospívala a aby člověk zasahoval jen okrajově v rámci regulace.
Takže u zákonem chráněných druhů vždy musí být dokumentace v pořádku, nepřijmeme k preparaci žádný úlovek bez řádných dokladů. Pokud jsou to zvířata ze světa, tak doporučujeme lovit s renomovanými loveckými kancelářemi, s lidmi, kteří jsou fundovaní a kteří vám garantují, že zvíře ulovíte správně podle kvót, že zvíře bude mít exportní dokumenty Cites a my vám pak následně budeme schopni vyřídit importní dokumenty, abyste dokázal úlovek legálně přivézt. Jakýkoliv úkrok ze zákonitosti vedle je špatný a neakceptovatelný.
Ale nejen zvěř ze světa, kupříkladu není možné, že když naleznete taky kousek od nás na břehu Mušovských nádrží třeba nějakou vzácnou uhynulou severskou kachnu, tak ji prostě nemůžete vzít a donést ji s prosbou o preparaci. Spousta lidí si myslí, že když zvíře jen najdou, že je jejich a můžou si dělat, co chtějí. Nakonec vždyť ani většina řidičů neví, že když srazí na silnici srnce, tak není jejich a pokud by si ho vzali do kufru, dopustí se trestného činu pytláctví.
Je potřeba, aby státní správa, preparátoři, myslivci nebo odborná myslivecká veřejnost pořád dokola vysvětlovali, že když najdu nějakého uhynulého tvora, je potřeba kontaktovat odborně způsobilého člověka, ať je to uživatel honitby, orgán ochrany přírody, policie anebo jiný pověřený subjekt, postupovat tak, jak si to zákon žádá.
O tom, jak se při preparaci postupuje připravíme nějaký příští rozhovor nebo reportáž, ale na závěr zkuste prosím stručně uvést, co kromě preparátů nabízíte, jaké další služby firma poskytuje…
Už jsme mluvili o interiérech, vyrábíme křesla, lustry, doplňky z paroží. Je to součást komplexní služby. Dokážeme poradit a pomoci zařídit lovecký interiér funkční a estetický do konkrétních prostor.
Nabízíme ale i drobné preparátorské služby, když přijdete s páráky a klektáky kapitálního kňoura, ošetříme vám je a nainstalujeme na podložku, když donesete grandle, zasadíme vám je do šperku nebo adjustujeme podle vašich představ, samozřejmě jsme schopni vybělit lebky, prostě se nevyhýbáme ani drobnější práci nebo drobnějšímu servisu. Specificky u evropské zvěře se už nedělá takové množství zvířat jako preparáty poprsí anebo celopreparáty, ale jak postupuje moderní doba, tak se navyšuje množství práce při bělení trofejí nebo elementárního zpracování, prostě to, co si dřív dělal každý myslivec doma sám. Je stále více lidí, kteří nemají možnost si doma trofej zpracovat, i když jsou stále extrémisté, kteří si dokážou vyvařit trofej jelena na balkóně v paneláku.
Jste schopni udělat renovaci starých trofejí?
Ano, ale to děláme ve velmi omezené míře. To spíše děláme a jsme schopni dělat repreparace našich preparátů. Zrovna teď je na dílně celý lev, kterého jsme původně dělali jako předložku s hlavou. Několik let ho měl klient doma a pak se mu změnily dispozice, potřeboval prostor a přišel s tím, zda by nešlo udělat lva v plné montáži.
Renovace starých trofejí byla vždy doména spíš preparátorů, kteří působili v muzeích, u nás by to klientovi asi moc ekonomicky nevycházelo.
Ale aby se nemuselo přistupovat k renovaci, je třeba se o preparáty řádně starat. Jsme schopni poradit i v tom, ale to by bylo na delší povídání a já bych navrhoval, že bychom někdy udělali další rozhovor na toto téma…
Určitě rád zase přijedu a děkuji za rozhovor
připravil Jiří KASINA