Smutným paradoxem je, že se obory staly předmětem populistických vyjádření stále se zvyšujícího počtu ekopomatenců. K tomu se přidávají bulvární výkřiky zdánlivě seriózních serverů komentujících, kde, kdy a kdo lovil a kolik zaplatil nebo nezaplatil. Jejich (závistivé nebo rádoby moralistické?) třesky plesky neznají či ignorují zavedené společenské, pracovní nebo přátelské vazby v mysliveckém prostředí. A nejen to, nereálně žvanící populisté ani netuší, jak pevná pravidla lov v oborách má. Kromě jiného každoroční příchovek znamená nutnost odlovení odpovídajícího počtu jedinců, jinak by zvěř svou oboru doslova sežrala. Pravidla selekce jako nutné chovatelské opatření neboli pozitivní i negativní výběr jsou v oborách prostě realizována lovem, jehož vrcholem je odstranění přestárlých, byť trofejově velmi hodnotných jedinců. A mnohdy v oboře ulovit konkrétní starý, zkušený a ostražitý trofejový kus je víc práce než lovecká zábava.
A ano, každá obora poskytuje za poplatek, a to nikterak nízký, lovecké příležitosti loveckým hostům podle jejich výběru i časových a finančních možností včetně lovecké zdatnosti. Je to jeden ze základních finančních vstupů. Kromě toho se prodává ulovená zvěř z průběrného odstřelu. Je výhradním právem provozovatele obory, jak rozděluje vazby komerčního lovu a poskytnutí příležitosti, vycházející z přátelských, pracovních nebo reprezentativních souvislostí. To jsou ovšem věci, které laikovi unikají. Nicméně nedobrému nebo hloupému úmyslu poškodit pro prospěch bulvárního média instituci obory zkreslená pomluva snadno poslouží. Nic o fungování obor média neví, nerozumí tomu, ale oplývají spoustou pisálků, kteří se ve svatém boji proti všemu vymykajícímu se šablonám a konvenčním zvyklostem veřejně vysloví. Zato, která hvězdička, ať vycházející či zapadající, kde, co a v čem ukázala, to jim přísluší a výborně jde.
Kromě toho ekologičtí neználci, popletové a fanatici bez základních znalostí toho, co se v naší přírodě děje, bez pochopení souvislostí s ohromnou důležitostí a s ještě větším pokřikem – včetně bulvárních médií – navrhují uvolnění vstupu veřejnosti na soukromý i státní majetek, který není zdaleka jen materiální hodnotou, ale výsledkem dlouholeté práce mnoha generací chovatelů zvěře s mimořádným nasazením.
Otevřít obory veřejnosti?
Obora je skutečným kusem přírody s vazbami mezi přírodou živou a neživou, živočichy a rostlinami, které se blíží vazbám původním. V poslední době uznáváme či přiznáváme význam mnoha druhů hmyzu pro rovnováhu přírody. A kde jinde hledat a ověřovat zkušenosti než mimo tvrdé, komerčně nastavené podmínky v hospodářsky spravovaných lesních porostech.
Smysl obory je kromě jiného v tom, co člověk v průběhu vývoje civilizace změnil a zničil, se teď na malém kusu krajiny jiný, konkrétní člověk snaží obnovit. Ano, musí nahrazovat přirozenou selekci a napomáhat hierarchickým vztahům mezi skupinami zvěře, nahrazovat predátory, ovlivňovat nebo zvyšovat přirozenou úživnost prostředí. Stejnou péči jako o zvěř musí věnovat obnově lesních kultur i lučním a pastevním porostům, nevyhne se běžným agrotechnickým i lesnickým technickým zásahům. A když potenciál úživnosti prostředí daný typem krajiny, klimatem, půdním typem nebo srážkovou oblastí není pro optimální stavy zvěře dostatečný, je třeba krmení zvěře doplňovat nákupy objemných i koncentrovaných krmiv.
Výživa zvěře v oborách je jedinečným fenoménem, protože ve skladbě krmné dávky je možnost obsahem živin nikoliv vytvářet něco nepřirozeného nebo umělého, ale jen a pouze napodobit a nahradit původní rozmanitost přirozených porostů, které kdysi zvěři, lépe řečeno volně žijícím živočichům, poskytovaly širokou paletu základních živin i toho, čemu dnes říkáme biologicky účinné látky (vitamíny, mikroprvky, esenciální živiny, které si tělo živočicha vytvořit samo nedokáže...). A hlavně, prostředky vložené do krmiv mají v prostředí obor vysokou ekonomickou i chovatelskou návratnost. Ta existuje i ve volných honitbách, ale pro nevyzpytatelný pohyb zvěře má podstatně nižší možnost realizace.
