A tak jsem se vypravil na Třebíčsko, kde se na úpatí kopce Mařenka v romantickém místě mezi lesy (bohužel místy spíše už bývalými) skrývá rozhlehlý objekt Dašovského mlýna.
Místu vládne paní Mastná s manželem, a tak po přivítání sedím obklopen v doslova historií dýchající místnosti starého mlýna a zajímá mne, jak se tu vlastně propojila výtvarničina, příroda, historie. ..
Já jsem vystudovala zootechničku, ale nenašla jsem odpovídající místo, tak jsem dělala všechno možné, včetně archivářky na zámku. Když se začalo po revoluci podnikat, tak jsem si říkala, že bychom mohli s manželem začít podnikat, v něčem, co umíme. A protože jsem odmalička kreslila hlavně zvířata a byla jsem zvířaty vždy posedlá, tak jsme se rozhodli, že zkusíme nabídnout obrázky zvířat.
Nebyla to ale vůbec jednoduchá cesta, člověka hned nenapadne, co by se dobře prodávalo, o jaké obrázky by mohl být zájem, zkušenosti v podstatě žádné nebyly. Jedním z impulsů byla situace, kdy si redaktor jednoho časopisu objednal vytvoření obrázků pro psí pexeso. Nakreslila jsem asi padesát hlav psů, ale najednou byla objednávka stornována a mně zbyly kresby. Tak jsme je adjustovali do rámečků a vyjeli na velkou psí výstavu do Brna. Tam se na mne sesypali majitelů psů jako vosy, nejen, že se většina obrázků hned prodala, ale také bylo plno požadavků na plemena psů, která jsem na obrázcích neměla. Pomaličku jsme tedy začali budovat sortiment psích obrázků a dlouho jsme jezdili jen s psími obrázky.
Pak přišlo další životní pošťouchnutí, na které já docela věřím. Sestřenice pracovala v chovatelských potřebách a chtěla vzít k obrázkům samolepky. Říkala jsem si, že to je přece spíše korunová záležitost, že na samolepkách se moc vydělat nedá, ale vzali mi samolepky do komise, nemuseli jsme nic investovat. No a nás překvapil zájem. Po revoluci byly na trhu jen nějaké psí samolepky ze Švédska, nebyla tam ale naše běžná plemena. Sice jsme zkusili spolupráci s jedním naším výrobcem samolepek, ale ukázal se jako velmi nespolehlivý. A tak jsme si rozjeli vlastní výrobu samolepek.
Nejdříve jsme jezdili na kopírku do Třebíče nebo Jihlavy, ale nakonec se ukázalo, že je nejlepší vlastní domácí výroba. Se samolepkami jsme začali v pravý čas, protože obchod s obrázky začal trochu usínat.
A zase na pošťouchnutí sestřenice jsme přidali i výrobu cedulek na plot a na dveře, ke psům jsme taky přidali koně, ty v té době nedělal nikdo. Člověk musí být ve vývoji, pořád musí vymýšlet něco nového. Mě nejvíc baví jezdit po výstavách, bavit se s chovateli, poslouchat jejich přání, zpodobňovat další nová plemena psů. Poslouchám jejich přání, a to co si vymýšlí na mě, i když někdy je to docela náročné. Nakreslím třeba psa a oni řeknou, že teď už je typově toto plemeno trochu jiné, má třeba delší nos nebo že na starším obrázku má jinak nesený hřbet, a tak musím obrázky plemen inovovat. I plemena psů se exteriérově vyvíjí a mění. Díky vlastní malovýrobě, kterou takřka na koleni máme s manželem, mohu fotku anebo obrázek odložit a pořídit obrázek nový.
Začala jste tedy asi se společenskými plemeny. Kdy přibyli lovečtí psi? A jaké vlastně další druhy motivů máte v nabídce?
Na psí výstavy chodí myslivci s loveckými plemeny, tak jsem začala přidávat pro myslivce nejen lovecká plemena, ale také obrázky zvěře a následně jsem dostávala zakázky i na obrazy zvěře. Ze začátku byl největším zájem ze zahraničí, protože jsem se poznala s chovatelkou loveckých psů v Německu, která nejen chová lovecké psy, ale také sbírá předměty s motivem zvěře.
