Červen je měsícem, jemuž dal jazykový vývoj do názvu barvu. Červenou barvu jahod zrajících na stráních a lesních pasekách. I odstínu prvních třešní kolem polních cest. Osobně se ale domnívám, že zde historie udělala jednu zásadní a zcela fatální chybu. Základní barvou června je totiž barva jiná. Právě nyní, v období nejdelších dnů a maxima slunečního svitu v celé přírodě dominuje svěží zelená. V plném rozpuku jsou veškeré byliny, obilí na polích i olistění stromů a keřů. Červen je zkrátka přírodní explozí. Explozí zelené barvy a zelené hmoty!
Po bílém rozmaru května nastupuje s červnem barevně umírněnější doba. I během ní si ale dokáže citlivý pozorovatel najít mnoho odstínů. Nazlátlý nádech metajících ječmenů přímo symbolizující budoucí barvu piva. Jásavou hráškovou rozvinutých listů dubů a jasanů, které přišly na svět jako poslední. Svěží melír na koncích smrkových větví, ozdobený tmavě fialovými zárodky šišek. Ojíněný háv kvetoucích luk, z nichž každý dotyk nohy či kosy zvedá šedivé šmouhy pylu unášené vánkem. I umělou zeleň řepkových polí s posledními pihami žlutých kvítků.
S červnem přichází první dny klasického letního počasí. Dlouhé hodiny šmolkově modré oblohy, z níž dolů k Zemi vysílá svoje paprsky stále výš stoupající dárce veškerého života. Nádherně bílé kumuly, které se v odpoledních hodinách mění ve vroucí kotle převalujících se par, vytvářejících typické hlavy květákovitých oblaků. Ty se rychle vyvíjejí, syceny dalšími a dalšími příděly vody, tmavnou a nad západním horizontem roztahují široké kovadliny bouřkových kumulonimbů. Jen malý krůček chybí k tomu, aby oblohu proťal bělavý záblesk zakusující se se zasyčením do osamělého výstavku nahoře v kopcích. A celou atmosféru rozvibruje děsivé zadunění přicházející bouře. Léto je zkrátka tady. V celé svojí kráse, s celou svojí silou.
S rostoucí teplotou zazní od zarostlých okrajů rybníků, tůní, močálů i pouhých větších kaluží roztoužené skřehotání žabáků. Po něm se ve vodních plochách objeví malé bičíkaté kuličky míhajících se pulců. V okamžicích klidu se shlukují do velkých tmavých skvrn promísených s houfy rybího potěru. Život se zrodil ve vzduchu, na souši, i pod vodní hladinou.
Červen je z hlediska myslivosti měsícem, který dostal do vínku označení „Měsíc myslivosti a ochrany přírody“. Důvod je jednoduchý. Právě nyní se rodí většina mláďat, které potřebují odpovídající ochranu. Ta spočívá především v citlivém přístupu ze strany všech, kdo se v krajině pohybují a v ní pracují.
Nejvíce škod je napácháno na mladé zvěři ukryté v husté vegetaci polí a luk. Obrovské nebezpečí pro ně představují zejména stále výkonnější zemědělské systémy. Neustále se rozšiřující záběr jednotlivých souprav i pojezdové rychlosti strojů, které se s nimi po polích a loukách prohánějí. Nemalou měrou ke ztrátám, a především zhoršení zdravotního stavu zvěře, přispívá i obrovské množství prostředků na chemickou ochranu rostlin aplikované v současném zemědělství.
Základním ochranným mechanismem ohrožených mláďat je jejich ochranné zbarvení kombinované s odpovídajícím chováním – nenápadností a snahou splynout s prostředím, v němž se mládě nachází. Při jakémkoliv ohrožení velí instinkt mladé zvěři přitisknout se co nejvíce k zemi a zůstat do poslední chvíle nehybnou. I když nakonec třeba i zareaguje útěkem, nemá před rychle se pohybující širokou lištou nejmenší šanci k úniku. Pod smrtonoši žacích strojů tak ročně zahyne více srnčat, ale i slípek ptáků hnízdících na zemi, než kolik jich uloví myslivci v následujících měsících.
Žijeme v kulturní krajině, která nás živí a musíme tedy s obdobnými aktivitami počítat a nemůžeme je zastavit. Nicméně můžeme udělat co nejvíce pro to, abychom podobné ztráty minimalizovali.
Jednou z možností je záchrana srnčat před kosením luk. V tom případě však musí dobře fungovat spolupráce mezi zemědělci a myslivci. Ti první by měli dopředu nahlásit plánované kosení luk a ti druzí předem ohrožené plochy prohledat, dospělou zvěř vytlačit a vynést mláďata. Jako velmi efektivní se jeví zapachování prostoru látkami, které zvěř na čas vypudí.
