Rozporuplné téma přikrmování zvěře má zásadní odpůrce i podporovatele. Odpůrci mi připomínají známého římského senátora – Marcus Porcius Cato – s jeho výrokem – „... ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno...“ kterým končil každý svůj projev. Ne, že by se zasazovali o zničení zvěře a jejich argumenty svou logiku mají. Ano, zdravá a zdravotně odolná i početná populace zvěře pevné konstituce a v dobré kondici si v přírodním prostředí najde dostatek potravy. A každá populace zvěře musí mít v přírodním prostředí účinný a dostatečný regulační faktor. Jsou to predátoři, úbytek potravy a také nemoci i cizopasníci. Na tom stojí rovnováha přírodního prostředí. Všechny tyto faktory se navzájem doplňují a při přemnožení některého druhu volně žijících zvířat (zvěře) působí většinou společně.
Pro příklad - populace býložravců se při vegetačně bohatém roce úspěšně reprodukuje a jejich stavy se v příštím, vegetačně obvyklém nebo chudším roce nedokáží plně uživit. Slabší jedinci se postupně stávají kořistí predátorů, vyšší koncentrace zvířat s sebou nese zvýšenou produkci vývojových stádií cizopasníků na jednotku plochy a zhoršený výživný stav zase horší zdravotní odolnost. Přežijí a reprodukce dosáhnou jen nejsilnější a nejadaptabilnější jedinci.
Přírodní mechanizmy tak po miliony let udržovaly podle manuálů Vývojové a konstrukční kanceláře přírody na Zemi život i harmonii mezi porosty i zvířaty. Produkce plynů při fermentaci potravy, metanu a oxidu uhličitého, zvířaty s mikrobiálním trávením a dalších fyziologických utvářel a udržoval stav atmosféry a potřebné klima.
Jenže, milion let sem nebo tam, přišel člověk a dvacáté století. Původní přírodní prostředí, kromě výjimečných destinací, už v současné střední Evropě neexistuje. Jediným významným predátorem volně žijící zvěře je jen člověk. Zapomeňme na od reality odtržené bláboly ochránců velkých šelem, že vlci či jiné šelmy účinně a plošně zregulují stavy zvěře.
Paradoxně, nejen lovy a hony i kvalifikovaně prováděnou selekcí jako jedním z mysliveckých počinů člověk populace zvěře reguluje. Člověk volně žijící živočichy, a tedy i zvěř v mysliveckém pojetí reguluje také systematickým ničením životního prostředí, narušením klimatu, nezodpovědným zacházením s vodou v krajině, velkokapacitními metodami zemědělství, nesmyslným navýšením dopravy atd. A naopak.
Věci neznali a nezodpovědní úředníci i státní orgány vytvářejí zákony umožňující nereálnou ochranu a nulovou regulaci predátorů, kteří nad sebou řádný přirozený regulační faktor kromě (ne)dostatku potravy nemají. Jejich stavy (nikoliv úředníků, i když...) se stávají pohromou pro chov hospodářských zvířat, zejména těch, které do naší krajiny historicky a nutně patří tak jako louky a pastviny, bez jejichž využívání a údržby dojde k závažným ekologickým následkům.
Stav přírody je dán průmyslovou a zemědělskou, popř. pěstební činností člověka, urbanistikou a životním stylem. Víme, že zvěř potřebuje k harmonickému a fyziologicky správnému příjmu i využití potravy klid a úkryty. A potravu samotnou, botanicky pestré porosty s přijatelně využitelnými výživnými hodnotami. Nic z toho v naší a odteď už jen v uvozovkách „přírodě“ není ani zdaleka v dostatečné míře. Před sto lety při zcela jiném zemědělském i lesnickém hospodaření měla zvěř k dispozici přirozené porosty skutečných přírodních enkláv, hojné louky a pastviny a pestré spektrum zemědělských plodin na malých plochách. A přesto myslivci i hospodáři zvěř přikrmovali už s počátkem pozimního a během zimního období jadrnými krmivy i objemem, tedy senem i letninou. Nečekali s příkrmy, až nastala zima. Doba sklizně obilovin se považovala za počátek období hladu pro zvěř.
