A s touto změnou se měníme i my. Lovíme na větších volných plochách, jádrem lovu už není precizní našoulání a přečtení srnce „alpskou obzorkou“ 8x30. Vzpomínám na některé moje dávné přátele staré myslivce, kteří se mě kdysi toto jemné umění snažili naučit a kteří dnes již loví v nebeském revíru. O lovu v nové krajině moc hezky psal přítel Drmota v Myslivosti 5/2025 a řekl tam jedno: současný myslivec potřebuje „dlouhé sklo“, dalekohled s velkým zvětšením.
Možností je víc. Můžeme si opatřit binokulár se zvětšením 12x nebo 15x a možná ještě víc. Bude mít objektiv o průměru 56 mm, a tedy bude těžký, většinou hodně těžký (pokud chcete skleněné čočky) a při delším šoulání vám bude „lámat krk“. Ale uvidíte oběma očima a uvidíte opravdu hodně. Ale dalekohled se vám bude třást a vy zjistíte, že navzdory většímu zvětšení je obraz vlastně méně srozumitelný.
Druhou možností je osadit svoji kulovnici zaměřovacím dalekohledem o velkém maximálním zvětšení. Na trhu je takových dnes habaděj, možná i dva habaděje. Zaměřovače s proměnlivým zvětšením a rozsahem zoomu 4-6x jsou dnes již zcela běžné, cenově dostupné a končí svým maximálním zvětšením někde kolem 20x (Zeiss Conquest V6 2,5-15x56 nebo 3-18x50 nebo Meopta Optika6 3-18x50 nebo 56 a další. Nabídka je opravdu široká, vyberete si, i když máte hlouběji do kapsy). Ale opět to budou převážně zaměřovače poměrně hmotné a pokud jste lovec „chodící“, aktivní, tak vám hmotnost záhy lovy znechutí. Většina z nás jsou dnes spíš lovci „sedací“, posedoví a navíc motorizovaní. Náš plechový oř nás doveze i s těžkou zbraní na krátkou, pohodlně dochozí vzdálenost od posedu.
Lovec motorizovaný má další volbu – nějaký pozorovací monokulár. Poprvé jsem se s tímto nástrojem setkal ještě v době svého mládí, někdy v 80. letech 20. století na svazarmovské střelnici, kdy střelci kontrolovali pomocí dalekohledu zásahy v terči. Tehdy to býval velmi často „osvobozený“ armádní dalekohled Meopta 6x30 nebo lépe 7x50. Šikulové binokulár rozdělili na jednotlivé tubusy a vzniklý monokulár se zavěsil na drátěný držáček, takže střelec mohl číst terč, aniž by podstatně změnil střeleckou polohu.
Velkým přelomem pro mě byl začátek testování velkých monokulárů, ať už to byla Meopta, Swarovski, Nikon nebo FOMEI. A největší prozření mi přinesl lov na kamzíka v Alpách, kde jsem viděl průvodce používat monokulár při reálném lovu a měl jsem to štěstí, že jsme si s Andreasem lidsky docela rozuměli a povídali. Andreas mi dal základ.
Nakonec jsem si koupil pozorovací monokulár FOMEI Leader 20-60x60. Používám ho dodnes, především při podzimním lovu holé zvěře.
Další přelom nastal v roce 2023, kdy se mi dostal do ruky „lahváč“, monokulár Swarovski STC 17-40x56. Vynikající monokulár o rozměrech lahve od piva a fascinujícím optickém výkonu. Ale rozsah zvětšení je na hranici udržitelnosti z ruky. Swarovski STC mi vnukl myšlenku na používání monokuláru jako hlavního optického přístroje myslivce na lovu.
Monokuláry jsou dvojího typu – přímé nebo lomené. A ty lomené jsou buď jednou lomené (okulár je vykloněný od optické osy objektivu), nebo dvakrát lomené (zetka). Dlouho jsem považoval přímé monokuláry za užitečnější, protože se s nimi snáze hledá v krajině. Zetka jsou kompaktní, ale mají o několik odrazů víc, a to se neblaze podepisuje na jejich optické kvalitě, zejména v oblasti světelné propustnosti.
Dnešní názor mám smíšený – je to otázka zvyku a podle některých výrobců jsou jednou lomené monokuláry stabilnější v ruce. A teď již přestanu obecně vyprávět a nabídnu vám moji zkušenost s novinkou od FOMEI – kapesního pozorovacího monokuláru 8-24x50 FOREMAN ED.
