Srnčí zvěř mě ani po desítkách let nepřestává fascinovat. Nejedná se jen o mnohokrát vyzdvihovaný půvab, ladnost pohybu a schopnost sžití se s podmínkami současné intenzívně využívané kulturní krajiny. V poslední době mě především udivuje její adaptabilita a rychlost, s níž se přizpůsobuje změnám, které do jejího životního prostředí vtrhly. Ať již se jedná o systém zemědělské výroby, zátěž prostředí cizorodými látkami, rozvoj dopravy nebo obrovský rozmach odpočinkových aktivit ve volné přírodě.
O tom, že srnčí zvěři současná krajina prozatím vyhovuje, svědčí nejlépe údaje o odstřelech za poslední století. Nejsou sice přímo údajem o skutečném stavu, nicméně jsou na něj přímo navázány. Vždyť tam, kde zvěř není, nemůže být ani lovena. A není-li jí dostatek, nemůžeme jí ani obhospodařovat a využívat ke svému prospěchu.
Trocha historie na začátek
Pravděpodobně nejstarší údaj vztahovaný k lovu srnčí zvěře v českých zemích uvádí v knize „Tisíc let myslivosti“, někdejší ředitel muzea na zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou Jiří Andreska. Je datován rokem 1848. Podle něj se na našem území ulovilo řádově 6,5 tisíce kusů srnčí zvěře.
V dalším období se již začínají objevovat četnější údaje. V roce 1920 činil lov přibližně 20 tisíc jedinců a v polovině minulého století, kterou lze považovat za okamžik nejdrastičtějšího zlomu v životních podmínkách veškeré zvěře, se odstřely vyšplhaly na 40 tisíc kusů.
Druhá polovina 20. století přinesla na jedné straně totální devastaci stavů drobné zvěře, nicméně na straně opačné otevřela prostor pro nebývalou expanzi zvěře spárkaté. Za těmito poměry stály obecně známé důvody – kolektivizace venkova, změny v systému zemědělské výroby, scelování pozemků, likvidace volné zeleně, zavádění nových technologií, stroje se širokým záběrem a vysokou pojezdovou rychlostí, odvodnění mokřadů, průmyslová hnojiva a prostředky chemické ochrany plodin. Svoji dlouhodobou životaschopnost měla v těchto změněných podmínkách prokázat zejména srnčí zvěř.
Bez větších problémů se zabydlela v lesních komplexech i v otevřené zemědělské krajině, kde uprostřed obrovských lánů vytvořila početné populace tzv. „polní zvěře“. Tyto skupiny rychle změnily svoji životní strategii. Namísto úniku do hustých krytin se začaly ve větší míře opírat o kolektivní ochranu ve větších tlupách a začaly na přehledných sklizených plochách využívat zraku. Bezpečí jim zde zajišťuje zachování dostatečné únikové vzdálenosti a včasná identifikace nepřítele.
O celkové úspěšnosti srnčí zvěře hovoří nejlépe později zavedená oficiální myslivecká statistika. Od roku 1950 se během 25 let odstřel srnčí zvěře na našem území více než zdvojnásobil a atakoval magickou úroveň 100 tisíc kusů. Po uplynutí dalšího čtvrtstoletí se údaje o odstřelu vyšplhaly o dalších třicet procent a dnes lovíme více než 150 tisíc kusů srnčí zvěře.
Co bude dál, to bude do značné míry záležet i na nás – myslivcích, ale také lesnících a zemědělcích. Od myslivců bude šance na další existenci této živé a přirozené součásti české krajiny vyžadovat zodpovědné chování. V nejbližších letech snad ani nepůjde o oblast klasické péče, jako spíš o rozumný přístup k lovu. Ten musí vycházet především z dobrého poznání místní populace, kvalitní teoretické průpravy a vysokého morálního kreditu všech, kdo do tohoto procesu se zbraní vstupují. Chci nicméně věřit, že to zvládneme a že tu s námi srnčí zvěř snad ještě chvíli bude.