A musí se považovat dál. Kondici na přezimování si zvěř vytváří před zimním obdobím, nikoliv v jeho průběhu. Nelze dopustit, aby zvěři s mikrobiálním trávením byla k dispozici převážně nebo jen dieteticky neadekvátní nebo zdravotně závadná potrava, kterou má k dispozici na polích nebo v naší současné „přírodě“. Kterou přijímá rušena ze všech stran našimi civilizačními způsoby života jako nedostatečné ohryzávání nevhodných objemných, starých porostů a dřevin a tím dochází k narušení populace bachorové mikroflóry. A teprve pak začít přikrmovat, ať jádrem, doplňkovými směsmi nebo objemnými krmivy, to je už pozdě a zvěři čerta starého platné. Ale můžeme odmítání příkrmů prosazovat, protože zvěře je (údajně) hodně, že…?!
Význam přikrmování spočívá hlavně a především v zachování stability bachorového prostředí, neboli rovnováze jednotlivých druhů mikroflóry, bez které nemůže složitý proces fermentace objemné i koncentrované potravy probíhat.
Příkrmy umožňují nebo měly by umožňovat doplnit počet pastevních cyklů, přijmout krmivo v klidu a aspoň zčásti doplnit mechanické nasycení i bilanci jednotlivých živin blížící se optimálnímu poměru bílkovin, energie i minerálních látek. Tedy přesně to, co se v podzimní a zimní době v naší „přírodě“ nalézt nedá.
Dobrou kondici musí napřed získat mikroflóra předžaludků. Teprve pak přichází kondice celého organizmu zvěře. Jedině tak se dokáže vyrovnat s horší kvalitou potravy a rozložit, tedy podrobit fermentaci s alespoň částečným ziskem energie starší a tvrdší vegetaci, popř. části dřevin. Naopak na jaře musí příkrmy kompenzovat nedostatek vlákniny a nadbytek snadno rozložitelných bílkovin, což je typické pro první fenofáze obilovin i řepky.
Mikrobiální trávení se týká velmi silně a specificky hlavně srnčí zvěře. Typická je potřeba jemnějších podílů rostlin s vyšší koncentrací živin. Včetně jadrných příkrmů.
U jelení, daňčí a mufloní zvěře je prioritní význam objemu ve využití vlákniny středních vývojových fází rostlin.
Úspěch chovu muflonů jako spásače „par excelence“ spočívá především v dostatku objemného krmiva, byť se v nároku na kvalitu – tedy ve stáří i spektru rostlin – uspokojí o něco snáze než daňci a jeleni.
Zajíci a divocí králíci mají ve slepých střevech obdobný typ trávení, ale podstatně citlivější, zejména na prudké změny krmiva, na dietetiku i zdravotní parametry.
Z této souvislosti se nevymyká ani pernatá, neboť husy a kachny mají značně vyvinutá slepá střeva, bez jejichž mikrobiální a fermentační funkce by nedokázaly využít zelenou hmotu, objemnou složku potravy.
Bažanti, křepelky a koroptve už mají – pomineme-li skutečnost svalnatého a žláznatého žaludku, trávení jednoduchého typu, řadíme je mezi monogastry. Nicméně, jejich relativně rozvinutá slepá střeva mají stále, dalo by se pro zjednodušení říci, pomocnou fermentační funkci a aktivitu k využití rostlinné složky potravy, na jaře a v létě kromě hmyzu zelených výhonků, pupenů a později semen.