Vstup veřejnosti, ať zcela volný nebo částečně omezený, znamená rozvrácení základní životní podmínky zvěře – klidu.
Vysoká zvěř jakožto přežvýkavci, chodí brát paši v pravidelných cyklech, na který navazuje nutnost využít klidné, skryté místo k fyziologicky nutnému vnitřnímu zpracování potravy, kterému říkáme přežvykování neboli ruminace. Každému druhu zvěře (a platí to i pro všechny druhy volně žijících přežvýkavců na celém světě stejně jako v různě intenzivních chovech) klidné prostředí umožňuje využít potenciál maximálního počtu rytmů pastva – přežvykování – odpočinek a tím dosáhnout optimálního příjmu živin i mechanického nasycení.
Na to navazuje tělesný vývoj i kondice, využití reprodukční schopnosti, laktace, růstového potenciálu mláďat, a hlavně genetického potenciálu.
I v tom spočívá význam fráze „obora - klenot či poklad naší myslivosti“, protože v žádném jiném prostředí se genetika tak vysoce nerealizuje a neumožňuje chovateli – provozovateli obory spolu s promyšlenou selekcí dosáhnout tělesně silné, trofejově významné a druhově typické zvěře se silnou zdravotní odolností. Kromě toho odchyt a prodej živé zvěře do jiných obor či honiteb umožní šíření geneticky významných jedinců k realizaci v dalších typech prostředí.
Klid prostředí slouží i nutnému odpočinku zvěře a výběru pastevních míst. Zvěř rušená civilizačními faktory a neukázněností lidí se pase na malých, skrytých enklávách, nadměrnou pastvou na omezeném prostoru poškozuje výsadbu i vyspělou vegetaci. I to je symbolem práce provozovatele obory. Regulací stavů zvěře, tedy odlovením úměrného počtu kusů ke každoročnímu příchovku udržuje stav vegetace, hlavně dřevin, s minimálním poškozením. Jsou obory, kde na stavu nejnižších pater stromů a keřích není znát prakticky žádný okus.
V minulých letech jsem psal o celkem deseti oborách včetně bažantnic. Se dvěma dlouhodobě spolupracuji ve výživě a zdravotní prevenci. Jednoznačně platí, že navštívené obory i tyto dvě jsou obhospodařovány nejlepším možným způsobem, s maximálním odborným i pracovním nasazením.
Obory rozhodně nejsou jen prostředím určeném zvěři. Ano, chrání a rozvíjejí její genofond, umožňují přísnou a zodpovědnou perspektivní selekci. Zdravotní prevence spočívá v odběrech trusu, ať už zjednodušeným anonymním sběrem u krmelců nebo naopak z ulovených jedinců, kdy vidíme výsledky silných trofejových kusů nebo naopak z občasných problematických případů s výskytem průjmů nebo jiných zdravotních komplikací. Nebo z průběrného odstřelu, což považuji za velmi dobře vypovídající o průměrném zdravotním stavu či výskytu cizopasníků.
Péče o zdraví zvěře – alespoň podle mé profesní deformace – začíná u hygieny krmných míst, jejich dostatečnosti (čemuž říkáme délka žlabu), kvality, optimalizace a pravidelnosti krmení. V této souvislosti nastavují obory vysoký standard, který je následován jen v několika málo volných honitbách.
Hlavní podmínkou a privilegiem obor je klid, který zvěři poskytuje.
Obory i volné honitby mají velmi citlivý a významný bod či slabinu, přežitek z dob minulých, tedy představu, že stále všechno patří všem. I hulvátům a buranům, kteří pustí sebe i děcka do lesa, aby se všichni vyřvali. Nevychovaným držitelům stejně nevychovaných psů vypuštěných na volno. Nedefinovatelným tvorům, kteří do lesa vynáší či vyváží odpadky. K tomu poškozování porostů, pokusy o pytlačení či zraňování zvěře. Přelézání oborních plotů je národním sportem, vždyť přece v oborách rostou takové pěkné houby. A tyto lidské podivnosti, které tvoří nezanedbatelnou část „veřejnosti“ se dnes dožadují volného vstupu do obor. A ještě jedna zkušenost. Tam, kde je vstup povolen s omezením doby nebo jen na část obory, mají lesníci hodně práce se sbíráním odpadků. To je asi poděkování za přátelský kompromis.
