V naší současné krajině je několik rozporuplných souvislostí. Náprava kůrovcové kalamity, sama o sobě složitá, je doprovázena zvyšováním stavů spárkaté zvěře, což vyvolává obavy z velkých škod na obnovovaných porostech i na zemědělských kulturách. Paradoxem je, že prostředí agrokultur, alespoň zdánlivě, nevytváří pro spárkatou zvěř dobré podmínky. Zvyšují se také stavy chráněných živočichů s následky nemalých škod z větší hrazených státem. To je sledováno s velmi různými názory nejen laické, ale i odborné a „odborné“ veřejnosti.
Uvítal jsem proto možnost rozhovoru s
Prof. Jiřím Kamlerem, Ph.D. z Ústavu ochrany lesů a myslivosti LDF MENDELU. Jak sám řekl, profesně se zabývá zejména hospodařením se spárkatou zvěří, od možností monitoringu populací zvěře, přes sledování její vlivu na prostředí a hledání cest, jak dosáhnout souladu mezi zvěří a prostředím, až po veškerou péči o zvěř. Zároveň je vlastníkem menšího lesa a na vlastní kůži tak zažívá, co přináší existence zvěře.
V jaké souvislosti či poměru se aktuálně nacházejí populace spárkaté zvěře a energetický potenciál agrární intenzivně obhospodařované krajiny?
Z podstaty nemohou populace zvěře v dlouhodobém horizontu převyšovat potenciál krajiny, a to jak z pohledu energie, tak třeba i možností krytu a dalších potřeb zvěře. Pokud máme stavy zvěře, které jsou dlouhodobě stabilní a zvěř nehyne hlady, tak logicky musí být její početní stav a potravní nároky v souladu s tím, co jí krajina jako zdroje potravy poskytuje. Soulad tedy dosažený je. Nemusí se nám ale líbit, že krajina má větší kapacitu úživnosti pro zvěř, což vede k vyšším stavům některých druhů, než my jsme ochotni z jiných důvodů připustit. Z hlediska dalších problémů, jako jsou škody na polích nebo v lesních porostech, střety se zvěří na silnicích a další skutečnosti, které se nám momentálně nelíbí, proto chceme, aby stavy spárkaté zvěře byly menší, než dovolí samotná krajina. Paradoxně ale stavy drobné zvěře bychom chtěli naopak zvýšit.
A lze vůbec rozlišit vliv polních kultur a současného způsobu lesního hospodaření na stavy zvěře?
Obávám se, že kdybychom to skutečně chtěli velmi dobře rozlišit, a přesně kvantifikovat, tak by to byl obrovský výzkum, neskutečně náročný a s velmi nejistým výsledkem. Vidíme, že stavy spárkaté zvěře rostou jak v čistě lesních honitbách, tak ve smíšených a i tam, kde převažují polní kultury a je tam aspoň nějaký kryt, který zvěři umožní existovat. Vidíme, že spárkaté zvěři se daří všude. Největší potenciál vidím spíš ve smíšené krajině než čistě lesní. Nemůžeme říct, na kolik procent je to v globálních číslech nabídkou na polích a na kolik v lese, protože navíc k tomu nastupují i další faktory, nedá se jeden vytrhnout a izolovaně hodnotit bez ostatních. Je to celý komplex vlivů a příčin. Na tuto otázku je jasná odpověď nemožná.
Je tedy alespoň jedna z hlavních příčin ve stavu krajiny? Přitom říkáme, že současná agrotechnika je pro zvěř to nejhorší, ale stavy spárkaté zvěře rostou…
To je složitější. Kdyby prostředí zvěři škodilo, tak by tady nebyla, což je případ drobné zvěře. Pokles stavů u ní oproti minulosti je do značné míry způsoben opravdu nejvíce stavem zemědělské krajiny a je relevantní říci ano, současný způsob hospodaření na polích není pro drobnou zvěř vhodný a hodně ji limituje. U spárkaté zvěře to tak ale v žádném případě není. Spárkatá zvěř má naopak bohatou potravní nabídku, což umožňuje růst jejích stavů, ale asi bych neřekl, že její současné vysoké stavy mají příčinu ve stavu krajiny. Nemáme pro to žádný důkaz. Nikdo z nás neví, kdyby se v minulosti zvěř nelovila, v jakých stavech by tenkrát – třeba před několika staletími – žila. Už kolik staletí je tady zvěř regulována člověkem a její početnost vždy byla, a i dnes platí, že je maximálně taková, jakou společnost dovolí.