Z toho plyne, že podzimní příkrmy jsou podstatné a žádoucí pro všechny druhy naší býložravé zvěře. Umožňují udržet kontinuitu optimálního stavu předžaludků a podporují odolnost zvěře k překonání změny mezi letním a zimním potravním obdobím. Přímo i nepřímo také zdravotní odolnost. Prioritně je tako funkce významnější než samotná zvýšená energetická úroveň výživy, kterou příkrmy poskytují. Samozřejmě, energie před zimou – to je to, oč tu běží.
Zvěř zcela přirozeně před zimním obdobím přijímá potravu k vytvoření energetických tukových rezerv. U jelení a daňčí zvěře se samci po říji skutečně potřebují připravit na zimní období. Kvalitním energetickým, i když méně koncentrovaným krmivem je objem. Mějme ale na paměti, že vláknina (celulóza), podstata energetické složky, je pro mikroflóru jelení, daňčí a mufloní zvěře využitelná jen ve vhodných vegetačních fázích sklizně. Traviny sklízíme na seno nebo senáž nejpozději ve fenofázi počátku květu převažujících druhů v porostu. Pozdější pokos přináší hmotu se špatně využitelnou vlákninou i bílkovinami, také cenný vápník ztrácí na jinak vysoké využitelnosti. Kromě toho se starší porosty dají obtížně – nebo výstižněji, neochotně nechávají slisovat, aby se v hmotě vypudil vzduch. Takovou senáž nezachrání žádný konzervační prostředek. Jetele sečeme v plném květu, vojtěšky mezi stádiem butonizace až počátku rozvoje poupat. Butonizace je fenofáze charakteristická drobnými kuličkami, budoucími poupaty. Vojtěška stárne velmi rychle, jetel pomalu. I zde platí, že rané fenofáze mají vysokou využitelnost všech živin, u pozdních se snižuje. To stojí za malou ztrátu výnosu, který je při pozdější sklizně poněkud vyšší.
Kvalitní krmné slámy mají význam jen při velkém nedostatku objemu, „práce“ s nimi je přínosnější hlavně v racionálním krmném režimu obor.
Obiloviny jako příkrm zkrmujeme obvykle celé. Ideální je úprava mačkáním. Nejhorší, co můžeme udělat, je šrotování. Jemná struktura obilovin velmi urychluje nevhodné fermentační procesy v předžaludcích a vzniká nežádoucí kyselina mléčná s následkem acidózy. Postupně dochází k eliminaci mikroflóry z hlediska spektra i absolutních počtů. Změna vnitřního prostředí předžaludků neboli snížení pH se posouvá až do střev, kde vytváří podmínky pro rozvoj patogenní mikroflóry.
Ideálním krmivem je oves, v praxi obvykle převládá ječmen. V oborách je přijatelná kukuřice, musí být ale skutečně dostatečně i spolehlivě vyřešen dostatek kvalitní objemné složky krmné dávky. Obiloviny jsou kromě energetické složky zdrojem fosforu.
Zvěři ve volnosti se málokde zkrmují doplňkové (granulované) krmné směsi. Minerální složka jako neodmyslitelná a podstatná součást je jejich prostřednictvím podávána s velkou spolehlivostí příjmu. To by mělo být dostatečným důvodem pro jejich zkrmování, hlavně v enklávách s půdami chudšími na minerální obsah. Přesněji řečeno, na minerální složky dobře využitelné pro rostliny. O tuto souvislost se ale provozovatelé volných honiteb hlavně z ekonomických důvodů většinou nezajímají.
Povědomí o převaze vápenců či naopak nedostatku vápníku v půdách dané lokality (prostředí) je nezbytným minimem. Přitom je pro metabolizmus zvěře velmi podstatný obsah dalších minerálních látek v půdě a podle jejich chemické formy je rostliny dokáží využít (přijmout) nebo také ne.
Ještě se snad shodneme na důležitosti významného makroprvku hořčíku, ovšem hlavně pro stavbu trofeje. Že se jeho potřeba týká i řady metabolických procesů i výstavby kostní tkáně, to už chovatele zvěře většinou nezajímá.
