Přestože původní autor zamýšlel daným názvem zajisté vystihnout něco úplně jiného, pro mne je v něm zakomponována především alegorie invaze a zmocnění se krajiny. Expanze vybraného živočišného druhu, který se stal v mnoha našich honitbách vládnoucím druhem zvěře. Je to výsledek interakce schopností přírody s lidskou společností. Výsledek změn, které kolem nás probíhají, aniž si to možná chceme připustit.
Když jsem se začal v polovině osmdesátých let naplno věnovat myslivosti, vznášel se kolem prakticky všudypřítomný názor, že myslivost je s odpuštěním „v háji“. Zajíci nejsou, bažanti nejsou, koroptve už dávno nejsou, kachny začaly vymírat na botulotoxiny, tak proč ji vlastně budeme dělat dál? A že jsem jako blázen, když se do takového oboru hrnu…
Byl jsem mladý a nadšený. Do toho navíc prodchnutý myšlenkami odborné i beletristické literatury, kterou jsem naplno hltal. Nepřipadalo proto v úvahu, abych myslivost dělal jenom „napůl“, nebo abych se smířil s výše zmíněnými postoji. Nemůže to přece být až tak hrozné a musíme s tím za každou cenu něco udělat.
Na každý rozvor mezi poli, na každý titěrný zbytek meze a na každou mokřinu jsem se snažil v bláhové naději zapíchnout kdejaký keř, odkopek nebo alespoň prut vrby. Po několik letech snažení jsem svoje aktivity víceméně vzdal. Došlo mi, jak sem bláhový. Doba, politici, ani lidé, kteří o tehdejší krajině rozhodovali, totiž podobnými ideály neoplývali. Téměř všechny pokusy nakonec skončily pod koly a zejména smyky zemědělské techniky. Nikdo neměl pro dobrou věc pochopení a ani nejmenší ohledy.
Nu vlastně ne všechno takhle skončilo. Po čtyřiceti letech se pravidelně kochám pohledem na jeden táhlý, byť přerušovaný pruh vrbin. Do podmáčeného terénu se totiž s technikou vjet naštěstí nikdy nedalo…
Předchozí věty by mohly znít jako poraženecké, dávající za pravdu škarohlídům. Opak je ale pravdou. Nejsou skeptické. Jsou pouhým konstatováním faktu. Faktu změny a posunu stavu. Došlo mi totiž velmi rychle, že chceme-li nadále o smysluplné myslivosti mluvit, musíme přehodnotit náš pohled na celý obor, na perspektivu chované zvěře, a změnit především od základu svoje chování i činnosti. Jakožto myslivci jsem museli pochopit, že pozice drobné zvěře se z produkční roviny přesunula jinam. Naše snažení musí v tomto směru nadále směřovat k její podpoře a existenčnímu zachování jakožto zajímavého přírodního prvku, ale už bohužel ne k produktivnímu mysliveckému využití.
Vymizením početných hejn drobné zvěře ale krajina neosiřela. Souběžně s propadem jejích stavů probíhal zprvu ne možná zcela patrný, ale o to vytrvalejší vzestup zvěře spárkaté. Plošně se jednalo o zvěř srnčí, která dokázala svoje stavy během padesáti let téměř zdvojnásobit. V mnoha honitbách začala být poprvé lovena zvěř jelení, daňčí i mufloní. Na západě Čech pak došlo k bezprecedentnímu uchycení a rozmachu populace jelena siky.
Co se ovšem v daném ohledu stalo zcela zásadním jevem, byl razantní nástup zvěře černé. Její úlovky se během padesáti let dokázaly vyhoupnout z několika tisíc kusů až téměř na čtvrt miliónu jedinců lovených během jediného roku! Každý rozumně uvažující člověk musel pochopit, jak se musel nutně změnit předmět zájmu myslivecké činnosti, ale také používané metody, nástroje a pomůcky. Chovat a lovit zvěř spárkatou totiž vyžaduje zcela jiný přístup a zcela jiné znalosti, než stejná činnost zaměřená na zvěř drobnou. Myslivost zkrátka a dobře, zaplať bůh, nezemřela, nýbrž se určitým způsobem transformovala. Ten, kdo danou skutečnost pochopil a přizpůsobil se, se jí mohl v porovnání s dřívější dobou věnovat stejně intenzívně, ne-li ještě intenzívněji, a především celoročně. Myslivec už ale vypadá jinak než dříve. A hlavně plní zcela jinou roli.
