Jezdím na přednášky v myslivecké chatě nesmírně aktivního a činorodého MS Čírka Chocomyšl na Domažlicku, kde je předsedou Martin Volf. Kromě jiného je také zakladatelem dětského mysliveckého kroužku Liščata, znám ho také jako ředitele a vlastníka Muzea techniky a řemesel v Kolovči.
Až nedávno jsem se také dozvěděl, že je pokračovatelem tradice hrnčířského rodu a že kromě myslivosti a etnografie se také věnuje ochotnickému divadlu. Je principálem, režisérem a hlavně dvorním autorem divadelního spolku Kolofantí. A právě na poslední představení v roce 2024 jsme s manželkou zavítali do kulturního domu v Kolovči.
Situační komedie Halali je v programu charakterizována jako hra, kdy svět reálií všedního chodu fiktivního mysliveckého spolku občas hraničí s absurditou. Možná je to i fraška, která se nebojí ostřejších nebo lechtivějších výrazů.
První půle představení s nadsázkou popisuje jednání členské schůze, přijímání nového člena, řešení dotací, lovu, plánů i vzpomínku na nedávno zesnulého člena. Myslím, že mnozí z diváků myslivců poznávají velmi dobře své vlastní zkušenosti.
Druhá půle situovaná do obrazu oslav padesátin předsedy spolku pak vnáší do mysliveckých pohledů i otázky sousedských a milostných vztahů s kořením fraškovité nadsázky a občas ostřejších výrazů.
Musím konstatovat, že k celkové atmosféře přispělo i to, že v kulturním domě není hlediště, ale stoly, u kterých se den před Silvestrem sešly rodiny a sousedé, každý si mohl koupit za doslova lidové ceny od místních ochotníků kávu, čaj, pivko, něco dobrého na zub a ujídání. Prostě pohoda v hledišti korespondující s pohodou na jevišti kolorovaná výbuchy nezadržitelného smíchu a na závěr společným zpíváním mysliveckých písniček diváků s herci. Už dlouho jsem neodcházel z divadla s tak dobrou náladou…
Martine, nemohu se na začátek nezeptat, jaká je historie či tradice divadelního ochotnického souboru v Kolovči.
V Kolovči sice byla divadelní tradice, působily zde postupem času různé spolky, ale před více lety došlo k úplnému přerušení a k obnově dopomohla náhoda. Přimotal jsem se coby herec k místní věhlasné národopisné slavnosti, která se nazývá Přemílání bab na mladá děvčata v proslulém kolovečském mlýně. A když pak probíhalo vyhodnocení akce v hospodě, tak tam zaznívalo že je škoda, že tu není stálý divadelní soubor, že by se vždy nemuseli herci složitě shánět. A protože z duše nenávidím řeči typu „ono by to chtělo, ono by se mělo“, tak v jistém opojení z úspěšně zvládnuté akce, a taky přiznám po nějaké sklence vypitého alkoholu, jsem kolegovi Karlovi Cozlovi furiantsky řekl, že když se nikdo k tomu nebude mít, tak do roka založím divadelní soubor a napíšu nějakou hru. A jak jsem řekl, tak se stalo, v roce 2010 jsem založil soubor divadelních ochotníků Kolofantí.
Kde jsi vzal název Kolofantí? Co to přesně znamená?
Název Kolofantí je odvozen od městyse Koloveč, kde působíme, ale on je to vlastně trochu pejorativní výraz, kterým nás od nepaměti častují všichni z blízkého i vzdáleného okolí. Takže mi to přišlo tak trochu furiantské i z hlediska názvu. A pozor, odráží to i náš místní dialekt, opravdu je na konci dlouhé písmeno, my tu totiž všichni tak trochu zpíváme.
Ukázky a snímky z představení Halali můžete vidět a poslechnout po kliknutí na tento snímek
Jak se ti ale podařilo sehnat herce? A ti, kteří začínali jsou v souboru dodnes?
V úplném počátku jsem oslovil ty, kteří právě působili v tom našem „mlýně“ a o kterých jsem si myslel, že jim hraní půjde. Měl jsem velkou výhodu v tom, že byla v té době mojí mentorkou kamarádka a zkušená divadelnice a režisérka Alena Svobodová z Kaznějova. Ta mě s upřímností sobě vlastní upozornila na všechna úskalí, která ochotničení provázejí. I proto jsem hned od začátku nastolil soubor pravidel, ze kterých, a o tom jsem přesvědčen, žijeme dodnes. Takže takové to tvrdé jádro je stejné, ale určitě se soubor proměňuje, herci a herečky přicházejí i odcházejí.