K řádnému mysliveckému chovu a obhospodařování samozřejmě patří i lov - činnost, která budí emoce zejména u nemyslivecké veřejnosti. V případě zvěře holé pak brnká na strunu ne zrovna zdravého sentimentu i nejednoho myslivce. Bez lovu to ale v chovu žádné zvěře nejde. Vždyť i z plemenného stáda hospodářských zvířat musí být nevhodní a nadpočetní jedinci. Považuje-li někdo myslivecký výběr a usmrcení zvěře za zvrhlé, nechť se prosím podívá, jak začal neživou část svojí pouti hovězí nebo vepřový steak, který mu právě naservírovali. Ti méně otrlí strávníci na něj možná ztratí chuť úplně…
„Průběrný odstřel“
Při výběrovém lovu používáme obvykle pojem „průběrný odstřel“. Termín, který je mnohými zatracován. Nástroj, jemuž je vyčítáno, že „stejně nefunguje“. Je to pouhá pověra a zjednodušení celého problému. On totiž funguje, musí být ale aplikován důsledně a nejen na ploše jedné dnešní malé honitby někde nad úrovní 500 ha rozlohy!
Aplikován musí být navíc plošně ve smyslu pokrytí celé chované populace včetně výše zmíněné skupiny zvěře holé. Ty spousty paličkáčů, čili ročních srnců s malinkatými parůžky na hlavě, kteří se objevují neustále znovu a znovu na chovatelských přehlídkách, jsou důsledkem pouze dvou jevů – lokálního přezvěření prostředí a nedůsledné selekce v kategorii srnčat a srn.
Diskutujeme-li o nezbytném vyjmutí některých jedinců z populace, nemohu si odpustit snad posté opakovanou pravdu – žádný hospodář neodvede ani z chléva ty nejlepší kusy. Ani šelma je jako potravu nepreferuje. Vždy je odstraněno vše neduživé, slabé, nemocné, špatně prosperující. Proč bychom to u volně žijící zvěře měli dělat jinak?
Proč bychom měli nahrazovat přirozeně fungující mechanismus jiným? Musí se jednat vždy o průběr, ve stáji i v lese. A skutečně průběrný odstřel není jednoduchou činností a klade značné nároky zejména na odbornost myslivců a na čas, který do celé záležitosti vkládají.
Chovu srnčí zvěře se věnuji čtyřicet let. Jako aktivní myslivec, lovec i myslivecký hospodář. Absolvoval jsem v tomto směru desítky diskusí, vyslechl mnoho názorů a posbíral různé zkušenosti. Viděl jsem mnoho ulovené zvěře. Bohužel, mnohdy jsem se setkával s bezradností nad tím, jak i v té nejelementárnější rovině přibližně odhadnout věk a posoudit chovnost daného kusu. Dokonce i s totální nevědomostí, jak srnčí zvěř efektivně lovit.
S trochou neskromnosti si troufnu říct, že to v jistých přírodních podmínkách snad i umím. Předesílám, že se jedná o lesní prostředí Vysočiny. Důležitým faktorem je zde odpovídající terén a věkově pestrá skladba lesních porostů, které mnohde bohužel vzaly díky kůrovci za své. Čas i zde ale vytváří nová specifika a přináší nové výzvy. Uplatnit se dají jak při lovu srnců, tak zvěře holé. Jakékoliv podmínky lze přitom výhodně využít v náš prospěch, aniž bychom někde budovali náročná myslivecká zařízení a trávili na nich desítky hodin.
Jak tedy na efektivní lov
Chce-li ode mě někdo radu, jak efektivně lovit srnčí zvěř, začínám vždy na prvním místě drobnou „předradou“, která se týká načasování lovu. Více času máme na vše logicky v průběhu dlouhých letních dnů a příjemného počasí. Podzim s sebou přináší řadu jiných zájmů a výrazné zkrácení světlých hodin. Neváhejme si proto již během jarních vycházek, dlouho před dobou odstřelu, někam poznamenat (hlava bohužel opravdu nestačí) setkání s vysloveně průběrnou a zajímavou zvěří. Obvykle ve svém domovském okrsku zůstane a hned na začátku doby lovu ji zde bez větších problémů najdeme.
Stejně tak se i mimo samotný čas sklizně dívejme kolem sebe očima „lovce“ srnčí zvěře. Zejména v zimě, kdy zmizí olistění vegetace, nám samotný terén prozradí, kde efektivně čekat s dobrým výhledem. A sníh (pokud tedy vůbec napadne) nám ukáže, kudy vedou hlavní ochozy srnčí zvěře. I když se s jarem část populace přesune jinam, oblíbené trasy a tahy zůstávají v permanenci celoročně. Rovněž zde pomůže obyčejná tužka a papír, situační náčrt nebo jednoduchá mapka. Mnohé se nám nad ní propojí a mnohé užitečné nám nad ní dojde.
