Už více než třicet let jsem myslivcem, myslivecky se angažuji v MS Ostrý vrch Újezd u Chocně a MS Borohrádek. Můj otec byl myslivec, ale ne kynolog. Díky němu jsem byl v lese pořád. Už od asi patnácti let jsem chodil na hony, jen jsem čekal, až si budu moct udělat zbroják a myslivecký lístek a budu myslivcem.
A kde se vzala láska ke psům a kynologii? Měli jste doma psa?
Neměli jsme vlastního psa, ale protože myslivecký spolek koupil do stavu loveckého psa od pana Knytla ze Slatiny, tak o toho jsme se doma starali, s ním jsem začal s kynologií. Byl to pes vycvičený, hotový, líbilo se mi, že mě poslouchá a když s ním jdu, tak ho baví plnit moje povely. Otec psa necvičil, to jsem začal až já. Byl to německý krátkosrstý ohař, díky tomu je asi celý život cvičím doteď, i když je mým snem si vycvičit pointra nebo bych chtěl vycvičit českého fouska. Já jsem takový patriot, že bych chtěl české plemeno. Ale měli jsme odmala NKO, tak už pro mě je loveckým psem vždy jen ohař.
Kolik vám psů prošlo rukama?
Nikdy jsem si nedělal nějakou podrobnou statistiku, ale než jste přijeli, tak jsme s manželkou vzpomínali, vodím psy třicet let, spočítali jsme kolem dvaceti psů.
Co na ohařích preferujete, co se vám na nich líbí?
Líbí se mi vzhledově, že jsou to hladkosrstí psi a líbí se mi, že s nimi můžu jít jak na pole, tak do vody. Jsem ve spolku, kde lovíme kachny, tak s ním můžu na kachny a do vody, máme tam i les, můžu s ním tedy i na barvu do lesa. Tam se opravdu využije všestranná práce ohaře.
A s těmi psy, kteří vám prošli rukama, jste měl nějaké významné úspěchy?
Zatím můj největší úspěch je ten letošní s Kimem v Chomutově. Většinou úspěchy mám, jsem i rozhodčí, takže i posuzuji na memoriálech, a i na Memoriálu Karla Podhájského jsem už několikrát posuzoval. Snažím se vždy vycvičit psa, jak nejlíp to jde, protože když na memoriálu posuzuji, tak nechci, aby někdo řekl, on tady posuzuje a pak psa nedokáže ani vycvičit. Takže se snažím, aby byl pes špičkově připravený.
Jak to vidíte v poslední době s výcvikem ohařů, když je stále méně drobné zvěře, jak je obtížné dostatečně a často cvičit?
Já myslím, že je to obtížné pořád stejně. Starší kynologové pořád vzpomínají, že se jim v minulosti lépe cvičilo, že bylo mraky zvěře. Ale já naštěstí pořád mám honitby nebo kamarády, kam můžu přijet, kde drobná je. Mám doma taky bažanty, které pak pouštím, na kachny nemusím nikam jezdit, protože ty máme na rybníku. Asi mám štěstí, že mám doma zázemí na les, na vodu a na rákosí. Ale díky tomu, že je tu hodně černé zvěře, tak nemáme skoro žádnou drobnou, takže musím na divokou drobnou jezdit ke kamarádům do Slepotic plus musím mít na výcvik k vypuštění své bažanty.
Když cvičíte, tak máte zázemí a pomoc i v rodině?
Pomáhají mi děti, hlavně dcera. Já mám psy u rodičů kousek od Chocně. Když přivezu štěně, tak se dcera štěněti věnuje, chodí s ním, učí ho základy, učí ho chodit do vody, rozštěkává ho. Já si ho vezmu v půl roce a začnu myslivecký výcvik. Takže dcera mladé psy připravuje, syn mi zase tahá vlečky, kape barvy. Hodně mi děti pomáhají, jen les a vodu cvičím sám. My jsme takový rodinný tým, podporují mě na každých zkouškách, všude se mnou jezdí. To není mezi kynology běžné, málokdy jezdí celé rodiny, i děti, ostatní kynologové mi to závidí, že mám s sebou celou rodinu.