Ale nabalovala se i další témata, přidala jsem třeba i chovatele drobného zvířectva, takže v současné době můžu říct, že máme největší sortiment samolepek a cedulek v Československu a myslím, že ani v okolních státech není nikdo takový. Momentálně v eshopu nabízíme více než šest tisíc motivů, všechno si vyrábíme sami, máme psy, koně, kočky, lovnou zvěř, divoká zvířata i jiná zvířata, králíky, slepice, krávy, kozy, chameleony a další druhy, v podobě většinou jak kreslené, tak focené. Snad ryby mám většinou jen kreslené, ty se fotí těžko. Všechno jsou to samolepky na auto nebo se dají dát na stěnu nebo na hladký povrch.
A opravdu si vše vyrábíte sami?
Ano, já jsem splnila manželovi sen, aby nemusel chodit do práce, živíme se výrobou samolepek doma společně. Já dělám management, kreslím, fotím, vymýšlím grafiku a on dělá tu práci výrobní a mechanickou, tiskne, stříhá, laminuje, samozřejmě mi pomáhá s prodejem, expedicí, s výstavami a prodejními akcemi.
Když jste říkala, že jste měla vždycky ráda zvířata, chápu, že se věnujete jejich zpodobňování, říkala jste, že jste si vždy ráda kreslila, ale měla jste v rodině nějak výtvarně nadané předky?
Když jsem byla malá, tak tu hlavně všichni dřeli na mlýně a jiné uplatnění ani neměli čas hledat. Ale pokud vím, tak můj prastrýc Karel Nechvátal hezky kreslil, maminka byla v tomto směru taky docela nadaná, ale neměla příležitost svůj talent rozvíjet a více uplatnit. Já jsem odmalička pokreslila každý papírek. Ze začátku to byly koně, ale jinak obecně zvířata, to byla doslova posedlost, jejich obrázky jsem si vystříhávala z časopisů a lepila do sešitů.
Narodila jsem se v Třebíči, ale maminka mne nechtěla dávat do školky, první dítě jí umřelo a měla o mě strach, tak mě dala sem do mlýna k babičce a dědečkovi a tady jsem vyrůstala celý předškolní věk. Tím, že tu bylo plno zvířat, uprostřed přírody, kolem hluboké lesy, tím jsem od malička nasávala vztah k přírodě a živočichům, díky tomu jsem si pěstovala vztah k zvířatům.
Takže teď mi do toho jasně zapadá i to studium zootechničiny…
Já jsem sice chtěla jít na umělecko-průmyslovou školu jak na střední, tak na vysokou, ale tam byla malá šance, že se dostane někdo jiný než děti renomovaných výtvarníků. Hlásila jsem se na ilustraci, užitou grafiku, brali šest studentů ze šedesáti přihlášených. Na druhou stranu jsem ráda, protože na vysokou školu bych se dostala v době, kdy jí vedl Knížák, a to nevím, kam by můj směr vedl. Takhle jsem zůstala při výtvarném realizmu a ten vyznávám, zvířata musí vypadat tak, jak vypadají, a ne nějaké fantazie.
Jaké používáte výtvarné techniky?
Já mám celkem široký záběr, protože mě baví střídat techniky, nebaví mě dělat pořád jen jednu. Základ je kresba tužkou, tím by měl každý, kdo chce kreslit, začít. Pak když jsem začínala v 90. letech prodávat první práce, tak to byla kolorovaná perokresba, která trvá dodnes. To je kombinovaná technika, kterou nedělá skoro nikdo, tužkou a akvarelem to dokáže více umělců. Takže mými základními výtvarnými technikami jsou tužka, kolorovaná perokresba, akvarel, suchý pastel, olejomalba, po čase se přidala malba na omítku, protože jsou lidé, kteří chtějí mít na zdi nějaké zvířátko, ať už venku nebo v interiéru.
Zkoušela jsem ale i suchou jehlu, linoryt, ale i jiné techniky, ale u toho jsem nezůstala, je to náročnější, to byly v podstatě jen pokusy.
Začala jste se psy a koňmi, každý majitel většinou chce to svoje plemeno, zvlášť u psů je paleta široká, kde berete předlohu nebo náměty, co vás inspiruje?
Jednak si fotím sama na výstavách nebo mám fotky, které se mi líbí z časopisů. To není porušení autorských práv, snímky beru jen jako inspiraci a překreslím je do jiné podoby. Jinak koukám stále kolem sebe, třeba zrovna teď na výstavě Natura Viva jsem si zaznamenala trofeje, které se třeba někdy budou hodit k nakreslení do nějakého nového obrazu zvěře. A úžasné tam také byly práce preparátorů, doslova preparáty jako živé.