Zkrátka a dobře – efektivní lov srnčí zvěře začíná na prvním místě dobrou orientací v prostředí, v němž se pohybujeme, výbornou znalostí vlastní honitby a skutečným poznáním chované populace. Těchto poznatků nedosáhneme ani z gauče obýváku, ani ze sedadla projíždějícího automobilu. I kdybychom měli po lese rozmístěné desítky fotopastí a nepřetržitě listovali přicházejícími MMS zprávami, nic, ale absolutně nic, nám nenahradí klidnou procházku s otevřenýma očima i myslí.
Srnčí zvěř lovím na čekané i na šoulačce. Na šoulačce mnohem raději. Nesedím nečinně na jednom místě, ale aktivně se pohybuji v přírodě. Mnohem více vidím, a nejen to, co se týká srnčí zvěře, ale v obecném slova smyslu. Co kde začíná kvést, kde hnízdí ptáci, jak les okolo odrůstá a kudy vedou spády šelem. Otevírají se mi proměnlivé výhledy do krajiny, na působivé západy a východy Slunce. Poznám mnohé, co myslivci na posedu zůstane skryto.
V případě šoulačky bych ale měl vlastně použít tak trochu (a snad jen na chvíli) minulý čas. Šoulačka se totiž stala nyní, v letech, kdy se stovky hektarů vzrostlého lesa změnily na holiny po kůrovcové kalamitě, velmi obtížnou. Prostor se otevřel a les má najednou mnohem více „oči i uši“. Vidět jsme už zdálky, často se není kde ukrýt. Uprostřed vzrostlých porostů se zvukové vlny lámou o kmeny stromů a jsou pohlcovány větvemi. Zanikají ve zpěvu ptáků a šumění listů. Otevřená paseka je nese daleko. Sami slyšíme na stovky metrů to, co dříve slyšet nebylo. A co teprve citlivé smysly zvěře!
Druhým důvodem, proč šoulačka nepřináší stejně dobré výsledky jako dřív, je aktuální změna klimatu. Pohlédneme-li nazpět posledními léty (na mysli mám nyní konkrétní roční období), dostáváme etapy, kdy například za svítání nemá smysl na šoulačku chodit. Kdeže jsou mlžná rána zbrocená rosou, kdy vlhké jehličí a mech tlumily veškeré kroky.
Dnes nám při každém kroku praskne pod nohou větvička nebo zašustí předčasně shozené listí. Nenávratně jsou pryč i krátké prudké přeháňky, po nichž zvěř vytahovala z krytin, aby se na slunci osušila a my se k ní mohli na podmáčeném terénu v tichosti přiblížit…
Moc rád vzpomínám na klidné procházky kolem táhlých luk pod lesem. Udržovali jsme zde po mnoho let dlouhé šouláky a nebylo to ani pracné. Po jaru stačilo celou trasu projít s nůžkami, malou pilkou, případně hrabičkami, a udělat během jedné odpolední vycházky základní údržbu. V průběhu sezóny jsme pak jen upravovali to, co bylo potřeba – tam se odhodil klacík, tam přistřihla větvička. Zvěř nás mezi kmeny zaregistrovala jen obtížně a při pomalém, promyšleném pohybu s dobrým větrem, nebyl problém přišoulat na vhodné místo, srnce přečíst a případně s oporou nejbližšího stromu ulovit.
I přes výše uvedené potíže jsem ale na šoulačku nezanevřel. Jak to jen lze, volím tento způsob lovu i dnes. Jen jsem musel trochu pozměnit strategii. Šouláky vedou spíš po lesních cestách a kolem rozlehlých pasek. Postupovat se musí mnohem opatrněji a bedlivě dalekohledem propátrávat celý prostor. Zvěř je často zalehlá za vývraty, vyhrnutým klestem nebo pod větvemi solitérních listnáčů, které někde v pasekách dosud přežily těžké období.
V těchto podmínkách dnes šoulačka slouží spíše k prvotnímu obeznání zvěře a vyžaduje „dlouhé sklo“, tedy dalekohled se zvětšením minimálně desetkrát. Přišoulání je totiž obtížné a spíše dochází k následující čekané poblíž místa, které si srnec vyhlédl za svoje stávaniště. Paseky ve zvlněném terénu ovšem následně umožňují pestrou volbu čekaniště. Díky přehlednosti ani nemusíme sáhnout ke stavbě jakéhokoliv zařízení. Stačí se opět jenom trochu zamyslet.