Neoddiskutovatelným fenoménem vedoucím k nejvýraznějším změnám a důvodem přerodu myslivosti se tedy stala jednoznačně zvěř černá. Mám-li být zcela upřímný, rád se s touto ušlechtilou zvěří setkávám a rád si čas od času prasátko ulovím. Bývá to adrenalinová záležitost. Už pohyb tlupy v mlazině a otázka: „Vytáhnou nebo se to nepovede?“, se rozehraje v hlavě každého myslivce vyčkávajícího netrpělivě na posedu a uvádí jeho srdce do zrychlené frekvence. Mám rád i kvalitní a chutnou zvěřinu, k níž se tímto způsobem mohu dostat. Co ale zcela nechápu, je vášeň a nasazení, hraničící s posedlostí, kterou objevení jediné stopy černé zvěře u některých, jinak rozumně uvažujících myslivců dokáže vyvolat.
„Prasata, prasata, jsou tady prasata!“, slýchám občas vzrušené výkřiky kolegů. „No, a co? Ty jsou tady přece pořád…“, odpovídám vstříc nechápavým pohledům. Pár stop mě už nemůže rozhodit. Divočáci jsou u nás posledních několik desetiletí permanentně, což ví každý, kdo se v lese pravidelně pohybuje. Opravdu nevím, proč k tomuto chování dochází. Snad je to určitá obtížnost lovu, který je tím pro některé z nás opravdu vzácný. Možná, že za to může psychologický vliv doby, kdy prase bylo v našich honitbách zvěří ojedinělou. Možná se jedná o genetickou vzpomínku na udatné štvanice za extrémně velkými a nebezpečnými kanci. Kdo ví. V každém případě je černá zvěř zaklínadlem, modlou a drogou současné myslivosti. Bohužel ale také hrobařem mnohých pravidel, tradičních hodnot a přátelských vztahů...
Dříve, než se pustíme do dalšího povídání o divokých prasatech, nezaškodí možná malá exkurze do historie výskytu této zvěře u nás. Původní krajina střední Evropy, bohatá na smíšené lesy, meandrující řeky a husté mlaziny, byla divokými prasaty obývána odjakživa. A ta zde byla odjakživa lovena. Panovník i šlechta si v rámci regálu a dominikálu osvojovali právo hospodařit s veškerou spárkatou zvěří, a to až do dob osvícenství. Narůstající počet obyvatel, požadavky rozvíjejícího se hospodářství, ale i mnohá válečná tažení, tehdy vyvolaly zvýšenou potřebu produkce potravin.
Na polích však škodila zvěř, které se poddaný rolník nemohl bránit, nechtěl-li přijít do kolize s vrchností. Prim ve vznikajících škodách hrála samozřejmě divoká prasata. Neutěšený stav vedl osvícenského mocnáře Josefa II. k dosud bezprecedentnímu kroku – snížení stavů velké zvěře a „odhájení“ divokých prasat, která mohla být nadále volně pronásledována a likvidována. Šanci na beztrestný zisk hodnotné zvěřiny si lid nenechal ujít a osud divočáků ve volné krajině byl zpečetěn.
Popravdě nechápu, jak se našim předkům, vyzbrojeným pouze primitivními předovkami, chladnými zbraněmi a hospodářskými nástroji mohlo podařit divoká prasat zlikvidovat. Efektivního snížení jejich stavu ani dnes nejsme schopni dosáhnout použitím moderních vymožeností. Vím, že černá byla v té době lapána do pastí, jam a že pobyt člověka v krajině byl každodenní. Nicméně, i tak…
Na začátku dvacátého století se černá zvěř na našem území vyskytovala pouze v oplocených oborách. Opravdu ojedinělé úlovky byly vykazovány v pohraničních horách, kam se občas osamělý divočák zatoulal ze sousedních zemí a jeho osud byl většinou rychle zpečetěn.
Změnu přinesla až druhá světová válka, lépe řečeno její konec. Prostředky, čas, ani chuť na opravy oborního oplocení nebyly a zvěř začala unikat do volnosti. Ruch postupující fronty před sebou také pravděpodobně tlačil určitý počet zvěře ze Slovenska a Polska. Nebudu určitě daleko od pravdy ani s tím, že část obor byla před příchodem vojsk schválně otevřena, aby se zvěř mohla zachránit před genocidou armád a neposloužila coby živé konzervy. Zkrátka a dobře – divočák se vrátil do našich honiteb a začal se úspěšně rozšiřovat.
