Jak jste se dostal k myslivosti a potom sem do obory?
Pocházím původem z Vitína, což je vesnice jen dva kilometry vedle obory. Můj děda dělal v lese a táta dělal v Poněšicích 28 let lesníka. Já jsem chtěl jít v jeho šlépějích, od šesti let mě lesařina začala zajímat. Otec mě bral do lesa, začal jsem se seznamovat jak s lesníky, tak i s myslivci, poznal jsem ale i práci žen v lese při zalesňování a vůbec všechny možné činnosti v lese a kolem myslivosti po celý rok.
V patnácti přišla doba, kdy jsem se musel rozhodnout, kam po škole dál. Chtěl jsem logicky na lesnickou školu v Písku, ale v té době byl zájem asi 700 uchazečů, z nichž brali jen čtyřicet studentů. I proto mě poněšický lesní správce přemlouval, ať jdu raději na zemědělskou školu, tam mě spíš vezmou, navíc do Budějovic je to blíž. Tak jsem si podal přihlášku a oni mě přijmuli. Ale já jsem si to přes prázdniny rozmyslel, jediná možnost, jak lesařinu zkusit, bylo lesnické učiliště Bechyně.
Tam jsem taky nastoupil a tam jsem dostal základy, ze kterých dodnes čerpám. Byli tam mistři třeba jen o pár let starší, ale fachmani, kteří nás opravdu naučili. Dva dny v týdnu jsme měli učebnu a tři dny v týdnu byla praxe.
Po druhém ročníku učiliště jsem přestoupil do Písku a vystudoval čtyři roky lesnické školy.
Zároveň jsem celou tu dobu pomáhal v oboře o víkendech, hlavně v zimě krmit. Byl jsem ale vlastně s oborou ve styku pořád, pomáhal jsem sbírat shozy, pomáhal při údržbě mysliveckých zařízení, při lovu zvěře a zpracování jak zvěřiny, tak trofejí. Tehdy byl oborníkem pan Hanzal a já tak pomáhal v oboře až do vojny. O prázdninách jsem ale také třeba přibližoval dříví u lesní správy, od šestnácti jsem měl řidičák a tahal jsem dřevo.
Jak jste se stal oborníkem?
Když jsem absolvoval Písek, tak jsem stál před rozhodnutím, kam pak po vojně dál. Nabízelo se, že do Poněšic. Jako na potvoru, v době rozhodování, přijel na nábor do Písku ředitel Horní Plané. Jako jediný jsem říkal, že do Poněšic nepůjdu, že ještě nevím, kam půjdu. No, a on si mne vybral a poslal na Šumavu, na lesní správu Plešný v Nové Peci. Nahoře jsme měli správu, dole jsem bydlel. Byl jsem na těžebním středisku, psal jsem auta, dodáky na dřevo, prostě manipulant. Sice se se mnou při odchodu na vojnu loučili tak, že předem všichni ví, že se nevrátím, ale mně se tam docela líbilo. Tak jsem říkal, že se vrátím zpátky.
Půl roku před koncem vojny jsem na opušťáku požádal tátu, aby mne dovezl do Nové Pece, tam už ale bylo místo obsazené, nabídli mi Stožec, ale to bylo daleko, nakonec jsem se dostal do Arnoštova.
Dostal jsem úsek, začal jsem sloužit a sloužil jsem tam úplně v pohodě. Jednou mě vzal brácha k muzice, on měl holku z Hluboké, vyzvedli jsme jí společně s kamarádkami. Protancoval jsem s jednou z nich celou noc. Až ráno mi brácha prozradil, že je to dcera ředitele lesního závodu. Po počátečních peripetiích mne za necelý rok dostala, z dovolené v Piešťanech jsme už jeli se snubními prstýnky.
Nechtěl jsem ale manželku nutit být v Arnoštově, nechtěl jsem ale ani protekci od tchána, tak jsem šel přibližovat dříví na lesní správu Zavadilka, to mě bavilo a uměl jsem to, dokázal jsem si i vydělat slušné peníze. Když jsem tam byl třetí rok, umřel na správě těžební technik, a já šel dělat šéfa místním hajným. Měli jsme k lesům na starost i tři bažantnice.
S tchánem a tchýní jsem vycházel moc dobře. Měli tři holky, tak byli rádi, že mají doma chlapa. Práce jsem se nebál, podporu ve mně měli. Jednou mě tchán požádal, abych dohledal v oboře postřeleného srnce, kterého střílel zaměstnanec ministerstva. Se svým psem jsem srnce dohledal, vyrušil, pověsil na stojan a víc se nestaral. Měl jsem své povinnosti v bažantnici. A asi za měsíc jsem dostal nabídku nastoupit do Poněšické obory jako oborník. Pan Hanzal v té době už přesluhoval a já 2. 5. 1985 nastoupil do Poněšické obory, do konce roku 1985 jsem sloužil s panem Hanzalem a od ledna 1986 jsem začínal sám. No a teď jsem už druhý rok v důchodu, ale mám ještě poloviční úvazek pro oboru a vše postupně přebírá nový oborník.
