V posledních letech jsme se všichni stali odborníky na všechno. Všichni máme právo na vlastní názor, sebeurčení, identifikaci. Žel, často máme pramalou chuť vzdělávat se a podrobovat své názory kritice. Jedno je ale jisté, příroda je neúprosná a naše chyby nám vrátí. Ne zítra, ne za rok, ale vrátí. A nekompetentními zásahy do života kolem nás můžeme napáchat trvalé škody.
To my myslivci naštěstí víme, a tudíž se snažíme dělat věci správně. Jenže jak v tom množství informací a pravd najít to správné? Sám si často tuto otázku kladu – zejména v souvislosti se správnou péčí o zvěř. A tu mě napadlo, když už léta kloubíme tradice s pokrokem, třeba tím, že s Hunterrou digitalizujeme myslivecké hospodaření, co se zkusit podívat také na otázku přikrmování optikou „digitálního kaleidoskopu“? Cože? Co je to za nesmysl? Opravdu?
Budete se divit, ale možná ta myšlenka není tak úplně mimo. Při dlouhém přemýšlení, jak na úvodník k tomuto článku mi oči těkající po mé knihovně sklouzly k nenápadné zelené vazbě se zlatou ražbou. Mimoděk jsem po ní sáhl a hned z první stránky jako by na mě pokynul první velmistr našeho Řádu sv. Huberta František Antonín hrabě Sporck. A tu mě napadla otázka, nakolik se liší moudra sesbíraná a vydaná J. V. Černým v roce 1884 od současných trendů?
Tak historii bychom měli, ale kde se nachytřit o současné úrovni poznání? U Hanzala? U Vacha? U Harta nebo u Kamlera? (pánové laskavě prominou familiární oslovení – ale kdo formálně tituluje legendy?) Kdepak! Kde jinde hledat ty nejčerstvější informace, než se zeptat umělé inteligence! A co by to bylo za článek o digitalizaci myslivosti, kdybych vynechal zamyšlení nad tím, jak učiněná poznání pomůže uvádět v život Hunterra…
Klíč k úspěchu – životní prostředí
J. V. Černý ve své knize tvrdí, že „
Zkušenostmi jest zjištěno a nade vši pochybnost dokázáno, že nelibuje si všechna zvěř ve stejném a témž území.“ Na tom se shodne s umělou inteligencí, podle níž „
ideální prostředí pro volně žijící zvěř je pestré a zahrnuje různé prvky, které podporují jejich přirozené chování, zajišťují dostatek potravy, úkrytu a bezpečí. Každý druh má specifické požadavky…“ Oba mí imaginární spoluautoři dále shodně upozorňují na důležitost rozmanitosti stanovišť,bohaté biodiverzity, dostatku úkrytů a klidových zón, přístupu k vodě a ochranu vodních zdrojů, přirozených potravní zdrojů, ochrany před predátory a chorobami.
Za důležitou považují také minimalizaci lidských zásahů do krajiny. Avšak vzhledem k tomu, že zvěř je především naším (potravním) konkurentem (již v devatenáctém století platilo, že „…
přiměřený stav zvěře jest onen počet zvěře, který není na značnou újmu ani lesnímu, ani polnímu hospodářství...“), následně obhospodařovaným zdrojem, a až nakonec objektem zasluhujícím ochrany, je tato zásada spíše teoretickým doporučením. „
Dokud byla hojnosť lesů a hluboké hvozdy temné ve klidném lůně svém poskytovaly oblíbeného útulku všeliké zvěři, neznali myslivci potíže, jaké naskytují se chovu zvěře nyní, kdy největší čásť povrchu naší vlasti odlesněna a rozmanitě používána jest…“, píše Černý. „
Intenzifikace zemědělství má rozsáhlé negativní dopady na volně žijící zvěř, včetně ztráty přirozených stanovišť, poklesu potravy a zvýšené predace“, dodává umělá inteligence.
„
Však ten čas minul a nepříznivé doby nastaly zvěři honebné…“, smutní Černý.