FOMEI 8-24x50 FOREMAN ED je velmi kompaktní jednou lomený monokulár s optickými členy z nízkorozptylového skla (Extra-low Dispersion). Výsledkem je velmi dobré barevné podání a velmi účinné potlačení barevné aberace („svatozáře“) a zároveň velmi dobrá ostrost obrazu.
Konstrukce je polykarbonátová, vnější povrch je potažený zelenou umělou pryží. První dojem: solidně vypracovaný přístroj a předsudečný názor, že v téhle malé „fajfce“ nemůžete nic vidět. Člověk si říká - hmotnost kolem půl kilogramu a rozměry nepřesahující list papíru formátu A5, to prostě nemůže být seriózní optický přístroj. Mimochodem, podobné, i když ne tak intenzivní, pocity jsem měl kdysi u Swarovského STC 17-40x56. A testy mi ukázaly, jak moc jsem se mýlil. Tehdy i dnes. STC má i zalomeného bratříčka ATC 17-40x56, ale ten jsem nikdy netestoval.
Teď zpátky k FOMEI. Dalekohled jsem vzal s sebou na chalupu. Ještě jsem nedojel, když jsem kus od silnice viděl srnčí zvěř. Několika hmaty vyndávám „fajfku“ z přepravního obalu. První pokus o pozorování dopadl jednoznačně – nejsem schopný najít cíl. Ale našel jsem výsuvnou očnici a byl jsem velmi příjemně překvapený kvalitou obrazu, i když jsem si nebyl jistý, na co vlastně koukám. Kroužek ostření měl lehce kolísavý odpor, ale ostření je přesné. Kolísavý odpor kroužku se srovnal po několika dnech používání. Opravdu kvalitní obraz s věrným barevným podáním zůstal.
Neschopnost najít cíl se stala výzvou. Druhý den ráno jsem si našel na mezi u lesíka hezké místo, usadil se na stoličku, přes kolena položil věrnou družku pušku, z brašny vytáhl „fajfku“ a začal jsem cvičit. Na krku jsem měl pro případ nouze svůj starý věrný Leupold 10x50 Tactical. Jako první krok – návrat k základům, jak mi je vštěpoval Andreas v Alpách.
Začněte na nejmenším zvětšení a napřed se najděte, zjistěte, kam se koukáte. Najděte pozorovaný objekt a postupně přidávejte zvětšení. Přitom pořád kontrolujte zorné pole a průběžně doostřujte obraz. Po prvních dvaceti minutách si uvědomuji, že se výrazně zrychluji. Především jsem se naučil „fajfku“ držet a přikládat k oku. Správné uchopení je základ, koleno monokuláru spočívá v levé dlani a pohled oka směřuje k cíli. Monokulár je někde na úrovni klíční kosti, levý loket přitažený k hrudnímu koši. Jak skláníte pohled k mušli okuláru, docela slušně vidíte, kam směřuje objektiv. S pohledem do okuláru sjeďte monokulárem směrem dolů, až dostanete cíl do zorného pole. „Šmírování zvířátek“ pozorovacím monokulárem s velkým zvětšením umí být úžasná zábava a skupina zajíců vzdálených asi 150 metrů na mezi u lesa mi poskytovala skvělou zábavu celý večer.
Zcela na rovinu ale musím přiznat, že 24x je na plnohodnotné „šmírování“ trochu malé zvětšení. Na druhou stranu, sýkorka na větvi pár metrů od vás je taky pecka, tady FOMEI exceloval krátkou minimální ostřicí vzdáleností. První opravdu velkou show s novým FOMEIem ale byl datel bušící nadšeně do kmene pár metrů od posedu.
Seznamování jsem opakoval a „fajfka“ se stala postupně stabilním obsahem přihrádky v palubní desce mého auta. Pro pozorování z auta je lomený monokulár výhodný i z toho důvodu, že naklopením monokuláru si okulár natočíte tak, že při pozorování sedíte poměrně pohodlně, ačkoliv osa objektivu směřuje výrazně stranou a vy koukáte tak trochu za roh. Někde během tohoto testování kroužek ostření ztratil počáteční nerovnoměrnost odporu, chod zůstal přiměřeně tuhý, ale hladký.
