Název firmy odráží nejen jméno obce, ale i autorčinu lásku k přírodě, kterou s ní sdílí a prožívá celá její rodina. Stačí si na internetu zadat www.hlubokovlese.cz a uvidíte sami.
S Terezou Motykovou jsme si povídaly přímo v její dílně, což je útulné místo plné krásných látek a vzorů, s výhledem na velkou zahradu a les hned za ní. Název firmy je tedy velmi přiléhavý.
Vaše oděvy jsou šité z moc pěkné látky s lesními motivy, kde jste k ní přišla?
To je vzor látky, který jsem sama navrhla a nechavám si ho tisknout na různé druhy materiálů. Je to vlastně všechno, co mě obklopuje. Stromy, květiny, houby, zvěř.
Opravdu jste vzor kreslila vy sama?
Ano. Jen jsem zvyklá všechno kreslit na papír, s překreslením do počítače už mi ale pomáhala ilustrátorka.
Divočáček je moje obchodní značka. To je také můj vlastní obrázek. U nás na jihu, v okolí Hustopečí, odkud pocházím, se říká „nedivoč“, tak jsem to obrátila na slogan „Dnes divočím!“ A je z toho milá novinka na stánku. Štamprle s divočákem a kapsičkou na krk. Je to společné rodinné dílo. Strýc ryje a brousí sklo a pískování divočáků na štamprlu je jeho zásluha.
Nově (a taky konečně) je celý koncept s divočáky opatřen ochrannou známkou.
Ochranná známka je sice nákladná záležitost, ale už bylo načase, když se mě lidé začali ptát, jestli jim prodám metráž. Látka volně na prodej není, divočáka beru jako své další dítě.
Vy jste studovala grafiku nebo oděvní průmyslovku?
Jsem vyučená v oboru lakýrník – grafik, takže jsem ve škole malovala všechno možné, od oken, dveří, fasád. Učili jsme se i písmomalířinu. V rámci grafické výuky jsme tvořili třeba vizitky nebo polepy na auta, reklamy. Když jsem po patnácti letech od školy oprašovala Corell, byla jsem ráda, že jsem s ním nezapomněla pracovat.
Námět na vzor látky pochází opravdu z toho, co vidím z okna. Máme na zahradě veverky, na louce vedle domu chodí divočáci, srnky dříve až na zahradu, teď už máme lepší plot, ale dřív nám každoročně vyvedla srnka srnče v jahodách.
Miluju mochomůrky, jsou to na pohled dokonalé houby a každou látku krásně oživí svým vzhledem.
Logo je překreslený pohled na lesní cestu v okolí Hlubokého.
S šitím jste začínala také během školy, nebo až později?
Později, jelikož nejsem vyučená švadlena, učím se sama, zato stále, vždy je co zlepšovat a kam se posouvat.
Velký podíl na mé lásce k šití má moje bývalá družinářka, která mi darovala šitou hračku – černokněžníka se špičatou čepicí a pláštíkem, do kterého jsem se úplně zamilovala. Tak jsem si na něj začala šít oblečky a tím začala moje cesta k šití.
Víc jsem se šití začala věnovat v osmnácti, když jsem čekala prvního syna, tvořila jsem pro něj různé hračky, kapsáře a oblečky. Časem jsem si přivezla domů starý šlapací šicí stroj po prababičce. Mám jej stále, ale nyní již šiju na modernějším.
Látky, na které tisknete, se dají sehnat u nás?
Ano, nechávám si tisknout jak v Česku, tak na Slovensku. Náplety mám z české pletárny od Zlína.
Jsem zastánce bavlny s elastanem, nechci polyester, jedině u softshellu. Připlácím si za vyšší gramáž, vím, že pak látka dobře drží tvar, oblečky pro děti rostou s nimi a vydrží jim několik let.
Jak dlouho už žijete v Lesním Hlubokém?
Deset let. Ale dokud jsme se sem nenastěhovali, tak jsem o Lesním Hlubokém nikdy neslyšela.
Vždy říkám kamarádům, když sem mají přijet na návštěvu, ať si to pamatují opačně, jako Hluboko v lese – a z toho vlastně vznikl název firmy.
A kolik let tedy tvoříte pod značkou Hlubokovlese?
Už je to šest let. Z toho poslední dva roky vzor látky s divočákem, divočák Hlubočák a dřevěné misky nesou značku Regionální výrobek Brněnska.
Já šiju a manžel pak tvoří vyřezávané misky z lokálních dřevin.
To je jistě úspěch, gratuluji! Jak získání značky probíhá?
Vypíšete přihlášku, uvedete, co vlastně tvoříte, pak vás čeká komise a před ní obhajujete svůj koncept.
Výrobky musí mít spojitost s lokalitou, tradicí, využívat lokální zdroje a spoustu dalšího.
Schvalování před komisí probíhalo zrovna před Vánoci, kdy mám nejvíc napilno, takže byla radost
i úleva, když to vyšlo.
Slyší kupující na regionální značku?
Ano, koukají na výrobky úplně jinak. Navíc moje tvorba je autorská. Od střihů, vzoru látky, až po hračky, co mě napadnou. Vše navrhuji sama od začátku.
Své výrobky prodáváte buď přes e-shop, nebo jezdíte na trhy. Jak často bývají?
Většinou jsem na trhu každý víkend, někdy i v týdnu na farmářském. Potkávám známé stánkaře a je to příjemné, jsme dobrá parta. Někoho potkám občas po delší době, tak je o čem povídat.
Jezdím nejvíce po okolí, tedy po Moravě. Letos jsem prvně vyjela dál a třeba v Kostelci nad Černými lesy jsem potkala pana Kasinu.