Jaká byla odezva v obci?
Odezva v obci byla a je naštěstí stále kladná. Pokud to vezmu z pohledu úřadu městyse, tak máme plnou podporu, pro obec jsme ti, kteří šíří její dobré jméno široko daleko. A divadelní spolek je už za těch patnáct let činnosti pevně zakotven v kulturním a společenském životě městyse.
Jaká byla návštěvnost v prvních letech? A je problém návštěvnost udržet a přinášet stále něco nového?
My jsme měli to štěstí, že jsme měli vždycky návštěvnost a postupem času jsme se snad naučili dobře dělat i marketing. Nestačí totiž, že jste v čemkoliv dobří, lidé se o tom musí dozvědět. Takže musím s potěšením konstatovat, že návštěvnost má stoupající tendenci, ale samozřejmě hodně záleží, co zrovna hrajeme, nejvíce táhnou komedie. Ale já chci zkoušet i jiné žánry, i když podle mne náš vrcholný kus, muzikál Peklo v nebi, očekávaný úspěch neměl, což ale bylo i tím, že jsme se trefili do covidu. Prozatímním vrcholem návštěvnosti byla komedie Lockdown, prodali jsme na sedm představení 1004 vstupenek. A musím konstatovat, že jsme s novou komedií Halali rekord překonali, na osm představení jsme prodali 1200 vstupenek.
Nejsem znalec divadla, ale toto je asi typické autorské ochotnické divadlo, jehož jsi základním stavebním kamenem. Kde se v tobě vzala divadelní tvořivost?
Důvod proč jít cestou autorského divadla byl vlastně jednoduchý - pohodlnost. Nemusí se hry nějak shánět, neřeší se autorská práva, což je samozřejmě atraktivní i pro pořadatele. Navíc výhodou je, že píšu role většinou pro konkrétní herce. Určitě by mne zpočátku nenapadlo, že budu tak plodným autorem. Ale nakonec jsem začal chrlit každý rok jednu hru. Celá moje tvorba je prakticky spjatá s Kolofanty.
Kolik je tedy za tebou divadelních her?
Halali je moje třináctá hra, což snad není za patnáct let tvorby špatné. Jen ve stručnosti uvedu, že jsem jako první napsal KŘEST - konverzačně pikantní situační komedii s pletichami nejen o slavnostním křtu koncertního křídla. Další byla KATKA A BUDE Z NÍ MATKA, což je lechtivější komedie bez servítků o rodičích a přátelích jedné mladé bezdětné rodiny toužící po dítěti. Pak už následovaly PŘIJĎTE K NÁM, MY K VÁM TAKY NECHODÍME, což je průběh dvou dní s novým hospodským a jeho ženou ve vesnické hospůdce vždy plné štamgastů, kde se odehrávají i milostná dobrodružství, flirty, žvýkačková hra a jiné situace, PŘEDVÁDĚČKA ukazuje cílené nátlaky na seniory, kteří jsou nevybíravými metodami přesvědčováni k nákupu předraženého a často nekvalitního zboží, SAUNA je komedie o privátní sauně, což je vlastně hodinový hotel vytvořený z garsonky po babičce, kde se odehrávají různé erotické choutky, první milostné dobrodružství, komické situace a možností dosažení vyššího postavení a platu. Napsal jsem ale také tragický příběh stárnoucího muže SROVNEJ MU TU ČEPICI, který kdysi neodolal svodům mladší ženy, která mu je už dávno nevěrná a ukazující vývoj chování jeho syna z prvního manželství a nynější dcery. Černá komedie ZOO se odehrává v kanceláři ředitele, kde se řeší a odehrává mnoho humorných, cynických i intrikářských událostí a v hořké komedii UROLOGIE se v nemocničním pokoji scházejí různé typy pacientů, řešící své problémy a nemoci. Tam jsem zúročil své vlastní zážitky z pobytu v nemocnici.
Pak jsem ale také zabrousil do oblasti muzikálů, první byl ZBÝVÁ PŘÍBĚH NÁŠ, muzikál s propletencem lidských vztahů, sporů, které sahají do minulosti, temné skutky vyvolané chamtivostí a záští. Ve druhém mém muzikálu P.EKLO V NEBI nechybí nebeské i pekelné skryté záměry, intriky, příchozí do nebeské brány zde očekává svatý Petr a na závěr se vytvoří společná nebesko-pekelné Unie.
