Zajímalo by mě, co vás jako první napadlo při přečtení názvu tohoto článku. Jakou štvanou zvěř má asi autor na mysli? V poslední době se mi zdá, že tím, kdo by se měl cítit tím pronásledovaným není ani tak zvěř, jako spíše my, myslivci.
Zvěř žije ve volné přírodě a samozřejmě se musí i něčím živit. Byla více tolerována jak zemědělci, tak lesníky, lidé chápali, že zvěř do přírody patří a musí být z něčeho živa. Myslivost patřila k životu na venkově, byla chápána a podporována a myslivec byl pojmem.
Moc vzpomínám jak v roce 1994, kdy jsem se stal ve svých 34 letech asi nejmladším mysliveckým hospodářem v okolí, jsem navštívil největší soukromé zemědělce v honitbě a každému donesl balíček zvěřiny z divočáka. Měla to být malá kompenzace za škody, která zvěř vlastníkům způsobovala.
Překvapila mě reakce jednoho z největších, ale také nejstarších. „Jaké škody? Víš Toníku, jak je krásné, když ráno za svítání jedu do polí a vidím tam srnu se srnčaty, tu srnce……... Aspoň je na co se dívat. Přece to boží stvoření musí také něco žrát“. Často jsem si na toto vzpomněl, když polnosti převzal jeho syn, a stal se tím největším odpůrcem zvěře a myslivci tím největším nepřítelem. Časem se přidali další „noví zemědělci“.
Samozřejmě chápu, že vzrůstající stavy divočáků dělají škody, ale to jsme vždy řešili a se zemědělci se dokázali domluvit. Bohužel dnes už začaly zemědělcům a lesníkům vadit i další druhy zvěře. Místo spolupráce a snahy o rozumnou dohodu se objevila nevraživost, útoky a pomluvy. Prostě za všechno mohou myslivci. Vím, že podobné problémy trápí většinu honiteb.
Aby toho nebylo málo, tak díky kůrovcové kalamitě a nutnosti vysázet nové lesy, přišel obrovský tlak ze strany vlastníků lesa na razantní snížení stavů spárkaté zvěře a opět velký tlak na vystřílení zvěře srnčí. Je až zarážející, jaký názor zastávají a co prosazují dnešní lesníci.
V době, kdy jsem před lety začínal s myslivostí, jsme vzhlíželi k lesníkovi jako tomu nejzkušenějšímu myslivci. Les a zvěř byl jejich láskou a obživou. Chodili jsme k nim na radu a byli pro nás vzorem. Kam se to nyní podělo? Kde je ta stavovská čest? „Zabít, zabít, zabít!“ Za každou cenu a bez milosti. Když takhle mluví někteří zemědělci, budiž, ale od lesáka bych to nikdy nečekal. Takže opět se stávají terčem myslivci, kteří jsou pod obrovským tlakem.
A to nemluvě o přístupu laické veřejnosti, podporované médii. V myslivosti vidí jen zabíjení „zvířátek“. Právě to zabíjení, do kterého nás ale tlačí vlastníci jak zemědělském půdy, tak vlastníci lesa. Přitom myslivost je o něčem úplně jiném. O lásce k přírodě, ochraně všeho živého. Samozřejmě, že k myslivosti patří i průběrný odlov. Pokud se k němu přistupuje s rozvahou, není možné takový lov přece odsuzovat.
Ale laici nerozlišují. Myslivec je podle jejich častého laického soudu jen bezohledný lovec prahnoucí po zabíjení. Kolik z nás někdy ve společnosti raději zatají, že je myslivcem? Kdy se naposledy natočil nějaký pěkný pořad pojednávající o přírodě a kde je myslivec či lesník vykreslen v příznivém světle? Vzpomeňme na filmy s Tomášem Holým Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem. To je už opravdu dlouho a nově si vynořuje myslivec jako podivná zkarikovaná postava v seriálech jako byli třeba Vinaři anebo aktuálně běžící Kamarádi. Že by to bylo blýskáním na lepší časy? No to snad opravdu ne!
Vím, že jsou rozdílné názory na venkově a ve městech. Smutné je, že když se něco nepovede nebo myslivec způsobí nějaký průšvih, tak jsou toho plná média a případ se rozebírá ze všech stran, mnohdy naprosto nepoučenými a neznalými laiky, hlavně aby byla senzace. Ale o tom, co každý z nás dělá ve prospěch přírody, kolik hodin tráví při péči o zvěř a jak náročný je i vlastní lov, se nemluví.
Věřím, že taková situace není všude, že se stále ještě někde najdou vlastníci a myslivci, kteří umí nalézt společnou řeč. Zkusme se zamyslet, co s tím. Jak rád bych napsal, že se blýská na lepší časy. Přesto zůstávám optimistou a věřím, že zdravý rozum nakonec zvítězí.
Antonín ČECH