Na osázených plochách nám z hlediska lovu vznikly nové zajímavé prvky, kterými jsou oplocenky. Zvěř velmi ráda migruje po jejich okrajích zejména tam, kde jsou ploty situovány do táhlých prohlubní. Ty představují obecně známé komunikační linie. Atraktivnost je ještě znásobena v případě, že je paseka rozčleněna několika souběžnými oplocenkami, které zvěř přirozeně a předvídatelně usměrňují do blízkosti vhodných čekanišť. Není-li poblíž jiné místo, postačuje pro ukrytí myslivce právě roh některé z nich.
Jiné zajímavé body pro úspěšné setkání se srnčí zvěří hledáme opět v závislosti na místních podmínkách, a především na stupni vývoje pasek. Po čtyřech letech od vrcholu kalamity se prostor výrazně změnil. V první řadě ubylo zcela otevřených, zmulčovaných ploch a podstatná část z nich již zarostla. Většinou se jedná o umělé zmlazení, které je tvořené směsí listnatých a jehličnatých dřevin, přestože na neoplocených plochách převažuje i nadále smrk. Mezi ním se hojně uchytily břízy, jeřáby, jívy a další vtroušené náletové druhy, které zdárně unikají pilám při nastupujících prořezávkách.
Mezi vznikajícími houštinami se stále objevují nové táhlé pruhy nebo kolečka čerstvě vysečených a osazovaných ploch. Co je ale nejzajímavější, jsou porosty listnáčů, které jsou již z hlediska výšky zajištěny a lesníci je začínají zvěři otevírat odstraněním původního oplocení. Právě tyto enklávy se stávají velmi, velmi zajímavými a atraktivními. A srnčí, jako zvěř, přirozeně nastavená na přechody různých kultur, je přijímá za svůj životní prostor více než ochotně.
V dosud nezajištěných pasekách pak zůstávají místa pro setkání se zvěří stále stejná. Jedná se o již zmíněné valy klestu, který velmi pěkně zarůstá dalšími zajímavými keři a bylinami – ostružiníkem, maliníkem, starčekem a třtinou.
Setkat se se srnčí zvěří můžeme i poblíž vývratů. Jsou výsledkem větrných a jinovatkových kalamit, které na mnoha místech osamělé stromy bez chybějící opory vyvrátily. Část kořenového systému u nich zůstává spojená se zemí a některé ležící stromy po jistou dobu ještě živoří. Jejich dobře přístupné koruny a mohutné kmeny tím zvěři poskytují zajímavou potravní nabídku i úkryt pro zalehnutí.
Přišoulání k pasekám proto musíme přizpůsobit novým podmínkám. Ideální jsou v tomto směru cesty vedoucí kolem zbývajících porostů nebo koleček původního náletu, za jejichž lomy můžeme opatrně vyhlédnout a chvíli postát. Stejně tak umožňuje efektivní přiblížení terénní vlna, k jejímuž hřebenu postupujeme doslova krok za krokem a neustále dalekohledem propátráváme pozvolna se otevírající prostor.
Ten, kdo má chuť vláčet na krku další zařízení, může velmi efektivně využít termovizní přístroj, který nám i mezi odrazy kamenů a pařezů odhalí zalehlou zvěř lépe než dalekohled.
Často lze dobře šoulat i napříč nově upravenými plochami, kde je vhodný podklad. Není-li štěpka přeschlá, dá se po ní postupovat nečekaně tiše. Využít lze i kryt již zmíněných vyvrácených stromů, vyšších pařezů, vyhrnutého materiálu nebo kmenů ponechaných solitérů.
Naprosto ideální podmínky pro setkání se zvěří poskytují linie styku pasek a pozůstatků porostů středního a mladšího věku, stejně jako výše uvedené odplocené plochy.
Zvěř se také ráda zdržuje v hustých pásech a kotlících náletů, které zázrakem přečkaly předchozí těžbu. Odsud pak vytahuje na atraktivní otevřené plochy. Stejně zajímavé jsou pro ni případné kontakty odlesněného území a porostů rákosin, nekosených luk či vzrostlých zemědělských plodin.
Výběr stanoviště na čekanou
Jak již jsem naznačil, je z mého pohledu ideální kombinace šoulačky s následným čekáním. Šoulačkou se mi obvykle podaří srnce nejdříve najít a předběžně obeznat. Nezůstane-li dostatek času na výstřel, vyhlédnu si poblíž jeho stávaniště zajímavé místo, které začnu navštěvovat během navazujících čekaných.