Na Moravě už jsem v povědomí. Potkávám lidi s mými výrobky a spousta se jich ke mně vrací, což je pro mě největší odměna a zahřátí na duši. Mám mnohem radši osobní pochvalu než lajky na sociálních sítích. To se nedá srovnávat...
Na trh se pokaždé těším. Je to jako otevírat znovu a znovu nový obchod, načančám si stánek a čekám, kdo přijde. Je to úplně něco jiného, když prodáváte vlastní tvorbu a samu sebe. Někteří lidé jsou překvapení, že to vše šiju sama.
Máte divočáka i na stánku? Abyste byla dobře vidět mezi ostatními…
Mám ho všude. Od plachty stánku až po kapotu auta a jak vždy říkám – hledej divočáka!
Řadíte některé akce mezi své obzvlášť oblíbené?
Ráda jezdím do Hustopečí, pochazím z okolí, takže jedu prakticky domů. Občas potkám spolužáky, paní učitelky, znamé, popovídáme si.
Pak také k Brnu, každoročně třeba do Bučovic na historickou bitvu se Švédy, nebo také na slavnosti Pernštejnského panství.
Co se týká lokalit blíže k Praze, tak třeba v Kostelci nad Černými lesy se mi moc líbilo.
Pořadatelé už Vás obesílají předem?
Ano, většinou už v lednu vím, kam pojedu v prosinci. Na podzim si akce vybírám podle počasí, když je deštivo, nechci vystavovat zboží, aby se vlhkem neznehodnocovalo.
Teď jste byla v červnu v Hluboké nad Vltavou, na mysliveckých slavnostech. Máte nějaký vztah k myslivosti v rodině?
Já miluju přírodu jako takovou. Manžel je z Jeseníků, takže potřebuje k životu les. V domku naproti nám bydlel myslivec, velmi zarytý, ten nám vždycky vyprávěl o zvěři a o všem s myslivostí spojeném. Brala jsem ho už jako člena rodiny. Výstižně bych to řekla tak, že rozhodně strávím raději sobotu v lese než třeba v obchodním centru…
Moc ráda chodím do lesa na ostružiny, pro bylinky na čaj a hlavně na houby. Mám ráda to, co roste v okolí.
Je vidět, že tato životní filozofie se promítá i do Vašich výrobků.
Rychlé módy je všude až moc, tak jsem ráda, že nabízím přesný opak. Dělám střihy volnější, aby oblečení vydrželo a bylo variabilní. Když kupuju látku, už přesně vím co z ní bude. Zbytky látek využiju na všechno možné, třeba na rukavičky pro miminka, na pexesa, na zvířátka.
Mnohem radši než žirafy a lvy mám to naše české. V metráži mám látku s kozou, koněm, krávou, ale i žížalu, husy, slepičku. Prostě to, co nás obklopuje. Taky používám české nápisy. Taška pro děti má nápis „Můj domeček“, nechci to tam psát anglicky.
Odráží se v tom i náš styl života. S manželem jsme i přes náš mladší věk dost zaměření na udržitelnost, potravinovou soběstačnost. Máme zahradu, skleník, slepice, králíky, přes léto brojlery na maso. Zavařujeme. Snažíme se žít lokálně, jak to dříve bylo normální. Naplňuje nás to.
Sortiment máte tedy zaměřený hlavně na děti, co tvoříte pro dospěláky?
Nejvíce mám výrobků pro děti tak do šesti let, také šiji pro děti spoustu plyšových kamarádů. Vždycky se snažím přidat na zvířátka něco, co děti zaujme a procvičí motoriku, třeba knoflíček nebo kapsičku.
Co se týče dospělých, pro pány mám skladem našité trenýrky s různými vtipnými motivy a pro dámy mikiny. Každý kousek je originál. U dospělých šiju na míru, vždy říkám, ať si změří oblíbené a dobře padnoucí oblečení a podle toho nakreslím střih a ušiju model, aby dobře seděl. Trička, mikiny, tepláky. Podle přání.
Pro pány mám ještě již zmíněná štamprlata v kapsičce na krk a pak vůně do auta s divočákem. Placičky s vůní jsou z brněnské firmy, takže jsou také lokální. Vymyslela jsem to hlavně kvůli dětem, aby měly co donést z trhu tatínkovi, protože pro maminky něco vyberou snadno, ale s tatínky to tak jednoduché není.
Dávám velký důraz na kvalitu, takže, když s některými výrobky nejsem spokojená, prostě je na stánek nevezmu. A to jde třeba jen o vyblednutí barvy. Tyto vyřazené věci pak nosím do zdejšího dobročinného obchodu, který z prodeje realizuje místní projekty.
Když přijedete z trhu a máte vyprodáno, stihnete si došít zboží na další týden?
Je to náročné, někdy stihnu a někdy zase ne. Záleží na okolnostech. Více spíše nestíhám vkládat zboží na e-shop, nebo něco vyfotím, dám to na sociální sítě a něž to stihnu dát na e-shop, je to prodané.
Práci mám rozplánovanou na střihací dny a šicí dny, pak mám dny, kdy jen vyrábím cedulky, vizitky a vše potřebné na stánek.
Prezentujete se tedy i na sociálních sítích, to také zabere nějaký čas?
Ano, najdete tam hotové modely, nebo i videa z výroby. V dnešní době je třeba jít s trendy, takže mě najdete i na TikToku. Nejsem úplně zastánce sociálních sití, ale bez nich to nejde.
Komu doma ukazujete své nápady jako prvnímu?
Manžel je pro mě velká opora a věří ve mě, to mi dodává chuť tvořit. Vždy je první, kdo vidí mé nápady.
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