Početní růst populace nebyl zprvu nijak dramatický. Fragmentovaná krajina, obhospodařování malých půdních celků, pestrost zemědělských kultur a spolupráce mezi zemědělci a myslivci příliš nepřála černé zvěři, ale ani škodné z řad dravců a šelem. Zprvu to byl svým způsobem ráj pro zvěř drobnou. Prasat se u nás v té době nelovilo mnoho. Hodnoty se pohybují nejprve ve stovkách, později v tisících kusech. Divočáci byli cíleně vyhledáváni a každé ulovené prase bylo oslavováno jako svátek. Není proto divu, že Bohumil Hrabal zakomponoval slávu s ulovením divočáka i do svých nesmrtelných Slavností sněženek…
Přeběhlo však pouze několik desetiletí a černá začala pomyslně zvedat hlavu. Počty ulovených kusů narůstaly a začaly se objevovat i myšlenky (vesměs bohužel nevyslyšené a tudíž nerealizovatelné) na smysluplný chov divočáků.
Začátkem devadesátých let jsme se dostali na padesát tisíc ulovených prasat, o patnáct let později na dvojnásobek, abychom se za dalších patnáct let dočkali pětinásobku hodnoty z dob Sametové revoluce. Tento obrovský boom nemohl zůstat nepovšimnut, bez škod na zemědělských, ale i jiných (jak nezaznamenat přeorané golfové greeny, fotbalová hřiště, zahrádky mateřských školek a zvěř v intravilánech měst) pozemcích. Za tímto neskutečným populačním úspěchem stojí souhra několika souběžných podmínek.
Za prvé se jedná jednoznačně o změny ve způsobech zemědělského hospodaření. Scelování dříve rozdrobených ploch do obrovských lánů, které probíhalo v podstatě několik desetiletí, vytvořilo prostředí, v němž se černá zvěř po významnou část roku bezpečně ukryje. Přístup k ní je zde z hlediska loveckého obhospodařování téměř nemožný. Velká část ploch je navíc osetá energetickými plodinami – řepkou a kukuřicí. Neprostupnost jejich porostů je více než známá, což efekt bezpečí ještě navyšuje.
Kukuřice, ale i ostatní obiloviny, luštěniny a okopaniny, mají pro divočáky vysokou výživnou hodnotu. Zvěř je proto ve výborné tělesné kondici a má možnost vytvořit dostatečné tukové zásoby před příchodem zimních měsíců. Nestrádá koneckonců ani během nich, jelikož dnes až na výjimky absentují delší mrazová období s vyšší sněhovou pokrývkou, což se projeví nejen ve zvýšeném počtu selat v jednotlivých vrzích, ale také v dřívější pohlavní vyspělosti bachyněk a v opakovaných vrzích. Základní biologická pravidla zde již neplatí a se selaty se můžeme setkávat během celého roku.
V případě černé zvěře nesmíme jako myslivci ukazovat pouze kolem sebe a hledat viníky ve vnějším světě. Podívat se také musíme doslova do vlastních řad. Za masívním nárůstem populace stojí i naše chování. Příchod černé zvěře a následný pravidelný výskyt v honitbách byl totiž doslova vítán. Vždyť přece můžeme lovit divoká prasata, která mají úžasnou zvěřinu! A brzy nic jiného v honitbách nebude (je zajímavé, že tenhle posuny mysliveckého myšlení od zvěře drobné proběhl bez problémů, zatímco uvědomění si stejné role srnčí zvěře je odsunuto kamsi do pozadí). Musíme je proto chránit a udělat vše proto, aby tu byla stále. Ne v rozumném stavu, ale „co nejvíc“!
Odsud už byl jen krok ke „kultu bachyně“. Bachyně, jakožto nositelka dalšího života se stala ve většině honiteb nedotknutelnou. Nehledě na její tělesný rámec, nehledě na to, zda vodila vyspělá nebo neduživá selata. Byla to zkrátka bachyně a na tu se skutečně nikdy nestřílí! Pár odvážlivců, kteří se podobného činu dopustili, ať z mladické nerozvážnosti, přílišné horlivosti, v loveckém zápalu či dobré víře, bylo ztrestáno. Nikomu přitom nedošlo, že taková srna má maximálně dvě srnčata, ale bachyně nám dává i více než pětinásobek přírůstku ročně! Jednoduchá matematika, kterou lze v tomto směru aplikovat, se nesetkala s odezvou. Výsledkem je pak současný stav – místně skutečně vysoké stavy černé zvěře, obrovské škody, a především těžce pošramocená pověst myslivosti. A za vším primárně stojí jeden jediný problém zvaný „kult bachyně“.
Dnes velmi pravděpodobně stojíme před strašákem afrického moru prasat. Máme přitom jedinou možnost – zredukovat stav černé zvěře, aby byly škody co nejmenší. O tom, že mor přijde, nemusíme polemizovat. Podívejme se jen na jeho postup Evropou. Není otázkou zda, ale kdy. Čím méně zvěře tu bude, tím menší škody nemoc napáchá. Co dnes neulovíme, můžeme zítra odvážet za drahé peníze do kafilérií. To není strašení, to je realita.