A co teprve dnes? Žijeme v kulturní krajině a tomu se musíme přizpůsobit – ale to neznamená rezignovat. Centrální mozek lidstva nám připomíná, že „
k udržitelnému hospodaření patří zavádění metod šetrných k přírodě a ochrana biodiverzity, což je nezbytné pro zajištění rovnováhy mezi zemědělskou produkcí a ochranou přírody.“ Mezi ně patří zejména
1. Šetrné zemědělské techniky: snížení intenzity mechanizace, zavedení technik šetrných ke zvěři, omezení používání pesticidů a herbicidů a využívání agroekologických postupů – například používání lehčí techniky nebo stanovení období sklizně mimo období rozmnožování;
2. Agrolesnictví, ekopásy, agroenvironmentálně-klimatická opatření: zavádění agrolesnických postupů a ponechávání okrajových pásů kolem polí, zavádění opatření pro zvýšení biodiverzity v krajině.
Pravda, způsob zemědělského a lesnického hospodaření ze své pozice dokáže jen málokdo z nás ovlivnit, ale jsou tu také nástroje, které máme ve svých rukách téměř všichni. Patří mezi ně
3. Budování zelené infrastruktury a krytů: opatření na snížení fragmentace krajiny a propojení různých biotopů pomocí zelených koridorů, například výstavbou zelených mostů a podchodů pro zvěř,
4. Obnova přirozených biotopů: ochrana mokřadů a obnova remízků, budování a ochrana kvalitních zdrojů vody;
5. Zakládání klidových zón: vytváření podmínek pro minimalizaci stresových faktorů ve vybraných oblastech, kde bude docházet k minimální disturbanci zvěře.
Stačí mít k dispozici pár arů půdy ať už vlastní nebo třeba obecní a chuť něco změnit. A finance? Ty je možné opatřit například z dotací či veřejné sbírky. Skutečně – veřejnost přestává být lhostejná vůči necitlivým zásahům do života v krajině a podobné sbírky tak již nejsou utopií.
Pokud si nevíte rady, jak na to, tým Hunterra vám poradí. A nejen to – pomocí nástrojů pro mapování honitby v aplikaci Hunterra (polygony, křivky, body zájmu) lze snadno zamýšlená opatření zakreslit do mapy. Vrstva s katastrální mapou přehledně zobrazí, zda opatření nepřesahuje zamýšlenou parcelu, případně jestli bude třeba zapojit do procesu další vlastníky.
Pro podporu plánování „agroenvi“ opatření připravujeme modul, který zakreslená opatření vyexportuje do formuláře a napomůže tak snadné přípravě žádosti o dotace.
Druhý krok – správné přikrmování
První krok k zajištění správné výživy volně žijících živočichů bychom tedy měli. Ale co v dobách, kdy krajinné úpravy nestačí – zejména když krajinu přikryje sněhová peřina nebo ledový krunýř? „
Ochrana zvěře proti nepříznivé povětrnosti a živelním nehodám není valně v moci lidské. Jediné výhodné poměry místní poněkud seslabují škodlivé účinky povětrnosti a živlů. Člověk tu přispěti může jen jak udáno jest v pojednání o chovu a jak vysvitá z přírodopisu zvěře. Ale vše to nikdy vydatně a úplně prospěti nemůže, zvláště při škodlivém vlivu ve větších rozměrech. Pouze při dlouho trvající kruté zimě lze poskytováním vhodné potravy zpomoci škodlivému vyhladovění a zhoubným jeho následkům, zejména vysílení, apod. chorobám… Že zvěř nasycená méně trpí zimu, a že každý zdravý a silný tvor všelikým účinkům škodlivým lépe vzdoruje i snáze uchrání se před nepřáteli svými, to vše nepotřebuje snad zvláštního ujišťování... V době, kdy trpí nedostatkem potravy, bývá zvěř krotší, vychází z lesů i mimo čas a přibližuje se obydlím lidským. Tentokráte nutno jest bedlivě hlídati a všemožně se starati, by zvěř zůstala ušetřena. Potřebná potrava budiž vždy poskytována včasně; s pomocí tou nesmí se otáleti, až by snad zvěř trpěla citelnou nouzi, pak přišla by pomoc již pozdě. Jinak však nejen prospěje zvěři, ale odvrátí i mnohou citelnou škodu v zahradách i lesích…“, nabádá čtenáře Černý.