První variantou, kterou můžeme využít, jsou samozřejmě posedy. Může se jednat o původní kazatelny nebo samonosné žebříky, které předchozí roky nějak přežily. Je tady ale obvykle problém v jejich lokalizaci, protože nové podmínky nemusí odpovídat atraktivitě původního umístění. Na otevřených žebřích je také myslivec proti obloze dobře vidět a měl by využít lehkého zastínění – zavěšením čerstvých smrkových větví nebo maskovací látkou.
Právě v přílišném ulpívání na tradičních místech čekání vidím jednu ze základních příčin neúspěchu některých kolegů při čekané na srnčí zvěř. To, co fungovalo před léty, fungovat nemusí a mnoho z nich tráví zbytečné hodiny vysedáváním na starých zařízeních a prohlížením beznadějně prázdného okolí. Je třeba myslet, jsme koneckonců myslivci, kteří by měli umět zvěř najít a obelstít.
Právě proto mám mnohem raději čekaniště na zemi za vhodnou záštitou. Může jí být již zmíněná oplocenka, kmen většího solitérních stromu, ostrůvky náletů, v nichž si šikovně vystříhám volný prostor k zasednutí, vyšší pařez, převislé větve nebo kulatina narovnaná po těžbě před odvozem. Snad nejlépe poslouží kořenové „koláče“ vývratí. Umožňují nám nejen ukrytí, ale také pohodlné usednutí na odříznuté oddenky. Přes vzhůru trčící kořeny můžeme velmi jednoduše přehodit kus maskovací sítě nebo opřít zbraň.
Příprava samotného čekaniště nevyžaduje složitou práci. Jen je třeba odhrnout šustící materiál, který by znesnadnil přešlápnutí a otočení. Dobrá bývá i úprava jednoduchého přístupového šouláku. Dříve jsem na zádech nosil stoličku, dnes jsem si na zajímavých místech rozmístil špalky, na kterých se dobře sedí. Kolem zvolené lokality si obvykle vyhlédnu a připravím rovnou několik míst vzájemně nepříliš vzdálených, mezi kterými se mohu na začátku čekané podle větru a dalších podmínek rozhodnout. Pro umístění čekaniště je nejlepší vrchol terénní vlny, které nabízí dobrý rozhled.
Jako nezbytnou pomůcku používám při lovu ze země pirštok v provedení tripod. Při střelbě poskytuje dobrou oporu, protože v pasekách musíme střílet dál, než jsme byli zvyklí. Tripod s nastavitelnou výškou nohou lze navíc naaranžovat tak, abychom byli schopni střílet i z polohy vsedě, čímž je stabilita ještě větší. Jeho vidlička navíc umožní zavěšení jednoho očka maskovací sítě. Používám jednoduchý obdélník o rozměrech asi jeden krát dva metry koupený za pár stovek v Decathlonu. V rozích už má očka pro zavěšení, další jsem si našil uprostřed dlouhé strany. Právě za něj umístím síťku na tripod, rohy pak uchytím na větvičky, oplocenku nebo zapíchnutou větev a je hotovo.
Přestože se na použití podobné pomůcky dívá někdo přes prsty, není podobný přístup na místě. Jen ten, kdo nezkusil, může kritizovat. Sedíte-li na pařezu a přes podobnou záštitu kouká pouze váš klobouk a oči, není problém, aby k vám srnčí zvěř došla na třicet metrů a v podstatě nereagovala. Chováte-li se samozřejmě zcela nenápadně. Objekt se zvěři samozřejmě nelíbí, opakovaně jistí a pohlíží vaším směrem. Neučiníte-li ovšem rychlý pohyb nebo vás nezradí vítr, přijde se často i podívat blíž, aby zjistila, cože to tu vyrostlo.
Tam, kde porost odrůstá a potřebujeme získat nadhled, se už neobejdeme bez vyvýšeného posedu. V posledních letech jsme se naučili stavět jednoduché, nízké, samostatně stojící „kozlíky“ ze silnějších střešních latí. Pořizovací cena je minimální, s materiálem se perfektně pracuje a výrobek je lehký. Jeden člověk jej bez problémů o kus přetáhne nebo jej za pomoci jednoho kolegy na vozíku za autem převeze během pár desítek minut podle aktuální potřeby. I přes jeho ohrádku můžeme přehodit maskování, čímž získáme potřebné krytí.
