Z debat jsem si odnesl dojem, že je důležité, abychom současné dění nevnímali izolovaně, pouze v našem úzkém mysliveckém pohledu. Pochopení v širších souvislostech nám může pomoci. Nejenže snadněji pochopíme, co po nás současná společnost požaduje, ale také lépe odhadneme, a snad i ovlivníme, budoucnost myslivosti u nás.
K dekódování toho, jak je aktuální novela zákona o myslivosti vytvářena a koncipována, musím začít poněkud zeširoka. Žijeme v pozoruhodné době, která je v jistém ohledu přelomová. Technický rozvoj a víceméně stabilní ekonomická situace v naší zemi s sebou nese paradoxní efekt. Lidé si uvědomili, že ke svému praktickému životu stále méně potřebují politiky.
O co opírám své tvrzení? Tak tedy jen namátkou: Většina výdajů státního rozpočtu je mandatorních, tedy takových, na které ta či ona politická garnitura má jen minimální vliv. Ať ve volbách vyhraje kdokoliv, podstatná část peněz ze státní kasy bude proudit stále stejně.
Kromě toho se státní správa zprofesionalizovala, a je to tak dobře. Spokojeně (a dokonce lépe) funguje bez politických zásahů. Nemusíte být zrovna historiky, abyste si vybavili i delší časová období bez formálně ustavené vlády. Pro náš stát to neznamenalo žádné mimořádné otřesy. Prakticky se nedělo nic zásadního.
Politikům tak dnes k reálnému výkonu moci zůstaly jen dva praktické nástroje: dotace a regulace. Cukr a bič.
Činnosti nebo skupiny lidí, které chce vládnoucí garnitura zvýhodnit, jsou dotovány. Je jim přidělena část společných peněz z našich daní.
Druhým způsobem, jak uplatnit politický vliv, jsou restrikce a regulace. Politici přitom zdaleka neomezují jen činnosti kriminální či jinak zavrženíhodné. Často hledají důvody ideologické nebo populistické. Regulovat lze prakticky cokoliv a kdykoliv. Háček je v tom, že to nelze dělat donekonečna. Přílišná regulace totiž začne působit jako písek v soukolí, politici se chytají do vlastní sítě. Dobrým příkladem je současná situace na našich silnicích, zejména pak ve větších městech. Původním cílem bylo zvýšit bezpečnost provozu. Výsledek? Na každém přechodu po pár metrech svítí semafor, silnice jsou přeplněný betonovými ostrůvky, plastovými patníky a zpomalovacími prahy. Nadmíra regulace způsobila třeba v Praze prakticky permanentní dopravní kolaps. V důsledku stresu a vypětí však vznikají nové kolizní situace a celý kolotoč se roztáčí ve stále šílenější spirále.
Ale zpět k „naší“ novele mysliveckého zákona. V jeho konstrukci mě osobně zaráží dva aspekty.
Tím prvním je absence dlouhodobé nebo střednědobé vize toho, jak chceme pečovat o zvěř, která je přírodním bohatstvím a jak dál s myslivostí jako takovou.
Česká myslivost byla dlouhé roky výkladní skříní tohoto státu. Kromě toho, že měla společenský (reprezentační) charakter, měla i svůj nezanedbatelný ekonomický rozměr, a to alespoň zčásti platí dodnes. To, že stát, reprezentovaný Ministerstvem zemědělství, evidentně nemá zřetelnou koncepci toho, jak jeden z podstatných segmentů hospodářství chce nadále rozvíjet, svědčí o jeho trestuhodné impotenci.
Tím druhým aspektem je to, že kde schází vize a nápady, nastupuje „záchranná“ mentalita regulací, potažmo restrikcí. To, že lesníci a někteří zemědělci prosazují snížení stavů spárkaté zvěře, je pochopitelné, ba dokonce z jejich pohledu i legitimní! Lesnictví a zemědělství jsou druhy podnikání. Účelem každého podnikání je maximalizovat zisk. Volně žijící zvěř jejich podnikání komplikuje. Obě skupiny lobbují za to, aby stavy zvěře byly minimalizovány, což je naprosto logické.
Problém ale je, že jsou to myslivci, kteří byli vmanévrováni do pozice, jakoby jim volně žijící zvěř patřila. Tak tomu ale ani podle zákona není.
Výkon práva myslivosti není druhem podnikání. Větší množství zvěře negeneruje větší zisk myslivců. Ba co víc, dokonce ani zájmem myslivců nejsou (nebo by neměly být) co nejvyšší stavy zvěře. Posláním myslivců je, aby zvěři zajistili co možná nejlepší podmínky pro svůj život (v podstatě welfare volně žijící zvěře) a populaci udržovali v co možná nejlepší kondici a chovné kvalitě.
To ale předkladatelé zákona buď neuměli do legislativní předlohy vtělit nebo to záměrně opominuli. Buď, jak buď, výsledkem je vize myslivosti, které se v navržené novele zásadně míjí s původním smyslem myslivosti v tradicích tohoto státu.
Na závěr si přece jen nemohu odpustit jednu poznámku, která míří do našich řad. Během let, kdy myslivost provozuji, jsem potkal drtivou většinu poctivých lidí, kteří by pro myslivost doslova dýchali. Nejen, že dodržují pravidla a zákony, ale do myslivosti vkládají mnohem více, než z ní získávají. Nešetří časem ani silami často na úkor své rodiny nebo podnikání. Řada z nich jsou přitom sami zemědělci nebo lesáci.
Bohužel jsem ale také v myslivosti potkal sice malou, ale o to viditelnější, skupinu lidí opačného ražení. Pavel Kosatík kdysi nazval ten typ „lumpenburžoazií“. Trochu zvláštní výraz, ale moc se mi líbí. Je všeříkající. Gauneři, kteří se ohání svými kontakty a penězi, kašlou na zákony, tím spíš na pravidla nepsaná a těžko vymahatelná. Jen málokdy si někdo dovolí je otevřeně kritizovat. Částečně ze strachu, částečně z vypočítavosti. Mají přece dobře zazvěřené honitby a kdo by se chtěl zbytečně připravit o lákavé pozvání třeba na exkluzivní naháňku? Problém je v tom, že právě díky těmto parazitům ztrácíme na své pověsti my všichni.
Krátkodobě je možná výhodné být s nimi zadobře. Z dlouhodobého hlediska za jejich výstřelky a exkluzivitu zaplatíme my všichni. Nezbývá než doufat, že neschopnost politiků, stejně jako zmíněné ostrůvky „negativní deviace“, nakonec neotráví myslivost většině skutečně pravodatných myslivců. Rád bych jim popřál vše dobré, pevné nervy a myslivosti zdar!
Martin HORÁLEK