II. díl
Posledně jsme si řekli, jak u štěněte budovat pozitivní vztah k vodě a plavání, teď se podíváme na to, jak položit základ disciplínám, které nás čekají na zkoušce z vodních prací, a také později v praxi.
Úspěšný lov vodního ptactva je možný pouze s dobře vycvičenými loveckými psy. Požadavky kladené na naše parťáky v různých loveckých situacích jsou velmi rozmanité, a proto, i když máme nadšeného vodaře, je nutný cílený, strukturovaný výcvik. V následujícím textu vám přiblížíme trochu jinou metodu výcviku, která umožňuje seznámit lovecké psy s jejich pozdějšími úkoly v myslivecké praxi – zejména s vyhledáváním poraněné nebo zhaslé zvěře – a to tak, aby nám zvláště v praxi byli psi platnými pomocníky a nerušili nás při lovu a neplašili zvěř…
Před zahájením výcviku na vodě je nezbytné, aby měl pes spolehlivé aporty. Pokud pes přináší různé předměty a druhy zvěře na suchu, a to bez zaváhání, s dobrým úchopem, upevněným předáním a bez dalších obstrukcí lze zahájit výcvik na vodě. Všechny tréninky je třeba absolvovat tak, aby z nich pes vyšel s pozitivní zkušeností a abychom ho neodradili od chuti pracovat ve vodě nebo dokonce od aportu - to vyžaduje citlivost. Krátké, často opakované tréninkové lekce podporují pokrok v učení. Obtížnost lekce se zvyšuje až tehdy, když je jisté, že pes pochopil a zažil si aktuální úkol!
Aport kachny z hluboké vody – hlavně v klidu
Jak tato disciplína bude vypadat na zkouškách? Ve výsledku na zkouškách sedí neuvázaný pes u nohy vůdce a s výstřelem je na hladinu vhozena kachna, pes může vyběhnout i bez povelu a musí pro ni doplavat a správně ji přinést a předat, aniž by ji po výlezu na břeh pokládal.
A jak na to? Aportování z hluboké vody je pro psa neznámé. Aby se předešlo možným chybám, přinášení se proto buduje postupně, stejně jako všechny ostatní body výcviku. Cílem je, aby pes provedl povel beze spěchu a v klidu vstoupil do vody, doplaval k předmětu, uchopil ho a donesl vůdci, přesedl a odevzdal ho. Proč není úplně ideální, aby pes do vody skákal? Ano, vypadá to efektivně, hezky se na to dívá, ale – nikdy nevíme, zda pod hladinou nejsou kameny, větve nebo další předměty, které by mohly psa poranit. Takže se snažíme psa zpomalit a uklidnit, na vodu pro aport ho pouštíme až ve chvíli, kdy se uklidní a je schopen reagovat na povely, tj. nevypouštíme šílícího, kňučícího psa, ale psa, který v klidu sedí / daunuje u nohy a vnímá nás i naše povely…
Pokud jsme si z předchozího výcviku jistí, že náš mladý pes nemá reakci na výstřel, posadíme si ho k noze, hodíme kachnu a pomocník vystřelí – a my čekáme. Teprve po uplynutí čekací doby je náš svěřenec vyslán pro aport. Pauza mezi výstřelem a povelem je naprosto zásadní, protože kdo by je neznal, ty věčné ukňourance a štěkaly, kteří nám na lovu kachen znepříjemňují život, když zahlédnou první kachny na obzoru nebo uslyší hvízdání křídel. Až na výjimky je toto špatné chování naučené a nedědí se. První krok ke zklidnění je učiněn již tím, že svého psa naučím klidně čekat na povel k aportování. Výstřel tedy nesmí psovi nikdy nahradit povel k aportování.
Na samém začátku výcviku probíhá nácvik u břehu v mělčí vodě, můžeme si pomoci úvazem psa na stopovací vodítko. Pokud pes zvládne aport z mělčí vody, tj. neřeší vběhnutí, uchopení, vyběhnutí a korektní předávku, zkoušíme házet aport dál do hloubky. Vždy postupujeme podle stejného schématu: psa si posadíme k noze, hodíme předmět (nebo ho hodí pomocník), ukážeme psu směr a vyšleme ho s jasným povelem. Měníme to, jak daleko od vody stojíme, na zkouškách se nám může stát, že břeh bude příkrý a my budeme stát dál od vody, stejně jako to, že naopak budeme stát takřka u ní – vždy ale stojíme tak, aby si pes mohl po návratu při předávce před námi pohodlně sednout, nesedal si do vody nebo ze srázu.