Jak jsem již mnohokrát napsal, a omlouvám se, že budu opakovat, velmi často slýchám od kolegů otázky a poznámky typu: „Jak to děláš, že vždycky najdeš paličkáče?“, „Já tady sedím pořád dokola a nic.“, „Tam, kam chodím, vidím jen samé šesteráky.“, „Žádná menší srna tam nebyla, tak jsem střelil tuhle.“
Odpověď je jednoduchá: „Jak to dělám? Tak, jak jsem právě popsal. A znovu opakuji – věnuji celé záležitosti především přemýšlení. Ušetří mi to spoustu času…“
Na úplný závěr bude následovat ještě jedna rada. Málokdy vyrazím na srnce „na blind“, většinou mám vše předem připravené. Posedy dlouho před sezónou, aby na místě zavládl klid. Přístupové šouláky prohrabané, větve ve výhledu prořezané. Počet následných zrazení zvěře a nemožností efektivního výstřelu se tím sníží neuvěřitelným způsobem.
Plánuji také etapy lovu. Nejefektivnější doba pro základní průběrný odstřel srnců je druhá polovina května, případně krátké období říje, pro holou zvěř je to pak září. Co nestihneme v těchto týdnech, doháníme v těch následujících jen obtížně a s obrovským nasazením. A již opravdu naposledy, uvědomme si ještě jednu pravdu – nebudeme-li srnčí věnovat dostatek času, protože v hlavě máme jen prasata a zas prasata, nedosáhneme požadovaného efektu nikdy…
Příběh na závěr…
Při respektování výše popsaných uvedených podmínek a pravidel jsem měl během posledních let po kůrovcové kalamitě to štěstí, že se mi podařilo ulovit celou řadu dobře obeznaných srnců. Obzvláště rád vzpomínám ne jednoho raritního, kterého jsem si musel poctivě „odpracovat“ v lokalitě Výholec. Jedná se o výrazný, díky věkové skladbě porostů z větší části dosud zalesněný kopec, vybíhající výškou 669 metrů nad krajní hřeben Křižanovské vrchoviny. Jeho temeno je ještě zvýrazněno 50 metrů vysokou stavbou páteřního vysílače mobilního operátora. Přestože jsem jeho původní výstavbu chápal jako jizvu do naší krajiny, zvykl jsem si, a dnes jej beru jako další, z daleka viditelný symbol domova.
Do zalesněných úbočí Výholce, s porosty kolem třiceti let věku, se kůrovec zakousl několika jazyky, které odhalily kamenité plochy i výchozy skalek, vytvořily zajímavá zákoutí a návštěvníkům otevřely nádherné výhledy.
K jihu se za dobré viditelnosti otevírá široký prostor Jemnické kotliny a za nejzazšími tušitelnými liniemi obzoru na nás občas vykouknou kontury Schneebergu, hory, která je s výškou přes 2000 metrů nejvyšším bodem Dolního Rakouska i nejvýchodnějším bodem Alp přesahujícím tuto výškovou hranici.
Na západě se rýsuje výrazně skromnější, ale pro nás dobře známá Javořice představující jedno ze dvou téměř identických srdcí Českomoravské vrchoviny.
Pohled na východ přes Jaroměřickou kotlinu je také úchvatný. Pominu-li kouřící chladicí věže dukovanské elektrárny na obzoru, odhalí se nám charakteristické křivky legendární Pálavy a dál, mnohem dál, vytušíme za skvělých podmínek Malé Karpaty ležící severně od Bratislavy. Můžeme snad z jednoho místa přehlédnout větší část střední Evropy?
V těchto svazích se ovšem z hlediska myslivosti funguje obtížně. Přijde-li opravdový sníh, což je v posledních letech naštěstí víceméně rarita, není do úseku možné nijak dojet, protože výška bílé peřiny sahá do půli stehen. Co zde není připravené od podzimu, to sem dostáváme jen obtížně. Vichřice vanoucí od otevřených západních a severních polí se do svahů opírají s plnou silou, lámou, vyvrací a strhávají vše, co není dostatečně odolné, připevněné a zabezpečené. Během čekaných i šoulaček se zde vítr kolem oblého kopce nevyzpytatelně točí a neustále mění směr.
I přesto, anebo právě proto, mám tohle místo opravdu rád. Je pro mě skutečným centrem honitby i kraje, který považuji za svůj skutečný domov. Na okolních svazích jsem prožil mnohé. Třeba jako setkání s již zmíněným srncem.
Narazil jsem na něj, jak už to u srnců bývá, docela náhodou.