Napsal-li jsem v předchozích odstavcích, že červen je zelený měsíc, je to stoprocentní pravda. I tento trend je ale v mnoha ohledech narušen. Nebo řekněme lépe, že je vhodně doplněn. Doplněn o celou škálu dalších barev, kdy se do světlé nádhery jara přimíchávají zralé odstíny léta. Jako by si ještě vypůjčily něco z květnového zlata, přelijí stráně kučeravé keře janovců. Na jednom místě vytvářejí do dálky zářící chomáče, aby na jiném pokryly svahy souvislými, až neuvěřitelně celistvými plochami.
Shlížím-li na barevné proměny června v okamžiku, kdy mám ještě v paměti čerstvě uložené zázraky května, napadá mne porovnání mladé dívky zahalené bělostným hávem nevěstina závoje se zralou ženou, která si z pouhého rozmaru sice bohatě, nicméně s rozvahou, vpletla do rozpuštěných vlasů jednotlivé květy. Právě tak působí na oko pozorovatele ozdobené keře bezů, trnité větve akátů i dlouhé šlahouny šípkových keřů. Pod jejich nohama zatančí na okrajích obilných lánů modré hvězdičky chrp, rudé sukýnky vlčích máků a koberce kopretin. Nezaměnitelný parfém k tomu dodají plochy heřmánku a ke spánku doprovodí „pět peněz“ cinkajících uprostřed rozvlněných polí.
Nejen pole a louky postihují změny. Všimneme si jich i v lesních stráních, přestože někdy nebývají patrné na první pohled. Stačí se ale shýbnout a pozorně rozhlédnout. Na keřích se rozvíjejí nenápadné zelenobílé kvítky, rychle vystřídané vrásčitými kuličkami dosud zelených malin. A pod nimi se k zemi choulí první červené perly lesních jahod, které se s typickou vůní doslova rozplývají na jazyku. Jejich ochutnání je jako první polibek od léta. Je tak sladký. Nicméně všichni dobře víme, že ještě sladší pokračování na nás teprve čeká.
Zvedeme-li hlavu výš, ke kamenitým lemům pasek, ustrneme na chvíli v němém úžasu nad majestátní noblesou fialových zvonečků náprstníků. Ale pozor! Zvěř i hospodářská zvířata se těmhle rostlinám vyhýbají. A dobře vědí, proč. Je v nich zaklet jed. Podobně jako v mnoha jiných, na první pohled přitažlivých věcech.
Odcházející jaro se s námi nakonec rozloučí. Rozloučí a naposledy zamává větvemi kvetoucích lip, jejichž omamná vůně jako magnet přitáhne tisíce včel dotvářejících svým pokojným pilným hukotem kolorit červnové nádhery. To už se ale o slovo hlásí svatý Jan, čas magických, dlouhých nocí. Čas tajemný, do kterého naši předkové kladli nejeden zázrak. Není v tom ale nakonec nic magického. Jen pouhá moudrost člověka žijícího po staletí v těsném sepětí s přírodou. Všichni totiž dobře věděli, že v čase vrcholícího růstu a rozvoje, mají byliny největší obsah prospěšných látek a všichni je dokázali využít. K prospěchu svému i k prospěchu bližních.
Tuhle skutečnost si koneckonců dobře uvědomují i myslivci a právě nyní, v týdnech maximální hojnosti, se začínají intenzívně chystat na další zimu. Vrcholí proto nejen senoseč zemědělská, ale také myslivecká. Stvoly rostlin ještě neztratily nic ze svojí křehkosti. Je tedy nejvyšší čas poskládat traviny do úhledných řádků. Odkládání sklizně na pozdější dobu nic nevyřeší a vede pouze ke ztrátě kvality budoucí potravy.
Je nejvyšší čas připravit i poněkud pozapomenuté, nicméně to nejkvalitnější krmivo – letninu. Tvoří ji usušené měkké letorosty keřů (maliník, bez, líska), listnatých dřevin (javor, lípa, vrba, dub, buk), nať topinambury nebo kopřiv. Sušíme je zavěšené na vhodném místě ve snopech a v zimě předkládáme zvěři. Postaráme se tak s předstihem o naše svěřence, kteří jsou v současné krajině na naší péči do značné míry závislí.
Červen je tedy nejen měsícem typické barvy, ale také typické vůně. Bude-li vnímavý pozorovatel přemýšlet, jaká to bude, dojde brzy k jednoznačnému závěru. Je to vůně pokosených luk a sušícího se sena! A abychom nezapomněli - červen je rovněž měsícem kořenitého odéru bouřkou posvěceného lesa, do něhož se mísí dech prvních hub deroucích se ze země pod svěšenými větvemi stromů…
Josef DRMOTA