„
…zvěři (jelení) budiž pak zakládáno dobré živné seno, a dokud nepočne mrznouti střídavě též žaludy, kaštany, plané ovoce, brambory, řepa a zeleniny na suchá místa na malých hromádkách…Myslivci zbává pak jen povinnosť starati se o potřebný klid v lese a o upravení i pilné obnovování lizů…Nikdy nesmí, kdykoliv pozoruje, že nastal nedostatek paše, jmenovitě v době zimy, při vysokém sněhu, zanedbati zakládání sena, sušeného listí dubového, habrového, jilmového, jasanového, lípového apod.“, pokračuje, a dodává, že „
má-li zvěř srnčí nebo daňčí v některém lese nasazena býti, staniž se vše tak, jak u zvěře jelení udáno jest.“ Jak vidno, přikrmování má být podle něj založeno především na objemových krmivech, v malém množství střídaných suchými plody, které se v přírodě běžně vyskytují. Dužinu v zimě nedoporučuje předkládat vůbec. Umělá inteligence po 150 letech k výše zmiňovanému bere na milost také obiloviny, avšak upřesňuje, že předkládat je možné „
například oves nebo ječmen, ale pouze v malých dávkách, protože jejich nadměrné množství může způsobit zažívací problémy.“ Černý by dodal, že nejlépe v nevymlácených snopech.
Toliko konfrontace tradic s pokrokem. Ale když už jsem cestoval v čase, neodolal jsem pokušení sáhnout také po „svém“ ročníku Stráže myslivosti. Ze svázaných měsíčníků jsem vyčetl, že Ing. Ctirad Rakušan tehdy psal, že zimní přikrmování se osvědčilo zejména tam, kde je zvěř během měsíců hojnosti vyrušována a nemá tak dostatek klidu k tomu, aby se připravila na zimní měsíce. V takových případech jednoznačně doporučuje předkládat pestrou stravu v krmných linkách.
Oproti tomu Ing. František Husák neměl nejmenších pochyb o tom, že zimní přikrmování jádrem je nejen žádoucí, ale jedná se o jednu ze základních zákonných povinností myslivce, která napomáhá plnit závěry III. Sjezdu ČMS. Současně však také on uznal, že „
…divoce žijící přežvýkavci nutně potřebují k dobré funkci zažívacích orgánů…tvrdou složku potravy, tvořenou především vlákninou“, a dodával, že „
…zvlášť srnčí zvěř je v tomto směru náročná a vyžaduje 60 až 80 % dřevinné složky.“
Také Ing. Gustav Kořínek z ÚHÚL, cílící zejména na snižování škod na lesních porostech, byl zastáncem zimního přikrmování. Doporučoval jedno krmeliště na 500 až 1000 ha honitby, a ve vzniklých stávaništích předpokládal přímou ochranu lesního porostu – chemickou či mechanickou. Na milost vzal každodenní předkládání dužnatého krmiva („
…nejméně 2 kg na kus a den…“). Oproti tomu si vzal na paškál monokulturní (lesní) porosty a propagoval zvyšování přirozené úživnosti. Doporučoval, aby na 1000 ha lesa bylo
„…obhospodařováno nejméně 1 ha zemědělské půdy jako políčka pro zvěř. Políčka se zimní pastvou musí být v blízkosti zimní koncentrace zvěře, aby je zvěř mohla nerušení spásat.“
Návštěvou normalizační éry exkurz do minulosti končím a doplňuji výčet zásad o nesporné body, které z pomyslné diskuse tradic s pokrokem vyplynuly, s komentáři J. V. Černého:
6. Předkládání minerálních látek: „
Na příhodných místech, nejlépe na sušších lučinách lesních, též na travnatých holinách upravené lizy mají pilně býti vytloukány;“
7. Zakládání mysliveckých políček: „
Palouky lesní ať posypávají se v jarní době popelem, aby živnější traviny na něm vyrůstaly, a kde zvěř ráda se zdržuje, jest radno upravená políčka oseti z jara ovšem, vikou a v jeseni žitem;“
8. Předkládání tvrdé vlákniny: „
Jakmile listí se stromu opadalo, jest záhodno neprodleně pasečit a klestí nechat na myti přes zimu ležeti, by zvěř mohla pupeny okusovati a kůro ohryzovati;“
9. Přikrmování při tuhých zimách: „
Při kruté zimě a vysokém sněhu má býti zvěři seno bedlivě zakládáno, také plné snopy ovsa,“ případně malé množství jádra či (nemrzne-li) také dužnatá krmiva „
i sušené listí, jak o tom již u zvěře jelení zmíněno bylo;“
10. Kontrola a údržba zařízení: „
Při zmrzlém sněhu, dokud škraloup zvěř nesnese, mají se prošlapávati nebo projížděti dráhy v okolí krmišť, pasek, mytí a houštin a je-li potřebí, dohlížeti také pilně na sněhové závěje, zdali některé zvíře v nich neuvázlo.“
A jak nám druhou část pomyslného desatera pomůže naplňovat Hunterra?