Byly doby zlatého věku myslivosti, velkých početních stavů, pak následoval nějaký výkyv do druhého extrému, kdy hlavně spárkatá zvěř byla víceméně prohlášena za nežádoucí. Například černou zvěř jsme tady dlouhou dobu vůbec neměli, byla vyhubena. Už z tohoto příkladu je zřejmé, že stavy zvěře málo závisejí na stavu krajiny. Mnohem důležitější jsou rozhodnutí vládnoucí vrstvy, dříve šlechty, dnes politiků, kteří například v minulosti rozhodli, že černou zvěř v krajině nechtějí a ona tu několik staletí vůbec nebyla. Samozřejmě to závisí i na tom, že potřebujete lidi, kteří takový úkol provedou.
To je příklad z dávném minulosti, ale stejné je to i dnes. Máme nějaké zájmy a kdybychom se jako společnost domluvili na tom, kolik zvěře je pro všechny únosné, tak můžeme debaty o stavu krajiny nechat vědcům. Pro praktické hospodaření s druhy, které vyžadují regulaci, se jedná o málo významné informace, protože stav krajiny limituje pouze maximální hodnoty, na které se dostat určitě všichni nechtějí. Skutečný stav zvěře by proto měl být a je dán tím, jak provádíme regulaci, jak se jako společnost dokážeme domluvit.
Přesto, když se vrátíme k počátku otázky, k tomu potenciálu, tak přece všechny plodiny, které máme na polích, jsou dnes většinou už vyšlechtěné s rychlým vývojem, což nepřispívá k dobrému stavu mikroflóry předžaludků. Používá se hodně chemie, byť ji redox potenciál bachoru pomáhá detoxikovat. Nicméně sezónnost polního hospodaření přidá či prodlouží doby hladu, vytváří jen krátkou dobu hojnosti a podstatně delší dobu nutričního jakž takž přežívání. Není tohle sám o sobě poměrně silný regulační faktor?
Teoreticky, a z vašeho hlediska jako výživáře, ano. Kdybyste takto krmil dobytek, nedopadlo by to dobře. Ale, vidíme, jak přizpůsobivá je volně žijící zvěř a tohle dokáže překonat. Úplně překoná krátkodobé výpadky, zvládne prudké změny v nabídce potravy a pořád prospívá. Je to prostě tím, že divoce žijící zvířata jsou mnohem odolnější než ty v hospodářském chovu. Také od nich nechceme takovou produkci jako u hospodářských, vyšlechtěných zvířat.
Takže, adaptabilita, kromě „politického“ rozhodnutí, jak jste řekl.
Ano. Jsem moc rád, že se spárkatá zvěř dokázala přizpůsobit tomu všemu, to je dobře. Jediné, co mě mrzí je, že, my jako myslivecká komunita, jsme se nedokázali přizpůsobit reprodukci a potenciálu a nedokážeme udržovat takové stavy, aby byly v souladu s oprávněnými požadavky našich partnerů, kteří krajinu využívají. Zejména mám na mysli zemědělce a správce lesů a zapomenout nemůžeme samozřejmě na všech obyvatele naší země, kteří oprávněně poukazují na to, že chtějí, aby zde vznikaly druhově pestré a stabilní lesy a také se snižovalo riziko kolizí se zvěří. Ani nemusíte sledovat statistiky, stačí poslouchat dopravní zpravodajství při cestách autem a je jasné, že problémy na silnicích jsou celkem časté.
Vidíme prudký nárůst stavů daňků. Je jedinou příčinou jejich rozvoje už konstatovaný reprodukční faktor a nutriční adaptabilita? Totéž platí i pro siku japonského?
Stav zvěře jakéhokoliv druhu je dán potenciálem reprodukce a mírou mortality. Reprodukci jsme zmínili, je dobrá, zvěř se dokázala přizpůsobit, obzvlášť daněk. Přičítám to klimatické změně. Je to zvěř z jižních oblastí a je pravděpodobné, že aktuální mírné zimy odstranily překážku, která mu v minulosti bránila využívat jeho potenciál. Je docela dobře možné, že za dnešního klimatu by k nám daněk postupně i přirozeně přimigroval. V myslivosti jsme tak nečekaně získali významný druh zvěře, který se zabydlel i ve smíšených honitbách, kde dřív bylo jen srnčí a jeho stavy rapidně rostou a začínají se objevovat i škody, tam, kde se dosud příliš neřešily. Třeba na řepkách a nevíme si s tím rady. Pořád je tu ale ta druhá miska vah – regulace: nemoci, klima, nedostatek potravy a pak hlavně naše myslivecké hospodaření a tady musíme ukázat, že jsme si vědomi svojí odpovědnosti a máme schopnosti potřebné zvládnout. A u siky je to podle mého názoru v podstatě stejné.
