
Ve Studénce žije a tvoří své obrazy, knihy a ilustrace sympatická dáma, jejíž rodinu tvoří z velké části myslivci. Proto do jejího života přirozeně patří toulky lesem, chov a výcvik loveckých psů a také sportovní střelba.
Kromě tradičních olejomaleb na plátně, jejichž náměty jsou ryze technické, tedy letadla, vlaky, parní stroje, se začala zabývat malbou loveckých terčů na dřevěné desky.
Od roku 2005 se věnuje literární tvorbě, zejména pohádkovým knížkám pro děti. Knihy píše, a převážnou většinu z nich si i ilustruje. N
ěkteré tituly jsou zam
ěřené i na lesní zv
ěř a ochranu p
řírody
.
Povězte mi, paní Ivo, co bylo prvním impulzem k tomu, že jste začala tvořit lovecké terče?
Navštívila jsem výstavu v Muzeu ve Frenštátu pod Radhoštěm, kde byly právě vystaveny staré lovecké terče. Byly obrovské, mistrně zpracované a hned mě zaujaly. Mám moc ráda kouzlo starých časů.
Ve Svitavách jsem si mohla prohlédnout další staré lovecké terče v depozitáři tamního muzea a dostala jsem brožuru o dřívějším střeleckém klubu. Začala jsem se tedy o tvorbu dřevěných loveckých terčů zajímat více a už mě ten zájem neopustil. Vrhla jsem se do tvoření.
Motivy zvěře máte vypozorované z přírody, nebo kreslíte podle fotografií, případně těch historických terčů?
Je to tak půl na půl. Mám dlouholetého kamaráda, který bydlí v hájovně a ve výběhu chová daňky. Tam s dcerou chodíváme pozorovat zvěř. Jednou, když byla malá, přišel daněk a vzal si od ní starý rohlík přímo z ruky, byl to tak kouzelný moment, že jsem ho ztvárnila.
Také mám na terčích krkavce. Ten je ze Záchranné stanice živočichů v Bartošovicích. V této záchranné stanici mají párek krkavců, které si nějací lidé ochočili, pak je přestali bavit, tak je vypustili, ale oni se jim pořád vraceli zpátky. Byli zvyklí na pravidelný příjem potravy. Tak je majitelé odvezli do záchranné stanice, kde žijí v otevřené voliéře, a tu stále odmítají opustit.
Vždycky mě zaujme příběh zvířete, pak už ho nakreslím popaměti.
Váš otec a další členové rodiny jsou myslivci. Chodila jste s tatínkem do přírody od dětství?
Ano, můj tatínek, Ivo Honěk, je aktivním myslivcem od roku 1985. Byl dlouholetým členem Mysliveckého sdružení ve Studénce, takže jsem s ním už jako malá chodila do lesa, také krmit do bažantnice a odchovny kachen. Když se chodilo na hony, tak mě bral většinou s sebou. Byla to pro mě běžná součást života.
Tatínek působil dlouhou dobu jako myslivecká stráž. Pracoval jako dřevorubec, takže byl stále v lese.
Přibližně dvacet let je také rozhodčí na zkouškách loveckých psů. Pro ohaře na zkouškách vloh, podzimních zkouškách, zkouškách pro speciální vodní práce, lesních a všestranných zkouškách. Vzhledem k tomu, že je málo rozhodčích pro labradory, tak dělá rozhodčího i pro ně. Pomáhal s výcvikem psů i dalším myslivcům.
Před pár lety přednášel i v základních a mateřských školách, kde ukazoval dětem různé obrázky zvířat a povídal si s nimi o přírodě.
Měli jsme doma chovnou stanici velšteriérů. Chodila jsem s ta
ťkou i na zkoušky norování. To mě bavilo. Dodnes na ty časy ráda vzpomínám.
Když jsem byla malá a tu a tam jsem vyvedla nějakou neplechu, za kterou následovalo domácí vězení, na šoulačky s taťkou po revíru se to nevztahovalo.
Toulali jsme se s naším psem celé hodiny po hrázích rybníků a loukách, a pozorovali všechna zvířata i ptáky nebo taky stopy zvěře. Lovili jsme ryby v jezerech i řece Odře, chodili v noci na úhoře, sbírali hříbky v lesích a mnoho dalšího.
Střelectví se věnujete také s otcem nebo chodíte i sama?