Při výcviku jste spíš zastánce tvrdšího nebo přátelského přístupu?
Na každého psa platí něco jiného. Nejsou jedny noty na všechny psy, kdyby to bylo tak jednoduché, tak má každý šampiona doma. Na každého psa zabírá něco jiného. Já mám většinou tvrdší psy a mám rád, když jsou takoví. Takže preferuji na výcvik spíš parfors.
A dokážete už odhadnout u mladého psa, když si pořídíte štěně, jaký má potenciál?
Myslím si, že ano. Když jsem začal cvičit Juna z Visálku, tak jsem viděl jsem, jak běhá, hledá, hned jsem se utvrdil, že ten půjde až na Podhaják. A i Kim byl to samé. On má takovou zvláštnost, když se na něj mluví, tak vidíte, že vás poslouchá. U něj jsem byl taky hned přesvědčený, že bude dobrý. Nechci to nějak zveličovat, ale prostě poznám na psovi, jakou má chuť jít do vody, má chuť na aport, zda dobře nosí, jak běhá.
Jelikož chodím posuzovat zkoušky, posuzoval jsem matku Kima na všestranných zkouškách v Jičíně na velkém poli, viděl jsem, jak má chuť běhat, vystavovat, byla na ní vidět obrovská chuť k práci. Sice nakonec vypadla na společném honu, protože běhala až moc, ale líbila se mi ta rychlost a chuť pracovat. Tak jsem se zeptal majitele feny Vaška Syrového, zda takhle běhá normálně, on říkal, že běhá dokonce ještě víc. Hned jsem si tedy domluvil štěně po ní, hned mi zavolal, jakmile se Kim narodil, v únoru mu byly tři roky.
Když vezmeme jednotlivé disciplíny, která je předností Kima? Na co se soustředíte, kterou hravě splní a na kterou potřebuje víc utvrdit?
Je to jako u sportovců, Kim je takový desetibojař. Nemá disciplínu, ve které by vynikal, ale nemá zase žádnou, kde by dělal extra chyby. Má opravdu vyrovnané výkony. On nikdy na žádných zkouškách nevypadl, nedostal nulu, dělá vše pořád stejně, nevyniká, ale ani nepropadá. Snad jen v čem vynikal od malička, tak to bylo v aportu. On od malička všechno rád nosil, aport by cvičil nadšeně donekonečna. Oznamovač je hlasitý díky dcerce, která ho rozštěkala. Sice dělá moc pěkně hlasitého oznamovače, ale pustit ho při vrcholné soutěži není jen tak jednoduché, většinou raději chodím na jistotu, i když všichni víme, že oznamovače umí.
A jak zkoušky zvládá psychicky, je vyrovnaný při vrcholových zkouškách?
Je vyrovnaný a klidný, není úplně extra náruživý lovec. Je totiž strašně hodný, když jezdíme na výstavy, tak on si lehne a leží a je hodný, okolí ho příliš nevzrušuje.
Kolik už se vám po Podhajáku ozvalo lidí, že by chtělo krýt?
Zatím má dvě krytí. Už mám syna po Kimovi. Ozval se taky jeden pan rozhodčí, který mě posuzoval na velkém poli, říkal, že se mu líbila práce i vzhledově, že se mu Kim líbí a že by chtěl přijet na krytí. Ale obecně, máme u nás více než dvě stovky chovných psů, takže výběr je velký.
Byl jsem s Kimem i na výstavách, protože on je nejen pracovně vynikající, ale je špičkový i po exteriérové stránce, letos získal titul Bob a klubový vítěz. Většinou to je tak, že buď je pes hezký nebo je pracovitý, ale u Kima se to sešlo, že je i klubový vítěz, má několik titulů na výstavách. Takže proto jsem říkal, že nezklamal nikdy.