Má-li být zachován skutečně reálný smysl obor a jedinečný vliv na naši zvěř, podložený staletími tradic péče o ni, musí zůstat obory a rozhodování o jejich návštěvnosti výhradně v pravomoci provozovatele. Někde jsou podmínky složité či rozporuplné. Část pozemku patří veřejné instituci, nebo je zde významná stavební památka (například obora Hukvaldy), vstup je povolen jen do části obory.
Velkou zvláštností je obora Holedná na západním okraji Brna. Rozloha 325 ha, chovaná zvěř daňci, mufloni, jeleni sika. Nejenže přímo sousedí s několika sídlišti, ale je skutečně plně přístupná veřejnosti. Je to samozřejmě paradox, ale většina návštěvníků chápe a dodržuje několik málo omezení. Snad by se dalo konstatovat, že se víceméně hlídají navzájem. Ale, za dřívějších silných zim byla zvěř, zejména daňci, i přes zákaz definovaný jako přísný, krmena návštěvníky z ruky a neobešlo se to bez občasného problému i úrazu. O dietetickém riziku nemluvě.
Za mě je tato obora velmi dobře vedena, s udržovanými porosty a průměrně silnou zvěří s přinejmenším průměrnými trofejemi. Kromě chovu zvěře je ale jejím hlavním smyslem popularizace života zvěře a dnes vzácné možnosti ukázat lidem a hlavně dětem něco reálného o zvěři i přírodě. Za to patří provozovatelům veliký a zasloužený dík. Malou výhradu mám pouze k názvu obora, snad má blíž má k lesoparku.
V Myslivosti 8/2022 v příspěvku „Uvolnění zákazu vstupu do obor“ je velmi věcné vyjádření Ing. Jiřího Neshyby.
„Ve volných dnech je značný pohyb cyklistů všech věkových kategorií, pěších jednotlivců a rodin s dětmi. Zvěř v oboře částečně přítomnosti a pohybu lidí přivykla. Mufloni a jeleni sika se lidem vyhýbají. Ochotu daňků nechat se krmit a dotýkat vídáme nejen zde, ale v jiných lesoparcích. Riziko však existuje, jak pro návštěvníka z nenadálého úleku nebo nepředvídatelného chování zvěře, tak pro zvěř se silně omezenou plachostí a ostražitostí ze strany pytláckých skupin. Krmení daňků přímo z ruky je v hrubém nesouladu s návštěvním řádem – zákaz krmení zvěře je nejen v několika formách na tabulích u vchodů, ale i na mnoha místech v oboře. Ať striktní formulací nebo formou domluvy a vysvětlení. Nicméně, děje se často.
Samozřejmě, že oboru čas od času navštíví i vandalové, co rádi ničí zařízení, případně je posprejují a také nesmíme zapomenout na pytláky, případně sběratelé paroží, které nejsme schopni uhlídat a paroží posbírat. V oboře je provozní řád, ale jeho porušení je ve většině případů těžko vymahatelné. Domnívám se ale, že většina návštěvníků se chová ukázněně a vnímá oboru velmi pozitivně.
Pro návštěvníka obory, fandu zvěře a klidu v lese jsou negativa lidského chování nepochopitelná a silně pohoršující. Jako všude, i zde v chování lidí platí Paretovo pravidlo 80/20 – všechny škody a záporné působení na zvěř koná jen menšina návštěvníků.“
Obora Hukvaldy je jednou z nejstarších obor v České republice. Tak jak šel čas, tak se i vyvíjela samotná obora, včetně její rozlohy a využívání. V současné době má obora rozlohu 440 ha, které jsou z části přístupné veřejnosti po určených trasách. Pohyb a chování veřejnosti je určován návštěvním řádem obory, který informuje návštěvníky o možném pohybu v oboře a o činnostech, které jsou v oboře zakázány.
Vyjádření Ing. Lukáše Koutného:
„Oboru Hukvaldy navštíví ročně přibližně 200 tis. lidí. Většina návštěvníků daný návštěvní řád respektuje. Pohybují se po určených stezkách, chovají se tiše, využívají odpadkové koše k odkládání odpadků atd. Najde se ale pár lidí, která daná pravidla nerespektují a porušují je.