Zkuste zavzpomínat na úplné začátky v oboře…
Například tu chybělo asi sedm kilometrů plotu, i jinde byly díry, jeleni chodili sem a tam. Jen pro představu, v oboře se střílelo asi 40 kusů, ale vedle obory na lesní správě Radonice 140 kusů. No a najednou jsem nastoupil já a začali jsme dělat ploty, začal honit personál, tak si dovedete představit jaké to bylo pozdvižení!
Tak trochu legrační bylo, že tu zbyl u vjezdu do obory po vzoru z Anglie tunel na severní straně místo vrat. Tunel byl 5 metrů vysoký a 15 metrů dlouhý, přikrytý, zvěř se měla bát procházet, ale zapomenulo se okopírovat vše, aby se zvěř bála jít do tmy. Nevěřil jsem tomu, nakonec jsem dojel pro písek, nasypal na cestu a najednou bylo vidět, jak jeleni v klidu tunelem procházejí. Dva měsíce jsme tunel bourali, než se mohla dát klasická spolehlivá vrata. Stálo dost námahy vyspravit a místy zcela znova postavit trvanlivý plot, starostí jsem měl opravdu dost.
Během šesti, sedmi let jsme ve spolupráci s lesní správou a za její podpory jak oboru, tak i zvěř dostali trošku do stavu. Prvního medailového jelena jsme stříleli v roce 2003. V té době měl nejsilnější jelen shozy kolem 196 bodů, hmotnost trofejí byla maximálně 6,40 kg.
Obora z hlediska rozlohy se nijak neměnila?
Dá se říct, že od konce 80. let je to stále stejně, trochu se průběh plotu sice měnil, ale v podstatě je to stále rozloha 1664 ha.
Jakého byli původu tehdejší jeleni?
Kromě původních jelenů po Schwarzenbercích nejvíce karpaťáci ze Slovenska, ale i jeleni z lužních lesů, bylo tady všechno možné. Vím, že tu byli třeba jeleni z obory Janovice. Bylo tady ale moc holé a málo silnějších jelenů, celkem asi 400 kusů. Domluvili jsme tedy dovoz prvních sedmi kusů ze Slovenska, pět kusů z Moravského Krumlova, pár jelenů spíš na oživení krve jsme přivezli z Orlických hor. Dá se říct, že smysluplný trofejový řízený chov začal fungovat počínaje rokem 2010.
Stav jelení zvěře se snížil na 200 kusů, nějakou dobu byl stav jen 150 kusů, momentálně je tu asi 250 kusů, ale podle výzkumů a znalostí by obora unesla v pohodě stav i něco málo nad 300 kusů. Náhled na počty zvěře se ale měnil v průběhu doby i podle vedení, vždyť jsem měl za těch čtyřicet let nad sebou celkem 14 šéfů!
Co bylo tím hlavním momentem, že začala narůstat kvalita zvěře a i trofejová hodnota?
Základem je z mého pohledu správná výživa. Hned ze začátku jsem nechal vytvořit v oboře skoro sedmdesát hektarů políček a luk pro zvěř. Nevěřte povídačkám, že se tu cpou jelenům hormony, sem nepřišla dokonce ani jedna granule s nějakými hormony! Začali jsme tím, co tu vyroste na loukách, vojtěška, jetel, bojínek, srha, jílek. Dříve tu rostl jen jitrocel a řebříček, tím zvěř nenakrmíte, pak jsou škody. Základ byl nakrmit pořádně a přirozeně zvěř.
Žádné speciální směsi?
Jen k jaru se dává směs se stopovými a minerálními prvky pro podporu parožení.
Důležitý moment nastal v tu dobu, kdy si kamarád přivezl moderní lis na seno a začali jsme zkoušet senáže pro dobytek. On měl dvě stovky dobytka na pastvině na Šumavě, když jsem byl u něj na srncích, tak jsem viděl na vlastní oči, jak srnčí bere nadšeně senáž z těchto balíků. Tak jsme se dohodli, že přijede, připravím mu hektar a zkusíme to. A po předložení senáže jeleni přestali brát klasické seno a šli jen na senáž.