Co s ním bude v dalších letech?
To je těžké, protože já cvičím pomalu každý rok, takže už mám další psy na výcvik. Takže Kima někomu nabídnu. Já jsem drezér, já si koupím štěně, vycvičím ho, dovedu na zkoušky, to je moje role. Dřív nebyla moje meta vyhrát Memoriál Karla Podhájského, chodil jsem na všechny zkoušky, co to šlo, pak jsem psa někomu dal a už si chtěl vzít na výcvik další štěně. Ale jak stárnu, tak jsem si říkal, že bych taky mohl jednou zkusit Podhaják. Víte, pro mne je Memoriál Podhajského a vůbec úspěch s každým dalším psem na vrcholné soutěži něco jako droga, už na Knollovi jsem si říkal, už ať mám dalšího psa. Vždycky si říkám, zda mi to stojí za ty nervy, nabodovat, pak nominace, pak projít Knollem do desátého místa, aby se člověk dostal na Podhaják. Každý pes ale na to nemá.
Kolik tedy momentálně máte psů ve výcviku a kolik jich bude vítězů Podhajáku?
Mám syna po Junovi z Visálku, se kterým jsem byl na Podhajáku před dvěma lety a ten se jeví velice dobře. Ten si myslím, že půjde taky na Podhaják. Pak mám syna po Kimovi a ten je ještě malý, jsou mu čtyři měsíce, ale taky má v sobě už dneska chuť pracovat, takže uvidíme. Konkurence je ale na memoriálech obrovská a je tam vždy dvacet špičkových vůdců, úspěch se nedá naplánovat.
Jste zkušený rozhodčí a už jste objel plno memoriálů, jak tedy obecně hodnotíte ten letošní? A co úroveň předvedené práce a výkonů, udržuje se, klesá, zvyšuje se, jak vy toto hodnotíte jako zkušený rozhodčí a cvičitel?
Myslím, že úroveň psů je vidět na výsledcích, nějaké nuly jsou každý rok, ale úroveň práce psů je vždy velmi dobrá a nijak zásadně se nemění. Snad mi jen přijde někdy líto, že se vůdce snaží na poslední chvíli něco docvičit, a přijde mi, že někteří psi, kteří dostanou nulu, jsou až přecvičení. Já jsem letos vsadil na jednu kartu, na Memoriál Karla Podhajského. Nešel jsem k překvapení ostatních ani na náš klubový Memoriál Františka Vojtěcha, od Knolla jsem Kima nechal stát, jen jsem se s ním šel občas projít, nezatěžoval jsem ho výcvikem, nechal jsem ho stát měsíc a bylo to na něm vidět. On se na Podhajáku doslova těšil na každou disciplínu a pak to taky podle toho výsledkově vypadalo.
Takže se dá říci, že jste se asi trefil do jeho povahy…
Asi ano. Vyhovovalo mu navíc počasí, nemá rád, když je teplo. V sobotu celé dopoledne pršelo, to je jeho počasí, on to má rád a byl odpočatý. Povedly se mu všechny disciplíny.
Vím, že nemáte jako vůdce čas sledovat ostatní výkony, ale přece jenom, jak letos hodnotíte výkony ostatních psů? Nejvíc jich vypadlo v klidu před zvěří…
Každý rok vypadne na Memoriálu Karla Podhajského několik psů, vždy je několik nul. Letos ale asi poprvé v historii memoriálu na klidu na stanovišti bylo nejvíc nul. Za prvé to byly nuly, kdy tuto disciplínu psi měli v sobotu hned jako druhou, byli natěšení a prostě si občas pokňukli. Ale je to prostě Memoriál Karla Podhajského, tam se miniaturní chyba neodpouští, proto je tam tolik nul. Zakňourají a je to nula.
Z hlediska výběru terénu, jak se vám v Chomutově líbilo?