Většinou chodívám se svými přáteli a teď už se k nám přidala i moje dcera Markéta. Občas ale jdeme s taťkou. Domlouváme se podle toho, jak má kdo čas, chuť a náladu. Chodíme střílet na asfaltové holuby, někdy na běžícího kňoura. Dcera má svou sportovní vzduchovku. Ale máme rádi střelbu ze všech zbraní (malorážky, 9 mm Luger, Bren, Scorpion EVO3). Střílíme i z kuše a luku. Vždycky se pak smějeme, že v případě katastrofy bychom hlady asi neumřeli.
Po nevlastním taťkovi jsem zdědila myslivecké brokovnice, které chodím občas provětrat alepoň na střelnici, říkám si, že by ho to potěšilo.
Pojďme se vrátit k terčům. Malovala jste je od začátku na dřevo?
Terče jsem malovala jen na dřevo, už jsem s tím měla z dřívějška zkušenost z jiných obrazů. Moc se mi líbí struktura dřeva i kůra jej skvěle doplňuje. Mám ráda olejomalbu, při ní dřevo víc spolupracuje, barva se krásně zapouští.
Technika malby olejem je zdlouhavá, čekám, až jednotlivé vrstvy uschnou, takže obraz vzniká i půl roku, mám jich rozdělaných více, aby vrstvy mohly vysychat. Ale vzhledem k tomu, že potřebuji o obraze přemýšlet, přesně mi to vyhovuje.
Říkala jste, že o terče je takový zájem, že je nestíháte ani malovat. Kdo je nejčastěji kupuje?
Jsou to soukromí sběratelé. Čekají, sledují mě, dávám snímky rozpracovaných terčů na sociální sítě, když je nějaký osloví, tak si ho zamluví. Nepoužívají je na střelbu, jsou to sběratelské předměty.
Jediný, kdo terče opravdu použil, byla mamka a nevlastní taťka, když je dostali k narozeninám. Stříleli do nich vzduchovkou, zkoušeli jsme to i krátkou zbraní, devítkou, a dřevo vydrželo.
Bohužel jsem si všechny hotové terče nevyfotila, takže nemám kompletní přehled, kolik jich vlastně bylo. Kromě zvěře jsem dělala i terč s letadlem nebo s bitevní lodí. Aktuálně mám rozpracovanou bohyni Dianu, veverku, rysa, výra a havrana.
Je nějaký motiv, který byste ráda ztvárnila, ale ještě k tomu nedošlo?
Jsou druhy zvěře, které se špatně vejdou do kompozice, třeba tokajícího tetřeva bych namalovala moc ráda, ale zatím jsem nenarazila na vhodnou předlohu. Také sovy jsou krásné, ale malovat peří je velmi náročné na detail, srst je o mnoho jednodušší.
Snažím se, aby byl každý obraz jiný. Mám oblíbené druhy zvířat, které upřednostňuji. Terče maluji do obrazu na samotný závěr, a umisťuji je tak, aby byly středové body mimo hlavy namalovaných zvířat.
Uvažuji, že bych obrázky terčů vydala i jako kalendář. Ráda bych také uspořádala výstavu terčů, ale nemám žádné u sebe, všechny už mají majitele. Musela bych jich vyrobit hodně do zásoby.
Píšete knížky pro děti, viděla jsem, že jedna z nich pojednává o divočákovi, našly by se i jiné na motivy zvěře nebo života v lese?
S mamkou jsme kdysi napsaly knížku Vůně jehličí, je to sbírka mysliveckých povídek na motivy zážitků našich mysliveckých přátel.
Maminka se pohybovala mezi myslivci, při honech se střídaly manželky myslivců v kuchyni. Já jsem chodila s mamkou, takže jsem se v mysliveckém prostředí vyskytovala velmi často. Strýc a prastrýc byli také myslivci a nevlastní otec také. To bylo celkem zábavné, protože mamka říkala, že když se rozvede, už si myslivce nevezme a stejně si ho vzala.
Pak jsem napsala knížečku pro děti „Jak se divočák Květoš učil létat“. Konzultovala jsem psaní s taťkou, protože má s divočáky mnoho osobních zážitků.
Také jsem psala o domácích zvířatech, o myšákovi, o kočičí škole, nebo pohádkové herbáře.
Teď jsme se s kolegyní Natálií Plachou pustily do psaní příběhu o zvířátkách v lese. Kniha je zatím v rozpracovaném stavu a bude na ní ještě hodně práce. Dopředu nechceme nic podrobnějšího prozradit. Snad jen to, že je určena dětem a my doufáme, že se jim bude líbit.
Moje knihy vydává především nakladatelství Grada. Letos jsem si splnila sen o vlastním nakladatelství, ve kterém si vydávám svoje srdcovky. Jedná se o sbírky rešerší z mých cest.
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