Jedná se zejména o vstup do míst, kde je vstup pro veřejnost zakázán. Jsou to lokality s klidovými zónami zvěře a lokality, kde se zvěř paství. Dalším nešvarem je pobíhání psů na volno, ve zmíněných lokalitách. Toto porušování má negativní vliv na chování zvěře, která je zbytečně vyrušována a nemá svůj klid. V souvislosti s tím to porušováním je ochuzen i návštěvník obory, který pravidla dodržuje. Protože zvěř, která se v klidu pase na pastvinách, které jsou v blízkosti tras pro veřejnost, si na kolem jdoucí návštěvníky navyká a návštěvník pak může pozorovat dančí a mufloní zvěř z velmi malé vzdálenosti.
Zákaz vstupu se také týká lokalit, kde se loví. Jelikož je obora místem s intenzivním chovem zvěře, vyplývá z toho, že i odlov chované zvěře je intenzivní. Tím to porušováním vstupu návštěvníci nejen že stěžují samotný lov, ale vystavují se zbytečnému riziku zranění. Většina návštěvníků se naštěstí chová slušně a respektují daná pravidla.“
V oboře Kněžičky podle informací veřejnost absolutně ignoruje jakékoliv zákazy po celý rok, ale stejně tak se v oboře po celý rok loví. Vznikají velmi nebezpečné situace. Houbaři přelézají ploty a hrají si na schovávanou s lovícími loveckými hosty. Ruch od návštěvníků omezuje zvěř po celý rok. Poněkud se zlepšila jen situace s kvanty odpadků, v poslední době je jich skutečně méně.
Abychom měli alespoň částečnou představu o stavech zvěře chované v oborách, mám k dispozici informaci o oborách Lesů ČR. Obor je celkem 36 a stavy jsou tyto: jelen evropský 1824 ks, daněk 2377 ks, muflon 1508 ks, prase divoké 932 ks, jelen sika Dybowského 144 ks, jelenec 51 ks, koza bezoárová 114 ks. Za údaje děkuji p. Mgr. Evě Jouklové.
Většina majitelů lesů, z našeho pohledu volných honiteb, veřejnosti do porostů vstup povoluje. Je to míněno jako privilegium – nikoliv něco povinného. Jak to známe, jsou houbaři srdcem a „houbaři“ peněženkou, totéž platí o sběru dalších plodů, ořezu klestí, pohybu v citlivých místech porostů..., o přelézání do oplocenek nemluvě.
Rekreační pobyt v prostředí lesních porostů může být klidnou a tichou procházkou, nebo průvodem neukázněné skupiny. Další úrovní jsou cyklisté a jízda na koni. Domnívám se, že lze aspoň tohle tolerovat na zpevněných cestách a se snahou o co nejmenší hluk. Například ŠLP Křtiny vymezil cesty k jízdám na koni. K motorkám a čtyřkolkám včetně agresivity jejich uživatelů není co dodat.
V okolí měst se s přiměřeným a klidným pohybem lidí „v lese“ musíme smířit a brát jej jako pozitivní civilizací vynucenou aktivitu. Ve volném prostředí se zvěř s tímto stavem vyrovná a na určitou úroveň hluku a pohybu si skutečně zvykne. Ten návyk vypadá tak, že ustoupí do vzdálenějších míst, což volné prostředí téměř vždy umožňuje. Obora ale nikoliv, ta je omezena ploty a v našich podmínkách má omezenou rozlohu.
Jiným typem prostředí jsou příměstské lesy a lesoparky, kde zvěř žije, ale není tu honitba neboli zvěř nemá zkušenost s lovci. Plachost je pak minimální a na zahradě v takové oblasti, klid sem nebo tam, aby se zahradník se srnčí dohadoval, jestli je zahrada její nebo jeho.
Téma člověk a příroda se stalo mimořádně frekventovaným. Natolik, že je obtížné rozeznat dobrý úmysl od snahy o komerční prospěch anebo zneužívání situace či informací. Chování lidí v přírodě včetně příkladu dětem se stalo poplatným současnému trendu - mohu si úplně demokraticky dělat co chci a běda tomu, kdo mě napomene nebo upozorní na jasně daná pravidla. Dalším paradoxem jsou rozpaky institucí nad zveřejněním problematických situací a jejich věcným řešením.
Můžeme tedy doufat, že se někdo při schvalování návrhu na otevření obor veřejnosti zamyslí nad všemi souvislostmi?
Ing. Martin MOHELSKÝ