S ohledem na uvedené nechápu, ale na straně opačné svým způsobem obdivuji, jak je „kult bachyně“ zažrán pod kůží myslivců. Stojím-li na nástupu při naháňce (a že se jich zúčastňuji poskrovnu), slyším obvykle ze strany vedoucího akce omezení lovu z hlediska pohlaví a hmotnosti. Kroutím při tom nechápavě hlavou. Každé podobné omezení je dnes nejen nelogické, ale také diskutabilní z hlediska legislativy. Jako slušný host a myslivec dodržující tradice samozřejmě přání a pokyn hostitele dodržím. Z hlediska zdravého rozumu však moje myslivecké srdce pláče.
Ke zlepšení neutěšeného stavu dnes nenahrává ani skutečnost, že černá zvěř se dokáže famózně přizpůsobovat loveckému tlaku ze strany myslivců. Má nejen skvělé smysly (zejména čich), ale je také velmi inteligentní a učenlivá. Nové lsti a nápady rychle prokoukne a získané informace si je zřejmě schopna záhadným způsobem zprostředkovat. Její úspěšný lov vyžaduje čas, prostředky a přemýšlení. To vše činí černou zvěř do jisté míry mystickou, záhadnou, a snad i proto tolik žádanou.
Černá zvěř je bezesporu fenoménem posledních desetiletí. V mnoha honitbách se stala atraktivním základem mysliveckého hospodaření, možná lépe řečeno lovu. Tato skutečnost je vykoupena, jak již bylo naznačeno, škodami, které mohou v některých případech vést až k ekonomické likvidaci uživatelů honiteb a k majetkovým exekucím fyzických osob.
Černá zvěř již proniká do intravilánů velkoměst a obávám se, že není daleko doba, kdy si příroda, jako již mnohokráte předtím, sama pomůže. Stačí se přitom pouze podívat na časosběrnou mapu afrického moru. A přestat konečně hrát hru s názvem: „To je daleko, to se nás tady u nás netýká…“
O otázce snížení stavů černé zvěře toho bylo již napsáno hodně a na velké části našeho území je tento problém palčivý. Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba černou zvěř efektivně lovit. Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy často vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě? Univerzální řešení nalezneme jen těžko.
Situace mi nicméně nedá, abych k danému tématu nepřispěl alespoň několika osobními postřehy a zkušenostmi. Určitě nebudu v současné době a názorovém varu rezonovat se všemi kolegy. Mnozí se na další postřehy budu velmi pravděpodobně dívat přes prsty. Budiž, mají na to právo. Nejsem lovec „nocí a metrákových hromad“. Nejsem lovec desítek kusů ročně. Jen se kolem sebe snažím dívat otevřenýma očima. Třeba tím, co jsem uviděl a prožil pomohu alespoň některým kolegům, kteří vyznávají podobnou filosofii k drobnému úspěchu. Pak bude smysl následujících řádků naplněn.
Na prvním místě musím stručně shrnout určité etapy doprovázené trendy ve změnách chování černé zvěře, které jsem měl možnost prožít. Mnohé cykly se mohou historicky opakovat a bude je možné znovu využít. Chceme-li hovořit o vývoji stavů a hospodaření s černou zvěří v podmínkách malé lesní honitby na Vysočině, kde se pohybuji, a které jsem schopen posoudit, naleznu zde několik etap.
První z nich začíná v osmdesátých letech a končí po roce 1993, kdy došlo k přenastavení honiteb, k první vlně klasického moru prasat a dramatickému poklesu populace.
Druhá etapa končí kolem roku 2000. Během ní se postižené stavy rychle zotavily.
Ve třetí etapě se po deseti letech počty černé zvěře dostaly na úroveň, kdy bylo možné hovořit o pravidelném, efektivním, relativně snadném, řekl bych tradičním lovu. Toto období je završeno zhruba před patnácti lety.
Další změny již souvisí se vzrůstajícím neklidem v honitbě, se způsobem obnovy porostů, a zejména s odlišným způsobem zemědělského hospodaření na bezprostředně navazujících pozemcích. A poslední vývoj koreluje podle mého názoru s masívním nástupem přístrojů a pomůcek pro noční lov.
