Září je jednoznačně měsícem, který se nemůže rozhodnout, na stranu kterého ročního období by se měl přiklonit. Stále ještě tápe, zda nabídne světu poslední horké dny či zda přestane planě slibovat a odhalí naplno pravdu o nezastavitelném čase. Nemá nejmenší smysl si cokoliv namlouvat. Nemá smysl tajně doufat. Lepším dnům již definitivně odzvonilo a podzim se pozvolna hlásí o svoje práva.
Pochybuje-li snad někdo o tom, co v následujících dnech neodvratitelně přijde, a chce se sám na vlastní oči přesvědčit, musí si ráno přivstat s východem Slunce. Ten letní, od prvních minut nemilosrdně žhnoucí zlatavý kotouč, se změnil v rudou kouli, která se jen neochotně vyvalí přes obzor. V jeho chladnoucích paprscích se původní srpnové cáry mlh slijí v jednolitý povlak pozvolně stékající do svažujících se údolí.
Barvy září jsou proměnlivé. Na jedné straně se nachází hněď čerstvě uvláčených polí, nad nimiž se začínají nesměle zelenat řádky ozimů. Mají však daleko k jásavé hráškové zeleni jarních pažitů. Spíš se jen neochotně derou na světlo boží a doslova žadoní o příděl životodárného tepla. Nad nimi se zastavilo stárnutí listové zeleně. Jako by les dospěl do bodu zlomu a únava se u něj projevila naplno. Nyní jen čeká na poslední teplotní šok, který rozehraje nejvýraznější barevný koncert přírody.
Jeho příslib se již nyní začíná hlásit prvními zlatými dukáty, které si do vlasů vpletly bělostné břízy i mohutné, prastaré lípy. V pasekách se vlní suchá okvětí třtin a usychající buřeň protknou bílé vousy odkvetlých bodláků.
Skutečného ducha září nejlépe zachytíte po ránu. Přejděte právě tehdy svižným tempem rozvodné hřbítky uprostřed polí a přes jejich vyhřátá záda se ponořte do svíravého chladu údolí kolem potoků. Tam pochopíte nejlépe, jaký čas nám nyní vládne.
Vše ale ještě není zcela ztraceno a život o sobě dává chvílemi vědět. Rozeznějí se poslední nesmělé trylky a hašteření sýkor, kosáků i špačků, kteří nám zatím zůstali věrní, a snaží se urvat cokoliv ze zbytků úrody. Z polí už ale nezazní hamižné volání křepelek, veselý klapot čapích zobáků uletěl z komínů, v korunách dubů nevolá kukačka a z větví smrků se nenese houkání divokých holubů. Na drátech sloupů se ještě shlukují vlaštovčí hejna. Den za dnem jich však viditelně ubývá a smutek se vkrádá do krajiny.
Vůněmi září je směs přeschlých podmítek, drcené kukuřice, tlejících řepkových strnišť a na poslední chvíli mulčovaných luk. Pod svěšenými větvemi smrků se plíží aroma podzimních druhů hub, které vystrkují hnědé hlavičky mezi mechem a suchým jehličím. Zvukem září je ševelivý povzdech polosuchých listů, k němuž se přidává zvonivý cinkot sarančat a lučních kobylek oslavujících poslední vlahé podvečery babího léta. To vykouzlí po ránu tisíce pavoučích sítí napnutých mezi suchými stvoly trávy. Posvětí je kapičky rosy, v nichž vycházející Slunce zahraje velkolepý koncert duhových odlesků.
S měsícem září vkráčela do krajiny doba hojných darů. V lesích dozrávají žaludy a bukvice, v starých alejích první kaštany. Na větvích se lesknou jeřabiny, šípky a bezinky. Právě tyto plody jsou nejdůležitější potravou zvěře, která se musí před příchodem zimy dostat do dobré tělesné kondice.