A ve výčtu ještě schází poslední dvě hry, jednak hra JE TO NÁŠ SYN, což je příběh manželského páru ambiciózní workoholičky a manžela, který rezignoval a jen tak si po dělnické práci s novinami přežívá, ale nastane situace, která vše obrátí vzhůru nohama a jednak už zmiňovaný LOCKDOWN - tragikomedie o událostech nedávné doby v průběhu plných zvratů a osudech jedné rodiny v nouzového stavu.
Kde v sobě nebo kde jinde nacházíš témata?
Vzhledem k tomu, jak bohatým společenským životem žiju, je to vcelku snadné, stačí se jen pozorně dívat a zachytit situace, které život přináší. A v Halali se proto zúročilo mnoho situací, které znám z vyprávění a života vícero mysliveckých spolků, vždyť jsem už třicet let aktivním myslivcem.
Mám tu výhodu, že píšu dost lehce, sice vždy několik měsíců si vše promýšlím, dělám si jen kusé poznámky, ale pak když už mozek přetížím, musí to jít ven a pak už záleží jen na tom, jak rychle jsem schopen fyzicky scénář napsat. Ale je to otázka řekněme týdne, když píšu, obrazně sedím mezi postavami, které jsem si již v mysli vytvořil, a jen dokumentuji to, o čem spolu mluví a co prožívají. Potom napsané nechám minimálně měsíc odležet, vrátím se, opravím chyby, které vidím a předám dál.
Ale zprodukovat hru přece obnáší kupu starostí organizačních, technických a jiných. Máš spolupracovníky, kteří ti v divadle pomáhají? Divadla přece mají dramaturga, scénografa, autora hudby, zvukaře, asistenta režie? Nebo si děláš všechno sám?
I když mým oblíbeným pořekadlem je, že nejbližší pomocná ruka je na konci vlastního ramene, v divadle je to jinak. Bez spolupráce není možné ani ochotnické divadlo dělat. Takže dvorním dramaturgem a neochvějným kritikem je Karel Cozl, spolu jme s divadlem začínali a je to člověk, který mě dokáže i usměrnit. O kostýmy se stará Alena Dolejšová, se kterou proberu u scénáře své představy a už se dál nemusím starat. Ohledně scény si řeknu, jak bych ji viděl a Pavel Kruml už vše dotáhne. Hudba je většinou v kompetenci zvukaře Martina Kopeckého a využívám i mého přátelství s Přemyslem Hassem, se kterým jsme realizovali dva muzikály a kterého jsem udělal i hercem v muzikálu Peklo v nebi. Je ovšem třeba říci, že se na všem podílíme společně, prakticky všichni členové spolku, hry jsou tedy naším společným dílem.
Moc se mi líbilo, když jsi na závěr předsilvestrovského představení před diváky uvedl, že jste hru zkoušeli dva měsíce, ale pití půl roku a že pivo i likéry na jevišti nebyly jen markýrované. Jak dlouho tedy zkoušíte a jak jsi na herce přísný jakožto autor, režisér a principál v jedné osobě?
Co na tuto otázku odpovědět? Každopádně ten, kdo vymyslel slovo konzervativní, mě musel znát. Moc tedy demokratický nejsem, ale na druhou stranu, když někdo přijde opravdu s dobrým nápadem, určitě ho použiji. Nicméně jen málokdo dokáže vše posoudit komplexně. Takže, když herec přijde s tím, že si pozmění větu, slovosled, může to vcelku dramaticky změnit celou koncepci hry. Na režisérovi je, aby vše dokázal hercům srozumitelně vysvětlit. A od toho je právě režisér, aby tuto rovinu držel. Představte si, jak by vypadala zkouška, kde je 18 lidí a každý by měl spoustu různých nápadů a „kritických rad“ kolegům.
Takže ctíme zavedený systém - žádný z herců nesmí veřejně kritizovat svého kolegu. Pokud má někdo nějaký nápad, připomínky, přijde za mnou a já vše posoudím a případně zapracuji do hry. Samozřejmě jsem si vědom, že během těch patnácti let několik lidí odešlo kvůli mé osobě nebo nebyli ochotni akceptovat systém, kolektiv, zkouškový dril atd. Přestože jsme výborná parta a všichni dobří kamarádi, pořád je tu určitý odstup ve vztahu režisér a herci. Šatnu s herci nesdílím, tam chodím udílet pokyny.