První prasata byla v našem prostoru ulovena podle pamětníků před rokem 1970. Následovala populační exploze a stavy se rozrostly natolik, že jsem měl o patnáct let později jednoduchou pomůcku - na tři vycházky do lesa přijdu jednou „do prasat“ (tedy že je uslyším nebo zahlédnu) a na každá tři setkání bych mohl v klidu lovit. Předesílám, že v té době jsem adeptil a následně byl podle tehdejších zvyklostí po jisté roky držitelem pouze brokové zbraně. Když konečně došlo k povolení na nákup zbraně kulové, ocitl jsem se na studiích a domů se vracel v lepším případě na víkend.
Celý podzim jsme „proběhali“ po honech v režimu sobota-neděle, takže času na klasický lov černé zvěře bylo minimum. I tak jsem lovil individuálním způsobem asi tři prasata ročně. Je to dnes téměř úsměvné, nicméně zdůrazňuji, že jsem nikdy nevysedával po nocích a veškeré úlovky proběhly za denního světla nebo v období kolem soumraku. Ne, že by černá nebyla opatrná, spíš si myslím, že byla mnohem méně stresovaná a více důvěřivá. Skutečně v nočních hodinách jsem v té době ulovil pouze jedno jediné sele! A je to do dnešních dnů moje jediné prase ulovené v čase od půlnoci do svítání.
Obecně se na tehdejší ploše lesa, která představovala asi 300 hektarů, lovilo ročně přes čtyřicet kusů černé zvěře, tedy více než jeden kus na deset hektarů. Lov probíhal obvyklým způsobem od listopadu do poloviny ledna každý druhý víkend naháňka, po lese vyložených asi pět klasických „hromad“ brambor nebo kukuřice, u kterých se střídalo pár nadšených myslivců. Kromě jasných dnů kolem úplňku se ale potmě nelovilo. Když však byla „prasečí noc“, potkávali se kolegové běžně s třemi i čtyřmi tlupami na jednom krmelišti a napočítali bez problémů desítky kusů. Při naháňkách neexistovala zarostlejší leč, v níž by se černá nevyskytovala. Do některých míst se chodilo každý týden, na jistotu. A prasata tu byla pořád.
Začátkem devadesátých let přešly naší oblastí, podobně jako jinými místy České republiky, dvě vlny klasického moru prasat. Výsledkem bylo, že po pronájmu nové honitby v roce 1993 (se zdvojnásobenou rozlohou lesa) jsme první rok ulovili pouhé čtyři kusy černé zvěře a v následujícím roce skončili na nule. Za celé období trvání sněhové pokrývky (a to ještě v té době pár týdnů ležela) jsem narazil pouze jedinkrát na stopu černé zvěře!
Následující etapu lze charakterizovat jako rychlé zotavení populace. Několik let za sebou jsme lovili kolem pěti až osmi kusů, postupně jsme se dostali na deset. Následoval poměrně rychlý skok na dvacet a po roce 2000 jsme opakovaně překročili třicítku ulovených prasat. Zde bych se pozastavil u způsobu prováděného lovu, což je podle mého zajímavé s ohledem na současný stav.
Z obecně známých důvodů jsme již v prvním nájemním období postupně upustili od vykládání klasických nevábných, nezdravých a nežádoucích obřích hromad. Vnadění až do příchodu omezení souvisejících s africkým morem, probíhalo na ohrazených vnadištích, případně v malých zastřešených zařízeních do deseti čtverečních metrů. Krmivo bylo vykládáno v malých dávkách, řádově do 50 kilogramů na jedno zakrmení.
Režim v ročním životě černé vypadal zhruba tak, že obvykle během dubna se u nás ještě zdržovaly jednotlivé bachyně s potomky v zajímavých lečích a setkání s nimi nebývala vzácností. Od února se u nás podle zvyklostí nelovilo až do léta. Po vzrůstu řepek se černá odstěhovala mimo honitbu a lovena byla příležitostně, vesměs během lovu srnců někde na okraji polí, v lese méně.
Jakmile byly řepky posekány, vrátila se černá do lesa, kde již bylo nachystáno na vnadištích bezprostředně u atraktivních krytin. Nejúčinnější bylo vytvoření úzkého průseku směrem dovnitř houštiny, na němž se krmilo. Zejména selata neodolala, a ještě za světla vycházela za potravou. Během léta jsme tak ulovili mezi pěti až deseti selaty. Les černá trvale neopouštěla ani během vzrůstu kukuřic a již v průběhu teplých večerů v září se nám podařilo vždy pár kusů na výřad přidat. S příchodem zimy se krmeliště pochopitelně zatraktivnila. Rád jsem tehdy začal lovit poblíž zálehů pomocí vábničky, což dlouhou dobu fungovalo perfektně. Až na výjimky jsme stále ještě nelovili uprostřed noci!
