Přiznám se, že u návrhu na zařazení siky na seznam invazních druhů EU, jsem do poslední chvíle věřil ve zdravý rozum a očekával, že tento experiment neprojde a místo toho začneme situaci řešit za stávajících podmínek.
Nějak se nemůžu smířit s tím, že v EU zneužíváme takové mimořádné nástroje na řešení situací, které jsou, nebo by měly být, zvládnutelné zcela standardními postupy. V případě siky pak zákony o myslivosti a příslušnými vyhláškami.
Sika přece není nějaký drobný, skrytě se šířící živočich. Naopak by bylo na místě si přiznat, že jeho existence v Evropě je zcela závislá na ochotě úřadů a uživatelů honiteb jej nechat se množit. Proto jsem jednoznačně zastáncem toho, abychom do systému myslivosti nevnášeli takové nesystémové nástroje, které vytvářejí další komplikace a jejich přínos je sporný.
Ale na druhou stranu si přiznejme, že si za to do značné míry můžeme sami, protože všichni víme, jak přezíravě zacházíme s požadavky na úpravu početnosti zvěře. Úředníci to pak nemají jednoduché, zvlášť, když mají k dispozici jen velmi omezené nástroje, jak něco změnit. Výsledkem jsou pak další předpisy, nařízení a zákazy, kterých by nebylo potřeba, kdyby zdravý rozum převažoval. Tyto možnosti jsme ale propásli, a tak se zkusme podívat, co tato drobná, ale zároveň převratná změna přináší.
Nejprve bych rád upozornil na to, že je laciné si v takovém případě stěžovat na odtržené byrokraty v Bruselu, zmanipulované poslance a lobbisty různých neziskovek. Tím budeme jen přesvědčovat sami sebe, že všichni kolem jsou špatní a my jsme ti dobří. Ničemu to nepomůže. Dá se ale z tohoto případu vzít nějaké poučení?
Myslím, že ano! Na prvním místě takové, že bychom měli být do budoucna schopni na vlastních datech ukázat zbytečnost dalších předpisů.
Co ale říká naše dnešní myslivecká statistika? Ta bohužel siku a naši myslivost ukazuje ve značně špatném světle a dává za pravdu těm, kteří říkají, že systém myslivosti nefunguje a myslivcům se nedá věřit.
Sika u nás nalezl kromě dobrých podmínek prostředí i toleranci všech zúčastněných a nárůst jeho početnosti a rozšíření ukazuje, že obavy jsou oprávněné. Asi nikdo nedokáže vyčíslit, nakolik výsledky zrovna našeho mysliveckého hospodaření ovlivnily hlasování poslanců, ale vzhledem k početnosti tohoto druhu v rámci EU máme významný podíl viny. Rozhodně se tak nemáme čím chlubit a u leckoho jsme naší nedůsledností mohli oprávněně vzbudit obavy.
Je samozřejmě pozdě dnes říkat, že kdybychom to věděli, tak bychom se víc snažili a nenechali bychom to dojít tak daleko. Co ale udělat můžeme, je zlepšit hospodaření s jinými druhy. Máme tu přece i daňka, kamzíka, muflona, …. Pokud tento případ vezmeme jako varování a předejdeme dalším podobným zoufalým krokům, tak to může být do budoucna i přínosné.
Druhé poučení pak může být v tom, jak jsme využili možnosti působit na poslance. Máme přece národní i mezinárodní myslivecké organizace, které by právě takové situace měly řešit. Jejich aktivita ale nebyla příliš významná a výsledek tak padá i na bedra těch, kteří to nechali plavat.
Co vše z toho vyplývá?
Především není potřeba panikařit a obávat se nějaké genocidy zvěře nebo pokut za to, že se někde objeví sika. I úředníci EU si uvědomují, že úplná eradikace volně žijících druhů často není reálně možná. Tomu odpovídá i příslušné nařízení, které je směřováno zejména na prevenci a regulaci zavlékání, šíření a vysazování invazních druhů.
Určitě tak budeme muset do naší legislativy zakomponovat opatření, která budou bránit zavlečení a šíření. Tedy zákaz cíleného chovu a jakékoliv převážení a vysazování do nových lokalit. Kontrolovatelné jsou tyto zákazy samozřejmě dobře na farmách, naopak ve volných chovech velmi obtížně. Obory jsou někde mezi a všichni majitelé teď napjatě vyhlížejí podrobnější pokyny. Žádná revoluce se tak konat nebude, přesto má tato změna významné dopady.
Zejména se otevřela zásadní otázka, jaké bude postavení siky. Zda zůstane mezi zvěří, nebo se po vzoru ondatry stane živočichem vyžadujícím regulaci. Toto bude zásadní úkol pro Ministerstvo zemědělství a nejde o maličkost, protože obě možnosti mají značné dopady.
Naše dosavadní praxe je přitom taková, že seznam druhů lovné zvěře se pořád zmenšuje a nové druhy naší fauny řadíme mezi živočichy. Mně toto rozdělování příliš smysl nedává a myslím, že působí zbytečné komplikace. Asi jediným důvodem, proč to takto děláme, je definice zvěře. Ta je z hlediska zákona o myslivosti považována za obnovitelné přírodní bohatství, cvož se o nežádoucích invazních druzích samozřejmě říct nedá.
