Komunikace je výměna informací, sdělení mezi dvěma nebo více lidmi. Podmínkou pro každou komunikaci je, aby partneři při výměně informací rozuměli pod stejnými pojmy totéž. Často zde dochází k nedorozuměním a konfliktům, protože jsou sdělení špatně pochopena, nebo proto, že jsou věci lehce pochopitelné vysvětlovány špatně a příliš komplikovaně.
Všichni používáme řeč a signály těla pro komunikaci s ostatními. Neuvědomujeme si však, že přitom neustále a nejrůznějším způsobem navazujeme či přerušujeme kontakty.
Otázkou je, zda každý z nás dovede navázat ten „správný kontakt“ s druhým člověkem, obzvlášť s dětmi a zda jej dokáže udržet. Schopnosti vycházet s lidmi se musíme neustále učit, a to nejen se známými, s dětmi v kroužcích, s rodiči, ale i se spolupracovníky a nadřízenými. Slovní komunikace má dorozumívací charakter a je nositelkou myšlenek.
Dbejme na dodržování těchto zásad při komunikaci:
Najděme si dostatek času pro našeho partnera, žáka, rodiče a pozorně mu naslouchejme, respektujme ho, pamatujme si, že čestnost a otevřenost pomáhá podstatnou měrou k úspěchu, nenechejme se příliš ovlivnit emocemi.
Naše komunikace by měla být konkrétní, otevřená, plynulá a pro druhého srozumitelná. Měli bychom se zaměřit i na soulad verbálního a neverbálního projevu, vyjadřovat kladné i záporné pocity tak, jak je vnímáme, ale klidně a bez přílišného sebeprosazování. Je důležité umět naslouchat a dávat druhému prostor pro vyjádření (neskákat mu do řečí), vyžadovat zpětnou vazbu a ověřovat si pochopení.
Existuje řada způsobů komunikace. Používáme různé výrazové prostředky, pomocí kterých lze přenášet informace.
Nápad a myšlenka: hrají rozhodující roli v každé komunikaci, kde se jedná o informaci k určité věci. V popředí stojí nějaký nápad, ty přicházejí bezděčně.
Informace: jsou sdělitelné myšlenky. Musí být srozumitelné, jinak nezasáhnou toho, s kým mluvíme. Faktory srozumitelnosti: stručnost, jednoduchost, přehlednost, zajímavost.
Otázka: odpověď závisí na způsobu, jak položíme otázku. Způsob kladení otázek určuje rozsah a kvalitu zpětné informace. Doplňovací otázka je uvozená tázacím zájmenem, a proto ji můžeme považovat za otázku otvírající. Tento typ otázky je důležitým zprostředkovatelem informace, je prostředkem vedoucím k cíli a jak dostat obsáhlou a přesnou informaci. Zjišťovací otázku užíváme tehdy, když chceme dosáhnout stručné odpovědi. Pomocí zjišťovací otázky se lze přesvědčit, jestli druhého správně hodnotíme, nebo chápeme. Považujeme ji za otázku uzavírající.
Úkol a pokyn: jedná se o předání informace s udáním určitého cíle. Čím přesněji je cílový úkol, tím úspěšnější je provedení úkolu. Čím příjemnější je tón, jakým s partnerem mluvíte, o to méně zní pokyn jako rozkaz. Nikdo neslyší povely rád. Má-li být výsledek takový, jaký si představujeme, musí obsahovat ústní nebo písemné zadání úkolu následující složky.
Kdo má co udělat (osoba).
Co se přesně má udělat (činnost).
Čím se má výsledku dosáhnout (prostředek).
Proč, pro koho se má něco udělat (účel).
Proč se má něco udělat (důvod).
Co má být konkrétně výsledkem (cíl).
Neverbální komunikace
Neuvědomělé pohyby těla, s kým mluvíme nám ukazují, co se v jeho nitru odehrává. Registrujeme jeho pohledy, pohyby, držení těla, celkový vzhled, oblečení i pach či vůni, získáváme tak o něm celkový dojem. Základní vědomosti o řeči jeho těla pomohou při mnoha příležitostech lépe zhodnotit komunikační situaci. Pozor na „umělou řeč těla“, např. neupřímný úsměv odhalíte lehce, protože se při něm nezvedají tváře. Nic neruší v komunikaci víc než neupřímnost a faleš.
Mimoslovní komunikace má přednost v tom, že umožňuje člověku přijímat informace všemi smysly. Člověk nejen slyší, ale také vidí, dotýká se, ochutnává.
Beze slov si sdělujeme:
• city, pocity, sympatie, nálady,
• zájem o sblížení, navázání kontaktu,
• určitý dojem o druhém člověku,
• snahu o záměrné ovlivnění názoru partnera.
Zvláštnosti mimoslovní komunikace:
• způsob dorozumívání je starší, tím je přirozenější, méně ovládaný vůlí,
• je intuitivní, více emocionální, spontánnější,
• má aktivující funkci, protože umožňuje navázání kontaktu s člověkem rozrušeným, se změněným stavem vědomí i v bezvědomí,
• za určitých okolností umožňuje přístup k nevědomým obsahům prožívání.
Správné komunikaci je možné se učit. Za optimální je považována komunikace asertivní. Rozumíme jí komunikaci přímou, jasnou, nemanipulující, nezraňující druhého člověka, která vede k přirozenému chování a projevu se v konkrétních činech.
Mgr. Jarmila VANÍČKOVÁ