Přestože se tohle celé zdá jako myslivecká latina, jde o čistou pravdu. Zkuste se nevinně zeptat mého syna, na jeho vzpomínky. V dosud nepřekonanou hořkostí v hlase vám řekne, že většinu „adeptských“ čekaných na divočáky strávil v půli žebříku. Prasata se totiž obvykle ozývala v lečích již během našeho příchodu, já si s nimi seshora „povídal“ a Pepča seděl na šprušli, na níž se zrovna nacházel, aby černou náhodou dalším pohybem nezradil…
Krásnou vzpomínku mám na čekanou poblíž Vápenné jámy, o níž jsem se již v jiných příspěvcích zmínil. Tehdy byl okolní prostor ještě porostlý neprostupnými porosty smrkových houštin, do kterých se nechtělo ani skalním houbařům. Na průseku mezi nimi jsem si zřídil vnadiště a snad o jediný silnější smrček opřel jednoduchý žebříkový posed. Dara, který mě tehdy věrně provázel, jsem uvazoval dole. Neměl s tím problém, a dokud mu zvěř nepřišla doslova pod nos, zůstával v klidu.
Jako obvykle jsem usedl na čekanou se západem Slunce. V okolí byl klid, takže jsem těsně před setměním krátce zavábil, abych černou „rozpovídal“. Byl to obvyklý způsob zjištění, zda se v přilehlých lečích nachází. Jedna tlupa se mi po chvíli ozvala z horní houštiny.
Co se mi však stalo úplně poprvé, byla druhá odezva přicházející ze sousedního oddělení. Hodnou chvíli jsme se tak skoro jako v manželském trojúhelníku provokovali, až se černá dala do pohybu. Pohnuly se dokonce obě tlupy! Za vzájemného odpovídání, provokování, pokvikávání a ryčení se zvolna blížily.
Nachystal jsem si logicky kulovnici a čekal, kdo to první nevydrží a překoná demarkační linii průseku. Oba znesvářené rudlíky se ale dohodly, že si najdou bezpečnější místo a postupovaly spolu kolem travnaté cesty směrem k nám. Nakonec vše dopadlo tak, že dorazily až na úroveň bordíka, který dosud způsobně čekal dole pod žebříkem. Tohle už bylo i na něj moc a odpověděl jim po svém. Samozřejmě, jak jinak, obě tlupy zmizely za halasného lomozu každá na své části hřiště…
V této etapě jsme neměli v podstatě jediný problém se škodami černou zvěří jak v lese, tak na bezprostředně přiléhajících loukách a polích, stav zvěře byl přiměřený, ale co je zajímavé, nedosáhl pocitově nikdy stavů z let osmdesátých.
Z důvodu zachování klidu, který jsme postupně shledali jako zcela zásadní pro udržení zvěře v honitbě, jsme zcela ukončili naháňky s výjimkou jedné společenské akce za rok. Na stejná místa jsem se tak vraceli maximálně jednou za tři roky. To se ukázalo jako zcela stěžejní pro pozvolný růst stavů. Černá se totiž začínala na základě nabytých zkušeností chovat naprosto jinak, než tomu bylo dříve. Zatímco dříve se stejné leče proháněly opakovaně a černá se neustále vracela, opouštěla nyní dotčené porosty na celý měsíc, tedy fakticky do konce doby lovu.
Radikální změny v chování černé zvěře i v úspěšnosti jejího lovu se objevily někdy kolem roku 2010. Zásadní změna v té době nastala v oblasti zemědělské produkce. V bezprostředním okolí honitby začal podnikat nový subjekt, který uvedl do provozu bioplynovou stanici. S tím souviselo rozšíření plochy pěstované kukuřice, která v celkové, víceméně souvislé ploše přesáhla rozlohu celé honitby. Je otázkou, nakolik se ve stejné době uplatnil nárůst ruchu v honitbě, zejména krátkodobé turistiky, která doslova explodovala a zaplavila krajinu.
V každém případě od té doby vídáme „poslední“ černou zvěř v honitbě v průběhu dubna. Následně tlupy odcházejí do řepek a odtud plynule do kukuřic. Až do jejich kompletního pokosení, ke kterému v našich nadmořských výškách dochází koncem září, na stopu černé zvěře narazíme pouze sporadicky. Obvyklý počet celkem ulovených prasat se do konce září pohybuje v lepším případě kolem dvou až tří. Letní vnadění selat jsme v podstatě odbourali, ztratilo totiž na efektivitě.
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože ta nově založená vyhledává výrazně později. Právě tyto týdny bývaly stěžejní z hlediska poněkud snadnějšího lovu a dodnes je považuji za nejlepší dobu pro ulovení divočáka.