Předpokládáme, že obnovování lesních porostů po kůrovcové kalamitě a změna druhové skladby bude současným zvyšováním stavů spárkaté zvěře velmi komplikovaná. Jaká opatření lze tedy provést?
Obnova už nějakou dobu probíhá. Tak, jak kalamita šla republikou, jsou plochy v různém stupni obnovy. Tam, kde kalamita začala, jsou porosty již zajištěné a nacházíme se ve druhé fázi. Domnívám se, že tam, kde došlo skutečně k velkoplošnému rozpadu lesních porostů, by bylo nejrozumnějším řešením na přechodnou dobu opravdu radikálně snížit stavy zvěře. Na tom se shodnou všichni lesníci. Bohužel, k tomu většinou ale nedošlo a nutnost obnovy lesa vedla ke vzniku velkoplošných oplocených ploch, což je až zvrácené. Vždyť pokud polovinu lesní plochy oplotíme, tak zvěři necháme jen druhou polovinu, proto je skutečně lepší dočasně snížit stavy populace a nechat porosty bez plotů. Mně se oplocování prostě nelíbí a myslím, by mělo být jen maloplošné a ne velkoplošné, jak to bylo po kalamitách.
Porosty se určitě musí obnovit a zajistit. Lesnická praxe má nástroje, jak to udělat, od drastického oplocování přes individuální ochrany. Musíme ale také podpořit zvyšování přirozené odolnosti lesů, což souvisí s hustotou dřevin a druhy, které by bylo možné pěstovat. Problém je, že narážíme na to, že jsme klimatickou změnou i dalšími vlivy tlačeni k tomu, aby byly omezeny smrky, které jsou velmi odolné vůči okusu a máme je nahrazovat listnáči, které jsou naopak na okus extrémně citlivé. Mě osobně pak skutečně mrzí osud jedle, která místy krásně zmlazuje, ale toto zmlazení nemá šanci odrůst vlivu zvěře.
Co můžeme očekávat v souvislosti zvěř a zarůstající kůrovcové holiny, mnohé zarůstající sukcesně?
Předpokládám, že můžeme očekávat pro zvěř jedině dobré časy. Jakmile se sundají oplocenky, kde se les obnovuje po kůrovci, objeví se les, který bude mnohem úživnější, než ten, který tam rostl před lety. Budou tam rozvolněnější plochy s přízemní vegetací. Dnes už se tak přísně nerozlišují plevelné a hospodářské dřeviny. Takže i ty dřív plevelné, které zvěři poskytují potravu, tak budou v daleko větším zastoupení. Porosty často budou mít trvalý podrost, už to nebudou striktně husté smrčiny, kde desítky let nerostlo nic. Les z pohledu úživnosti krajiny a životních podmínek zvěře dává předpoklad k tomu, aby se zvěř měla dobře.
A co budeme dělat, až budou dvou či třímetrové neprostupné porosty, které budou ideálním místem pro život a rozmnožování spárkaté zvěře, ale také místem pro život a povzbuzení v krajině normálně utlačovaných druhů, ale zároveň tyto plochy budou místy, kde nebude snadné lovit?
Budeme se muset naučit lovit jinak. Pokud chce někdo být uživatel honitby, tak říká, že s jejím užíváním jsou spojen práva i povinnosti. Máme tedy i povinnost lovit, přesněji řečeno postarat se o soulad mezi početností zvěře a prostředím. Pokud to někdo nedokáže nebo nechce, ať to nedělá, přenechá honitbu tomu, kdo se daného úkolu rád zhostí.
Jsem přesvědčen, že je u nás dost schopných myslivců, kteří si s regulací zvěře dokáží poradit, bez ohledu na to, jak hustá bude vegetace. Že budeme schopni dosáhnout toho, aby byl stav zvěře úměrný a vhodný, včetně dohody s vlastníky. Pomáhá nám moderní technika a možnost lovit i v noci. Fakt ale je, že tyto dvě možnosti mohou znamenat konec tradiční myslivosti. My jsme byli zvyklí, že byl les věkových tříd a zvěř měla úkryty v mlazinách. Postavili jsme posed na pasece nebo na kraji lesa, kam zvěř musela vytáhnout na volnou plochu, kde jsme ji mohli lovit. Tohle už možná nepůjde. Tam, kde máme porosty po kůrovci, budeme se muset přizpůsobit. Nebude mít smysl čekat na posedu, když vidíte na pár metrů kolem sebe, slyšíte, že zvěř vedle je, ale vy ji nebudete moci vidět a lovit.
