Celý život se pohybuješ kolem zbraní. Co Tě na nich přitahuje?
Vyučil jsem se v pražském výrobním družstvu Lověna puškařem. Tenkrát byl ten obor nazván: 03132 mechanik opravář pro stroje a zařízení se zaměřením na zbraně. To už dnes neexistuje, nahradil ho obor zbrojíř. Po vyučení jsem v Lověně zůstal až do vojny.
Zamlada jsem hrával hokej a toužil jsem po sportovní kariéře. Bylo mi nabídnuto, že bych mohl hrát hokej i na vojně, ale ne za Duklu, nýbrž za Hvězdu. A tím pádem jsem nastoupil k policii. To mě nasměrovalo na Správu policie Středočeského kraje, kde jsem si udělal maturitu. U policie to tenkrát šlo. Nastoupil jsem na Kladno, kde jsem byl nejdřív na obvodu a pak na oddělení evidence zbraní a osob. Tam jsem sloužil do roku 1990, od roku 1991 jsem měl nastoupit na kriminálku. Jenže v té době začal vznikat nový útvar rychlého nasazení a krajské zásahové jednotky. Byl jsem pro něj vytipován krajským ředitelem. Museli jsme nejdřív projít zkouškami z fyzické připravenosti a psychotesty. Povedlo se. A dodnes jsem hrdý na to, že jsem byl zakládajícím členem zásahové jednotky Správy policie Středočeského kraje.
Je rozdíl mezi vojenským a policejním odstřelovačem?
Velký rozdíl. Policejní odstřelovač má za úkol hlavně pozorovat. Jsou to prodloužené oči velitele. Začínali jsem v době, kdy nebývaly mobily. K dispozici jsme měli pouze vysílačky. Takže jsme hlavně rychle a přesně předávali informace.
Když už jsme trénovali střelbu, bylo to na minimální cíle a pouze jednu ránu. Průměrná vzdálenost, na kterou bývají policejní odstřelovači nasazeni, je 78 metrů. Policejní ostřelovač musí zlikvidovat pachatele jedinou ranou a musí dávat pozor, aby nezranil ještě někoho jiného.
Pro vojenského odstřelovače bývají cíle v mnohem větší vzdálenosti. I v tomto případě sice musí odstřelovač většinou likvidovat živé cíle, ale v klasickém vojenském konfliktu je mnohem efektivnější, jestliže protivníka, tedy vojáka druhé strany, pouze zraní, neboť zraněný voják zaměstná další lidi, kteří ho musí dostat z bojiště, další ho musí odvézt, jiní ho budou operovat atd. Jediným zásahem tak odstřelovač zaměstná až dvacet lidí na straně nepřítele. Je to tedy naprosto odlišná filosofie zásahu cíle. Odstřelovačem se sice nazývá jak ten vojenský, tak i ten policejní, ale jsou to dva odlišné světy.
Jaký typ lidí sis do jednotky vybíral?
Odstřelovač je vlastně typově tak trochu pytlák. Drobnou výhodu měli sportovci, fyzicky nadaní lidé. Ale klíčové bylo, aby to byl hlavně klidný člověk, mentálně na výši. Střelu, kterou jednou vypálíte, už nevezmete zpět. Takový člověk musí v každém okamžiku zvažovat následky, co všechno může způsobit. V tréninku vylepšíte precizi odstřelovačského řemesla. Ale zmáčknutí spouště je vlastně to poslední, co může vycvičený specialista udělat. Zpravidla mnohem důležitější pro jednotku nebo útvar je ta ostatní práce jako je maskování, přibližování se, nebo efektivní předávání informací.
Psychická odolnost je asi základ této profese. Dá se natrénovat?
Dá se trénovat, ale odstřelovač se nedá vycvičit, tím se musí člověk narodit. Trénink a výcvik pak rozvine vlohy a talent tak, aby byl daný jedinec schopen pracovat na úrovni, kterou od něho útvar potřebuje.
Když jsi pracoval jako odstřelovač, byla myslivost oddechem? Nebo jsi ve volném čase nechtěl zbraně ani vidět?
V týmu odstřelovačů jsem nebyl jediný myslivec. My jsme se snažili přenášet práci do lesa a obráceně. Zkoušeli jsme maskování, techniky přibližování. Samozřejmě jsme si nedávali informace z posedu na posed, to ne, ale vyzkoušeli jsme si různá líčidla, zjišťovali jsme, na co zvěř reaguje. Vlastně jsme i v myslivosti využívali to, co jsme se naučili během výcviku. Ale platilo to i naopak.
V tom tak trochu pokračuješ po odchodu z policejních složek. Myslivcům předáváš své zkušenosti v běžných mysliveckých kurzech nebo na České zemědělské univerzitě. Čím je lovecké střelectví specifické?