Dbáme na to, aby se pes k vodě blížil přímo a bez jakýchkoli oklik; jakékoliv vyhýbání se netoleruje a okamžitě ho korigujeme, stejně tak jako zbytečné kňučení a vyštěkávání a jiné projevy neklidu – při aportu by nám ještě prošly, ale zadělali bychom si na problémy při dalším výcviku. Pokud pes atrapu/zvěř uchopí a přinese, pohlídáme si, aby se s aportem při vylézání na břeh neoklepával a nepokládal si ho – pokud jeví tyto tendence, uděláme ve chvíli, kdy vylézá na břeh, tři až čtyři kroky vzad. Tím svého žáka povzbudíme, aby k nám přišel přímo a rychle, a zvykl si na to, že se smí oklepat až po předávce.
Pokud už pes aport z hluboké vody zvládá s přehledem, zkusíme mu ho trochu ztížit tím, že například hodíme do vody kámen několik metrů od psa, který plave s aportem k vůdci nebo naopak plave teprve pro aport. Pro pracovního psa musí být samozřejmostí, že jiné podněty nesmí odvést pozornost od aktuálního úkolu. S úrovní rozptylování si hrajeme i dál, dokud pes nezvládá hození dalšího aportu nebo i kusu zvěře a nepřinese nejprve první aport, a pak až případný další, pokud ho pro něj pošleme. Bude se nám to hodit nejen na zkouškách, kdy by pes neměl při aportu řešit vyskakující ryby, živou zvěř apod., ale hlavně v praxi, kdy nechceme, aby pes vyplivl jeden kus a šel pro druhý…
Ochota k práci na hluboké vodě
V lovecké praxi musí pes často prohledávat vodní hladinu do značné vzdálenosti, aby našel postřelenou nebo zhaslou zvěř. Proto se při zkouškách vyžaduje také hledání na hladině. Pes musí prokázat, že se nebojí vody, že umí dobře plavat a že jde ochotně do vzdálenosti 10-15 m do vody. V hluboké vodě musí hledat dvě minuty, musí být ve vodě ovladatelný, a hlavně měnit směr podle pokynů vůdce.
Disciplínu můžeme u náruživých vodařů cvičit jako prosté hledání/slídění, kdy pes pracuje stejně jako na souši a reaguje na povely ke změnám směru, dávané píšťalkou. Můžeme ale také tuto disciplínu cvičit, pokud máme opatrnějšího psa, který sám od sebe na vodě neplave, jako vyslání do vody a plavání vpřed. Předpokladem pro nácvik je vodní plocha široká přibližně 10–20 metrů. Na protějším břehu musí být pás krytu, např. rákosí. Nácvik je snazší, pokud máme pomocníka, který na protějším břehu umístí aport. Ze začátku ho pes může vidět, aport se hází přesně k okraji krytu tak, aby pes viděl hod, slyšel šplouchnutí na vodní hladinu a viděl aport na ní. Bez prodlení vyšleme psa pro aport se směrovým signálem a povelem „vpřed“.
Časem by pes neměl hod vidět, začneme tedy aport umisťovat dál do krytiny. V tomto kroku výcviku nejde o dohledávku, ale o to, aby byl pes v budoucnu schopen vyslání přes vodu. Postupně snižujeme vizuální a akustické nápovědy, tj. pes neuvidí a neuslyší dopad aportu, už by je neměl potřebovat, protože zná povel „vpřed“. Při každém tréninku začněte s lehčím tréninkovým krokem a teprve poté zvyšujte obtížnost. Podněty postupně snižujeme, dokud pes neplave na známé místo zcela bez podnětů, nenajde aport a nepřinese ho. Psa nadále podporujeme často opakovaným povelem „vpřed“. Pokud aport na známém místě funguje, změní se voda nebo místo (např. rybníky s ostrůvky). Kromě změny vody se postupně zvětšují i vzdálenosti k protějšímu břehu.
Jakmile lze psa bezpečně poslat přes otevřenou vodu, začíná hledání do daného směru, kdy předmět odhazujeme i do stran, pes se naučí, že předmět není vždy na stejném místě, ale někdy o metr dál v krytu, jindy o dva metry dál. Tímto způsobem ho začne hledat, vzdálenost vlevo a vpravo zvětšujeme a psa vyzýváme na souši naučeným směrovým signálem a gestem ruky. Pokud už umíme psa vyslat dopředu na protější břeh a tam ho směřovat do stran, přesuneme se opět k jiné vodě. V této fázi již nepotřebujeme pomocníka, aport si na protější břeh umístíme sami předem.