Myslivec asi nejste, odkud máte tedy odpozorované, jak se třeba chová přirozeně srnec v přírodě?
Pozor, já myslivecké zkoušky mám, ale jen myslivost nepraktikuji, nejsem aktivním myslivcem, nezbývá mi na to čas. Ale jednak mohu zvěř občas pozorovat při vycházkách do přírody, ale hlavně dnes je možnost sledovat v televizi množství velmi kvalitních přírodopisných pořadů, to za mého mládí nebylo, dneska díky televizi uvidím každé zvíře i v tom nejintimnějším prostředí.
Zkoušela jste někdy krajinu, aby v ní byla zakomponována zvěř, takovou tu mysliveckou klasiku?
Ano, taky tam mám z minulosti taková díla, nějakého jelena nebo prasata, jak se perou kňouři. To byly ale většinou práce na zakázku, čím víc zvířat je na obraze, tím je to více práce, naskakují hodiny a já nechci malovat obrazy na výdělek, mne živí portréty a zpodobnění jednotlivých zvířat, to se lépe prodává. Samozřejmě, kdybych našla čas a chtěla si udělat radost, tak si udělám nějakou pěknou krajinku olejem, ale to mi momentálně asi nehrozí…
Máte okamžiky, že vás najednou osvítí nápad, to bych chtěla udělat, to se mi líbí, takový postoj zvířete?
Nápadů mám spoustu, ale nemám spíš čas na finální vytvoření. Zjišťuji, že mám v šuplíku spoustu námětů, ale není čas, protože mě tlačí práce, která je objednaná nebo vím, že musím rozšířit sortiment o ten či onen druh živočicha, že zase už bude nějaká další prodejní výstava a tam budeme se stánkem. Proto také říkám, že nejsem umělec, ale jsem řemeslník. Snažím se to výtvarné řemeslo dělat co nejlépe a zobrazovat objekty co nejvěrněji, živí mne to, co nabízím na akcích, takže já dělám opravdu v podstatě řemeslo.
Váš záběr je obdivuhodný. Třeba z plemen loveckých psů máte většinu u nás chovaných? Lze vůbec všechna plemena postihnout výtvarně?
Snažím se a záběr rozšiřuji podle toho, jaká nová plemena na výstavy chodí, na co se lidé ptají, například jsem nedávno rozšířila závěr o honiče, kteří tu u nás dříve nebyli, mám porcelána, srbského honiče, trikolorního. Nové kresby chce po mne také stála zákaznice na vendéské basety, ona jich má hodně a zásobuje i chovatelský klub ve Francii, mám i jiné kontakty a požadavky, abych doplnila paletu zobrazených plemen. Mám radost, že kynologové jak naši, tak zahraniční, považují moje výtvory za něco výjimečného, co každý nesežene, takže moje samolepky se vozí jako dárky do světa a zahraničním rozhodčím. Mohu tedy snad tvrdit, že moje obrázky jsou už v podstatě po celém světě.
U volně žijících živočichů je paleta druhů také obrovská…
Naši zvěř se snažím mít všechnu, u divoce žijících zvířat ostatních to mám spíš podle toho, kdo se na co zeptá, kdo projeví zájem, opravdu postihnout doslova všechny druhy u nás žijících živočichů asi nelze. Třeba jsem začala s ptáčky, ale zase na poptávku, vždyť jen zpěvných ptáků kolik je, ale kolik lidí by si koupilo samolepku nějakých méně atraktivních a nebo méně známých druhů.
Z hlediska výtvarného projevu, co je snazší udělat, srst nebo peří?
Srst, protože peří jsem zatím nedělala tolik jako srsti. Srst je pro mě jednodušší i než portrét člověka. Vždycky říkám, kdo chce portrét, tak ano, udělám, ale je to složitější, bude to déle trvat, protože člověk nemá chlupy. Právě tím, jak je hladký, tak se to dělá špatně.
Lákají vás drobnější živočichové typu ještěrky, hadi, brouci, motýli?
Taky mám, vytvořila jsem, když jsem se chystala veletrh Exotica, mám udělané hady, nějakého gekončíka, chlupatého pavouka sklípkana, i když je nemám ráda, pustím se do všeho.
Co exotická zvířata?