Hlavním cílem je uspokojení potravních nároků zvěře – ať už zajištěním přirozenými způsoby (zvěřní políčka apod.) nebo plánováním mysliveckých zařízení. V druhém případě hospodář určí, jaká krmiva mají být v zařízeních předkládána a následně kontroluje, jsou-li jeho pokyny plněny. Ve stanovené frekvenci může hospodář kontrolovat, zda při zakrmení byla vložena k příslušnému bodu na mapě fotka s aktuálním stavem krmného zařízení a zda předkládané krmivo odpovídá jeho pokynům
Totéž platí pro kontrolu slanisek, případně plnění dalších úkolů přidělených členům spolku nebo personálu. Po zimě může stejným způsobem snadno ověřit, zda bylo zařízení řádně a včas vyčištěno a vydesinfikováno.
Co dodat závěrem? Pusťme se do toho!
KDY přikrmovat
Přikrmovat by se mělo v období nouze. Za tu řada z nás považuje zimní měsíce. Vzhledem k mírným zimám a chybějící sněhové či ledové pokrývce, mylně. Kdy tedy přikrmovat, když to v zimě již není třeba? Dobrat se skutečného období nouze není raketová věda. Stačí přidržet se selského rozumu a udělat si malý exkurz do fenologie a etologie zvěře, agrotechnických ročních období a v neopomenout v poslední době často skloňovanou klimatologii.
V našich životech jsme ovlivňování různě dlouhými cykly. Nejinak je tomu u volně žijících živočichů. Je důležité si uvědomit, že život na planetě je v zásadě řízen cirkanuálním rytmem. Nejsnadněji si toho můžeme všimnout na monoestričnosti většiny našich obratlovců, či na počínání stěhovavých ptáků. Zatímco člověk do značné míry dokázal uzpůsobit životní prostředí svým potřebám a ze závislosti na životních cyklech ostatních se částečně vymanit, ostatní živočišné druhy nejen že takové „štěstí“ neměly, ale naším nešetrným znásilňování přírody je na ně, jakožto na naše potravní konkurenty, vyvíjen o to větší tlak.
Veškerý život, včetně nás, je vnímavý na délku fotoperiody. Ta se s příchodem jara prodlužuje. V tomto období si tak můžeme všimnout významného nárůstu aktivity zvěře.
Zaměříme-li se na spárkatou přežvýkavou zvěř, zaregistrujeme její zvyšující se nároky na přijímání potravy. Objem bachoru se s prodlužujícím dnem zvětšuje, stejně jako klky tenkého střeva, a narůstá schopnost přijímat a zpracovávat potravu z přežvykování.
Naopak je tomu na podzim a zejména v zimních měsících, kdy se objem žaludků i klků zmenšuje, metabolismus zpomaluje a zvěř potřebuje čerpat většinu živin z uložených tukových zásob. To vše má na svědomí štítná žláza, jejíž aktivita roste s prodlužujícím se dnem.
Takže zjednodušeně řečeno: při dlouhodennosti se přežvykuje, v zimě se pálí zásoby. Kde ale má zvěř sehnat dostatečné množství potravy v době, kdy se její organismus potřebuje na zimu připravit?
I kdyby rozsáhlé monokulturní plochy zemědělských plodin převažující v kulturní krajině skýtaly dostatečně rozmanité zdroje pro uspokojení potravních potřeb naší přežvýkavé zvěře, po žních zmizí veškerá potravní nabídka prakticky ze dne na den. A právě toto období je skutečným obdobím nouze. Pozdně letní až podzimní měsíce jsou z pohledu nároků na příjem potravy kritické, a proto během nich bychom měli začít s intenzivním přikrmováním – aby v zimě bylo skutečně co pálit. Ovšem za předpokladu, že má zvěř dostatek klidu na to, aby si tyto zásoby mohla vytvořit. V opačném případě nám nezbude, než klidové zóny zřizovat a také přikrmování takovým podmínkám přizpůsobit.
Významnou roli hraje pravidelnost předkládání krmiva, a to nejen kvůli jeho možné degradaci při dlouhodobém vystavení vlivům prostředí, ale zejména proto, že přežvýkavá zvěř přijímá stravu v cyklech.