Střelba je stejná, cíle jsou jiné. Není umění něco trefit, ale zabít, v myslivosti ulovit jednou ranou. Myslivec musí vědět, co si může dovolit. Je limitován ráží, typem střely, zbraní… Podle toho ví, na jakou vzdálenost může bezpečně lovit, za jakých světelných podmínek. Navíc myslivec musí mít na paměti, že výstřelem mu všechna práce teprve začíná. To si málokdo uvědomí. Po výstřelu následuje dosled, vyvržení, ošetření úlovku, zajištění vzorků pro veterinární vyšetření, transport z honitby do chladicího zařízení. Už před výstřelem musí myslivec zvážit, zda na tohle všechno má dost času a sil.
V posledních letech sleduji trend lovit na stále větší vzdálenosti. Co Ty na to?
Znám lidi, kteří střílí na půl kilometru, ale pak se ptám, zda loví, zvěř postřelují nebo jen nezodpovědně vystřelí na tuto vzdálenost co kdyby. Neříkám, že nejsou lovci, kteří dokáží na takovou vzdálenost zvěř ulovit, ale znám velmi málo lidí, kteří na takovou vzdálenost dokáží zvěř dobře obeznat.
První zásada totiž je, že člověk může lovit jen na takovou vzdálenost, na kterou je schopen jistě obeznat cíl. To jsem si odnesl z profesionální policejní práce. Jestliže mám na něco vystřelit, musím vědět přesně na co. Já jsem si sám pro sebe stanovil, že na delší vzdálenost než 300 metrů nebudu lovit. Vím jistě, že jsem schopen trefit cíl na mnohem větší vzdálenost, mám cíle zasažené na 900 metrů, ale v naší hustě osídlené krajině je minimum lokalit, kde střelbou na takové vzdálenosti nepřekračuji únosné riziko.
Jak důležitý je pro mysliveckou střelbu trénink na střelnici?
Průměrný myslivec ročně vystřelí kolem 60 až 80 ran. To není mnoho. Přitom dnes je cenově dostupná malorážní kulovnice s tlumičem a s puškohledem, se kterou může trénovat v podstatě každý. Dokonce jsou výkonné vzduchovky, ke kterým lze pořídit lapače diabolků a člověk může trénovat každou sobotu a neděli doslova na zahradě.
Stejně tak mnoho myslivců chybuje například při odhadu vzdálenosti cíle. Už jsme o tom mluvili – dnes slýchávám, jak téměř každý střílí na 300 metrů. Vy si pak vezmete dálkoměr a zjistíte, že ve skutečnosti je to 130 metrů. Dálkoměry jsou dnes cenově daleko dostupnější a je to zařízení, které může při střelbě hodně pomoci. A k tomu, abychom mohli trefovat cíle na větší vzdálenost, musíme znát nejen vnější balistiku, ale také přesnou vzdálenost cíle. Bez toho je to jen hra na náhodu, ovšem s vysokým přidaným rizikem.
Účastníš se společných lovů?
Snažím se vybírat. Nejsem z těch, kteří chodí na naháňku v neprůstřelné vestě, ale snažím se koukat, kdo vedle mě stojí. Monitoruji si chování lidí na naháňce a už při nástupu odhadnu, kdo bude lovit a kdo ne. Zvěři jde o život, a tak se i chová. Když někdo na loveckém stanovišti dupe, pošlapává, pochrchlává, kouří, hýbe se, jsem si téměř jistý, že se mu zvěř vyhne.
U policie jsme trénovali pozorování tak, že jsme měli na sobě hejkaly a pohybovali jsme se v parku mezi lidmi. Nebyli jsme téměř nikdy odhaleni. Dokonce jsme trénovali mezi školkami. Dneska je to úsměvné a asi by si to nikdo nedovolil.
Stejně tak v lese na naháňce se snažím být pro zvěř neviditelný. Nosím reflexní prvky, abych byl viditelný pro kolegy myslivce, ale zvěř, jestliže se nehýbete, tak vás v reflexním oblečení neregistruje. To jsme si mnohokrát vyzkoušeli. Mám takovou příhodu. Zkoušel jsem si nového hejkala. Zasedl jsem u šípku a jak jsem byl unavený, usnul jsem. Najednou jsem se probral. Měl jsem dobrý vítr a ani ne deset metrů přede mnou stála srna, koukala na mě a její srnče mi okusovalo hejkala, tím mě vzbudilo.
Jaké další chyby na naháňkách děláme?
Při samotné střelbě bývají lovci často zbrklí. Neumí střílet na běžící cíl. Tam je zapotřebí trénovat. Málokdo trefí v běhu divočáka. Lidé mají kolimátory, naháňkové puškohledy, ale neumí se zbraní správně zacházet. Je také podstatné, na jakou vzdálenost se na naháňce loví. Je veliký rozdíl střílet na průseku na 10 nebo 25 metrů.
Doporučuji proto raději organizovat společné čekané nebo natláčky s ploužením. Jsou daleko efektivnější, zvěř není rozplašená. Lovci mohou střílet s neporovnatelně větší přesností. Tři, čtyři hodiny na naháňkových posedech přinesou větší množství ulovené zvěře, a hlavně mnohem menší procento poraněné zvěře.