Takže opravdu základem stravy je senáž z toho, co tu ze země dostanete prostřednictvím kvalitního lučního porostu. Taková kvalitní výživa se projeví nejen obecně na kondici zvěře, ale je zajímavé, že zvěř jde třeba i o dva týdny do říje dříve, následně jsou dříve kladení kolouši, a ti pak mají delší dobu do další zimy dostatečně narůst a posílit. Pak má třeba kolouch na Vánoce i 73 kg a začaly se objevovat taky větší pučnice. Není neobvyklé, že je první paroh na pučnici s obvodem i 22 cm a rekordní jeleni mají obvod pučnic 34 cm, kolem 30 cm má pučnice skoro každý starší jelen.
Jak je to s průběrným odstřelem laní, kdo je loví?
Celé roky jsem většinu lovil já sám, když jsem potřeboval pomoci, vzal jsem si spolehlivé kluky revírníky nebo zaměstnance ze správy. Výhoda je, že jsem všechny průběrné kusy mohl posoudit na vlastní oči.
Kolik se vás běžně o oboru staralo?
Myslivost jsem měl na starost v podstatě jen já, na oborní ploty, na pole, na myslivecká zařízení, na chaty, rybníky i na krmení jsem měl k ruce další čtyři zaměstnance.
Poplatkoví lovci asi logicky chtějí trofejové jeleny, kdo lovil průběr?
Průběr jsem lovil asi z 90 % sám, hlavně dvojku a trojku. Ale to bylo tak deset jelenů ročně, to se dá zvládnout. Revírníky jsem posílal na mladé slabé jeleny, ti musí z chovu co nejdříve, v podstatě jen ubírají silnějším. Když jelen nemá základ na hlavě, a navíc nemá dostatečnou kondici, není na co čekat.
Pokud někdo prosazuje nechat všechny špičáky, ať ukážou další roky, na co mají, je to nesmysl. Když je první paroží jen taková dlouhá tužka na malé pučnici, tak ať má paroží délku třeba dva metry, stejně v budoucnu nic neudělá.
Kdy se začaly objevovat rekordní trofeje?
Trofejové hodnoty se začaly zvedat nahoru asi někdy od roku 1998, první medailoví jeleni se začali pravidelně objevovat v letech 2010 až 2015. Začali sem také posílat lovce zahraniční lovecké kanceláře, většinou hosté lovili trofeje kolem 150 až 180 b. CIC. Začal tu také pravidelně lovit jeden zahraniční host, s ním jsme střelili prvního jelena přes 200 b. CIC, byl to starý jelen ještě z původních jelenů. Ulovil pak i jeleny na úrovni postupně 210, 212 a i 215 b. CIC, celkem si odvezl asi 16 trofejí. Aktuálně je tu ulovený nejsilnější jelen 262,46 b. CIC, máme tu ale také dva jeleny kolem 254 b. CIC, ti budou snad příští rok bodováni na velké mezinárodní výstavě v Lysé nad Labem. Jsou tu ale i jiní zlatí a nadějní jeleni. A zdejší jeleny zdobí i slušná hmotnost trofejí, ti nejsilnější mají i 13 až 17 kg.
Takže potenciál tady je, že by mohli být další rekordní jeleni?
To už je na novém oborníkovi a domluvě, jak se bude v chovu zdejších jelenů pokračovat. Víte, je nesmysl, když vám někdo tvrdí, že jelen trofejově kulminuje v devíti letech. Jelena je potřeba nechat dorůst, v tomto věku může mít tu tzv. první kulminaci, pak si trochu odpočine a nejsilnější paroží nasazuje až kolem třinácti let věku.
Mluví z vás zkušenost a letité poznatky…
Být oborníkem není jít do práce. To je každý den, svátek, nesvátek, sobota, neděle, všichni byli u Ježíška a já jsem byl v oboře, pravda, sobec vůči rodině, ale v ní jsem měl velké zázemí. Stejně tak jsem měl a mám velkou podporu v zaměstnancích lesní správy.
Proč tak mluvím o kulminaci, to je proto, protože jsem si paroží a shozy pečlivě bodoval a dlouhodobě vývoj jednotlivých jelenů sledoval. Některý šel nahoru, tři body, pět, deset, podle úživnosti, co bylo za rok, jaké počasí, zda byl semenný rok. Není ale možné tvrdit, že to platí pro všechny jeleny, každý reaguje trochu jinak. Nejsem žádný pisálek, neuznávám tabulky a počítače, vše si poznamenávám na papír. Poznal jsem, kdy jelen trofejově odpočívá, stejně tak mohu tvrdit, že letos je ohromně semenný rok na žaludy a bukvice, to některým jelenům přidá klidně 10 až 15 bodů.
Dá se konstatovat, že poněšičtí jeleni mají typický vzhledový znak?