Kopec je obtočený v několika výškových liniích cestami, které se různě protínají, propojují a křižují. Šoulal jsem po jedné z nich. Byla to relativně nedávno opravená svážnice. Není daleko doba kdy byste se po ní díky výmolům osobním autem neodvážili. Dnes je štětovaná, zhutnělá, pokrytá kamennou drtí z nedalekého lomu. Na straně opačné již od opravy uplynula jistá doba, která je potřebná k tomu, aby si podloží „sedlo“ a dalo se po něm tiše pohybovat. Čerstvá drť vždy vrže a skřípe. Tady už se koleje ujezdily napevno a vyplnily se hrabankou. Uprostřed vznikl hustý travnatý pruh. Tohle již bylo pro šoulačku velmi dobré podloží.
Cesta mě přivedla k jedné z táhlých pasek vyříznutých do svahu. Její velká část byla oplocená. Kolem cesty však zůstal volný, asi dvacet metrů široký pruh porostlý trávou a roztroušenými náletovými dřevinami. Srnčí se zde velmi rádo pastvilo. Ani tentokrát nenastala výjimka. Pruhem předem mnou postupovala plná srna. Vyklenuté břicho, výrazné boky. Myslím, že její čas byl na spadnutí…
Popocházel jsem velmi pomalu za ní. Nerad ruším zvěř v jejím přirozeném konání. Je to nejen ohleduplné, ale i praktické. Násilně vyrušené kusy často bekají a zradí vše kolem. Podobné klidné jednání z naší strany má ještě jeden aspekt. Zvěř se často nepohybuje osamoceně. Takže je dobré sledovat bedlivě okolí. Další kusy nemusí být až tak daleko. A v blízkosti srny se po jaru často zdržují její loňští potomci. Co kdyby se tu někde potloukal paličkáč?
Měl jsem pravdu. Jen to tentokrát nebyl ani loňský potomek, ani slabý paličkáč. Kus, který se objevil přede mnou na cestě, byl evidentně dospělý srnec. Vytáhl na cestu zleva, ze smrkové mlaziny, a jak to srnec umí, zůstal na volném prostoru stát se zrakem upřeným mým směrem. Ztuhl jsem v půl kroku, jen dalekohled doputoval pomalu k očím. No, to… paráda! Slabší šesterák na pravé straně, na levé lodyze nižší vidlička. A chybějící výsada je posunutá těsně dolů nad růži, obtočená kolem lodyhy směrem dozadu.
Kulovnice je ale na rameni, pirštok v ruce, šance na jakýkoliv pohyb nulová. I kdyby tu šance byla, stejně by mi nebyla nic platná. Srnec stál přímo na ohybu cesty a nad horizontem byl na pozadí větví proti nebi vidět celý trup. Za těchto podmínek bych stejně nevystřelil.
Srnec se zachoval opět typicky – s bekání odskočil do paseky, obešel svižným krokem z horní strany oplocenku a zmizel na protějším konci paseky.
Co následovalo, nemusím snad nikomu, kdo se srnčí zvěři intenzívně věnuje, vysvětlovat. Na rozhraní mlaziny a paseky jsem měl již z dřívější doby nachystaný špalík na usednutí a prostříhaný výhled. A tak jsem to zkusil. Opakovaně a zbytečně…
Takže bylo třeba změnit taktiku a popřemýšlet. Postup byl opět obvyklý – rozšířit oblast pátrání, srnec nemůže být zas až tak daleko, změnit místa čekání a vytrvat. Jako logické se zdál dolní konec oplocenky. Na vhodném pařezu jsem si zde upravil, prohrabal a prostříhal nové místo. A ejhle! Na první dobrou jsem srnce objevil.
Vytáhl ovšem v nejméně vhodném místě – naproti mému stanovišti, na odvrácené straně ohrazeného prostoru. Byl to on, jednoznačně. Vzdálenost ale byla kolem 150 metrů, pro moje střelecké schopnosti hraniční. Jenže mezi námi byl klasický oplocenkový plot, s velkými drátěnými oky deset na deset centimetrů, nicméně pořád plot. Srnec bral paši v jeho těsné blízkosti. Asi by to šlo a pravděpodobnost problému byla nízká, nejsem ale hazardér, ať si myslí, kdo chce, co chce. Mám-li vystřelit na živého tvora, musím věřit, že viditelný problém neexistuje…
Proto znovu – jiné místo, další čekání. Zbytečně.