Domníváte se, že noční lovy a uvolnění lovu dvouleté mladé zvěře celoročně je klad a dobrá reakce na současné poměry vůči zvěři a porostům?
Popravdě řečeno, ve mně se to pere. My dva jsme na stejné vlně, oba jsme chovatelé a pohoda zvířat, kvalita jejich života, kvalita prostředí a chovatelské výsledky nás zajímají. Kdy jindy se má zvěř pást než v noci. Přes den je les plný turistů a lidí vůbec. Stejně je to s dobou hájení. Opravdu musíme lovit celý rok a nemůžeme zvěři dopřát ani chvilku klidu?
Proto mám k nočnímu lovu a k prodloužení doby lovu vztah ne úplně dobrý a myslím, že správný hospodář s těmito nástroji bude zacházet velmi obezřetně. To neznamená, že je vůbec nevyužije. Zároveň bych rád řekl, že myslím, že nepotřebujeme mít vyhlášku, zákon či normu úplně na všechno. Rozumný hospodář použije nástroj rozumně a je to v pořádku. S možností nočního lovu může nějak pracovat, může nastavit intervalový lov: fáze, kdy se neloví vůbec, nebo se neloví v noci, pak se krátkodobě lovecký tlak zvýší.
U doby lovu jsem zastáncem zavedení doby hájení veškeré zvěře alespoň koncem zimy a na jaře. To považuji za nejzákladnější princip péče o zvěř. Naši předkové hájení vymysleli jako základní nástroj chovu a čas na jeho přínosu nic nezměnil. Respektuji ale, že když budou uživatelé honiteb rozumní, tak není potřeba dávat jim spousty zákazů. Rozumný člověk s rozumnými možnostmi naloží rozumně a pak se stát do toho až tak plést nemusí.
V Rakousku i Německu na to jdou trochu jinak, pokůrovcové plochy osazují v logických pruzích s budoucími dělícími cestami, a to v určité šíři pruhu, protože předpokládají, že v době, až bude porost k vymýcení, tak už to nebude dělat lidská síla (dřevorubci), ale stroje (asi moderní harvestory), takže pruhy jsou na šíři záběru uvažovaných budoucích moderních harvestorů. No a tím pádem plánované cesty budou také místy pro možný lov či poskytnutí přirozené paše zvěři, zároveň to přináší jistou mozaikovitost krajiny. Může to být naše perspektiva?
Může to být cesta, ale záleží na tom, kam se majetek, tedy lesy, vůbec bude ubírat. Můžete vytvářet i široké pásy, třeba pro požární bezpečnost. Lze jít i úplně jinou cestou, tedy využívat princip věkových tříd a les pěkně schematicky rozdělený, nebo můžete mít výběrný les, kde zmizí hranice jednotlivých ploch, ale i tak musíte mít cesty.
Způsobů, jak s lesem dál hospodařit včetně hospodaření mysliveckého, je víc. Spějeme k větší druhové bohatosti lesa a k lesům s dlouhodobým podrostem. Není to tak, a nemůžeme čekat, že se myslivosti a lovu zvěře bude významně přizpůsobovat lesnické hospodaření, to by bylo naivní. Doba smrkových monokultur, kde byl vliv zvěře minimální už je překonaná. Jsem přesvědčen, že my myslivci jsme schopní zvěř regulovat i v obtížnějších podmínkách, než že zvěř bude vycházet na paseky a kraje lesa.
Vzpomínám si na rozhovor s panem ředitele ŠLP Křtiny, kdy tuhle souvislost vyjádřil ve věcné i obecné úvaze: ...v lesních porostech má přednost pěstební činnost a v oborách zvěř.
Tak je to logické. Bylo by špatné, kdybychom měli oboru a les v oboře bychom chtěli mít hospodářský. To by bylo postaveno na hlavu. V normální krajině je to na rozhodnutí vlastníka. ŠLP preferuje kvalitu hospodaření s lesem, ostatně, je to vědecké pracoviště a jsou tu používány různé podoby hospodaření jako ukázkové příklady pro ostatní, aby to tam fungovalo po všech stránkách. Včetně přirozené obnovy.
Pane profesore, děkuji Vám za věcná a upřímná vyjádření.
Ing. Martin MOHELSKÝ