Po odchodu z policejních složek si začal podnikat v oblasti zbraní a střeliva. Jaké jsou moderní trendy?
Kombinovanou zbraň už dnes málokdo koupí, přitom v 90. letech byl troják pojem, kdo měl troják od Merkla, byl frajer. Dneska se tyto flinty prodávají minimálně.
Trendem jsou jednoranné kulovnice, opakovací zbraně nebo zbraně s přímotažným závěrem. Moderní zbraň by měla mít možnost být osazená tlumičem. Důležitá je montáž, která dokáže být přesná, i když měníte naháňkový dalekohled, noční vidění, klasický puškohled. Každému se snažím vysvětlit, že než mít doma deset zbraní, je lepší mít jednu s variabilitou zaměřovačů.
Tlumiče ano nebo ne?
Za mě rozhodně ano. A vysvětlím proč. Zbraň s tlumičem má mnohem menší zpětný ráz. Tím pádem méně trpí veškerá optická zařízení, která na zbrani jsou. Střelec je taky mnohem efektivnější, protože se výstřelu přestává bát. Když se zeptáte myslivců, bude vám většina tvrdit, že se výstřelu nebojí. Pak mu dáte stejnou zbraň s tlumičem, a on zjistí, jaký je to rozdíl a o co je najednou přesnější. Člověk se přirozeně bojí i akustické rány, kultivovaný výstřel je neporovnatelně příjemnější.
Platí také pravidlo, že čím méně zbraň držíte, tím menší chybu na ni přenášíte. Chybu u výstřelu v drtivé většině způsobuje střelec, jeho ruka. Vždycky říkám, problém hledejte mezi flintou a zemí nebo podlahou kazatelny.
Druhý efekt je, že se zvěř chová po výstřelu jinak. Třesk při výstřelu s tlumičem si představte, jako když někdo vytrhne hadici z kompresoru nebo bouchne dveřmi u auta. Zvěř většinou na takový výstřel ani nereaguje. Když už uniká, často spíš směrem na střelce. Jestliže vystřelíte do tlupy prasat, zbytek většinou odběhne, ale za chvíli se vrátí z druhé strany.
Já jsem zvyklý lovit se psem. Spí mi u nohy. Vystřelím a on jen zvedne hlavu. Nebojí se. V neposlední řadě je chráněn sluch lovce. Znám kolegy, kteří mají vystřeleno několik tisíc ran a často říkám, že jsme z toho všichni hluší jak tetřevové.
Tlumič má jedinou stinnou stránku - člověk ztrácí přirozený respekt i před výkonnými rážemi. Ví, že ho zbraň nekopne, nedá velkou ránu, ale není to pořád malorážka. Smrtící účinek je stejný. Na to veliký pozor!
Musím se zeptat i na vývoj v zařízeních pro noční lovy?
V první řadě musím říct, že ani do budoucna nejsem zastáncem lovu trofejové zvěře za užití těchto zařízení. Na obeznání zvěře jsou tato zařízení super. Vím, že tam a tam chodí takový jelen, daněk nebo muflon. Druhý den ráno ať si ale každý skutečný myslivec vezme denní optiku, dalekohled, který mu umožní detailní obeznání a uloví si ho tak, jak se má.
A opět se vracím k modernímu trendu - sundám nočák, nandám normální dalekohled a můžu lovit za rozbřesku. Termovizní přístroj ve dne, jako v noci, detekuje zvěř na kilometr, ale i na menší vzdálenost rozpoznáte bachyni od kňoura, koloucha od laní. U jelena nevíte jistě, zda je to šesterák nebo osmerák. Termovize proto doporučuji především pro lov zvěře škodící myslivosti a černé zvěře. Tam termovize vládne.
Dnes jsou k dispozici i přístroje, kde je sdružený termovizní přístroj, digitální puškohled, dálkoměr, záznamové zařízení. To ale něco stojí a každý si musí uvážit nákup podle svého.
Radku, když k Tobě přijde začínající myslivec a Ty bys mu měl dát nějakou radu do začátku, co by to bylo?
Když někdo přijde a chce si koupit novou zbraň, vždycky se zeptám, co chce lovit a na jakou vzdálenost chce lovit? Abychom mu ušili zbraň na míru.
Co se týče čištění zbraní a následné péče o zbraň, jsem alergický na věty typu: já flintu nečistím, tu čistím výstřelem. Jestliže chci lovit, tak zbraň musí být vždy připravená na první ránu. Jdu do lesa, protáhnu zbraň šňůrou, přijdu z lesa, udělám totéž. Zbraň přenáším v bezpečném pouzdru, které není zdrojem nečistot a starám se o ní tak, aby byl vždy první výstřel perfektní. Bezpečně zasáhnout jediným výstřelem, to by mělo být krédo, které má v sobě každý lovec.
připravil Martin Horálek