Teprve zpětně jsem udělal svoje standardní testy. Jako první jsem udělal svůj test světelné propustnosti. Tady je příjemné, že „fajfka“ má na spodku „kolínka“ standardní stativový (fotografický) závit a opěrnou destičku a dá se upevnit na běžnou fotografickou trojnožku. Test probíhá tak, že asi 15 metrů od sebe umístím testovací obrazec ISO 12233 a jak postupuje večerní soumrak, pozoruji souběžně pomocí zkoušeného přístroje a mého Leupoldu 10x50 Tactical jak se mi ztrácí vnitřní šrafování v testovacím obrazci. Leupold mám proměřený a podle posunu ve ztrátě šrafování usuzuji na světelnou propustnost. Testování bylo o to snazší, že jak etalon (Leupold), tak zkoumaný přístroj mají stejný průměr objektivu i zvětšení. FOMEI 8-24x50 ED nastavený na 10x zvětšení vydržel zobrazovat čitelné šrafy o asi 5 až 7 minut déle než Leupold, což odpovídá podle mých zkušeností světelné propustnosti velice blízké 90 %. Výsledek určitě lepší, než bych čekal.
Současně jsem zkoušel barevné podání a optické vady. Nečekal jsem, že budou tak dobře kompenzované aberace, malé „svatozáře“ kontrastních hran jsem našel jen na okraji zorného pole a musel jsem hledat. Barevné podání je sice trochu měkké, ale věrné. Současně je obraz v celé ploše ostrý.
Při největším zvětšení (jako snad u všech pozorovacích monokulárů, které si pamatuji) je třeba pracovat s ostřicím kroužkem s citem, pro přesní zaostření je lepší mít dalekohled na stativu. Zvětšení 24x se dá podle mé zkušenosti udržet z ruky, k mému velkému překvapení lomený monokulár dokonce podle mě snáz než přímý, ale i malé chvění již komplikuje precizní ostření. Při největším zvětšení (kdy jsou všechny vady vždy nejvíc vidět) jsem na okraji zorného pole našel lehounkou poduškovou vadu, která ale při zmenšení zvětšení někam ke 20x vymizela.
Jako celek má FOMEI 8-24 x 50 ED FOREMAN velmi dobrý, dobře čitelný obraz. Opět, výsledek je hodně nad očekáváním od tak malého přístroje.
Následoval můj klimatický test, kdy na sluníčku důkladně rozehřátý monokulár s sebou vezmu do sprchového koutu, zavěsím ho na poličku tak, aby voda odražená od mého těla mohla volně dopadat na zkoumaný přístroj. Současně má vzduch nasycený vodní párou volnou cestu k průniku dovnitř zkoumaného přístroje. Následně, po asi deseti minutách ve sprchovém koutu, přenesu přístroj do kuchyně, vložím do igelitového sáčku a dám do chladničky, kde je asi 5 °C. Po 10 minutách, kdy chlad již prostoupil celým přístrojem, se pohledem dovnitř přístroje přesvědčím, zda uvnitř nekondenzuje vlhkost.
Chladničku jsem otvíral s jistým neklidem v duši, protože se lišily různé informace o tom, zda je nebo není FOMEI 8-24x50 ED naplněný inertním plynem, ale na druhou stranu jsem si říkal, že se třeba zase jednou po létech zkoušek dočkám zamlžení obrazu a budu přístroj sušit v troubě. Sklaplo mi. Nezjistil jsem žádné stopy kondenzace, ať již je tedy monokulár plněný nějakým netečným plynem nebo ne (asi není, nenašel jsem plnicí ventilek), v testu obstál a prokázal svoji těsnost.
Vrátil jsem monokulár do sáčku a přemístil jej do mrazáku do -18 °C. Po dalších dvaceti minutách jsem promrzlý monokulár vyjmul a zkusil funkci ovládacích prvků, tj. kroužku stavění zvětšení a kroužku ostření. Oba zatuhly, kroužek stavění zvětšení na hranici použitelnosti, ruka v pletené rukavici už měla docela problém a prokluzovala, holou rukou se zvětšení ovládat dalo. Dobře ovladatelné bylo vysouvání očnice.
Jako celek tedy FOMEI 8-24x50 ED FOREMAN obstál v klimatickém testu velmi dobře.
Dovolte mi nyní vše výše uvedené shrnout a dodat i trochu subjektivních dojmů. Malý FOREMAN je podle mě logickým pokračováním již nějakou dobu existujícího trendu kompaktních dalekohledů o velkém zvětšení, ale jde v miniaturizaci tak daleko, že se stává kategorií sám pro sebe. Tak trochu mi přitom přepisuje zkušenosti, zejména v tom, že si teď již vůbec nejsem jistý, zda je pro lovecké účely lepší monokulár přímý nebo lomený.
Očnice je výsuvná jen v jednom plynulém pohybu (buď zcela zasunutá nebo zcela vysunutá), ale to mi nijak nevadilo.
Přední krytka objektivu měla tendenci se sama trvale otevírat, pokud by byl přístroj můj, asi bych to řešil koupí krytky na objektivy fotoaparátů, zadní krytka držela dobře, občas až příliš dobře, nebyla pohotová, a i ji jsem měl tendenci ztrácet. Krytky mi lezly na nervy, ale možná jsem měl smůlu na konkrétní kus.