ČÍM přikrmovat
Druh předkládané potravy závisí na živočišném druhu, prostředí a časovém období. Například jelení či daňčí zvěř má 3 až 4 denní pastevní cykly a v mezičase přežvykuje, u srnčí zvěře můžeme za den pozorovat pastevních cyklů 10 až 12. Z toho vyplývá, že předžaludky srnčí zvěře projde potrava mnohem rychleji než ostatním přežvýkavcům a nálevníci a bakterie tak mají kratší čas na zpracování celulytických prvků.
Fyziologie zvěře tedy zásadně ovlivňuje volbu potravní strategie. Proto srnčí zvěř preferuje potravu měkkou a snáze stravitelnou a řadí se (spolu s losem) mezi okusovače, což bývá hrozba zejména pro terminály mladých stromků. Naproti tomu muflon je spásač, který ale při nedostatku měkké stravy či disturbanci může loupat kůru – zejména z kořenových náběhů. A potravní oportunisté jako jelen evropský, sika nebo daněk jsou schopni strávit i tvrdou potravu s vysokým obsahem vlákniny a hrozí od nich tedy škody ve formě ohryzu.
Co z toho všeho vyplývá? Přežvýkavé zvěři musíme zajistit adlibitní přístup ke kvalitnímu objemovému krmivu, pokud chceme předejít škodám na porostech. Předkládáme tedy kvalitní seno, větvičky z listnatých stromů (lípa, dub, buk, osika, habr, jilm, jasan), suché rostliny z nechemicky ošetřených lokalit. Přidat můžeme suché plody, které se v přírodě běžně vyskytují, případně malé množství ovsa či ječmene, ideálně nevymláceného. Před mrazy můžeme předložit dužinu – cukrovou řepu nebo mrkev. A zapomínat nesmíme rozhodně na lizy.
Naše stále zmírňující se klima neklade takové nároky na kondici zvěře jako prostředí, ve kterém se zvěř musí vyrovnávat s teplotami hluboko pod bodem mrazu, hlubokými závějemi sněhu a silným predačním tlakem. I přesto se můžeme rozhodnout pro předkládání energeticky bohatého jadrného krmiva. Musíme si však uvědomit, že kvasnými procesy při trávení jádra se zvyšuje kyselost v bachorech přežvýkavé zvěře a abychom ji ochránili před acidózami aj., potřebujeme jí nabídnout zásadité složky stravy pro snižování pH. A co že je tou zázračnou látkou? Správně – opět celulóza…
KDE přikrmovat
Přežvýkavá zvěř přijímá potravu převážně během dne. Jelikož je vnímavá na disturbanci (o kterou není nouze zejména v příměstských honitbách), je vhodné pro ni vyhledávat či aktivně vytvářet klidové zóny. Ty by měly chránit zvěř před stresem způsobovaným civilizačním tlakem a poskytovat jí dostatečný klid k přežvykování. Pochopitelně musíme vybírat taková místa, kde nehrozí vznik škod na porostech, případně kde jsme připraveni toto riziko přijmout.
Nemalou roli hraje teritorialita zvěře a také její etologie. Například u srnčí zvěře, kde jsou samci sezónně teritoriální, bude i přes všechna přijatá opatření docházet ke škodám nejen vlivem vytloukání, ale také značení teritoria. Pokud srnce ulovíme až po vyznačení teritoria, je pravděpodobné, že jeho teritorium obsadí srnec jiný a oblast přeznačí (samozřejmě i na dosud netknutých porostech). Mimo reprodukční období se srnčí, jakož i ostatní přežvýkavá zvěř, sdružuje do společenstev, což klade jisté nároky na formu přikrmování.
JAK přikrmovat
U agresivnějších druhů (např. jelen sika) je tato otázka zcela zásadní. Pokud se zvěř takového druhu sdružuje ve společenstvech, zpravidla harmonizují své biorytmy a sjednotí také pastevní cykly. Na krmné místo přichází společenstvo společně, a společně také odchází. Pokud neumožníme uspokojení potravních nároků všem jedincům, ti dominantní odeženou submisivnější kusy. Vzpomeneme-li psů pana Pavlova, velmi rychle nám dojde, že submisivní jedinci, zdržující v těsné blízkosti krmného místa, se budou snažit uspokojit své potravní potřeby – čím jiným než ohryzem nebo loupáním… Při předkládání krmiva bychom proto měli dbát na uspokojení také jejich potřeb. Potravu bychom měli předkládat v menších množstvích na více místech či budovat krmné linky a podobná zařízení.
Za vývojový tým aplikace Hunterra
David C. HÁJÍČEK, J. V. ČERNÝ, ChatGPT