Nemůžu to moc hodnotit. Když člověk vyhraje, tak se mu to všechno líbí. Ale jo, bylo to v řepě, na poli, řepa byla nízká, bažanti lítali. Voda byla prostorná, rákosí bylo husté, byla tam zvěř v rákosí. Prostory byly vybrané, jak se sluší a patří na Memoriál Karla Podhajského.
Protože zapršelo, řepa se napřímila a nebyla moc hustá a dokonce se tam stáhli divocí bažanti z okolí a zvěře bylo dost. Ano, hlavně na vrcholných soutěžích všichni psi musí mít zvěř. Což je někdy ale problém, aby všichni měli dostatek zvěře.
Ale to je problém, který i já mám u svých psů, to se nikde nenacvičí. Buď musíte jezdit do bažantnice cvičit, takových možností tu tolik nemám, a tak protože mám vlastní bažanty, tak si pouštím jednoho nebo dva.
Jste rozhodčí, teď jste byl jako vůdce, jak byste hodnotil úroveň rozhodčích?
Dobře, protože já taky posuzuji a vím, že posuzovat vrcholnou soutěž není snadné. Vloni jsem posuzoval v Jičíně na velkém poli a není to jednoduché pro rozhodčí, pro vůdce, kouká na vás třeba dvě stovky lidí, každý má svůj názor, každý by to dělal nejlíp, všichni ostatní to dělají špatně. Je to nezáviděníhodná pozice. Ti, kteří mají nejvíc připomínek, tak si to běžte zkusit posuzovat třeba na velkém poli před zraky tolika lidí. Tam se může stát tolik různých situací, které ani nemusí být v řádech popsané a rozhodčí musí práci nějak ohodnotit, nějak říct, jak to bylo, a ne každý s tím souhlasí. Takže dělat rozhodčího na vrcholné soutěži není vůbec jednoduché.
Jak vidíte třeba rozpor staří, mladí. Debaty ve smyslu staří bardi rozhodčí mladé nechtějí do posuzování pustit?
Zda je rozhodčí mladý nebo starší, tak to je jedno, ale spíš vidím problém v tom, a i já se toho držím, každý rozhodčí by měl aspoň jednou za pět let předvést psa. Jsou někteří rozhodčí, právě většinou ti starší, kteří práci psů posuzují tak, jak to bylo před dvaceti lety, kdy bylo hodně zvěře a nemají už takový cit na to, co se stane na poli. Přitom za těch dvacet let nepředvedli ani jednoho psa. S rozhodčími se podle mě tolik nepracuje, jak by se mohlo. Výměna zkušeností je důležitá a přirozeně ti starší zkušení rozhodčí by měli mladým předávat své zkušenosti a pravda, někdy to nefunguje. A ještě jedno, každý rozhodčí by se měl sám chtít vzdělávat.
Z hlediska úrovně pořadatelů na letošním MKP, jak se vám líbilo, jak se o vás postarali v Chomutově?
Mně se tam líbilo moc, nemůžu říct jediné špatné slovo, není jednoduché pořádat takový memoriál. Dělali všechno, co mohli. Loni jsem byl v Jičíně jako rozhodčí, takže vím, že taky se tam snažili všichni dělat vše pro to, aby to byl úspěšný memoriál. Ale v Chomutově je vidět, že dělají už několikátý memoriál, bylo vidět, že umí.
A zahraniční účast?
Říkali, že se přihlásilo víc zahraničních účastníků, ale pak že nějak nezaplatili. Mělo by být prvních deset z Knolla a deset cizinců, nakonec nás byla většina přímo z Knolla. Ale přijde mi, že cizinci obecně ztrácí zájem o Memoriál Karla Podhajského. Byli tam sice Slováci, ale to jsou ti, co tu jsou každý rok, vodí každý rok, takže nové tváře jsem tam neviděl.
S poděkováním za rozhovor
připravila Marcela KASINOVÁ