Ale k tomu zkoušení.. Zkoušíme většinou 4 až 5 měsíců každý čtvrtek od 19 hodin, pokud nejsem ovšem spokojený, v posledním měsíci před premiérou zkoušky přidáváme. Většinou začínáme novou hru zkoušet, až dohrajeme venkovní představení, to je někdy v dubnu. Pak do toho skočí prázdniny, to znamená, že se nedá zkoušet, když je pořád někdo na dovolené. Jedno je ale jisté, pokud není pořádně dozkoušeno a není to podle mých představ, tak hru mezi lidi nepustím.
Premiéra, předpokládám, probíhá u vás v Kolovči? Máte nějaké doprovodné akce, nebo proběhne divadlo, zapijete to a tím to končí? Hrajete pro charitu nebo tak něco?
Vždycky začínáme u nás v Kolovči. Fajn je, že zapíjíme každé představení stejně, ať je první nebo poslední. Nevím, ale abstinent by s námi asi nevydržel. Navíc já osobně sdílím to, co jednou prohlásil Marlon Brando: „Nevěřím lidem, kteří nepijou.“
Poslední léta vždy hrajeme benefiční představení pro zaměstnance domažlické nemocnice, to je vždy fajn představení. Jezdíme také s našimi hrami na jaře na turné, zpočátku jsme také u nás hostili divadelní soubory a domlouvala se výměna my u nich a oni za to u nás. Jenže jak jsme rozšiřovali počet štací, už jsme tenhle systém nemohli udržet z časových důvodů.
Hned napoprvé jsme měli štěstí. Hra se líbila. Takže, když jsme zahráli celkem tři vyprodaná představení, byli jsme opravdu šťastní. Zájem byl i v okolí, takže jsme dali pár představení i venku. A nastal progresivní vývoj, nyní hrajeme prakticky po celém Plzeňském kraji. A tak nás diváci s novinkou Halali budou moci vidět v prvním pololetí 2025 na více místech a asi nejen v Plzeňském kraji.
Je velký zájem ze strany pořadatelů o naše učinkování a ještě musíme nazkoušet lidovou hru Přemílání starých bab, což je národopisná slavnost, která se v Kolovči koná jen jednou za pět i více let. Proto jsme se rozhodli, že budeme hrát Halali dva roky a novou hru nezkoušet nebudeme.
Redakční vsuvka – okamžitě mne tu chvíli napadlo, že by bylo fajn, kdyby se jedno představení Halali mohlo odehrát pod širým nebem na závěr programu na slavnostech na Ohradě v sobotu 21.6.2025. Takže držme palce, třeba to vyjde…
Určitě tě zajímá, jaké jsou reakce diváků? Jaké máš zkušenosti? Upravíš někdy podle reakce diváků nějaké pasáže hry?
Já vždycky sedávám vzadu a pečlivě sleduji reakce publika. Ale je hodně složité zpětně zasahovat do nastudované hry, my máme opravdu zkouškový dril a vše je natolik zautomatizované, že by to jen způsobovalo problémy. Poslední léta postupuji tak, že když se dostaneme do stádia koukatelného, pozvu několik kritických přátel, kteří hru zhlédnou a potom si sedneme a co považuji za opravdu hodně přínosné, ještě opravíme. To je podle mě dobrý systém, který se nám osvědčil. Zkušenosti s reakcí publika spíše zúročím v dalších kusech.
S tím souvisí i poznámka, že jsem po každém představení předposlední hry Lockdown nechával hlasovat jakou další hru mám napsat, zda detektivku anebo komedii o myslivcích. Bylo to jednoznačné hlasování, proto také vzniklo Halali.
Takže Halali je možné označit za jednoznačný úspěch…
Ano, zatím je to náš vrchol z hlediska návštěvnosti. Premiéra proběhla v listopadu 2024. Popravdě jsem trochu očekával, že Halali bude úspěšné, ale zájem o vstupenky předčil všechna očekávání! Na prvních šest představení se prodaly vstupenky během 24 hodin a na sedmé přidané za 48 hodin. Museli jsme pro velký zájem přidat i osmé předsilvestrovské představení. Po těch letech se dá už dobře odhadnou, jak komerčně dobrá hra bude, již podle prvního čtení scénáře. Měl jsem na zkouškách skoro až strach, že Halali ani nedočteme. A když se baví dobře herci, přenáší se to i na diváky.
Jiří KASINA
HALALI - představení ochotnického souboru Kolofantí v Kolovči – redakce Myslivost – album na Rajčeti