Jednosložkové lizy s chloridem sodným jsou samozřejmostí v oborách a měly být stejně tak ve volných honitbách. Sodík je pro zvěř životně důležitý: je základem pro tvorbu fyziologicky nepostradatelného hydrogenuhličitanu sodného neboli sody. Stabilizuje pH bachoru snížením okyselení způsobeného kyselinou mléčnou a zlepšuje výkonnost bachorového prostředí. Stručně, má významné pufrační působení. Kromě toho se sodík ovlivňuje hospodaření s vodou, podílí se na regulaci roztoků v tkáních a tím umožňuje přesuny živin na buněčné úrovni.
Příkrmy před a během zimního období bychom měli vnímat jako komplexní a harmonickou výživu. V naší „přírodě“ převažují polní honitby, nebo honitby s většinovou plochou agrikultur. Oziminy jsou relativně menším zlem než řepky. Tak či tak, jedná se o jednostrannou výživu s nadměrně vysokými obsahy bílkovin s rizikem vzniku alkalóz až závažných metabolických poruch. O látkách chemické ochrany rostlin či jejich reziduí nemluvě.
Pokud umožní alespoň (částečné) mechanické nasycení, na druhé straně v lepším případě chybí část živin nebo v horším vznikají více či méně závažné dietetické až zdravotní poruchy. Smysl příkrmů spočívá v jejich částečné kompenzaci. Energie ze škrobu obilovin nebo cukr z řepy umožňuje využít nadbytek dusíku, vláknina objemných příkrmů pomáhá stabilizovat prostředí předžaludků. Tedy opět, mějme na paměti nutnost fyziologického a zdravého trávení zvěře, stručně nazývaného dietetika.
Dalším záporným působením naší „přírody“ na zvěř je životní styl a chování člověka. Dopravní zátěž komunikací je jen jedním negativním faktorem. Přibylo rekreačního ruchu a nevychovaných dospělých, dětí i psů. Zneklidněná zvěř ustupuje na poslední (snad) klidná místa, kde zase způsobuje škody na lesních i zemědělských porostech. To vede k obecnému přesvědčení o nadměrných stavech – a ano, stavy zvěře se tak na části honitby skutečně projevují jako nadměrné ve smyslu koncentrace na jednotku plochy a nutně musí škody způsobovat. To ale může způsobovat také nemyslivecký způsob lovu. Řešením je opět promyšlený příkrm.
Mysleme i na pernatou zvěř. Kvalitní zásypy z obilovin posílené malým podílem olejnin jsou cestou k udržení kondice i zdravotního stavu. Chceme-li se pokusit posílit přirozenou populaci bažantů a snad jednou budeme moci říci obnovující se stavy koroptví i křepelek.
K příkrmům patří i napájení zvěře. Zejména zajíci, popř. divocí králíci potřebují rozmístění napáječek, totéž u části pernaté zvěře. U všech krmných zařízení musíme dbát na hygienu. Pravidelné mechanické čištění, desinfekce profesionálními účinnými přípravky jsou významnou prevencí proti šíření parazitů i chorobám.
Dnešní myslivec musí být především chovatelem a reagovat na změny, které se na nás hrnou. Prvním impulsem byla kůrovcová kalamita a následné obnovování lesních porostů. Úvahy o škodách na vysazovaných porostech svědčí daleko více o nepochopení titulu „chov volně žijící zvěře“ daleko více než o jejich početních stavech.
Dalším, ještě významnějším závažně negativním faktorem, je změna klimatu. Letošní průběh druhé poloviny léta s extrémními teplotami a absencí srážek na části území ČR, zejména na jižní Moravě může být pro zvěř velmi negativní. Proto pravidelné a dobře sestavené příkrmy podávané ve správném období jsou nutným řešením, velkou podporou zvěři v naší, bohužel, „přírodě“.
Ing. Martin MOHELSKÝ