Pak to přišlo. Výjimečně urousané ráno, zcela jalová čekaná úplně jinde. A následující nápad, letmá myšlenka. Co kdyby… Kroky jsem stočil ke známé cestě, jen tentokrát z opačné strany. Za terénním zlomem, kde mi srnec přetahoval úplně poprvé, jsem se zastavil a dalekohledem pečlivě propátrával volný prostor. Kde nic, tu nic. Pořád lepší, než bekající a odskakující srna.
Popocházím, znovu prohlížím pruh kolem plotu i prostor za ním na opačné straně paseky. Všude panuje klid. Situace se mění v okamžiku, kdy se přiblížím k dolní linii oplocenky. Po její hraně postupuje kus srnčí zvěře, na první pohled srna. Zvolna táhne po ochozu. Rychle stavím trojnožku a pokládám na ni pro jistotu kulovnici. Jen kdyby nebyla sama.
Ano, je to opravdu srna. Plná. Pomalu vytahuje na volný prostor a míří k osamocenému solitérnímu javoru. Pod ním se zastavuje, zvedá hlavu a okusuje zajímavou potravu, kterou představují svěšené konce větví. Puškohled prozrazuje nádor fibropapilomatózy mezi zadními běhy ve velikosti mandarinky. Svědomí ale nedovolí usmrtit matku s téměř dorostlým plodem v lůně. Musím se sem vrátit koncem léta, až přijde čas…
Jak tak stojím, rozjímám a přemýšlím, co je správné, a co ne, zaregistruji znovu rychlý pohyb kolem dolní hrany oplocenky. Kus srnčí zvěře postupuje velmi svižně, těsně kolem plotu. Přesouvám rychle zorné pole puškohledu a… srdíčko i po těch letech strávených v lese zatluče zrychleným tepem. Je to on! Bez nejmenších pochybností.
Ke kraji oplocenky zbývá srnci snad jen deset metrů, pět, dva, plece se objevují za krajním sloupkem oplocení. Jakoby varován podivnou předtuchou, zaráží na místě, a upře světla mým směrem. Dívám se na něj z lehkého nadhledu a vím, že v příští vteřině opět zmizí. Posazuji rychle kříž na plece, kolem hrany smrkového kůlu, a nezaváhám.
Po ráně se srnec zlomí v ráně. Vím, že jsem jej záměrně zasáhl tak, aby střela protnula minimálně jednu lopatku. Je to otázka diskuse. Někdo mi samozřejmě vyčte, že to není „čistá komora“, a že to snad ani není myslivecká rána. Kdysi bych možná uvažoval stejně. Dnes jsem přesvědčený, že to myslivecká rána jednoznačně je. Zasáhne životně důležité orgány a nikdy nemine plíce či srdce. Zvěř po ní neodchází, obvykle ani metr, okamžitě zhasíná. Žádné dosledy, žádné znehodnocené nenalezené kusy. Co je ovšem nejdůležitější – nikdy při téhle ráně nepoškodíte břišní prostor za bránicí, což je podstatné z hlediska hygieny. Nikdy nepotřísníte zvěřinu obsahem břišního traktu, nikdy se vám v ní nezačnou množit bakterie. Za to ta trocha vykrojené plece určitě stojí.
Sklonil jsem se nad uloveným srncem, překulil jsem ho na pravý bok, pohladil ho po krku a postál minutku poslední stráž. Patří to k podobné situaci, nejen v červnu – měsíci myslivosti. Stejně jako poslední hryz, po kterém jsem se poohlížel. Nikdy na něj nezapomínejme. Je výrazem naší úcty ke zvěři i k našim předkům, k duchovní stránce našeho konání. Je mi víc než smutno, když vidím, jak s touto stále živou tradicí neumí kolegové zacházet, jak ji uplatnit, případně, jak bezradně přešlapují v okamžiku, kdy se mají stát jejím aktérem.
Tam, uprostřed kůrovcové paseky, na rohu oné oplocenky, mi vlastně poněkolikáté došlo, jak se tradice musí vyvíjet a přizpůsobovat okolnostem. Dříve se hryz dával zásadně z jehličnaté dřeviny domácího původu a lámal se v místě, kde kus zhasl. Tady bych byl s podobným požadavkem v koncích, stejně jako jsem byl kdysi opakovaně bezradný uprostřed rozlehlých vinohradů jižní Moravy. Nejbližší dřevinou zde byl onen javor, z něhož srna před chvíli ukusovala. I k němu jsem ale musel pár desítek metrů popojít. Udělal jsem to rád. Pro ulovenou zvěř i pro českou myslivost a její tradice. Především jsem to však udělal pro vlastní dobrý pocit…
Josef DRMOTA