S ohledem na komplikace spojené s dělením na zvěř a živočichy bych spíše uvažoval o změně této jedné věty v zákoně, než řetězci dalších navazujících ustanovení. Nestačilo by tak, aby zvěř byla definovaná jako: druhy uvedené v §2, písmena c,d? Opravdu by to hodně věcí zjednodušilo a tento inovovaný postup bychom mohli využít pro všechny ostatní druhy dnes řazené mezi živočichy.
Samozřejmě se v tomto případě asi nevyhneme tomu, že chov těchto druhů bude nežádoucí. To znamená, že není přípustné jim dávat dobu hájení, přikrmovat je, vytvářet pro ně oblasti chovu, stanovovat minimální a normované stavy…
Naopak by státní správa měla zajistit trvalý monitoring rozšíření stávajících populací a detekci toho, zda nedochází k šíření. Veškeré kroky směřované k invazním druhům pak mají sledovat jediný cíl, kterým je jejich trvalá likvidace. To vše ale přece neznamená, že je nemůžeme považovat za zvěř a tento status řeší velké množství problémů.
Druhou možností je siku ze seznamu zvěře vyjmout, jak to bez problémů funguje u nutrie, psíka či ondatry. V případě siky se ovšem dostáváme do potíží a budeme muset odpovědět na řadu otázek.
Ta první je, kdo bude odpovědný za likvidaci siky a oprávněný jej usmrcovat. Pokud to necháme na lovcích, kteří obdrží povolenky od uživatelů honiteb, tak se asi nic nezmění, a naopak může siky ještě přibývat. Je ale možné, aby státní správa tolerovala udržování populací invazivního živočicha a bránila například vlastníkům pozemků, aby je eradikovali? To už zavání kocourkovem. Nebo upravíme předpisy a usmrcování siky povolíme deratizačním firmám a jednotlivcům?
S tím pak souvisí, komu bude usmrcený kus patřit. U zvěře je to jasné - uživateli honitby. Zhaslý jedinec živočicha ale pod právo myslivosti nespadá. Budou tak siky patřit vlastníkům pozemků, kde došlo k jejich skonu? Nebo příslušné obci? Nic z toho asi nikdo nechce. Stejně tak právo užívat honební pozemky se vztahuje k činnostem směřovaným ke zvěři a ne živočichům.
Toto jsou jedny z velmi závažných komplikací. Stejně tak využití „zvěřiny“ ze živočicha, označování plombami a lístky o původu zvěře(?). Vše máme prostě nastavené na zvěř a vůbec jsme s něčím takovým nepočítali.
Neméně podstatná je i oblast škod zvěří. Pro uživatele honiteb je samozřejmě lákavá představa, že by nemuseli škody sikou hradit, a ještě by poškozené mohli šikanovat tím, že budou vyžadovat doložení přesného podílu škod způsobených sikou a zvěří. Před takovým chytračením bych chtěl ale varovat, protože to jen povede k další eskalaci konfliktů a tlaku na státní správu, aby uživatele honiteb přestala chránit a povolila vlastníkům ochranu svého majetku minimálně před invazními živočichy. Je samozřejmě těžko obhajitelné, pokud se do Bruselu dostanou stížnosti na to, že státní správa myslivosti v České republice místo kroků k likvidaci siky hledá cesty, jak jeho populace a uživatele honiteb, kteří si je opečovávají, chránit před vlastníky pozemků.
Já bych se proto velmi přimlouval za to, abychom tuto situaci vzali jako vážné varování a k požadavkům EU se postavili konstruktivně. Procesy v EU samozřejmě běží pomalu, ale nakonec přinášejí sice nepraktická a neselektivní, ale alespoň nějaká řešení.
Pokud si siku necháme mezi zvěří a budeme pracovat na zastavení jeho šíření a snížení početnosti tam, kde je, tak můžeme pro budoucnost myslivosti udělat hodně. V opačném případě hrozí razantní změny. Nakonec si všichni pamatujeme, že jedním z klíčových požadavků neziskových organizací na nový zákon o myslivosti je vyjmutí velkých šelem ze seznamu zvěře. Oficiálním důvodem je ochrana těchto druhů, jako by uvedení na seznamu druhů, které není možné lovit a hrozba pytláctví, byla málo. Má to ale přínosy, o kterých se už příliš nemluví. Jakmile vlk či rys nebudou zvěří, tak po ulovení nebudou majetkem příslušného uživatele honitby. Zároveň se otevírá cesta k tomu, aby některé organizace získaly pověření na regulaci těchto druhů a za peníze státu ji prováděly. Určitě by jim nevadilo, kdyby získaly granty i na to, že budou likvidovat invazní siky.
Hlavní slovo teď mají na příslušných ministerstvech a my se budeme muset vypořádat s tím, co dostaneme. Celé naší myslivosti proto přeji, abychom mezi sebou našli dostatek rozumných lidí a dokázali ostatní přesvědčit o tom, že jsme schopní své chování upravit a přiblížit se v chovu zvěře potřebám prostředí a ostatních. To je nakonec i hlavní poselství a požadavek nařízení EU.
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.,
Lesnická a dřevařská fakulta MENDELU v Brně