Černá si totiž začíná v novém prostředí do jisté míry přerozdělovat „sféry vlivu“ (i když není přísně teritoriální) pro zimní období, obsazuje určité leče a domnívám se, že si nárokuje konkrétní zdroje potravy. Situace je tím pádem na chvíli poněkud nepřehledná, aktivita je výrazně vyšší, a to jak pohybová, tak zvuková. Tento ruch však brzy ustává a černá doslova „zalehne na matrace“. Po měsíci už dnes neuslyšíme žádné lámání, žádné pokvikávání, je klid, i na vnadiště přichází tlupy v tichosti. Je to ale znak teprve poslední etapy v chování černé zvěře.
Ta bohužel utlumila aktivní komunikaci prasat, a tedy i lov pomocí vábničky. Ozve-li se dnes černá náhodou krátce v houští, zmizí často po pokusu o navázání zvukového kontaktu a zachrochtání „po anglicku“. Vábení dnes proto víceméně „riskuji“ jako poslední možnost tam, kde se dá tlupa do pohybu špatným směrem mimo moje stanoviště. Někdy se ji i podaří otočit.
V posledních letech rovněž zcela ustal ranní pohyb zvěře. Dříve jsem během prázdnin bez problémů nějaké sele ulovil šoulačkou mezi houštinami po rozednění, poslední roky jsem s podobnou aktivitou na nule.
Abych ale ještě poněkud nostalgicky uzavřel předposlední „komunikativní“ etapu vzájemného vztahu s černou zvěří, která potvrzuje moji domněnku o budování zimních „sfér vlivu“, vzpomenu na jednu zajímavou situaci, opět od Vápenné jámy.
Černá se mi tehdy pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit z posedu a pokusit se ji našoulat, ozvala se druhá, podle zvuků poněkud rozvolněná tlupa v houštině nalevo. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Zůstal jsem proto sedět a „ani nedutal“. Skutečně to trvalo asi deset minut, než se obě tlupy začaly přibližovat.
Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od posedu, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy jsem se původně domníval, že by to mohl být kňour. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu, a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil k okraji cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružným zařváním. Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem k němu. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jak skupina přetahovala přes vyježděné koleje, čekal jsem už s připravenou kulovnicí na vhodný okamžik. Náhle se jedno odrostlé sele na chvíli pozdrželo. Kříž se rychle ustálil na lopatce a po výstřelu začal mladý divočák odkazovat na nástřelu. Ostatní kusy zmizely za obvyklého lomozu…
Tato strategie, tedy intenzívní pozornost vůči černé zvěři koncem září a v průběhu října, tehdy opravdu fungovala a považoval jsem ji za stěžejní část roku. Černá ale následně rychle přečetla prostředí, naučila se opatrnosti a návštěvy vnadišť bývaly vzhledem k absenci sněhu a mrazů spíše sporadické, probíhající navíc v určitých cyklech. Jako by se zvěř snažila na jednu nebezpečnou návštěvu získat co nejvíce potravy a po několik následujících nocí šetřila s energií při současném omezení pohybu i jiných aktivit.
Je mi opravdu líto, že tohle relativně čitelné období skončilo, protože poskytovalo skutečně zážitkový způsob provádění myslivosti, který přinášel výsledky. Obvykle jsem si během října a začátku listopadu střelil čtyři, pět selat a po zbytek zimy jsem se při nevlídném počasí již jen příležitostně bavil. Nikdy jsem netoužil po desítkách ulovených kusů černé zvěře. Na počtu kolem sedmi, osmi jsem se v nejlepších letech i tak pohyboval. Věnovat se této činnosti skutečně intenzívně, asi bych je i zdvojnásobil. Nebyla to ale nikdy moje priorita…
A nyní k poslední etapě. Začala se poněkud plíživě prosazovat a nejsem schopen přesněji určit, kdy se tak stalo. Snad někdy před pěti, sedmi lety. Výše popsané principy přestávaly být úspěšné. Ne ze dne na den, spíše pozvolna odezněly a černá se začala chovat zase trochu jinak. Vnitřně se mi příčí prohlásit za hlavního viníka noční přístroje, přestože se to logicky nabízí. Proč? Protože u nás v honitbě je zpočátku v podstatě nikdo nepoužíval. Navíc naši bezprostřední sousedi tehdy pomůcky pro noční lov měli omezené vnitřními předpisy. Takže u nás se to prasata naučit nemohla.