Schwarzenbergové sem vozili zvěř z celé Evropy, původ dnes asi těžko lze vysledovat. Místní jeleni mají ušlechtilost paroží, hlavně ušlechtilé koruny s výsadami v korunách. Typická je členitá koruna a dlouhé opěráky. A také mají místní jeleni velmi slušné hmotnosti paroží, například nejsilnější jelen měl 17,05 kg a hmotnost si drží dodnes, protože má málo kostní dřeně, převažuje rohovina.
Pučnice tu jsou 28 cm plus, pokud má jelen pučnici menší, střílím normálně.
Zbarvení paroží je tmavé a poněšický jelen se pozná podle bohatého perlení a paroží vypadá jako od jelena z volného chovu. Lodyhy a výsady jsou tmavé, perlené, špičky pěkně vybílené.
Zmiňme ještě, prosím, ostatní druhy zvěře v oboře…
V oboře žije zvěř černá, ještě před asi patnácti lety jsme každoročně stříleli kolem 50 kusů. I zde se ale černá přemnožila, já nevěděl, co s tím, protože když půjdete v noci a budete střílet do rána, budete plašit vysokou. Postavil jsem proto 15 lapáků, zvěř jsme nachytali, v jedné enklávě v části obory jsem zaplotil kus plochy a zveme hosty na společné lovy. Stříleli jsme i 300 divočáků ročně, teď už jsme stavy zredukovali a střílíme asi 100 kusů, je to i o ekonomickém příspěvku na provoz obory.
Já o prasata nestál, protože jakmile se prasata naučí chodit na krmeliště, odhánějí jeleny a místa si značkují, což také jeleny odrazuje.
Srnčího máme asi 80 kusů, srnce střílíme s hosty, personál odloví každoročně asi 35 kusů holé zvěře.
Na závěr se vás zeptám na názor týkající se snahy o otevření obor pro veřejnost.
Je třeba rozlišovat obory a obory jako zooparky či atrakci pro veřejnost. Nic proti oborám, kde je krotká zvěř, ano, je to propagace pro veřejnost, ale to není myslivost.
Klasické obory a obornictví má u nás staletou tradici, stejně jako zámky mají historii a tradici. Zvěř žije v oborách, které byly založeny i třeba před 300 a více lety, je to určitý významný a hodnotný výsek přírody, zvěř se tam musí chovat zodpovědně, rozumně a v odpovídajících stavech přírodnímu prostředí obory. Když bude stát dbát na zachování takového historického dědictví, bude to jen dobře.
Obory, které něco dají lidem za dalších sto let, nebude lehké udržet, když stát toto podpoří, a zapojí se rozum, lze obory zachovat a provozovat dlouhodobě ve prospěch zvěře i přírody. A z hlediska jelení zvěře musí být snahou zachovat původní přirozenou zvěř v dostatečné trofejové kvalitě a kondici jakožto odkaz našich předků.
Bohužel ale stát dovolil vznik mnoha soukromých obor, kde je jen snaha vyprodukovat co nejsilnější a nejčlenitější trofeje, uspokojit přání poplatkových lovců i za cenu dovozu nepůvodních jelenů, cílené nepřirozené výživy anebo dokonce i inseminace. Ať si jelení paskvily vychovávají jinde v zahraničí. Podle mne se takové chovy ani nedají nazývat oborami a je to jen poškozování tradic chovu zvěře a myslivosti jako takové.
Ale obora není jen o zvěři, je to určitá část kvalitní pestré krajiny. Zakladatelé obor velmi dobře věděli, jak vychovávat nejen zvěř, ale i porosty v oboře, jak zajistit zvěři co nejlepší životní podmínky včetně klidu, mít oboru jako pestré živé místo v krajině.
Obora je stejně cenná památka jako třeba historické stavby. I zvěř je přece naším přírodním bohatstvím, v oborách rostou vzácné rostliny, hnízdí zde celá řada ohrožených druhů ptáků, obory jsou také místem výskytu mnoha druhů hmyzu a obojživelníků.
Proto je nesmysl otevírat obory veřejnosti, v dnešní době nelze lidi uhlídat, aby se nenarušil klid v oboře, který je jedním ze základů kvalitního chovu. Proč by Poněšickou oborou měli jezdit houfně cyklisté a auta? Obora musí mít svůj systém a přístup, hlavu i patu a rozumný personál, který zajistí správný režim. Obora přece není a nemůže být nějakou turistickou atrakcí.
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA
Dokladem profesionální a výjimečné práce oborníka je v roce 2006 udělení ceny Edmonda Blanca. Cenu převzal z rukou exprezidenta CIC (Conseil International de la Chasse, Mezinárodní rada pro lov a ochranu zvěře), oborník František Řehoř.