Antilopy se mi moc líbily, ty jsem začínala dělat na lidové škole umění. Mám udělané tygry, zebry a všechno možné. Jak říkám, namaluju jakékoliv zvíře.
Děláte i na zakázku, měla jste nějaké kuriozní požadavky?
Ano, zakázková tvorba mě živí hlavně u obrazů. Na běžný prodej jsou samolepky a cedulky, ale obrazy na objednávku. I akvarel se dá dobře vypracovat, to mě teď hodně baví. Začínala jsem s ním už dávno, ale teď se k němu tak nějak vracím, protože se tím dá udělat kvalita malby na naskenování.
Opravdu jsou někdy poptávky zajímavé, v Lysé nad Labem dva lidé nezávisle na sobě přišli, jestli mám surikatu. Tu jsem neměla, ale nevím, zda najdu čas, kdyby si ji objednali, tak ano, ale počítám, že dlouho nikdo s požadavkem na surikatu nepřijde. Ale malovala jsem třeba obraz, u kterého jsem doslova skřípala zuby, ale protože to byla dlouholetá a dobrá zákaznice, tak jsem souhlasila, malovala jsem pudlíky zastrkané v plechovkách od barev, prostě německý vkus.
Je možné, aby si někdo objednal nějaký druh psa nebo zvířete, aby to bylo s nadsázkou nebo jako karikatura? Kocour v botách nebo liška s mysliveckým kloboukem?
To mě moc nebaví, to radši odmítám. Párkrát jsem to zkusila a nějak na to nemám správné nadání, karikatury, to ne, já jsem prostě na realistickou přírodu.
Měla jste nějaké výstavy svých děl?
Ano, výstav obrazů jsem měla několik, ale na to zase musí být čas a nastřádat díla. Nejraději vzpomínám na výstavu někdy v 90. letech na Kuksu, kde jsme byli čtyři výtvarníci včetně Bořka Šípka se sklem. Zúčastnila jsem se i pravidelných výstav v Třebíči, kde funguje výtvarná skupina Malíři Vysočiny, tam to bylo každoročně. Jinak jezdím asi dvacet prodejních veletrhů a výstav za rok, to je vlastně taky tak trochu malá několikadenní prodejní výstava. A také jsem ilustrovala několik knih, naposledy to byla publikace o jezevčících, tam mi vzali hlavně perokresby a dokonce byla moje práce i na titulní straně.
Neoslovili vás také s ilustracemi školních učebnic?
To ne, tam v dnešní době asi nechtějí realismus, tam jsou občas obrázky, až se toho člověk lekne, to není moc pro mě. To je podobně jako jazzová hudba, mezi muzikanty se pohybuji dost, vždy jim říkám, vy to hrajete stylem, jen aby proboha nic neznělo tak, jak má. A tak nějak podobně je to v moderní ilustraci, jen proboha, aby to nevypadalo tak, jak to vypadá.
Na závěr s dovolením trochu odbočím. Viděl jsem ceduli u vchodu, že nabízíte návštěvu muzea…
Ano, provozujeme tu muzeum mlynářství a venkovského života. Já jsem měla štěstí, že moji předkové nic nevyhazovali, a protože mám vztah k tomuto mlýnu, protože jsem tu vyrůstala, tak jsem toužila nějak zpracovat to, že se tady dochovaly tisíce věcí, které jsou zdejší a tady používané. Tak jsme vytvořili venkovské muzeum, už se ale pomalu nevejdeme do prostor, a to přitom ještě mám plný depozitář.
Můj další koníček je historie, dělám i rodokmeny, zabývám se genealogií a píšu knížku pro obec. Napsala jsem Kroniku Dašovska, je o historici místa a okolí a o dolování zlata, které tu probíhalo, ve středověku tu byla největší zlatonosná lokalita na Moravě. A momentálně sepisuji historii obce Štěměchy, píšu ji jako domopis, vypisuji od vzniku domovních čísel všechny, kteří tam žili.
Kdyby chtěli muzeum lidé navštívit, máte návštěvní hodiny?
Nemáme, je potřeba se domluvit, protože provádíme ve volném čase, nemáme zatím stálé otvírací hodiny, je to taková bokovka pro nás. Když tu jsme, stačí zaklepat, ale bohužel protože jezdíme po akcích a výstavách, tak je to s návštěvou turistů o víkendech někdy složité.
připravil Jiří KASINA