Lovili jsme pořád za soumraku, maximálně jsme začali používat (v těchto hodinách) svítilny. A opět nijak masívně. Jsem rád, že jsem si například udržel zásadu, že uprostřed noci dodnes na prasata nechodím. Dvě hodiny po setmění a konec, jen výjimečně déle. Zvěř potřebuje trochu klidu a já koneckonců také. I v uvedeném časovém rozmezí samozřejmě přinesla obrovský pokrok digitální technologie a později termovize. Především s ohledem na komfort a úspěšnost jednotlivých setkání se zvěří. S každým dalším technologickým krokem jsme náhle viděli dál do houštiny, za větší tmy, za mlhy. Počet pozorované zvěře je přitom zhruba stejný. Co se ale změnilo, je procento setkání končících úspěchem.
Takže, kde vlastně dnes u nás lovíme nejsnáze černou zvěř? Jako poměrně úspěšná zůstávají samozřejmě vnadiště. Co bych ale zdůraznil, nejde možná už ani tak přímo o vyložené krmivo, jako o bezprostřední okolí, kde se černá častěji vyskytuje, přetahuje, ale i se zdržuje delší dobu na jednom místě. Je tedy víc než dobře, můžeme-li z posedu vidět na několika místech do houštin, případně na ochozy, které se v okolí nacházejí.
Přímo na krmení se totiž prasatům někdy nechce. Občas pouze vytáhnou, přeběhnou prostor, zmizí na opačné straně a znovu čekají, co se bude dít. Jako by testovala okolí. Někdy zůstane natolik nedůvěřivou, že se jí nechce ven nebo přímo odchází. Je velmi ostražitá a obvykle nedodržuje příliš časovou pravidelnost. Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem. To už dávno neplatí.
Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů. Nepřijde-li navíc divočák do dvou hodin po soumraku, můžeme jej podle fotopastí obvykle čekat až mezi půlnocí a pátou hodinou ranní.
Prasata také odmítají dát o své přítomnosti předem vědět. I na samotné krmení přicházejí často mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a někdy se na místě přímo „zhmotní“.
Vnadiště zásobuji pravidelně, zhruba v cyklu dvou až tří zasypání během týdne, v závislosti na spotřebě a osobních plánech pro další dny. Nedojde-li ke spotřebování předchozího krmiva, další nepřidávám. K zatraktivnění využívám syntetická větřidla, která minimálně jednou týdně nanesu v podobě pár kapek na okolní pařezy a kmeny. Tohle opatření se mnohokrát osvědčilo a je to jeden z mála postupů, který neztratil na účinnosti.
V tomto režimu vydržím obvykle do konce února, případně počet vnadišť redukuji podle momentální situace, počtu ulovených kusů, stavu v honitbě a zcela upřímně také toho, „jak mě to přestane bavit“.
Na vnadiště zásadně vykládám maximálně kbelík krmiva (obiloviny, hrách), které rozptýlím po širší ploše. Nijak je dále neupravuji (namáčení, kvašení,…), vzhledem k větřidlům to není potřeba. Přijde-li na takto naservírované krmivo černá, a ověří-li si svoji bezpečnost, dokáže se na podobné dávce a bezprostředním okolí bavit i několik hodin, případně se na dané místo během noci vrací. Přestože tomu škarohlídové a odpůrci všeho nevěří a tvrdí, že černá potřebuje nalézt na místě velkou dávku, nemají pravdu. Mám toto počínání zdokumentované opakovaně pomocí fotopastí.
Z hlediska úspěšnosti lovu stojí dnes na stejné úrovni čekaná na oblíbených ochozech a pod solitérními plodonosnými listnáči. Ty se po kůrovcové kalamitě staly v úrodných letech doslovným magnetem a dočkat se zde prasat nebývá velký problém. Postačuje k tomu málo – vhodný pařez nebo stolička umístěná podle směru větru. Navíc divočáci těmto místům zjevně více důvěřují než „provařeným“ vnadištím, na kterých již většina z nich dříve ztratila svoje příbuzné. Přicházejí sem obvykle přímo, bez velkého otálení. Jen je tato místa potřeba v honitbě střídat.
Na závěr snad jen několik vět. Je nespornou skutečností, že v případě černé zvěře máme co do činění s jedním z nejinteligentnějších, a především nejučenlivějších živočišných druhů. Je to pro myslivce skutečně důstojný soupeř. Podle toho bychom se k němu měli ale také chovat, tedy s pokorou, úctou a respektováním přirozených zákonitostí. My lidé v tomto směru disponujeme vědeckými poznatky, technikou a komunikačními prostředky. Divočák má jen svoji paměť i vícero příležitostí učit se. A zřejmě také schopnost si osvojené zkušenosti pro nás dosud záhadným způsobem předávat…
Josef DRMOTA