Posledním krokem je přesun na větší otevřenou vodní plochu. Tam si předem, aby to pes neviděl, hodíme aport, přivedeme psa a s povelem „vpřed“ ho vyšleme přímo směrem k aportu. Pokud jsme vše dělali dobře, pes plave dopředu k aportu. V dalším kroku ho nebudeme vysílat přímo, ale aport hodíme dál, aby ho neviděl na první dobrou a pocvičíme i kratší otáčení do stran. Pokud psa na volné hladině dostaneme pomocí povelů vpřed a směrového hledání v podstatě kamkoliv, když aport předtím neviděl vhazovat a neví, kde je – můžeme jít na zkoušky! Právě tam totiž poprvé pes aport nenajde, bude ale usilovně a pečlivě a prostorně hledat. Při dalších trénincích pak podobné hledání, kdy tam aport opravdu nebude, zakončíme vhozením aportu, aby si pes něco přinesl a nesnižovala se chuť hledat, ve valné většině tréninků by ale aport na hladině být měl…
Nahánění v rákosí a dohledávka kachny
Další disciplíny v podstatě už jsou jen variací toho, co by náš pes měl již znát z polních disciplín. Nahánění v rákosí se zkouší na vodních plochách, kde je dostatek rákosí v šířce nejméně 5 m. Pes musí rákosí systematicky prohledávat v určeném prostoru, snažit se zvěř vyhledat, vypíchnout a umožnit vůdci její ulovení. Vypíchne-li zkoušený pes kachnu z rákosí, je vůdce povinen na ni vystřelit. Dohledá-li pes střelenou nebo postřelenou kachnu v rákosí a donese ji k vůdci, hodnotí se podle podaného výkonu a aport se hodnotí jako další disciplína – dohledávka pohozené kachny v rákosí. I tak ale vždy následuje právě tato disciplína, kdy rozhodčí hodí kachnu asi pět metrů od břehu a vůdce se psem navede zhruba 50 metrů od ní, hodnotí se rychlost nalezení a předání, pokud při minulé disciplíně vůdce ulovil zvěř, výkony se průměrují.
Při tréninku navádíme psa k rákosí proti větru. Rychle mu tak dojde, že pokud bude hledat na povel a používat svůj nos, rychle najde kýžený aport. Pokud budete pomalu zvětšovat vzdálenost a posílat ho podle jeho schopností se stále slabším větrem, brzy si uvědomí, že při dostatečné vytrvalosti a používání nosu znamená „hledej ztratil" vždy úspěch. Zpočátku můžeme čas od času hodit kámen ve směru pohozeného kusu, jde ale čistě o podporu do začátku, které nahradíme povely rukou a později upustíme i od nich. Chceme přece psa, který samostatně hledá v rákosí, dokud není úspěšný nosem. Vždy cvičíme tak, že v rákosí kus opravdu je – ze začátku vhazujeme kus od psa, aby slyšel dopad; postupně, jak si je pes v terénu jistější, si kachnu do rákosí umístíme předem. Dobré je, pokud je rákosí dobře zazvěřené a pes pracuje i s pachy živé zvěře a má tak větší chuť prohledat prostor. V poslední fázi nám pomocník vhazuje aport z druhé strany prostoru opravdu až po uplynutí časového limitu, tedy 15 minut, aby pes hledal za naší podpory „ztracenou“ dlouho a nakonec ji úspěšně našel. Na zkouškách pak bude hledat, pokud nebude v prostoru zvěř, naprázdno, ale dohledávka bude následovat vzápětí.
Chování na stanovišti u vody
Tato disciplína se zkouší jen na speciálních zkouškách z vodní práce (VP). Vůdci se rozestaví asi 20 kroků jeden od druhého, jako při obstavené leči, psi musí být na stanovišti při vodní práci úplně klidní. Vůdce může mít psa volně odloženého nebo na vodítku. Pes odložený na vodítku dostane vždy o jeden stupeň nižší známku. Disciplína se zkouší asi deset minut, každý vůdce vždy asi po dvou minutách loveckým způsobem vystřelí, zvěř se však nestřílí. Tady se ukáže, jak jsme cvičili sebekontrolu, kdy pes vykonává poslední povel, který dostal – zde je to de facto odložení, kdy psa odkládáme kousek od sebe a do té doby, než ho „vyzvedneme“, musí v povelu vydržet. Pro nácviky potřebujeme ideálně kolegy se psy, částečně ale nacvičíme i sami, když kolem odloženého psa děláme různé opičárny, krom výstřelů můžeme házet předměty, přecházet, nechat pobíhat děti nebo jiné psy – a trvat na naprostém klidu a ten chválit a odměňovat.
Vodní disciplíny se mohou zdát jednoduché, máme-li nadšeného vodaře. Pokud ale mají připravit psa na praxi, tedy na hony nebo tahy, pak se musíme zaměřit na to, aby pes byl klidný, neznemožňoval nám lov přehnanými projevy temperamentu a uměl pracovat nosem i na naše navádění na kus, který nevidí a ani necítí… A to není zas tak jednoduchá věc, proto vodní práce a jejich trénink nepodceňujme…
Lucie KOLOUCHOVÁ