Během nastupujících týdnů začíná pro skutečné myslivce jedna z nejdůležitějších etap v oblasti péče o zvěř, kterou je její přikrmování. Přestože je myslivec spojován nejčastěji s ladovskými obrázky dobrosrdečného vousáče, který přes závěje vláčí k lesu otep sena a ruksak obilí, je dnešní pravda někde jinde. V budoucím zimním období budeme moci zvěři samozřejmě přilepšit, nicméně nejpodstatnější je pro její zdárné přežití podzim.
Během něj je nezbytně nutné, aby si zvěř vytvořila dostatečné tukové zásoby, z nichž bude v následujících měsících trávit. Jak bylo řečeno, z velké části pocházejí z přirozených zdrojů potravy. Jak se ale jejich zásoba v přírodě tenčí, měla by zvěř již koncem září nalézt dostatek potravy poblíž krmelců. Nepůjde samozřejmě o klasické seno, o které až do příchodu sněhu příliš zájmu neprojeví, nicméně právě nyní potřebuje dostatek energeticky bohatých obilovin.
K přikrmování zvěře se nehodí každá obilovina. Energie je pouze jednou věcí správného zažívání. Tou druhou je dostatek vlákniny, která umožní efektivní trávení. Přikrmujeme tedy obilovinami, které mají tuhou slupku. Nejlepší je v tomto směru oves, použít lze i ječmen. Naproti tomu pšenice je naprosto nevhodná a může zvěři způsobit významné potíže.
Se zářím se pozvolna blíží známé „myslivecké zně“. Sláva původních honů na kdysi nejhojnější zvěř, koroptve polní, již sice odezněla, nicméně právě v září začínají lovy na divoké kachny, kterých je především díky umělým odchovům na mnoha místech dostatek.
Přestože česká myslivost již není myslivostí drobné zvěře, disponuje v posledních desetiletích vynikajícím potenciálem zvěře spárkaté – srnčí, černé, jelení i daňčí. Hanlivé označení myslivců „ozbrojení brigádníci“, které se vžilo v osmdesátých letech v souvislosti s razantním poklesem stavů zajíců a bažantů, tak není v žádném případě na místě. Na podzim to dokazují intenzívním lovem holé zvěře, bez něhož by stavy býložravců nebylo na většině míst možné udržet v rozumném počtu.
Druhá polovina září je dobou, kdy nám příroda chystá jedno z nejúchvatnějších divadel – jelení říji. Přestože u nás na Vysočině není mnoho míst, kde by jeleni klasicky říjeli, najdeme i zde vhodné lokality. Právě nyní se na ně stahuje zvěř ze širšího okolí a dominantní jeleni shromažďují početnější harémy laní, které si úzkostlivě střeží.
Podobná uskupení jsou samozřejmě lákavá i pro další nápadníky, kteří se snaží některé jelení dámy odloudit. Domácí pán je proto zastrašuje a odhání. Celý rituál se neobejde bez hlasitého troubení, lomození parohy, potřásání hlavou, výhružného pochodu a demonstrativních výpadů proti sokovi. Ke skutečnému střetu s třeskem a zaklesnutím parohů, po kterém následuje zběsilého přetlačování, však dochází jen u stejně silných jelenů.
Slabší jsou si totiž dobře vědomi nadřazenosti dospělého soka a po několika výhružkách opouštějí kolbiště. Žádná zvěř nejde do vědomě nevyrovnaného střetu, který pro ni znamená vždy hrozbu zranění či dokonce smrti.
Stejné pravidlo platí také v případě vztahu predátora a kořisti. Žádná šelma nebude mimo období skutečné nouze pronásledovat a bojovat s kořistí, na kterou fyzicky nestačí, a která by pro ni představovala nebezpečí. I drobné poranění ji totiž může vyloučit z dalšího lovu, což pro ni znamená hladovění, vysílení a potenciální konec vlastní existence.
Kéž bychom tolik rozumu a moudrosti pobrali i my, lidé…
Josef DRMOTA