Ostření je bez problému, jen u maxima zvětšení již vyžaduje opravdu jemnou práci s kroužkem ostření.
Určitě bych přivítal, kdyby kroužek zvětšení měl na sobě nějaký nos nebo pražec nebo páčku, jako na zaměřovacích dalekohledech (tzv. throw lever), který by mi poskytoval hmatovou (pro majitele iPhonů též haptickou) odezvu, kde se právě se zvětšením nacházím. Podobně bych uvítal, kdyby zdrsnění na ostřicím kroužku nějakým způsobem indikovalo, kterým směrem ostřím dál a kterým blíž. A mohlo by být o trochu hrubší.
Co bych ale uvítal nejvíc a co mi opravdu chybělo, to je nějaké očko, poutko, prostě kotevní bod, na který bych si mohl FOMEI 8-24x50 ED FOREMAN pověsit na krk nebo přes rameno. Možná by se dal i nosit na opasku v nějakém pouzdře podobném pouzdru na pistoli nebo v ledvince. Elegantním řešením by bylo, kdyby takový kotevní bod byl součástí stativové destičky na spodní straně kloubku.
Slovo na závěr? Především, ve světle maloobchodní ceny uvedené na webu FOMEI (těsně pod 6000 Kč) mám pocit, že za své peníze dostávám nečekaně hodně muziky. Kvalitní obraz byl natolik silným lákadlem, že jsem se během pár dnů až týdnů naučil s lomeným kapesním dalekohledem plynule pracovat a zvykl si na něj natolik, že mi již jeho používání nepřišlo nijak divné nebo komplikované.
Každopádně malý FOMEI 8-24x50 ED FOREMAN je přístroj, o kterém budu uvažovat jako přírůstku ke své pozorovací výbavě, ať již bych měl doma cokoliv. Kdyby nedošlo doma k havárii vody, bez ceknutí a mrknutí oka jsem zaplatil a výrobci už bych ho nevrátil. Ale není všem dnům konec, našetřím si. To samé doporučuji i vám.
Ing. Martin HELEBRANT
Úvaha, kam jde vývoj
Již delší dobu sleduji, že i u optiky dochází k setrvalému poklesu ceny při zachování její výkonnosti, resp. kvality. Když se světelná propustnost optických přístrojů dostala na asi 90 % a víc, narazila klasická optika na fyzikální meze. Každá další desetina světelné propustnosti s sebou nesla vysoké výrobní náklady. Přitom přínos k užitným vlastnostem již je jen velmi malý.
Čím dál větší význam má proto domyšlenost a chytrá řešení nabízených produktů. Hodně daleko je s těmito vychytávkami firma Swarovski, její čelní opěrka nebo „podtácek“ pod kompaktní monokulár ATS jsou přesně to, co dnes v mých očích liší „obyčejný dalekohled“ od „prémiového“.
Optická kvalita sama o sobě je dnes již v podstatě samozřejmostí. Myslím, že právě směrem k chytrým řešením neoptických vlastností se bude u kvalitních optických přístrojů další vývoj ubírat. A malý skladný pohotový monokulár FOMEI je možná jedním z příkladů.
Teorém dvou očí
Přísně vzato to není vědecká teorie, jen dlouhodobá zkušenost z testování optických přístrojů. Přesto to funguje. Dvě oči vidí dvakrát tolik, kolik jedno oko. V praxi to znamená, že pokud dvě oči nám poskytují 100 % informací, pak jedno oko dá jen 50 % informací. Důsledkem je, že pokud se dívám dvouokým dalekohledem o zvětšení 8x, pak potřebuji jednooký dalekohled aspoň o zvětšení 2x8=16x, abych dostal o pozorovaném objektu stejné množství informací.
Zcela zjevná je existence tohoto teorému (pravidla) na výstavách, kdy máte možnost porovnat a vyzkoušet na jednom místě, za jednoho osvětlení a jedněch a těch samých podmínek různé jednooké a dvouoké dalekohledy.
Vyberte si nějaký objekt vzdálený aspoň 25 metrů, ideální je něco hodně střapatého, například větvičku jehličnanu proti obloze, dívejte se šikmo po světle, ne v protisvětle. Když si před očima budete střídat různé optické přístroje, jasně si teorém dvou očí uvědomíte.
Tohle je jeden z důvodů, proč mám rád veletrhy a proč si myslím, že by bylo velkou chybou, kdybychom je nechali jen tak padnout a hradit internetovými prezentacemi.